Koupí si Trump Grónsko? – ptá se a píše aktuálně Petr Pithart…
A koupí si i Ukrajinu?… Aljašku si Američané koupili od ruského cara za pár babek. Grónsko ale Dánsko neprodá. A vojensky Američané Grónsko nedobydou – nebylo by tam s kým bojovat. A Dánsko, členský stát NATO (Grónsko je jeho autonomní oblastí), se do války s Amerikou taky nepustí.
Tedy Spojené státy Grónsko obsadí a nebudou se nikoho ptát? Bez souhlasu Gróňanů to jistě lze udělat. Mají jen harpuny a čtyři vojáky… Ale bylo by přece obtížné tam s těmi Inuity žít. I když jich tam je jen na sedmdesát tisíc.
Rád bych se mýlil a taky se nechci dotknout cti Gróňanů, ale myslím, že si je Trump – koupí. Zahrne je bohatstvím, o kterém se jim nezdá. Budou na to potřeboval jedno promile z jednoho promile rozpočtu. A oni se po čase podvolí a budou souhlasit se „vstupem vojsk“. Tedy se vstupem těžařů.
To všechno není nic nového. Američané Grónsko chtěli už v sedmdesátých letech předminulého století. A pak ještě několikrát potom – Dánsko ale nezlomili.
Takhle to Trump už zkouší i s Ukrajinou. Dejte nám vaše nerostné bohatství, a já už na Putina nějak zatlačím. A tím, že tam budeme my těžit, budete mít tu jistotu¸ že vás – byť v okleštěném území, bez Krymu – nechají Rusové na pokoji.
Tedy obchod. Ano, naše civilizace, ale nejen naše, vyspěly na ideálech, ale zbohatly na obchodu. Dějiny světa by se daly zjednodušit na zjednávání rovnováhy mezi ideály a obchodem.
S Trumpem se zřejmě nastoluje nový světový řád. Vypadá to na to, že to je řád-hokynářství. Hokynaření. Ve kterém není nic, co by se nedalo koupit. Cokoli prodat a cokoli koupit. I duši v tomto světě lze prodat a koupit. Duši lidskou i duši národa.
Evropu zastihuje nástup tohoto řádu jako slabou, úpadkovou. Protože konzumní, požitkářkou. Přestává vyrábět, výrobu přesouvá do zemí s lacinou pracovní silou a kupuje laciné, šmejdové čínské zboží. Ale musí kupovat i drahé, sofistikované čipy. Bez nich se zbylá výroba zastavuje.
A teď jí nezbývá než zbrojit, protože ji trumpovská Amerika nechává na pospas rozpínavému impériu na východě… Začít opět vyrábět.
Je to čas velké zkoušky. Evropa se nesmí stát součástí řádu hokynaření. Musí se rozpomenout na ideály, ze kterých vyrostla. Na principy řecké filosofie, na křesťanství vzešlé z židovského kořene, na římské právo.
Není to nic abstraktního. Řecká filosofie v její starosti o duši nejen jednotlivce, ale i (politické) starosti o duši polis – obce; židovství v přenesené morální zkušenosti Starého zákona i jako víra v sílu oběti a odpouštění; křesťanství jako láska k bližnímu, k druhému, k druhým; římské právo jako prostředek k nastolování rovnosti a spravedlivosti… Dohromady jsou to všechno kořeny evropského ideálu jedinečnosti a svobody jednotlivce, jeho lidských a občanských práv a povinností.
Hokynaření, kterému jde jen o to, aby se lacino koupilo a draze prodalo, toto všechno nepotřebuje, ba naopak, jsou to pro něho samé zbytečné ohledy, komplikace.
Sledujme osud Grónska jako příznačný, ale připravme se na to, že tomu kšeftu s největší ostrovem planety asi nezabráníme. Neopusťme ale Ukrajinu, nedopusťme, aby se nakonec stala obětí kšeftu Putina s Trumpem. Ukrajina je přece součástí těla i duše Evropy. Jsme to my. Za které tam Ukrajinci bojují.
