Knihovna Petra Pitharta
Smrt a spoušť po zásazích ruských balistických raket v ukrajinských Sumách dává na srozuměnou, že Putinovo Rusko o žádném příměří ve válce, kterou rozpoutalo na Ukrajině, o své vůli neuvažuje; že chce dál v čím dál zběsilejší, teroristicky vedené válce pokračovat. Jak ještě dlouho? – zamýšlí se po svém Jefim Fištejn v dlouhé sérii svých zahraničněpolitických komentářů. Okamžik pravdy – zde.
Letošní německé volby do Spolkového sněmu otevřely zas debatu o Německu, přinejmenším v aktuálních evropských souvislostech – ve vztahu k válce na Ukrajině anebo k místu Německa v Evropské unii. Jeden z důvodů, proč jsme (Ivan Chvatík a Jan Vít) pozvali Jiřího Čisteckého, dobrého přítele Knihovny Petra Pitharta, toho času velvyslance ČR v Berlíně, opět k rozpravě do akademického prostředí Centra pro teoretická studia UK a AV ČR.
Koupí si Trump Grónsko? – ptá se a píše aktuálně Petr Pithart…
A koupí si i Ukrajinu?… Aljašku si Američané koupili od ruského cara za pár babek. Grónsko ale Dánsko neprodá. A vojensky Američané Grónsko nedobydou – nebylo by tam s kým bojovat. A Dánsko, členský stát NATO (Grónsko je jeho autonomní oblastí), se do války s Amerikou taky nepustí.
Tedy Spojené státy Grónsko obsadí a nebudou se nikoho ptát? Bez souhlasu Gróňanů to jistě lze udělat. Mají jen harpuny a čtyři vojáky… Ale bylo by přece obtížné tam s těmi Inuity žít. I když jich tam je jen na sedmdesát tisíc.
Rád bych se mýlil a taky se nechci dotknout cti Gróňanů, ale myslím, že si je Trump – koupí. Zahrne je bohatstvím, o kterém se jim nezdá. Budou na to potřeboval jedno promile z jednoho promile rozpočtu. A oni se po čase podvolí a budou souhlasit se „vstupem vojsk“. Tedy se vstupem těžařů.
To všechno není nic nového. Američané Grónsko chtěli už v sedmdesátých letech předminulého století. A pak ještě několikrát potom – Dánsko ale nezlomili.
Takhle to Trump už zkouší i s Ukrajinou. Dejte nám vaše nerostné bohatství, a já už na Putina nějak zatlačím. A tím, že tam budeme my těžit, budete mít tu jistotu¸ že vás – byť v okleštěném území, bez Krymu – nechají Rusové na pokoji.
Tedy obchod. Ano, naše civilizace, ale nejen naše, vyspěly na ideálech, ale zbohatly na obchodu. Dějiny světa by se daly zjednodušit na zjednávání rovnováhy mezi ideály a obchodem.
S Trumpem se zřejmě nastoluje nový světový řád. Vypadá to na to, že to je řád-hokynářství. Hokynaření. Ve kterém není nic, co by se nedalo koupit. Cokoli prodat a cokoli koupit. I duši v tomto světě lze prodat a koupit. Duši lidskou i duši národa.
Evropu zastihuje nástup tohoto řádu jako slabou, úpadkovou. Protože konzumní, požitkářkou. Přestává vyrábět, výrobu přesouvá do zemí s lacinou pracovní silou a kupuje laciné, šmejdové čínské zboží. Ale musí kupovat i drahé, sofistikované čipy. Bez nich se zbylá výroba zastavuje.
A teď jí nezbývá než zbrojit, protože ji trumpovská Amerika nechává na pospas rozpínavému impériu na východě… Začít opět vyrábět.
Je to čas velké zkoušky. Evropa se nesmí stát součástí řádu hokynaření. Musí se rozpomenout na ideály, ze kterých vyrostla. Na principy řecké filosofie, na křesťanství vzešlé z židovského kořene, na římské právo.
