O tátovi


Táta… Tátu mám už od dětství spojeného s ostružinou. Když měl ještě tmavé vlasy, tak se jí podobal. Ostružiny mu chutnají: hmmm… áááá… to je dobrééé… říká, když mu jich nasypu pár do dlaní…

.

Má rád dobré jídlo a pití a těší ho, když jsou všeho dostatečné zásoby. Myslím, že zrovna tohle jsem po něm zdědila. Zrající sýry, pečená masa, česnek a feferonky, dostatek vína. Takto vybaven může si pak člověk užívat i dalších příjemných věcí, které nás dva stále spojují – návštěvy přátel, četba dobrých knih, výlety v sychravém počasí… v takových chvílích si někdy záměrně přivolávám tátovu oblíbenou poezii a autory, Robinsona Jefferse, Karla Klostermanna, Antonína Sovu – otisk mužského světa, který mi maně předal a já jsem tomu ráda. Od tohoto základu už se ale odrážím indiánskou nohou divošky a vstupuju do svých světů, kde táta nikdy nebyl. Málokdy je příležitost, abychom o tom spolu mluvili. Každý máme své úkoly pro tento svět a probíráme spíše tyhle než naše vnitřní světy. Jsou ale témata, ve kterých jsme doma oba: paměť místa, paměť krajiny, ještě zachytitelné stopy paměti dějinné…

Táta má dar i zálibu hloubat a nořit se do historie, obzvlášť do spletitých českých dějin. Sedí a čte nebo píše. Rozhlíží se po krajině a s pohledem si potvrzuje její významové vrstvy a jejich vzájemné souvislosti. Porovnává obrázky ve starých bedekrech či pragensiích, fotografických albech i v současných publikacích. Tak ho mám nejčastěji před očima.

Není neobvyklé, že u historických témat naše hovory začínají i končí. Celá naše rodina je do téhle hry zapojena, kam mi paměť sahá.

Já se nicméně k hlubšímu zájmu o historii prokousávala postupně, vlastní cestou, a úplně jednoduché to nebylo: táta na začátku věděl „všechno“, a já zatím pramálo.

Navíc mi to nijak neusnadňoval – až do té doby, než se potkáme nad společným tématem a ve společném příběhu. Teprve pak se začnu od táty učit. Třeba, že otevírající se obzory otevírají otázky, mnohem víc než hotové odpovědi. Mne osobně přitahuje klást otázky nejen sobě, ale i druhým, pamětníkům, nositelům oné dějinné paměti.

S „vůní“ historických příběhů, jimiž se tak ráda unáším, jako učitelka nevystačím. Sebebarvitější detaily, které si z tkáně historie ke své potěše vybírám a pamatuju, nemusejí skládat celkový smysl těm druhým: dětem, které učím. Musím sama sebe kočírovat, a myslím, že i v tom je mi táta dobrým učitelem.

Bývá to ale i naopak – když vzpomínáme na „staré dobré časy“ v naší rodině, táta se podivuje a žasne, že sám si mnoho důležitých detailů nepamatuje vůbec.

Právě takto, „svým způsobem“, se teď rozpomínám, probírám se fotkami z rodinných alb, skládám do mozaiky střípky událostí z našeho života, s nadějí, že dohromady složí celkový význam a možná i smysl…


Začalo to v dětství, samozřejmě.

Rodiče mají, nebo spíš měli kolem sebe několik part. Motaly jsme se v nich jako děti a myslely si o nich své. Tři takové party byly tradiční. S první se jezdilo do Kozlů, k Jiřímu Dienstbierovi (taky rodilému Kladeňákovi jako táta) péct berana, ta byla nejvíc disidentská. Jakýsi dobrák mi tam dal jako malé holčičce okousat ocásek a já se pak celou dobu musela schovávat v křoví, protože Jirka (že bude za nějakých patnáct let ministrem zahraničí ČSFR, nemohla jsem tušit) ten ocásek hledal.

V té druhé partě byli přátelé a známí, kteří se u nás scházeli na tzv. čaj o páté, s bráchou jsme mu říkali „chlast o páté“. Ještě o téhle společnosti povím.

Parta „nejpoetičtější“ se družila kolem Jiřího Corvina, malíře krajiny, polí a vrat. Kde byl Corvin (to je ten bělovlasý vousáč, první zleva na skupinové fotce, jediný bez klobouku), byly intenzívní vůně – zvlhlý ječmen v sudu, špalíčky dřeva na housle, olejové barvy. Perníkové těsto. Choval včely a mluvil málo. Dumal nad krajem, kterým chodil, navenek vlastně pěkný morous.

