Knihovna Petra Pitharta

Připomínkou tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopad 1938, tehdy s divoce propuknuvším násilím na židovských spoluobčanech, se zbitými a zabitými, s vytlučenými okny a výlohami vybrakovaných obchodů, s hořícími domy a synagogami, zdá se být letošní 8. listopad v Amsterdamu, v předvečer výročí událostí před 84 lety – tehdy v Německu, Rakousku i u nás v pohraničních Sudetech -, jejich znepokojující reprízou. Násilí v amsterdamských ulicích a kolem fotbalového stadionu, provázející zápas UEFA izraelského fotbalového klubu Maccabi Tel Aviv s amsterdamským Ajaxem, znamená v soudobém kontextu cosi víc než obvyklé střety rowdies, fotbalových fanoušků. V pravidelném zahraničněpolitickém komentáři se zamýšlí Jefim Fištejn: Na pravou míru – zde.

Otcem právníků a civilního práva” bývá nazýván Antonín rytíř Randa (1834 – 1914), významná osobnost z minulosti naší právní vědy, v letech 1872 a 1885 zvolený děkanem právnické fakulty University Karlo-Ferdinandovy, po jejím rozdělení, následně po prvním rektorovi historikovi V. V. Tomkovi, v letech 1883/84 rektorem její české části; 1881 jmenovaný doživotním členem říšské Panské sněmovny, ve vládách Předlitavska od 1916 do 1906, ve vládách Ernsta v. Koerbera, Paula v. Gautsche, prince Konrada Hohenlohe-Schillingsfürsta potřikrát českým ministrem-krajanem, kompetentním pro české záležitosti; nositel habsburského Řádu železné koruny II. třídy, jehož nositeli byli v téže třídě jen Palacký a F. L. Rieger; v letech 1908-14 v čele České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění; spoluzakladatel Jednoty právníků, dnes Jednoty českých právníků…

Odkaz Antonína rytíře Randy dodnes rozvíjí Randova nadace při spolku českých právníků Všehrd; Jednota českých právníků udílí pravidelně Randovy medaile zasloužilým osobnostem právní vědy a praxe. Při letošním ceremoniálu, v roce 190. výročí Randova narození a 110. výročí jeho úmrtí, vzpomenul Petr Pithart – sám z dřívějška nositel medaile Antonína rytíře Randy – nedávno zesnulého Karla Schwarzenberga, jednoho z těch osobností našich novodobých dějin, které přijaly závazek státní služby v logické souvislosti s jejich živým vědomím státní příslušnosti, ergo přináležitosti. Text Pithartova projevu O jednom nedopovězeném příběhu: šlechta v české politice meziválečné Československé republiky: tedy o tom, jak v ní chyběla – zde.

“Šestého listopadu jsme se probudili do jiného světa. Politologové si nepamatují, že by někdy došlo k tak drtivému vítězství jako v posledních prezidentských volbách ve Spojených státech…,” píše Jefim Fištejn v nejposlednějším ze svých pravidelných autorských zahraničněpolitických komentářů, jak je už víc než dva roky, od ruské invaze na Ukrajinu, shromažďujeme k soubornému vydání v knižnici Knihovny PP. Než se tak stane, čtěme aktuálně zde: Všechno je jinak

K iniciálám V + W, tomuto stále ještě čitelnému brandu Osvobozeného divadla a jeho protagonistů, Voskovce & Wericha, daly by se – v širší vzpomínce na ty slavné časy – připsat ještě další iniciály: bezpochyby JJ, totiž Jaroslava Ježka… a také třeba FZ, jak čteme tato písmena v lapidárním verzálkovém podpisu v dolním rohu plakátů Osvobozeného. Náležejí autorovi těchto graficky výrazných, v svítivých barvách navržených afiší, Františku Zelenkovi… 

Nejen plakáty Osvobozeného, zvoucí na zdejší inscenace, v letech 1929-1932 také jejich scénografie, spolupráce na jejich kostýmních výpravách, včetně masek V + W… V letech 1926 se František Zelenka podílel přibližně na devadesáti divadelních výpravách, ve Stavovském divadle, v Městském divadle na Král. Vinohradech, v Komorním divadle, ve spolupráci s režiséry K. H. Hilarem, E. F. Burianem, Jiřím Frejkou, Karlem Dostalem… Jako vystudovaný architekt projektoval vily v Praze na Smíchově i ve vilové kolonii Baba r. 1934; je autorem obchodního, tzv. Skleněného domu v Palackého ulici na Novém Městě, s progresivní aplikací luxferových tvárnic v průčelí; podílel se na stavbě paláce Svazu Čs. Díla (ÚLUV); hovoří se i o jeho podílu na funkcionalistické přestavbě synagogy na Smíchově. Soutěžní návrh administrativní budovy vysočanské továrny AERO, ověnčený první cenou, zůstal bohužel nerealizován, z portfolia ostatních návrhů pro AERO zůstal – jakoby rezervovaný pro učebnice funkcionalistického designu – ukázkový firemní plakát, ladící s elegantní karoserií ikonické aerovky. Jako architekt František Zelenka zasáhl také do návrhů dobových funkčních interiérů – bytových zařízení, nejznámější je dodnes zachovaný a přístupný tzv. Modrý pokoj skladatele Jaroslava Ježka v Kaprově ulici v Praze.