Není to nic abstraktního. Řecká filosofie v její starosti o duši nejen jednotlivce, ale i (politické) starosti o duši polis – obce; židovství v přenesené morální zkušenosti Starého zákona i jako víra v sílu oběti a odpouštění; křesťanství jako láska k bližnímu, k druhému, k druhým; římské právo jako prostředek k nastolování rovnosti a spravedlivosti… Dohromady jsou to všechno kořeny evropského ideálu jedinečnosti a svobody jednotlivce, jeho lidských a občanských práv a povinností.
Hokynaření, kterému jde jen o to, aby se lacino koupilo a draze prodalo, toto všechno nepotřebuje, ba naopak, jsou to pro něho samé zbytečné ohledy, komplikace.
Sledujme osud Grónska jako příznačný, ale připravme se na to, že tomu kšeftu s největší ostrovem planety asi nezabráníme. Neopusťme ale Ukrajinu, nedopusťme, aby se nakonec stala obětí kšeftu Putina s Trumpem. Ukrajina je přece součástí těla i duše Evropy. Jsme to my. Za které tam Ukrajinci bojují.
Otázka položená na čelo nedávno vydané tenké knížečky (Jan Patočka, Může filosofie zaniknout?, ed. Ivan Chvatík, nakladatelství OIKOYMENH 2024) obsahující přepis jedné skoro pozapomenuté, svou intencí však živé Patočkovy přednášky, uvozuje širší úvahy. Nejen proto, že již tehdy, kdy Patočka svou přednášku – neveřejnou, určenou pro jeho věrné posluchače – poté, co byl v roce 1972 nucen ukončit svou přednáškovou činnost na Filozofické fakultě UK, se zdálo, “jako by filosofie neexistovala”. Nejen proto, říkal Patočka, “že nemá nové myšlenky”, ale že jako “živé tázání” ztratila svou “společenskou působnost”. – Ta filosofie, která podle jedné z páteřních linií Patočkova celkového díla (jehož je Ivan Chvatík, mj. spoluzakladatel Knihovny Petra Pitharta, zasloužilým editorem), jako produkt starořecké polis dala vzniknout duchovnímu útvaru Evropy. Uvědomujeme si tím víc, že se nalézáme, Patočkovými slovy, v “době poevropské” a že jsme, také tváří v tvář “míněním” vypuštěným v posledních týdnech “do éteru” (vulgo do sociálních sítí), postaveni do situace, ve které je třeba si Evropu uvědomovat v její jedinečnosti, nezastupitelnosti a duchovním utváření (také “filosofickém”) a přinejmenším si ji v nás samých, jako v Evropanech, bránit.
Knihovna Petra Pitharta se vědomě účastní “živého tázání” dnešní filosofie, aktuálně například spoluprací na společné mezinárodní konferenci mladých doktorandek a doktorandů studií Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a prestižní pařížské École Normale Supérieure – konference otevřené studentům všech oborů i veřejnosti:
Připomínáme:
Po týdnech, od začátku roku 1977 vyplněných štvanicí komunistického režimu na signatáře Prohlášení Charty 77
– adresovaného nejvyšším ústavním orgánům Československé socialistické republiky, s apelem na dodržování lidských, občanských a politických práv, jak se k nim také ČSSR zavázala, ratifikací a uzákoněním helsinských paktů z r. 1975;
– zveřejněného 6. ledna 1977, zásluhou spisovatele Pavla Kohouta (spolu s Václavem Havlem autora vlastního textu Prohlášení Charty 77) zaslaného hlavním evropským novinovým deníkům, pařížským Le Monde počínaje a londýnskými Timesy konče;
nastala v pražském hotelu InterContinental historická chvíle. Jeden ze tří mluvčích Charty 77, filosof Jan Patočka se tu schází s holandským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, aby jej informoval o skutečných, legitimních i veskrze legálních záměrech Charty 77:
Po onom setkání v InterContinentalu zrušil tehdejší čs. prezident Husák přijetí ministra van der Stoela při jeho oficiální návštěvě Československa. Jana Patočku podrobila Státní bezpečnost intenzivním výslechům, z nichž se po posledním, jedenáctihodinovém filosof zdravotně zhroutil a 13. března v nemocnici zemřel.