Přátelé v téhle corvinovské partě, vždy recesisticky naladění (na fotce možná sami poznáte, či spíše pod kloboukem nepoznáte Jiřího Dienstbiera, mezi Corvinem a Corvinovou zprava a Vláďou Jiránkem a Ivanem Procházkou zleva) v širším obsazení pořádali vlastivědné výpravy, dovádělo se jako na vlasteneckých besídkách v době národního obrození, hrálo se improvizované divadlo, pod lipami se nacvičoval sborový zpěv: Véselme se Čéchové, radostně pleséjme …e e e … Všechno se tu bralo s humorem a s podvědomou láskou k české historii, včetně históórií hraných v pimprlovém divadle, a včetně „historie“ bájeslovné či národopisné. Pokaždé jsme se scházeli někde jinde, každá z našich společných výprav (ano, „výprav“, řečeno po skautsku – nikoli mastňáckých výletů) měla své zvláštní téma a svůj ráz. Drželi jsme svátky v jejich ročním koloběhu a s jejich obřady. Třeba masopust. Vyráželi jsme na něj s doma vyrobenými masopustními maskami, vzpomínám, jak jsme jednou cestou na nádraží potkali v metru Corvinovy a jak paní Milada narychlo přišívala ouško svému muži, který už z domova vyrazil jako myšák…

Ke Corvinovi se jezdilo do barokního mlejna (byl to rozhodně mlejn, kdepak spisovně „mlýn“!) a že byl blízko Peruce, vzpomínám, jak mi tam máma jednou po ránu oblíkla bílou košili a zlatý pás a šly jsme s ostatními ženami a dětmi prát prádlo do husího rybníka.

Ten Oldřichův panoš s demižonem na rameni se náramně podobal tátovi… (já s mámou už v rybníce)

Máma byla nejkrásnější, ale byla tam taky nějaká Božena, pro kterou si přišel Oldřich. Měl své panoše, jednoho s demižonem na rameni. Trpěla jsem, že do rybníka si nejde táta pro mámu, ale točilo se to tenkrát kolem jiných. Celé to byl jeden „živý obraz“, mám jej v paměti světlé jako je prosluněný čas dětství.

Na automobilovém výletě v otevřené krajině, s Jiránkovými, našimi rodinně oblíbenými: táta za volantem, Vláďa Jiránek, Jiránkovic Káťa, já s mámou a s bráchou Davidem vzadu…
Foto Lena Jiránková

S rodiči, s bráchou a Robinou (totiž jumpteriérem) jsme v dětství také často jezdili na sobotní výlety. Tramvají na konečnou a pak vlakem. Většinou jsme si někde na louce rozdělali oheň a máma vařila v kotlíku polívku, čorbu nebo bramboračku.

Sbírali jsme houby, do polívky i do herbáře, skládali na ně básničky, třeba: čechratko podvinutá, ty mrcho jedna svinutá. Houbám neznámým a taky kytkám jsme vymýšleli jména vlastní. Někdy jsme pak zjistili, že jsme vymysleli jména, která v botanické nomenklatuře opravdu existují. Třeba pavučinec nebo dřípatka, což je pro změnu modrofialový kvítek. Později mě bude hřát, jak díky tomu rozumím českým obrozencům, takovým těm Preslům nebo Amerlingovi, když vymýšleli česká názvosloví flóry i fauny. Že totiž česká duše vnímá svět křížem krážem věky podobnýma očima.

Jezdili jsme často do Českého středohoří, kde táta pojmenovával všechny kopce okolo nás. Máma se pochechtávala do roláku, protože se často opravoval a býval z toho pěkný zmatek. Některé hory jsem si pak s chutí pojmenovala sama, třeba Čapí hlavu, to táta nemohl pochopit, když to bylo přece Sedlo!

Ale i v Praze měly jsme se jako děti dobře. Odpoledne jsem si lítala po Kampě, stavěli jsme vorové plavidlo na sjíždění Čertovky, taky jsme – podle Malého lorda – střežili zakopaný poklad v Hevishamu…

Pak jsme se doma scházeli ke společné večeři. V létě do otevřeného okna vrkaly hrdličky z Vojanových sadů, rorýsi rozstříhávali vzduch, jedli jsme pečené hejky nebo hodně opepřenou kapustu, a najednou máma rozbila tátovi talíř o hlavu. A bylo ticho.