Úspěšnou desetiletou kariéru ani ne čtyřicetiletého Františka Zelenky přetrhla okupace Československa a likvidační rasové zákony. Jen tajně pracuje na dvou shakespearovských inscenacích ve Vinohradském divadle; přiznaně se podílí na projektu tzv. Ústředního židovského muzea, do kterého měly být soustředěny židovské památkové objekty z opuštěných synagóg celého protektorátu a jímž nacisté plánovali založit “muzeum zaniklé rasy”. Zelenku to neuchrání před povoláním do transportu. Ráno jednoho červencového dne roku 1943 vychází, spolu s manželkou a sedmiletým synem Martinem, z domu v Haštalské 27 na Starém Městě: stolpersteiny před domem podávají zprávu o cestě, kterou tehdy nastoupili:

Deportován do Terezína, neopouští František Zelenka své métier scénografa. Zařazen do Freizeitgestaltung – oddělení terezínské samosprávy pro (kulturní) využití volného času, věnuje se návrhům scénických výprav “terezínského divadla”, které se v táboře navzdory zdejším stísněným podmínkám, ujalo v žánrech činohry, opery, hudebně-recitačního pásma i třeba kabaretu… Zelenka navrhuje scénu i kostýmy do nejdéle působícího terezínského souboru, jakým byl kabaret Karla Švenka, v revuální formě navazujícího na dadaistickou poetiku Osvobozeného divadla; také do terezínského jazzového kabaretu Kurta Gerrona, herce a zpěváka známého z původního berlínského obsazení Brechtovy Žebrácké opery i z jeho vlastního, proslulého berlínského kabaretu Karussell. Provokativně bulvární výpravě kabaretu odpovídá Zelenkova scénografie a kostýmní návrhy pro terezínskou činohru – nejvýrazněji v Gogolově Ženitbě, inscenované ve spolupráci s jeho terezínským spoluvězněm, režisérem Gustavem Schorschem (dřívějším asistentem režiséra Dostala v Národním divadle). Odehrávala se na scéně z “recyklovaných” materiálů terezínské každodennosti – mezi rozvěšenými potrhanými hadry, cáry starého papíru, pytlovinou z použitých slamníků, rozpáraných, na rozházené slámě po jevišti kolem…

Jinak zas pojal Zelenka scénu k Smetanově Prodané nevěstě, kterou v sále terezínské školy nastudoval Rafael Schächter, před deportací do Terezína skladatel scénické hudby a klavírní improvizátor v Déčku E. F. Buriana. Ve spolupráci s Schächterem navrhl Zelenka jednoduchou scénu členěnou prostěradly, výtvarně spojenými červenými a bílými liniemi, evokujícími siluetu venkovských stavení či stuhy na lidovém kroji či malovaný džbánek či vlající fábory na májce…, ověnčenými zelenými girlandami jako lesním chvojím při vesnické tancovačce. –  Podobného duchu byla barokní lidová hra Ester na biblické motivy, o vítězství židovské dívky Ester nad úklady zlovolného Hamana. Její text, původně připravovaný v Praze pro divadlo E. F. Buriana, přivezl do Terezína třicetiletý Norbert Frýd, hudbou ji tu nově opatřil opatřil Karel Reiner, skladatel scénické hudby a pianista z Burianova divadla, aby ji takto společně uvedli v terezínské premiéře, na scéně Františka Zelenky a v jeho návrhu kostýmů, z prostěradel – těch zbylých po odtransportovaných nebo mrtvých, “pestře obarvených, prostříhaných a roztřepených jako kraječky,” vzpomínal Frýd.

Také proslulá dětská opera Brundibár Hanse Krásy se v Terezíně hrála v Zelenkově scénické výpravě.  Zpoza dřevěného plotu, kulisově sbitého z použitých prken a latí, vykukují členové dětského sboru, než se pak před tímto plotem rozehraje děj. Tak také – přenesený z Magdeburských kasáren do terezínské sokolovny – bude Brundibár předveden komisi Mezinárodního červeného kříže a zachycen v propagandistickém filmu Theresienstadt, o tom, jak “Vůdce daroval Židům město”. Než občany “darovaného města”, v počtu 18 tisíc terezínských vězňů, včetně Viktora Ullmanna, Karla Švenka, Gustava Schorsche, Pavla Haase, Rafaela Schächtera, Hanse Krásy, Kurta Gerrona či Karla Reinera pohltí poslední říjnové transporty do Osvětimi. Včetně transportu Es z 19. října 1944, do něhož byli už zařazeni Zelenkův osmiletý Martin a jeho žena Gertruda a do něhož se na poslední chvíli přihlásil i František Zelenka sám.

Jan Vít

“Báseň je otázka, na niž nutno reagovat, učinit ji součástí vlastního rozumění jazyku a světu…,” čteme mimo jiné v zamyšlení Daniela Vojtěcha nad literárněhistorickým myšlením a bádáním jeho někdejšího univerzitního učitele Jiřího Brabce (více in: https://i-kanon.cz/2024/04/18/otazka-v-mnoznem-cisle-literarni-historik-jeho-utecha-a-opora/: nad Brabcovým “dialogickým” přístupem k básni/ literárnímu dílu, spočívajícím nikoli v dílčích odpovědích na vyvstalé otázky, ale směřujícím “za” otázky, k horizontu naší každodennosti, vystavený dalším, zmnoženým otázkám.