Otázka položená na čelo nedávno vydané tenké knížečky (Jan Patočka, Může filosofie zaniknout?, ed. Ivan Chvatík, nakladatelství OIKOYMENH 2024) obsahující přepis jedné skoro pozapomenuté, svou intencí však živé Patočkovy přednášky, uvozuje širší úvahy. Nejen proto, že již tehdy, kdy Patočka svou přednášku – neveřejnou, určenou pro jeho věrné posluchače – poté, co byl v roce 1972 nucen ukončit svou přednáškovou činnost na Filozofické fakultě UK, se zdálo, “jako by filosofie neexistovala”. Nejen proto, říkal Patočka, “že nemá nové myšlenky”, ale že jako “živé tázání” ztratila svou “společenskou působnost”. – Ta filosofie, která podle jedné z páteřních linií Patočkova celkového díla (jehož je Ivan Chvatík, mj. spoluzakladatel Knihovny Petra Pitharta, zasloužilým editorem), jako produkt starořecké polis dala vzniknout duchovnímu útvaru Evropy. Uvědomujeme si tím víc, že se nalézáme, Patočkovými slovy, v “době poevropské” a že jsme, také tváří v tvář “míněním” vypuštěným v posledních týdnech “do éteru” (vulgo do sociálních sítí), postaveni do situace, ve které je třeba si Evropu uvědomovat v její jedinečnosti, nezastupitelnosti a duchovním utváření (také “filosofickém”) a přinejmenším si ji v nás samých, jako v Evropanech, bránit.
Knihovna Petra Pitharta se vědomě účastní “živého tázání” dnešní filosofie, aktuálně například spoluprací na společné mezinárodní konferenci mladých doktorandek a doktorandů studií Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a prestižní pařížské École Normale Supérieure – konference otevřené studentům všech oborů i veřejnosti:
Připomínáme: Po týdnech, od začátku roku 1977 vyplněných štvanicí komunistického režimu na signatáře Prohlášení Charty 77 – adresovaného nejvyšším ústavním orgánům Československé socialistické republiky, s apelem na dodržování lidských, občanských a politických práv, jak se k nim také ČSSR zavázala, ratifikací a uzákoněním helsinských paktů z r. 1975; – zveřejněného 6. ledna 1977, zásluhou spisovatele Pavla Kohouta (spolu s Václavem Havlem autora vlastního textu Prohlášení Charty 77) zaslaného hlavním evropským novinovým deníkům, pařížským Le Monde počínaje a londýnskými Timesy konče; nastala v pražském hotelu InterContinental historická chvíle. Jeden ze tří mluvčích Charty 77, filosof Jan Patočka se tu schází s holandským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, aby jej informoval o skutečných, legitimních i veskrze legálních záměrech Charty 77:
Zdroj: Archiv Jana Patočky, ozvučení díky Dicku Verkijkovi, z van der Stoelova doprovodu
Po onom setkání v InterContinentalu zrušil tehdejší čs. prezident Husák přijetí ministra van der Stoela při jeho oficiální návštěvě Československa. Jana Patočku podrobila Státní bezpečnost intenzivním výslechům, z nichž se po posledním, jedenáctihodinovém filosof zdravotně zhroutil a 13. března v nemocnici zemřel.
Historický význam setkání obou mužů, prvního setkání západní diplomacie s československým disentem – “jedno z předznamenání konce studené války, jak k němu přispěly Charta 77 s polskou Solidaritou”, v “rodícím se již evropském veřejném prostoru” – ocenil zpětně van der Stoelův pozdější poradce a tajemník, v jistém smyslu pokračovatel jeho hodnotově orientované diplomacie, Frans Timmermans (od r. 1992 Vysoký komisař pro národnostní menšiny OBSE, od 2011 první místopředseda Evropské komise, zodpovědný za strategie boje s dopady klimatických změn).
Slova zpětně oceňující setkání Jana Patočky a Maxe van der Stoela zazněla v r. 2017 při tehdejší Timmermansově návštěvě Prahy, u příležitosti odhalení netradičního pomníku věnovaného van der Stoelovi – betonového stínu větvení vzrostlého stromu (autor Dominik Lang) -, v parku pojmenovaném rovněž po Maxi van der Stoelovi, v Praze na Hradčanech.
Iniciováno tehdy Velvyslanectvím Nizozemského království v Praze, zopakuje se – opět v “holandské stopě” – opětovná návštěva Franse Timmermanse v Praze a diskuse s ním 28. března v Knihovně Václava Havla, moderovaná Martinem Paloušem, mj. patočkovským badatelem a někdejším mluvčím Charty 77:
Možná ten “konec starých časů”, časů starého řádu, markantní známky “sesouvání babylonské věže”… (napadají i jiné metafory i jadrná pojmenování dnešního stavu světa) započaly po onom únorovém projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci 2007, ve kterém Putin podrobil kritice zahraniční politiku USA, celý Západ, to v nostalgii po rozpadu Sovětského svazu, zoči voči rozevírání širšího obranného deštníku nad Evropou na západ od Ruska… usuzuje mj. Jefim Fištejn zde. Nezačalo v tom okamžiku každopádně radikální kolektivní prozření “kolektivního Západu”. Aspoň, že Karel Schwarzenberg, tehdejší šéf české diplomacie, ocenil Putinův projev za to, jak “jasně a přesvědčivě zformuloval, proč by se Severoatlantická aliance měla dále rozšiřovat“.