Ale to jen výjimečně. Venku se kolem nás dělo cosi, stálé napětí, nevěděla jsem proč. Soudružky učitelky ve škole mě neměly rády… Chodila jsem tak do druhé třídy, moje kamarádka Míša už dávno nadávala na komunisty a vymezovala se vůči evangelíkům (obě jsme byly katoličky: já po mámě, ta ještě jako malá holka od své babičky), a já pro jistotu Míše přitakávala. Věděla jsem přitom pouze, co říkal benešovský děda Drahomír: katolík vysral se na kolík, evangelík, ten to slíz´. S tím jsem musela vyjít. Bylo to odvážné tvrzení a vyhraněné, ale co já tenkrát s tím?

Že nás komunisti skřípou v kleštích, mi doma neřekli. Snad i proto jsem nikdy, ani později nebyla sžírána nenávistí k režimu. Sžírání nenávistí – toť přece holé neštěstí. Uchránili mě, ani o tom nevědí, měli asi svých starostí dost.

Ne, ne. Ochránili mě záměrně, teď mi máma řekla. Děkuju, miláčkové.

Pak jsem začala zásluhou tátova kamaráda Zdeňka Pince chodit do turistického, duchem indiánského oddílu, tehdy pod TJ Sokol Malá Strana. Většina lidí v tomto oddíle, se svými potomky celé rodiny, byla více či méně „proti režimu“. O nás, tedy o našem oddíle se s mírnou nadsázkou a ironií říkalo, že jsme elita. Z toho jsem začala postupně chápat i naši rodinnou situaci. A byla jsem s tím spokojená.

Náš tehdejší domov na Malé Straně bylo to nejskvělejší místo na světě. Na úpatí Karlova mostu, s velikým slunným pokojem a arkýřem. Zelený koberec a knihy od země do stropu, jako v té pohádce o třech přadlenách a nespředeném lnu… Až všechen ten len sepředeš, Liduško… Až všechny ty knížky přečteš, Klárinko… To mě nikdo sice nenutil, ale sama jsem si s nimi začínala. Stačilo roztočit se v křesle Olaf a čekat, na jakém titulu se zastaví můj prst: Budování státu … Politické strany … Spor o smysl českých dějin … Strany a stranické systémy … Z kapitalismu do socialismu a zpět

Tyhle mě nebavily, ale dost mě zaskočilo, co bylo skryto za Obratníkem kozoroha, z pravého rohu knihovny výhružně svítil Zločin a trest a pod Životem protopopa Avakuma porodila Robina štěňata. Odpolední slunce se tam opíralo do sbírek poezie, v arkýři hrál kdosi na hoboj, a mně bylo doma hodně dobře. Táta míval tou dobou špunty v uších, sledovali jsme s obavami jeho kondiciogram. Byl vážný a celkem přísný, až jsem se bála něco říct, protože to bylo často mimo jeho chápání. Ještě, že se nebral tak docela vážně: to by u nás nemohla viset zarámovaná kresba od Vládi Jiránka, na kterou se chodili tak strašně rádi tajně koukat moji kamarádi – předobraz tátových „imagines“ v pozdějších Jiránkových kresebných šťouchancích na stránkách Lidových novin 90. let. Zde v předstihu přátelský sarkastický portrét tátovy opravdovosti, se sarkasticky praktickou radou: všeho s mírou, Petře! (všeho s mírou, milovaný tatínku!)



Mívala jsem pocit, že jsme uprostřed, uprostřed Prahy i uprostřed Československa. Všichni k nám chodili na návštěvu, kamarádi mých rodičů i nás, dětí, později někteří dohromady.

Celkem pravidelně se u nás pořádaly o vybraných čtvrtcích ty ohlášené „čaje o páté“. Byla to mámina iniciativa. Milovala jsem je. Dobré jídlo – například vojenský salát z brambor, cibule a buřtů s octem a pepřem, táta to pomáhal krájet… Starý ruský samovar a esence dobrého čaje, cibulákový porcelán, skleničky každá jiná. Hosté se scházeli, někteří chodili pravidelně dřív, zrovna když se máma začínala strojit. Sešlo se jich nakonec třeba třicet a vypili mnoho lahví vína. Kouř z cigaret se zažíral do zeleného koberce. Na druhý den jsem pak měla za úkol chodit po pokoji s miskou vody s octem a rozstřikovat ji kolem sebe. Patřilo to mezi mé oblíbené domácí práce.

Na čaje o páté bývalo zadáno téma a někdo z hostů k tomu měl přednášku. Třeba Jan Sokol na téma „Filosofie času“ vyprávěl o výrobě hodin. Bylo to krásné.