Obdarováni a poctěni mnohaletou blízkostí osobnosti Jiřího Brabce, jeho stálou ochotou k rozhovoru; v úctě k jeho obsáhlé a členité literárněhistorické bibliografii (srv: Bibliografie Jiřího Brabce 1951 – 2019, in: e-verze časopisu Slovo a smysl, http://wordandsense.ff.cuni.cz), jakož i k Brabcovu pedagogickému érotu, rovněž k jeho edicím básnických spisů, příkladně souborného Díla Jaroslava Seiferta, a konečně i k nedávno dovršené redakčně-editorské práci na souborném vydání Masarykových spisů (mezi nimi příznačně České otázky a Naší nynější krize, jejichž je historik Jiří Brabec symbolicky sám editorem), připomněli jsme letos zjara – mnohohlase, v čele s Petrem Pithartem – úctyhodnou summu Brabcovy práce návrhem na udělení státního vyznamenání Řádu T.G.M (viz: text návrhu); kdyby letošního 28. října, tedy v den životního jubilea Jiřího Brabce…

Vědomi si zároveň toho, že jubilant veřejných poct nedbá, víc že si cení osobního rozhovoru-dialogu, rozhovoru “dvou (i více) logů”, v společném doptávání se po smyslu… Od nás všech, rozhovorem nejednou obdarovaných – v lepších časech i v časech oficiální nepřízně – přijmi velký dík, s přáním všeho dobrého, milý Jiří.

/Red., Jan Vít / 

Z modernistického domu v pražské Kopernikově ulici se za úsvitu jednoho zářijového dne roku 1942 vypravil ani ne pětačtyřicetiletý muž, následován manželkou Elisabeth a její šestnáctiletou dcerou Dagmar, všichni s menšími příručními zavazadly. Přikázaně časnou ranní tramvají, aby totiž “nenápadně” v probouzející se Praze dojeli na shromaždiště vedle holešovického Veletržního paláce, odkud po identifikaci s povolávací výzvou, odevzdání (“do úschovy”) všech cenností, které vzali sebou, zbylých potravinových lístků, klíčů od bytu a přidělení pořadového čísla… odešli po pár dnech v tisícihlavém střeženém zástupu Veletržní ulicí na nedaleké bubenské nádraží, a nastoupili do transportu Bf – směr židovské ghetto Terezín. Po dvou letech krušného táborového života, ale i pokračujícího života hudebního, jaký byl v Terezíně jako Freizeit povolen a v němž byl klavírista, někdejší sbormistr a dirigent Nového německého divadla v Praze, komponista Viktor Ullmann jedním z aktérů, nastoupil 16. října 1944, jako číslo 946 do transportu Er, s cílem Osvětim-Birkenau. Zde cesta končí: na stolpersteinu, kameni zmizelých, v pražské Kopernikově ulici čteme: Viktor Ullmann, narozen 1898, deportován 1942 do Terezína, 1944 do Osvětimi, zavražděn.

Viktor Ullmann (1898 – 1944), ač rodem Rakušan, ještě z časů monarchie (narozen ve slezském Těšíně), byl po léta naším německy mluvícím spoluobčanem, byť československé státní občanství nikdy nezískal. Bez ohledu na to po čtvrtstoletí sdílel osudy této země.  Z poválečné Vídně, kde svá začátečnická hudební studia absolvoval i u Arnolda Schönberga, přesídlil r. 1919 do popřevratového Československa, kde se plně zapojí do bohatého hudebního života německé Prahy. Do r. 1929 bude tu jedním z nadějných mladých hudebních Němců (jak jej mezi nimi zachycuje dobová karikatura v pražské hudební revui Der Auftakt). 

Od sezóny 1920/21 sbormistrem, korepetitorem a později dirigentem v Novém německém divadle (dnešní budova Státní opery), pod uměleckým šéfem Alexandrem von Zemlinskym. Také sbormistrem pražského Německého pěveckého spolku, činný ve Spolku pro soukromé provozování hudby a v dalších hudebních spolcích. Propaguje soudobou rakouskou hudbu, podílí se na československé premiéře Schönbergových Písní z Gurre, převratnou operu Woyczek Albana Berga doporučí až do premiéry v Národním divadle… 

Český a německý hudební život se prostupují, prosty zatím nacionálních záští a ovšem i antisemitismu. Ullmann se zajímá o tvorbu Josefa Suka, blízce se kolegiálně přátelí s Aloisem Hábou; až se stane na jednu sezónu 1927/28 šéfem opery v německém divadle v Ústí nad Labem (Aussig), nastuduje tu kromě Wagnerova Tristana a Isoldy, Straussovy Ariadny i Smetanovu Hubičku… O Viktoru Ullmanovi  a (oficiálně zapíraném) německém hudebním životě v Praze do r. 1939 nás od konce 70. let seznamovala na odborné úrovni muzikoložka Jitka Ludvová, letos se nám  dostává do rukou kniha vynikajícího německého muzikologa Ingo Schultze (vyd. HAMU 2024, přel. M. Živná), abychom se dozvěděli víc a také až do konce.. 

Po několikaletém přerušení se Ullmann do Prahy v r. 1933 vrátil, příznačně už “za soumraku”. Opět plně zapojen do hudebního života, přednáší v hudebních spolcích, píše do hudebních časopisů, hudební recenze píše do německého deníku Bohemia, také soukromě nabízí výuku hudební kompozice, instrumentace i kontrapunktu; média pražského rozhlasu využívá pro přednášky v německém vysílání. Dál komponuje, také s progresivními prvky hudby Schönbergovy a Bergovy… Pak Protektorát a s protižidovskými zákony starost o odeslání svých dětí péčí Nicolase Wintona do bezpečí, deportace vlastní i blízkých… Plně se Viktor Ullmann nasadí pro hudbu i v terezínském ghettu:  “nepláčeme tu na březích babylonských řek, naše vůle ke kultuře tu odpovídá naší vůli k životu…”, zachoval se jeho výrok z Terezína. 