Historický význam setkání obou mužů, prvního setkání západní diplomacie s československým disentem – “jedno z předznamenání konce studené války, jak k němu přispěly Charta 77 s polskou Solidaritou”, v “rodícím se již evropském veřejném prostoru” – ocenil zpětně van der Stoelův pozdější poradce a tajemník, v jistém smyslu pokračovatel jeho hodnotově orientované diplomacie, Frans Timmermans (od r. 1992 Vysoký komisař pro národnostní menšiny OBSE, od 2011 první místopředseda Evropské komise, zodpovědný za strategie boje s dopady klimatických změn).
Slova zpětně oceňující setkání Jana Patočky a Maxe van der Stoela zazněla v r. 2017 při tehdejší Timmermansově návštěvě Prahy, u příležitosti odhalení netradičního pomníku věnovaného van der Stoelovi – betonového stínu větvení vzrostlého stromu (autor Dominik Lang) -, v parku pojmenovaném rovněž po Maxi van der Stoelovi, v Praze na Hradčanech.
Iniciováno tehdy Velvyslanectvím Nizozemského království v Praze, zopakuje se – opět v “holandské stopě” – opětovná návštěva Franse Timmermanse v Praze a diskuse s ním 28. března v Knihovně Václava Havla, moderovaná Martinem Paloušem, mj. patočkovským badatelem a někdejším mluvčím Charty 77:
Možná ten “konec starých časů”, časů starého řádu, markantní známky “sesouvání babylonské věže”… (napadají i jiné metafory i jadrná pojmenování dnešního stavu světa) započaly po onom únorovém projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci 2007, ve kterém Putin podrobil kritice zahraniční politiku USA, celý Západ, to v nostalgii po rozpadu Sovětského svazu, zoči voči rozevírání širšího obranného deštníku nad Evropou na západ od Ruska… usuzuje mj. Jefim Fištejn zde. Nezačalo v tom okamžiku každopádně radikální kolektivní prozření “kolektivního Západu”. Aspoň, že Karel Schwarzenberg, tehdejší šéf české diplomacie, ocenil Putinův projev za to, jak “jasně a přesvědčivě zformuloval, proč by se Severoatlantická aliance měla dále rozšiřovat“.
15. 3. 2025
… táže se – v kleštích Donalda Trumpa – “náš zahraničněpolitický komentátor” Jefim Fištejn v další reakci na eskalující události na světové scéně – zde.
Na ostrou “výměnu názorů” při páteční schůzce Volodimira Zelenského a Donalda Trumpa, “nebývalou” v Oválné pracovně při jednání na mezinárodní úrovni, “neslýchanou”, neboť na jinojazyčném jednání vedenou v angličtině… ještě reaguje Jefim Fištejn – zde.
A na konto Donalda Trumpa jakožto “historického typu” přidáváme (a přejímáme) deset dní starou úvahu Igora Lukeše, “našeho člověka” v Bostonu – zde.
datum: 3. 3. 2025
Tři roky od ruské invaze na Ukrajinu, tři léta trvající obrana Ukrajinců proti této agresi (na horní fotografii z ledna 24 dobrovolník ukrajinské armády při základním výcviku), zároveň nedávné výroky prezidenta Trumpa a reprezentantů jeho administrativy, provázené jednáním zástupců USA a Ruska o Ukrajině, jsou tématem poslední z pravidelných zahraničněpolitických úvah Jefima Fištejna (“Hledání zásadového pragmatismu”, zde) – první z těch, jimiž budeme na nastolené téma reagovat.
Také v roce 2025 publikujeme pravidelné mezinárodněpolitické komentáře a eseje Jefima Fištejna, dobrého přítele Knihovny PP, našeho dlouholetého autora – tentokrát s opožděnou gratulací k jeho osmasedmdesátým narozeninám, jak je oslavil v závěru uplynulého roku. Letos chystáme v naší knižnici obsáhlý knižní výběr z Jefimových textů uplynulých tří let, po která jsme je mohli – pod gescí Nadace Charty 77, v pozornosti k J. F. jako signatáři CH77 – na portálu Knihovny PP s vámi sdílet. První letošní Fištejnův text (“Špatné zprávy o Židech”) – zde.