Pak šum a smích, hrál gramofon. Bývala to velmi pestrá společnost: spisovatelé, lékaři, malíři, filosofové, disidenti, sousedé a podivíni. Na našich čajích o páté a vůbec u nás, na Dražického náměstí, se mohli spolu potkat zajímaví lidé, jací by se možná jinak nepotkali. Třeba s takovým Josefem Mundilem, tkalcem, tátovým kamarádem z maringotky a „spoluodbojářem“ (o čemž jsme však jako děti neměly mít ještě ponětí). „Pepik“ – jak jsme mu s bráchou říkali a jak na něj volal („tyyý, Pepiku…“) pepicky táta, což se nám moc líbilo – nás hlídával po večerech, když rodiče odcházeli na jiné večírky.

Takto nás ale míval po večerech na starosti i Ivan Procházka, tátův kamarád, „spolubásník“ z časů jejich juvenilní básnické tvorby, pořadatel fantaskních výletů, též prodavač lístků ke vstupu na Mosteckou věž, naproti našim oknům, čímž mohl k nám lehce kdykoliv zaskočit. Četli jsme Robinsona a Ivan při tom předváděl bouři na moři tak věrohodně, že když jsme po ní zahlazovali stopy, museli jsme zametat hlínu zpátky do květináčů a mražené hejky rovnat zpátky do mrazáku.

Na čaje o páté jsem si obvykle oblékla zástěru s kanýry a chodila mezi hosty s lístečky, na které jsem napsala: prosím, napište nebo nakreslete něco. Pak jsem ty lístky zase vybírala. Kdo všechno u nás tehdy byl a co všechno mi naši hosté napsali! Básně a glosy, jízlivosti i chvály, psali i kreslili – skvělí a milovaní… Nashromáždila jsem tak úplný poklad. Všechno se to ztratilo při stěhování.

Pamatuju si, jak jednou máma nařídila tátovi, že se se mnou musí doučovat dějepis, protože potkala na Kampě paní učitelku (titul „soudružka“ jsme v naší škole v Josefské ulici moc nepoužívali, a navíc, tahle paní učitelka Kloubová soudružkou nebyla), která si stěžovala, že vůbec nic neumím. To jsme se zrovna učili komunistické sjezdy, bylo jich hodně (asi 18?). Táta ležel na gauči, poslouchal Svobodnou Evropu, známý hlas, já si musela kleknout k jeho hlavě a odříkat, co teda o tom vím. Moc toho nebylo. Funěl nevolí, nic mě nedoučil, jenom zuřil.


Ale teď už ten slíbený příběh, ve kterém jako by do sebe začaly zapadat kolečka – dějinné i naší rodinné paměti…

Začíná to u babičky: mámy mámy. Jezdili jsme za ní do Benešova nad Ploučnicí – do bývalých Sudet. Po válce tam děda koupil vilku, to bylo mámě pět let. Později o tom napsala povídku Vánoční země:1 tehdejší pohraničí dívčíma očima.

Tady začalo vyplouvat na povrch a ohraničovat se cosi, co by se dalo nazvat společným tématem. Každý z naší rodiny se k němu přibližujeme svou cestou, přicházíme z různých stran, jak to bývá v pohádkách. Místo, kde se sejdeme, křižovatka našich cest, nese ono jméno Sudety. Místo pro leckoho obtížně srozumitelné ve všech svých významech, přitom můj druhý domov.

Mámina zkušenost: chodila tenkrát jako děvčátko s prababičkou za ruku do lágru, ve kterém byli v Benešově soustředěni místní Němci, než budou zařazeni do odsunu. Soucítily s nimi. Jak by se dalo pomoci alespoň těm, v jejichž domečku teď bydlí?

Máma mi ten benešovský dům se zahradou popisovala. Poslouchala jsem to jako pohádku. V rohu zahrady stará vrba, nízký dřevěný plůtek, na záhoncích růže i velké placaté listy tabáku. Napříč zahradou mechové cestičky. Pokoje vypadaly jako na jediném zachovaném obraze v obýváku – starodávně tmavé, s tajemstvím v každém koutě.

Proti tomu pohled babiččin – pohled obyčejné venkovské ženy, život vyplněný prací a obětavou láskou k rodině. Když mi vyprávěla o benešovských začátcích, znělo to vždycky rezolutně, jako by se potřebovala za cosi ospravedlnit… Všechno jsme spálili, všechen nábytek, koupili jsme si nový, moderní, táta krásně vybetonoval ty cestičky. – A co ti, co tu předtím bydleli? – No co, byli v tom lágru a pak odjeli…

Vyptávala jsem se na detaily, na tu starou paní, která tu předtím žila, na uniformu SS, kterou prý našli za trámem na půdě. Byly to pro mne tajuplné věci, ale zrovna ty nechtěla babička vůbec rozebírat. Přesto mi o rodinném příchodu do pohraničí vyprávěla mnohokrát, v jakémsi opakovaném rituálu, který se odehrával jenom mezi námi, z očí do očí. Bylo to svým způsobem konejšivé a ještě dnes bych to mohla odříkat zpaměti.