Viktor Ullmann, německo-židovský hudebník v meziválečném Československu a uvízlý v Protektorátu, není jediným z oněch “mladých Němců v Praze” zobrazených na karikaturách v revui Auftakt v r. 1925, raných či pokročilých čtyřicátníků o necelých dvacet let později, sdílejících stejný tragický osud lidí na kře…  Mramorová deska na zídce Nového židovského hřbitova v Praze je dostatečně výmluvná: Erwin Schulhoff (1894-1942), klavírista v orchestru divadla V + W, řízeném Jaroslavem Ježkem, avantgardní hudebník, výrazně ovlivněný Stravinským i jazzem (známá Hot Sonate pro altsaxofon a klavír, 1930), zahynul už v r. 1942, v osmačtyřiceti, v koncentračním táboře v německém Wülzburgu… Gideon Klein (1899-1944), jeden z “terezínských hudebních skladatelů”, zahyne v pouhých šestadvaceti v německém koncentračním táboře ve Fürstengrube ještě v roce 1945… 

    Pětačtyřicátníci Pavel Haas a Hans Krása, do Terezína deportovaní už před Ullmannem, nastupují společně s ním 16. září 1944 do tzv. “transportu umělců”, označeného “Er”, aby byli po příjezdu do Osvětimi všichni tři zavražděni v plynových komorách… Je tomu nyní 80 let. 

    Příležitost připomenout zde znovu i Haase a Krásu, jejichž zachované skladby jsou hrány a nahrávány domácími komorními kvartety – skladby Haasovy programově souborem Pavel Haas Quartet, ceněným už za jeho první, průkopnickou nahrávku, Haasova Druhého smyčcového kvartetu “Z opičích hor” s použitím bicích z roku 1925.

Pavel Haas (1899 – 1944), původem z česky mluvící brněnské židovské rodiny, stejně jako jeho mladší bratr Hugo, populární herec z prvorepublikových filmů. V mládí žákem z mistrovské školy Leoše Janáčka, z čehož pak pramení Haasův silný citový vztah k Janáčkově umělecké osobnosti, projevující se v jeho díle – zároveň s živoucím ovlivněním moravskou lidovou písní – výrazným janáčkovským hudebním vlivem. Podobně zaznívá v Haasových skladbách melodika synagogálních zpěvů, jak je měl od dětství naposlouchány z prázdnin, které trávil s bratrem u strýce, židovského kantora v Kolíně. Také jazzová rytmika (rezonující mj. i v kvartetu Z opičích hor , v jazzovém soundu bicích) je do Haasovy veskrze modernistické, polyrytmické hudby zřetelně zapředena… Od září 1941 byla Haasovi přišita židovská hvězda, v prosinci byl deportován do Terezína; přestože zde zpočátku zařazen do těžké fyzické práce, usilovně komponuje, pro koncertní využití v bohatém terezínském hudebním životě. Ze zpětných rekonstrukcí Karla Ančerla, v té době také terezínského vězně, lze usuzovat na osm Haasových v Terezíně vzniklých hudebních děl, z nichž se však zachovaly jen tři (sám Ančerl zachránil a předtím k terezínské premiéře přivedl Haasovu Studii pro smyčcový orchestr).Velkou popularitu – vzpomínal ještě po dvaceti letech spisovatel Norbert Frýd – si v Terezíně získaly, zejména v provedení basbarytonisty Karla Bermana, Čtyři písně na slova čínské poezie, které Haas zkomponoval na slova z Mathesiova překladu Novézpěvy staré Číny. Nedochovanou a živou jen ve vzpomínkách přeživších zůstala Haasova Fantazie na židovskou lidovou píseň pro Ledečovo kvarteto, věnovaná Egonu Ledečovi, někdejšímu koncertnímu mistrovi České filharmonie, rovněž jednomu z mnoha “terezínských hudebníků”. Z těch, s nimiž – také spolu s Pavlem Haasem – byl z říjnového transportu Er v roce 1944 společně nasměrován do osvětimských plynových komor.

Tíživě je takto obtěžkána i Studie pro smyčce, kterou Haas zkomponoval v terezínském ghettu a jejíž koncertní provedení pod taktovkou Karla Ančerla bylo částečně včleněno do natáčení propagandistického filmuTheresienstadt, známého pod názvem “Vůdce daruje Židům město“. Po odeznění koncertu se Pavel Haas tehdy přišel uklonit obecenstvu (na horním obrázku vlevo ve světlém saku, Ančerl více vpravo v černém). V té chvíli – film byl v terezínském ghettu natáčen v srpnu a dokončován v září 1944 – zbývalo Haasovi i Ančerlovi nějakých čtyřicet dnů do 16. října, než nastoupili, stejně jako Ullmann, Krása a další do “transportu umělců” s písmenem Er. Na rozdíl od Ančerla se Pavel Haas z této cesty už nikdy nevrátil.

Hans Krása (1899-1844)pochází ze smíšené česko-německo-židovské rodiny, otce, dobře situovaného českého advokáta, a německé matky židovského původu. Zakotvený v německé kultuře a v německém jazyce,  jak toto milieu v Praze, i v Praze 20. let, ještě přežívalo; v lásce k hudbě v linii od Mahlera po Schönberga, rakouskou modernu. Po pražském německém reálném gymnaziu následovala studia hudební kompozice  na Německé hudební akademii v Praze, pod záštitou jejího rektora Alexandera von Zemlinskeho, zároveň uměleckého šéfa Neues Deutsches Theater v Praze. Pokračování dál v německo-české symbióze… Krásovy Čtyři orchestrální písně na slova Šibeničních písní Christiana Morgensterna s úspěchem předvedeny 1921 na Filharmonických koncertech Nového německého divadla. Paříží/ Pařížskou Šestkou “světově” poučená Symfonie pro malý orchestr reprezentovala  Československo r. 1926 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, zopakována o rok později pod Zemlinskeho taktovkou s Českou filharmonií. Krásova opera Zásnuby ve snu na libreto dle Dostojevského (v přímém přenosu Čs. rozhlasu ze sousedního Nového Německého divadla) získává v r. 1933 Československou státní cenu. Propagovat tuto operu do těsně post-výmarského Německa se už nezdaří, kvůli Krásovým židovským kořenům. Kvůli nim se pak o deset let později octne Krása v Terezíně, kde se navždy proslaví svým Brundibárem.