Proč ale mámino a babiččino vyprávění spolu nesouzněla? Pro mne velká otázka.


A pak na křižovatku zvanou Sudety dochází táta, byl tady předtím jen naskok, teď jako mámin muž se tady cítí už jako doma. Jezdí do Benešova psát a babička mu vaří dobrá jídla. Do zdejší historie se přímo propadá. Prochází okolní, jak sám říká, zmrzačenou krajinou… Cesty lemované kamennými zídkami, které nikam nevedou, osamělé staré ovocné stromy tam, kde stávala stavení – scéna pro divadelní představení, které se tu už odehrálo… Na hřbitově opuštěné hrobky, obrostlé šípkovými stromy, kořeny okolních stromů prorůstají skrz hřbitovní zídku dovnitř hřbitova, sápají se na hroby jako chapadla…

Do táty se těmito obrazy vepisuje zdejší krajina jako krajina dějinná, zároveň jedna z jeho krajin osudových. Dostal tu silný citový zásah a odtud i impuls intelektuální:

Tou dobou už spolu s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem založili trojspolek. Řekli si prý na začátku, že jsou v dějinách místa, o kterých se ve školách neučí, která jsou schválně v osnovách vynechána. A rozhodli se, že o tom napíšou cca třicetistránkový textík pro žáky a studenty, kteří by se chtěli dozvědět víc, než se v režimních učebnicích píše. Zjistili přitom, že ani oni nerozumějí všem zpřetrhaným souvislostem v českých dějinách, a to včetně tzv. česko-německých vztahů. Třináct let se pak scházeli u Petra Příhody každou středu v 19:20 („po zprávách“), dohadovali se a přeli, psali, až nakonec napsali ne třicet stránek pro studenty, ale dvě tlusté bichle, nejen pro studenty. Jejich práce se vlekla: „Podiven“, ještě jako samizdat, vyšel na denní světlo až v prvních listopadových dnech roku 1989, kdy zakrátko nebude už nutno dočítat se o zamlčovaných tématech minulosti v prohibitních knihách… Někde na začátku Podivena byla otázka, co říká, o čem vypovídá sudetská krajina.


Já zatím na té křižovatce, v Benešově nad Ploučnicí, trávila nejbezstarostnější chvíle svého dětství. Obetkané babiččiným a máminým vyprávění. Tátovo bádání bylo v té době jen v mlžném tušení. K Příhodovým ale chodil pravidelně, přes Karlův most se při tom přenášela také sójová omáčka, koření… prostě to, co manželky potřebovaly z jedné domácnosti do druhé půjčit, aby mohly badatelům uvařit dobrou večeři.

Periferně jsem „v postoji k německé otázce“ cítila mezi mámou a tátou napětí, přenesené z širšího rodinného a názorového kruhu. Děda Vilém, tátův táta, byl za války v koncentráku, Pithartovic rodina tak z pochopitelných důvodů, alespoň podle mé mámy, „neměla Němce ráda“. Táta v takto emocionálně určeném prostředí vyrůstal. A máma ho popichovala: kde bereš s tou svou rodinnou výbavou tolik pochopení pro německý odsun?

Já ale mám v benešovském domečku svou milovanou babičku, kolem její kamarádky a sousedy, a také své hodně velké kamarády. Tenkrát jsme se všichni scházeli, staří, mladí, děti nevyjímaje, den co den, na konci ulice, to jest u nás před domem, na schůdcích, na kterých se tak dobře sedí a přitom povídá. Mnohé jsme o sobě věděli, znali své rodinné osudy a tušili i tajemství.

Já v Benešově zatím v dětských hrách od rána do večera. Zejtra je taky den… říkala babička, když už padla tma a ona mě hnala domů. Zrovna, když jsme si stavěli v keřích bunkr z balíků slámy. Nevím, jak kluci, ale u mne jako pokračování válečných příběhů.

Válka tu byla pořád nějak přítomná: to, když jsme z Ploučnice vylovili německý bajonet. Němčinu cítili jsme jako nepřátelský jazyk, součást nebezpečí, kdy stačilo do lesa zavolat pár německých slov, a utíkali jsme před ozvěnou, neotáčejíce se napravo ani nalevo. Babička Wirtichová, zdejší „neodsunutá Němka“, co se nikdy nenaučila česky, byla pro svou sukovitou němčinu pro nás cosi jako místní bosorka.

Prohledávali jsme půdy – to babička, nevím proč, obzvlášť nesnášela, tu naši fascinaci „starým haraburdím“. Listovali jsme v zaprášených německých časopisech, v německých knihách vytrhaných ze hřbetů. Na hřbitově nás strašily švabachem psané nápisy. Celá naše ulice, náš tehdejší svět, byla dosud plná Pirtzcalů a Fischerů. Dějiny se tu v Benešově nad Ploučnicí/ Bensen am der Polzen, ukládaly přímo před očima do archeologických vrstev.

Ještě, že se mnou a po mých stopách dorazila už na benešovskou křižovatku i moje Anička, po ruce stále fotoaparát…

Ploučnice se žene k Labi do Děčína
Zdá se, že mezi zámkem, starou školou a kostelem čas nic nezměnil
Benar, závod 05 – dnes sklad jakýchsi rozebraných strojů
Pěšinka podle Ploučnice, kudy se chodívalo do fabrik
Na benešovském hřbitově / Im Friedhof in Bensen
Vilka uprostřed zahrady… a v té vilce dívčí pokojík, kde dosud hlídají Grum a Kulička, na fotce máma s čelenkou, kterou jí táta vyrobil ze střepu čínské vázy puklé při požáru benešovského zámku
Zahrada, kde táta věšel vyprané pleny
Schůdky na rohu naší ulice, kde se tak dobře sedělo a povídalo
Okýnko ve dveřích, kterým babička vyhlížela, kdo se blíží
Ploučnice, klidná, podvečerní

Foto Anna Veronika Křížová

Na salhausenském zámku, „perle saské renesance“, v zabedněných komnatách, opíraly se o stěny tapetované jemnými vzorky velké obrazy s výhrůžnými tvářemi Marxe, Engelse a Lenina v nadživotní velikosti, připravené, aby byly na 1. máje zavěšeny na fasádu národního výboru. To nad industriální vrstvou s dodnes zachytitelnými stopami podnikatelské píle zdejších Němců, v tkalcovnách, přádelnách a barvírnách posázených podle Ploučnice, zděděných po odsunu Benarem, národním to podnikem. Přes to vrstva nesoucí stopy mnoha bagančat z rozhodného „nástupu“ v osmačtyřicátém, pak vrstvy padesátých let, kdy dědovi sebrali autodílnu, úhorovité vrstvy let sedmdesátých a osmdesátých, s už nezadržitelnou devastací přírodní i kulturní krajiny.

Mezitím cézura. Mohla pak potom být tak léta 1996-7, pomalu jsem končila studia na filosofické fakultě, obor etnologie, měla jsem dvě děti, Ferdu a Aničku, a musela psát diplomovou práci. Jak tak bývá, osud vše zařídil. Bylo třeba pečovat o starou babičku, dětem prý prospívá život na čerstvém vzduchu, a já tu mám na dosah ruky téma na diplomku. Zakotvila jsem v Benešově – s diktafonem v ruce jsem se dala do terénního výzkumu, v metodice dnes sebevědomě se označujícího oboru oral history. Téma: Odsun Němců a osídlování pohraničí. Paměť a zapomnění.

Byla to silná zkušenost. Na jedné straně bystří „respondenti“, pokladnice nedocenitelných informací, vnímavě naklonění pro mou práci. Vedle nich takoví, kterým nastolené téma zamykalo ústa, někteří nechtěli ani promluvit, v společně sdíleném zapomnění. Jakési kolektivně žité vědomé nevědomí. U starších se tak mohlo ozývat třeba svědomí. Ti mladší, potomci těch, kteří přišli „po Němcích“, začasté nevěděli nic, protože jim nikdo nic neřekl. Jiní teprve před mikrofonem začínali ztěžka lovit útržky vzpomínek… Ano, ano, vzpomínám si…když jsme u nás malovali, vylezla pod čtvrtým nátěrem tmavomodrá a na ní zlaté hvězdy… Jestlipak to nebyl dětský pokoj, napadlo mne, kde čítávali malému Siegfriedovi nebo copaté Gudrun Hauffovy pohádky?

Shromažďovala jsem materiál, veskrze emotivní, a sama se ztrácela v emocích, v převyprávěných vyprávěních. Právě tehdy mi táta pomohl. Doporučil mi četbu, historické studie Tomáše Staňka o odsunu Němců, Alenu Wagnerovou, Pierra Noru o paměti a zapomínání… Rozebírali jsme spolu sesbírané příběhy, já s čerstvými zážitky z terénu, kde jedno „místo paměti“ vedle druhého; táta se znalostí historické literatury, usměrňoval mě, jak jen mohl, nutil k poctivému pronikání do tématu, mám-li přece o něm napříště mluvit nebo dokonce psát. Odsun Němců a osídlování pohraničí se staly v té době naším společným tématem.