Klavírní výtah z dětské opery Hanse Krásy Brundibár byl propašován do Terezína v r. 1943, v naději na její nové nastudování, poté, co již byla předvedena dětmi v sirotčinci na pražském Hagiboru. Jejího nastudování se tu ujal Rafael Schächter, před deportací do ghetta spolupracovník E. F. Buriana, v Terezíně přední organizátor zdejšího hudebního života. V ghettu je dostatek, ba přebytek instrumentalistů, housle a bicí začnou se hned studovat z klavírního výtahu Brundibára. Nemluvě o představitelích dětských rolí i dětských členech orchestru (trumpetistovi v jednom z měnících se a doplňovaných obsazení orchestru – který vzpomínal jako jeden z mála přeživších -, bylo třináct let. Do ansámblu je z čeho vybírat, ba doplňovat (v tragické souvislosti), nakolik jsou dětští herci, zpěváci i muzikanti už během zkoušek od svých rolí odvoláváni (navždy) do transportů “na Východ”. Premiéra Brundibára se uskuteční v budově Magdeburských kasáren 23. září 1943, v jednoduché výpravě Františka Zelenky, z prken a v malovaných kulisách. Dětská opera dočká se 55 repríz, navštěvována opakovaně a celými rodinami, dospělými i dětmi, jako povzbuzení před nástupem do transportu, nadšeně ztělesňována představiteli dětských rolí i odehrána dětskými instrumentalisty: darovala dětem poslední velký zážitek jejich krátkých životů. Závěrečná scéna z Brundibára byla zařazena i do propagandistického nacistického filmu/ absurdní tragické grotesky Theresienstadt / Vůdce daruje Židům město, zde s hrůzným skřípěním v optimistickém vyznění operního kusu:

Zadostiučinění přineslo nastudování Brundibára i svému tvůrci. Hans Krása je v Terezíně v plném tvůrčím nasazení, koncertuje a komponuje, Passacaglia a fuga pro smyčcové trio, dokončená na rozhraní léta a podzimu 1944, se stane jeho testamentem. 16. října nastupuje do transportu Er, spolu s Viktorem Ullmannem a Pavlem Haasem, také spolu s několika dětskými představiteli svého Brundibára.

/Jan Vít/

Zahynou liberálně demokratické společnosti na svou největší ctnost, která utváří jejich “kolektivní racionalitu” – na hojnost informací? Tj. podlehneme – zásobováni z naší k prasknutí přeplňované “babylonské informační knihovny” – přetékání informací přes mantinely, ve kterých by mohly být relevantní při řešení problematických situací? Těch situací, v nichž se naše společnosti, stále složitější ve svých vnitřních pletivech, logicky ocitají… My, po velkých informačních a komunikačních revolucích zůstavší “na digitálních mělčinách” sociálních sítí s jejich čile migrujícími dezinformacemi… Tak se ve 40. čísle revue Echo vyzývavé tázal a další související otázky rozvíjel Knihovně PP odedávna blízký (blízký někdy i ve věcném nesouhlasu) filosof Václav Bělohradský. Položené otázky vedou k promýšlení – začíná Petr Pithart:

Prožíváme i sami vedeme honbu za dezinformacemi i na dezinformace – ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivá jejich exempla, na jejich množírny, ale i na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ně vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Spíchněme tedy alespoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů potenciálně souvisejících s dezinformacemi. Nasadili jsme u nás na to seštrikování další úředníky, a to až na samotný Hrad.

Bělohradského velký obrat, řekl bych na způsob linguistic turn, nám ale říká, že problém není v nabídce, nýbrž v poptávce po všech elementech té dezinformační pandemie… Kdo její viry potřebuje k přežití, s pocitem, že má nad státem a vůbec nad jakýmkoli establišmentem vrch? Ustavuje se konsenzus, že jsou to lidé nesložití, někdo řekne, hloupí. Jiný ještě něco silnějšího. Ale jsou vskutku takoví? Někteří určitě. Ve své většině to však bývají lidé evidentně nějak opuštění, nějak poranění, ztracení, a často za to sami nemohou. Věří zas jen podobně opuštěným a poraněným a bohužel i těm, kteří se vydávají za jejich mluvčí a získávají jejich hlasy ve volbách.

Máme je přesvědčovat, pokusit se mluvit řečí „poraněných“? Vždyť to neumíme. O empatii k nim bychom se však měli aspoň pokoušet. To není věc komunikačního způsobu, spíše uvážlivosti, která se někdy i k nám dostavuje: myslím, že jen tehdy, když připouštíme naše chyby, selhání. Ne naše úspěchy…

Vydejme při té příležitosti počet z našich chyb, opomenutí či selhání. Ne z našich úspěchů, ty ostatně nejsou sporné. Bělohradský ty základní, „skandální“ dysfunkce našeho systému pojmenovává: vzrůstající nerovnost, ekologická krize – sem už patří i masová imigrace. Jsou to vnitřní krize, které do našeho liberálního systému nevnáší nikdo zvenku, i kdyby na to měla přijít celá divize placených rozesíračů.

Ti poranění, traumatizovaní dysfunkcemi hladoví po informacích, které se systému vysmívají, podrývají jej nebo se mu i mstí – na víc mnozí z nich nemají.