Snad někde tady a tehdy jsem si uvědomila, že postupně dózované poznání, jakého jsem tu nabyla, nelze jen tak zastrčit do kapsy a zapomenout. Tady a tehdy jsem se rozhodla, že chci učit, předávat, nenechávat v plytké kaši nevědomí, hledat své kořeny. Od té doby Ploučnicí proteklo hodně vody a dnes už se mi to celkem daří, ve škole, na základce, kde učím.


Babička si vždycky malovala, že zůstanu v Benešově a učit budu ve zdejší škole. Splnilo se jí jen to moje učitelování. Vracím se dnes do svého osudového městečka odjinud. Už dávno ne malá holka, na kterou napůl nazlobeně volá babička, aby nechala toho po všech čertech lítání a šla domů… „Klárinko, domů, zejtra je taky den!“

Pořád je to tady pro mne doma, nejvíc ale pro mou mámu; „domů!“ voláme dnes na Aničku, která to všechno o nás dobře ví.

Bývám teď v Benešově zaskočena tím, jak jsou tu starší „archeologické vrstvy“ překrývány vrstvou novou – vrstvou uvadajících sousedských vztahů, zanikajících hospod, montovaných skladů vyrostlých v místech, kudy vedla cestička ke splavu.

Ještě že nad tím vším nezanikla úplně chuť vyprávět. Že je ještě příležitost s mými, kdysi dětskými kamarády rozpomínat se na někdejší vyprávění u nás, na schůdcích na rohu ulice. Naposlouchal je tady i táta.

My všechny, Pithartovny, v mateřské linii: já s mámou, Anička se svou mámou, Velká Matka-Máma mezi náma… Tuhle fotku z benešovské verandy posíláme tátovi…

Foto Anna Veronika Křížová

Vyprávíme si příběhy tohoto městečka, nesentimentální příběhy tohoto kraje, vyprávíme a převypravujeme je svým dětem – všem našim dětem. Příběhy předávané jako společná paměť přes celé generace, příběhy rodičů, babiček i dědů, sousedů odvedle… i těch někdejších, kteří odsud odešli. Příběhy, ke kterým přidáváme příběhy svoje. Proti ztrátě paměti, k upamatování. V nespojitě spojité dějinné paměti.





Apendix
Benešov / Bensen, místo paměti


„…to jsem ke své hanbě nevěděl,“ rozpomíná se (dosud ineditně) šedesát let zpátky Petr Pithart, „že existuje ještě nějaký jiný Benešov než ten u Prahy, a to nad jakousi Ploučnicí. Dozvěděl jsem se to, až když jsem milou mně studentku filologie Drahomíru doprovázel z koleje Jednota na Masaryčku. To bylo v roce 1959. V létě jsem pak Drahu jel navštívit. Bez ohlášení. Nejspíš jsem řekl, že přijedu, ale neřekl kdy. To patřilo tehdy k mému životnímu stylu, snaživě nekonvenčnímu: svobodně se toulat, sám, nevědět dne a hodiny.

V tom druhém Benešově jsem se chtěl stavit jen na jednu noc, totiž na mé velké, dávno promyšlené, vysněné cestě stopem na východní Slovensko, až tam, do toho horního koutu, kde se stýká SSSR, Polsko a tehdy ještě ČSR (ta ještě jedním „S“, na tu „socialistickou“ jsme si museli ještě rok počkat).

Na udané adrese v Koněvově ulici (dnes Vilové), v nejmenší z vilek vůkol, Draha v tu chvíli nebyla, nýbrž jen její ostražitá, už dost v letech, schýlená babička. Pak ale Draha přišla a odpoledne jsme šli vysoko do strání na druhém konci města, tam kam jsme nikdy potom (!) už nezamířili! Byli jsme v rozpacích a bylo nám šťastně. Nohy nohy vedly, lhostejno kam…

Přísný otec s knírkem mi večer řekl, ať nepočítám s tím, že bych přespal u nich v domě. Že on je tu velitel a že támhle na stráni jsou stodoly, jedna že je teď prázdná, takže tam. Dali mně velký budík. Babička mně na ulici na rozloučenou řekla, že ať si na jejich Drahušku nemyslím, dokud nebudu mít hotová študia…

Město bylo „takovéto na severu“. Neznal jsem to tam, a to vůbec. Většina zdejších měst a městeček je tu poházená v krajině zvrásněné až nejpozději, tedy ve čtvrtohorách. Kopce proto nízké, krabaté, prostě nehotové, jejich stráně strmé, porostlé spíše listnáči a nálety, poházené kameny až skalami. Skoro neschůdné. Nevlídné, nelákavé, spíše: nechoď do nás! Jakoby ještě nedokončená krajina, syrová. Inu, čtvrtohory. Všechno rostlinné tu roste do výšky, nejvíc bolševníky: mezi nimi páchnoucí, vlhké parno. Sudéta, pohoří kanců, říkali Keltové. To zatím tehdy ještě nevím, ale ty kance tuším. Podzimy a zimy jsou tu temné a smutné, protahují se tou krajinou nejen nízké mraky a mlhy, ale spousty kouře.