Bělohradský sám je také mezi senzitivně traumatizovanými, jinak ovšem: má na rozdíl od většiny obětí dar povznést se nad ně svou učenou dikcí, tím, že je lapidárně pojmenovává. Kdo tento dar přímé, jakkoli složité řeči nemá, poptává „splašky minulosti“. Rasovou nenávist, konspirace, popírání holocaustu…

Avšak i my ostatní, privilegovaní, na dobrém místě světa, s pevnými či slušnými platy, jsme také každý nějak poraněni. Totiž nepřiznávanou spoluzodpovědností za stav země i světa: málo jsme řvali, když krize nastupovaly, když bylo ještě možné se jim postavit. Kdo se cítí bez viny, je sám intelektuálský dezolát.

Žonglováním se slovy se neschovávejme před těmi, které předstíráme, že oslovujeme. Jsme mezi nimi, jen jinak poranění, jinak hříšní, jen o tom nechceme slyšet. Leckdo z nás také propagoval něco, co se ukázalo být pomyslem. Dnes by se řeklo: dezinformací… Nebo jsme mlčeli.

A my se teď ze zoufalství vydáváme na lov definic. Abychom tu havěť dezinformací mohli legálně hubit jako krysy v kanálech.  A zas jednou jsme tak bezděčně nápomocni nahluchlým či hluchým erárům celého světa.

Petr Pithart

“Myšlenka, že židovský stát musel nadobro zešílet, se už dříve objevovala v expertních komentářích pojednávajících o podivných krocích vlády…” – tak, téměř jazykem sociální dystopie, či dokonce kakotopie, pod provokujícím titulkem “Izraelci zešíleli !“ uvádí Jefim Fištejn další ze svých pravidelných zahraničněpolitických komentářů… Jak to myslel? – vysvětluje JF zde.”…A co – tzn. jaký postoj světa – se dá očekávat příště?…” – položena v textu otázka. Třeba až bude překročena nedefinovaná červená linie, a některá z izraelských raket zasáhne íránská zařízení jaderných technologií…

K letošním Stoletým, jak jsme o nich pojednali, se v nedávných dnech přidal Josef Škvorecký, narozený 27. 9. 1924 v Náchodě (+ 3. 1. 2012 v kanadském Torontu), stejně jako předchozí jubilanti významný spolutvůrce intelektuálního klimatu šedesátých let: prozaik, překladatel z angloamerické literatury, literární kritik, “veřejný intelektuál”, řeklo by se dnes… Svým rodákem se pyšní město Náchod, viditelně lavičkovou sochou u kostela, vprostřed náměstí, nejvíc ale asi tím, že město ve své paměti udržuje topoi románu Zbabělci  (první vydání 1958, psán deset let předtím, 1948-9), v zážitcích Dannyho Smiřického, onoho Škvoreckého alter ego, v závěru Protektorátu v květnu 1945… Zbabělci jsou Škvoreckého román první, snad nejslavnější, nejen skandálem, jaký po Novém roce 1959, zkraje posledního roku pomalu odtávajících “padesátých let”, u nás vyvolal (za všechny tehdejší odmítavé reakce: J. Rybák, Červivé ovoce, Rudé právo 14. 1. 1959; V. Běhounek, Políček živým i mrtvým, Práce 11. 1. 1959). Pro nás pamětníky, stala se tato kniha, v době, kdy vyšla a razila si postupně cestu šedesátými lety, románem generačním, iniciačním v přijetí jazzové víry, natruc přežívajícímu optimismu modrých svazáckých košilí. Promlouvá ale takto Josef Škvorecký dnes i k mladším čtenářským generacím? Nestěhují se jeho knihy kamsi na zastrčené, zaprášené knihovní regály? – ptal se svých učených hostů Jiří Peňás v salonu revue Echo (38/2024) u příležitosti toho Dannyho jubilea. Suď bůh, ale ztraťme slovo, mluví-li se o elementárním čtenářském vzdělání…

Zbabělci a poté i další Škvoreckého knihy, jejich živé vypravěčství, v plném smyslu slova vyprávění, autograficky garantované, nesené na ironické, hořkosladké tónině uplývajícího času, uvozují – když prokličkovaly cenzurou a skrze zákazy a příkazy “shora” – celkově osvěživou éru literatury šedesátých let. Přispívají k ní svým osvobozujícím pocitem i sebejistým postojem, svým živým jazykem i svými tématy, mezi nimiž kromě nepovinného jazzu nechybí ani v té době zapíraná paměť holocaustu (Legenda Emöke, 1963; Sedmiramenný svícen, 1964). Z jedinečného autorského prožitku tu vystupuje atmosféra “temného i pestrého” dvacetiletí 1946-1967 (povídkový soubor Hořkej svět, 1969), včetně “nylonových” let před únorem 48 (Konec nylonového věku, 1968), včetně těch “nejhorších” let, 1954-56 (Povídky tenorsaxofonisty), včetně povinné vojny v Čs. lidové armádě: hned jak se v roce 1954 vrátil z vojny, začal Škvorecký psát svůj Tankový prapor, v časopiseckých úryvcích však publikován až po dvaceti letech (Plamen, 1967; Čs. voják, 1968), do knižní podoby připraven 1969, aby byl – na prahu normalizace – zničen ve stránkových korekturách, celistvě vydán až 1971, jako první kniha exilového nakladatelství ´68 Publishers…

To žil Škvorecký už třetím rokem svůj “druhý život” – život v exilu, jehož neodmyslitelnou náplní se stalo právě nakladatelství českých knih ’68, Sixty-Eight Publishers, které Škvorecký se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, založili v kanadském Torontu. V letech 1971-89 vydalo toto malé nakladatelství 224 knih českých a slovenských autorů, exilových i domácích, vesměs tzv. “zakázaných”.

Knihy “od Škvoreckých” se staly jednou z komodit importované “ideologicky diverzní” časopisecké a knižní produkce, která byla do tehdejšího Československa pašována – cestami ilegálních kamionů, jejichž hlavním dispečerem v Praze do r. 1977 byl – jak dostatečně známo – ten, jehož jméno nese spolek Knihovny Petra Pitharta. I toto je virtuálně obsaženo v základech dnešní Knihovny PP: prostřednictvím Petra Pitharta se do užších i širších kroužků dostávaly propašované tiskoviny nejen fyzicky, ale také jejich sdílenou, vzájemně diskutovanou a komentovanou četbou, v štafetově půjčovaných a přepůjčovaných knihách a časopisech: “prosakovala” myšlenkově. Tak i knihy ze Sixty-Eight, jak starší, nově vydané, tak nové knihy od Josefa Škvoreckého.

Román Mirákl,s podtitulem Politická detektivka, napsal Škvorecký už v Kanadě, vyšel v Sixty-Eight mezi nejranější produkcí nakladatelství, v r. 1972 (zároveň v Paříži francouzský překlad s uznalou předmluvou Milana Kundery), a nechyběl ani mezi všemi těmi knihami “z kamionů”, které Pithart v Praze přijímal a distribuoval – často  s vlastním doporučením: Mirákl je nejen detektivka politická, ale i “historická”: očima pětadvacetiletého Dannyho Smiřického líčí kauzu “číhošťského zázraku” z adventu roku 1949, prolínaně s obdobím o dvacet let později, obdobím tzv. “pražského jara”, zažitém v groteskním milieu pražských literátů a intelektuálů. Tedy také jedna z ingrediencí “roku osmašedesátého”, jehož příběh začal sám Pithart v kritickém odstupu koncipovat jako svůj, později stejnojmenný spis. Přinesl Mirákl i do kroužku kolem filosofa Zdeňka Pince, t. č. nočního hlídače, kde jsme se, po chvatném přečtení (každý na to měl dvě, maximálně tři noci), o Škvoreckého knížce, v kontextu některých pochybností kolem mytologizovaného “osmašedesátého”, jakož i vůbec o Škvoreckého románových a novelistických “historiích”, společně rozpovídali. Zdeněk P. (jeden z nás, který se také v mládí podle Dannyho vzoru pokoušel s malým zdarem zvládnout hru na tenorsaxofon: možno-li jako Coleman Hawkins) sepsal pro společné gaudium na Mirákl fejetonní recenzi, v průklepech rozdanou a secvaklou s jinými šířenými dobovými fejetony a ineditními písemnostmi. Posléze upravenou a rovněž “via Pithart” – líčíme tu ve zkratce samizdatový provoz a tvorbu a “uživatelský” koloběh tzv. zakázané literatury – odeslanou některým z příštích kamionů, na otočku se vracejících z Prahy zpátky “na Západ”, tentokrát skrytě v plášti karoserie s Pincovou strojopisnou recenzí, k otištění v některém z exilových časopisů – hle, kooperovaná rozprostraněnost tehdejších komunikačních kanálů přes železnou oponu!

Tato dnes pozapomenutá pražská recenze Škvoreckého Miráklu vyšla pak v čísle 52 Tigridova pařížského Svědectví, pod pseudonymem/ kryptonymem Spytihněv Sojka-Ořešník, vzatým ze Švejka. Spolu s fejetony Ludvíka Vaculíka, básněmi Jana Skácela, úvahou Václava Černého O povaze naší kultury, v Čechách tehdy netisknutelnými. Odkazujeme na to č. 52 v hlubinách roku 1976, jak i je uchovává knihovna Libri prohibiti, se kterou Knihovna PP vděčně spolupracuje. K plnému textu Pincovy vulgo Sojky-Ořešníkovy recenze pak názorně navigujeme na webový portál Scriptum (scriptum.cz/cs/periodika/svedectví ), který poskytuje elektronicky plné texty kompletních ročníků nejen Svědectví, ale i dalších samizdatových a exilových periodik, v záslužném projektu – rádi připomínáme – chráněné dílny vozíčkářů a handicapovaných občanského sdružení Exodus. (Pozapomenutou recenzi románu Mirákl Josefa Škvoreckéhoz pera Zdeňka Pince, ve Svědectví 52, pod titulkem Marné a trapné symboly, lze tu – vědomě instruujeme, jak také nakopnout literární tradici – pod bibliografickým oddílem 1976 snadno na str. 667 virtuálně “nalistovat”.)

/Red.,jv/

Kulatá výročí a jubilea v Knihovně PP zvlášť nepřipomínáme: snažíme se navazovat kulturní paměť souvisle, spojitě, nedatovaně. Letošní rok ale přinesl a ještě přináší několik “zvlášť kulatých”= stoletých narozenin ctihodných mužů (starosvětsky nezdůrazňujeme jubilea ctihodných dam, o kterých zase jindy), že nelitujeme připomenout výběrově několik 100. výročí narození osobností, které spoluurčovaly kulturní ovzduší zejména “legendárních” šedesátých let, popř. let, která bezprostředně předcházela. Osobností, které my starší v Knihovně PP prožívaně bereme jako své zasvěcovatele a dodnes jako své současníky… Kterýžto generační odkaz (mj. v paralelně připravovaném sborníku PP: léta, místa) štafetově posunujeme i ke generacím a půlgeneracím po nás – zdůrazněně, zůstává-li těm nejmladším  tento odkaz zatím utajen…