Města a městečka usazená v úzkých údolích, jimiž se občas valí řeky coby povodeň, občas sotva zurčí, a přece se z nich dělá elektřina. Dříve se vodním proudem těch řek roztáčela kola ve fabrikách a jimi přes řemení tisíce strojů, hlavně tkalcovských. V těch městech jsou, tedy už jen byly, velikánské fabriky na tkaní všeho druhu, a taky na nože a příbory, sem tam papírny, sklárny.

Jsou v těch městech také okázale velké, ale zpustlé vily majitelů těch továren, kteří už ale všichni skoro naráz odjeli. Jinak jsou městečka zanedbaná: a to dodnes, s výjimkami ovšem… Co tehdy na té výpravě za milou ještě nevím, je to, že zdejší nemovitosti nebudou restituovány, protože byly zabaveny Němcům, a patří tedy státu. Takže nebudou opravovány a některé zruinovatí, tak jako ty vily. Obydlí bohatých i chudých dopadnou stejně: jakási třídní spravedlnost, ovšem pod dozorem národovectví.

V Benešově nad Ploučnicí je velké, došikma prostřené náměstí. Na něm a nad ním jsou dva zachovalé zámky v nám cizím, ale vlastně milém slohu saské renesance. Dolní a Horní. Půvabu jim dodává, že na tom svahu jakoby ujíždějí, ale neujedou. Uprostřed náměstí mariánský sloup. A krásný, věrohodně gotický kotel. Klasika, všechno, jak má být, akorát něco chybí.


Městečko je celé rozházené po kopcích a stráních nad klikatící se řekou, ulic se souvislou zástavbou jen několik, zdají se být jaksi temné. Je to tím, že nebyly české, že tam „před tím“ nebydleli Češi? Že ty ulice jako by nosily z toho „před tím“ smutek?… Takže Bensen, a až pak Benešov.

Všude na stráních usychající ovocné strany. Cesty vedou vzhůru, úží se, ale na jejich koncích není nic. Někdy zarostlá hromada. Asi určitě suti. Hrázky ze sneseného kamení, ale pole od nich vyčištěné chybí, leda zarostlé louky. Na nich pokřivené, umírající černé kmeny třešní; divoce zplaněné jabloně mně utkví nejvíc.

Bloudící bučící státní krávy ze statku, protože na jézedé to tu není. Tady a v okolí se něco dělo, s lidmi a s domy a pak s přírodou, čemu zatím nerozumím. Nevím tehdy ještě, že se tomu problému budu věnovat dlouhé roky, psát o něm, i jako předseda vlády, i jako senátor.

Zatím polekaně vstávám, těsně kolem mé hlavy prošly právě krávy na pastvu a já se se svou budoucí ženou ani pořádně nerozloučím, protože spěchám, mířím daleko, do obce Nová Sedlica na opačné straně naší tehdejší země. Na konci Benešova hned stopnu chlapíka na motorce, kterému se ten jeho vehikl stále rozpadává. Ale já se ho držím, počkám vždycky v příkopě, až to spraví, jsem přece loajální, jak si brzy přečtu v Rádlovi, co to je; počkám si a motorka mne nakonec doveze s půldenním zpožděním až na půl cesty, do Ostravy.

Dnes zpětně vím, že mě vždycky zajímaly hranice: hranice a meze. Naše hranice nejvíc. Jsou klíčem k poznání toho, co je dobře a co špatně uvnitř. Co je ale naše? A jak se to pozná?

Benešov je pořád město na hranici. Kanci jsou tam asi schovaní v hustě zarostlých houštinách, občas slyším jejich zneklidňující chrochtání. Ptají se, čí je tato země.“ (ed.)

Bříza vysoko ve stráních nad Benešovem – městečkem v dolíku…

Foto Anna Veronika Křížová, předjaří 2021

Poznámky:

  1. In: PITHARTOVÁ Drahomíra: Malá cvičení v bezohlednosti, Torst 2007 (Pozn. ed.).