Živým, velmi živým stoletým jubilantem se ukázal už zkraje letošního roku Jiří Šlitr (narozen 15. února 1924, Lhota Zálesní), tvůrce české populární (“písničkové”) hudby 60. let, protagonista živého hudebního divadla (v Semaforu, neodmyslitelně s Jiřím Suchým), nanejvýš zdatný ragtimový klavírista, vyměniv svůj akademický titul JUDr. za neoficiální Dr. Klavír… tím vším stal se i bezkonkurenčním spolutvůrcem hudebního ovzduší své doby, nakažlivě až do našich časů; Šlitrův odchod (zemřel tragicky 26. 12. 1962) jako by byl večerkou na konci šedesátých let, s postrčením do šediváku tzv. normalizace let sedmdesátých…

Nejen komponista, nejen pianista, nejen herec-zpěvák… také kreslíř, co spontánně črtá do vlastní partitury, se Suchým také ve filmu (už ve Formanově debutu Konkurs, 1963)

Ani ne týden po Jiřím Šlitrovi se před 100 lety narodil František Vláčil (19. února 1924, Český Těšín), filmový režisér, na rozdíl od režisérů paralelní nové vlny šedesátých let, vesměs absolventů pražské FAMU, se dostal k filmu po brněnských studiích estetiky a dějin umění,, odtud asi magická obrazová metaforika jeho filmů, v černobílém filmovém jazyce, odlišném od dosavadní kinematografie historických filmů, historiografií i státně-politickou propagandou “osvětově” ideologizovaných, přinejmenším v duchu národního obrození, “vypjatě ve filmové husitské trilogii Otakara Vávry. Aniž by podléhaly historické determinaci, v soustředění na základní (existenciální) dramata živých lidí, meditují Vláčilovy filmy o středověku (Markéta Lazarová, 1967, Údolí včel, 1968), drásavě se vracejí do poválečného sudetského pohraničí, na pokraji odsunu německých, donedávna ještě sousedů (Adelheid, 1969) – pohledy a vhledy do divokých časů, divoké lásce v nich i divoké smrti.

Letos “stoletý” Vladimír Boudník (narozený 17. března 1924), zakladatelská osobnost naší poválečné grafiky: výtvarný podklad nacházel na oprýskaných fasádách pražských domů, jejichž skvrny obkresloval a dokresloval – dotvářel. Užitým výtvarným médiem mu byla kovová matérie, se kterou denně zacházel ve fabrice (ČKD Vysočany), jeho grafiky vznikaly v barevných otiscích radikálně zpracovávaných plechových matric, jejich probíjením, propalováním, leptáním či vtloukáním kovového odpadu, v barevných mezitiscích proháněných satinýrkou. Vzniklé strukturální grafiky označoval za spontánní výbuchy-exploze niterných psychických stavů, v pokračování autonomně založeného směru, Boudníkem samotným nazývaném explosionalismus: obrazy syrové matérie jako grafický záznam nesentimentální doby, řadí se do informelní linie české výtvarné scény 50. a 60. let (níže prezentované strukturální grafiky datovány rokem 1960)… Vstoupiv jako “něžný barbar” do literárních textů Bohumila Hrabala, tvoří s ním “Vladimírek” Boudník vzájemně se doplňující dvojici. (V. B. zemřel tragicky 5. XII. 1968, na závěr toho osudného roku.)

Den po Vladimíru Boudníkovi se před 100 lety narodil Lubomír Dorůžka (narozen 18. března 1924), muzikolog, organizátor hudebního života (spoluzakladatel Mezinárodního jazzového festivalu, iniciátor bezpočtu domácích jazzových přehlídek, jakož i popularizačních akcí v 50. letech, kdy jazz neměl na růžích ustláno); hudební publicista, v 60. letech šéfredaktorem vícegeneračně rezonujícího hudebního časopisu Melodie. Apologet jazzové hudby, prostřednictvím autorských rozhlasových pořadů, též redakční spoluprací se sborníkem Taneční hudba a jazz (1960-69), již od prvního, ještě “provokatérského” ročníku. Také překladatel z angloamerické literatury (např. náladou spřízněného F. S. Fitzgeralda); Dorůžkova (a J. Škvoreckého) překladová antologieTvář jazzu (1964), několik let odkládaná, definitivně jazz rehabilitovala z ideologického odmítání za časů, ve kterých se o této hudbě v novinách psalo výsměšně jako o “džezu”.

Stoletým jubilantem se stal nedávno Ivan Diviš (narozen 18. září 1924), básník sugestivního, o silný výraz usilujícího, přetékajícího, nejednou drsného jazyka; básník-rétor, vášnivě apelativní, až do exaltace… V šedesátých letech, jejichž kulturní klima podobně jako předchozí zde přivolaní vrstevníci svým hlasem i osudem spoluutvářel, stačil vydat deset básnických sbírek – ne všechny, alespoň některé či jednotlivé básně z nich četl v naší generaci tehdy každý z nás: Uzlové písmo, 1960, Rozpleť si vlasy, 1961, Deník molekuly, 1962, Morality, 1962, Eliášův oheň, 1963, Chrlení krve, 1964, Umbriana, 1965, V jazyku Dolor, 1966, Sursum, 1966, Thanathea, 1968; vydání poslední z nich, Noé vypouští krkavce, 1969, bylo zakázáno, kniha vyšla až “u Škvoreckých” v Torontu, 1975. Diviš mezitím vrchovatě naplnil uděl exulanta, z Radia Svobodná Evropa hlasem křesťanského konzervativce tepaje reformní komunisty, vůbec celou utopii socialismu, jakož i liberální demokracii; ohlížeje se – Odchod z Čech, 1981 – za Čechami milovanými i nenáviděnými, také za Prahou, “městem nenahraditelným”: viz Poslední průvodce Prahou, 2023. (I. D. zemřel 7. IV. 1999 – dva roky poté, co se do Čech “natrvalo” vrátil, pohřben na břevnovském hřbitově.)

/Red., jv/