Jsme svědky nového vztyčení Evropy? – Toho jakoby Gargantuy, zde přivádějícího v úžas Pařížany (na ilustraci Gustava Doré k Rabelaisovu románu)…
… táže se – v kleštích Donalda Trumpa – “náš zahraničněpolitický komentátor” Jefim Fištejn v další reakci na eskalující události na světové scéně – zde.
Na ostrou “výměnu názorů” při páteční schůzce Volodimira Zelenského a Donalda Trumpa, “nebývalou” v Oválné pracovně při jednání na mezinárodní úrovni, “neslýchanou”, neboť na jinojazyčném jednání vedenou v angličtině… ještě reaguje Jefim Fištejn – zde.
Tři roky od ruské invaze na Ukrajinu, tři léta trvající obrana Ukrajinců proti této agresi (na horní fotografii z ledna 24 dobrovolník ukrajinské armády při základním výcviku), zároveň nedávné výroky prezidenta Trumpa a reprezentantů jeho administrativy, provázené jednáním zástupců USA a Ruska o Ukrajině, jsou tématem poslední z pravidelných zahraničněpolitických úvah Jefima Fištejna (“Hledání zásadového pragmatismu”, zde) – první z těch, jimiž budeme na nastolené téma reagovat.
Také v roce 2025 publikujeme pravidelné mezinárodněpolitické komentáře a eseje Jefima Fištejna, dobrého přítele Knihovny PP, našeho dlouholetého autora – tentokrát s opožděnou gratulací k jeho osmasedmdesátým narozeninám, jak je oslavil v závěru uplynulého roku. Letos chystáme v naší knižnici obsáhlý knižní výběr z Jefimových textů uplynulých tří let, po která jsme je mohli – pod gescí Nadace Charty 77, v pozornosti k J. F. jako signatáři CH77 – na portálu Knihovny PP s vámi sdílet. První letošní Fištejnův text (“Špatné zprávy o Židech”) – zde.
Takový název, jakoby s ironickou narážkou na “kolumbovský” objev nového světadílu, více než čtyři sta padesát let po Kolumbovi, nese útlá knížka v elegantní typografické úpravě Zdeňka Seydla, která před šedesáti lety (vydána v r. 1964, v edici Otázky a názory nakl. Čs. spisovatel) spoluurčila intelektuální debaty “našich šedesátých”… V podtitulu je knížka označena jako “příspěvek k otázkám tzv. moderního člověka”, neboť neskrývaně jsou tu Amerika, resp. Spojené státy americké historicky představeny jako inkubátor původem evropské modernity a novověké racionality, stejně jako “americká demokracie” jako vývojový model toho, co v zárodku “vytvořil evropský státotvorný génius a co je pro jeho vlastní osud rozhodující” (Golo Mann, O duchu Ameriky). – “Duch Ameriky”, její veřejný život, její životní styl, její vyznávané hodnoty jsou tu – s minimem ideologické zátěže, jaká mohla být dána tehdy původně levicovým zázemím autorky, jakož i epochálním rámcem stále trvající studené války – zkoumány pohledem sociologickým, politickofilosofickým i sociálně psychologickým, s pozorností k takovým nuancovaným projevům, jakými mj. jsou osamělost individuálních Američanů ve zdejším “hlučícím davu”, stejná jako osamělost této skupinové masy. Ba pojmenovává se tu samotná “ztráta transcendence”, bez ohledu na to, že formálně nebyl z tohoto nového světa Bůh zapuzen… Na autorku, socioložku a politickou filosofku Irenu Dubskou (narozenou 17. 11. 1924) vzpomíná tu v řadě našich připomínek dovršených stoletých jubileí Petr Pithart:
Dáma, zdá se mi, že indiánského vzezření, sedí u pánského stolu (píše se druhá půlka šedesátých let), a zapaluje si jednu od druhé. A mluví hlubším hlasem – tak to bude Irena Dubská! A taky že je!
Do té doby: 1936-39 studentkou reálného gymnázia ve Strakonicích; za protektorátu nasazena v tamní zbrojovce jako pomocná dělnice; po válce studia filosofie a sociologie na filosofické fakultě UK, absolvovala 1949; poté 1950-52 v aparátu Čs. svazu mládeže, údajně působila i na mládežnických budovatelských stavbách…, to, aby její curriculum vitae bylo pro tu dobu „typické“, vysloveně generační. Vzdálené ještě oněm zjevením, jakými se staly její dvě knihy o Americe, Objevování Ameriky,1964 a Americký rok,1965, jimiž se stala „českým Tocquevillem“, jakoby aktualizovanou inkarnací autora, který v dvoudílné knize De la Démokratie en Amérique (1835, 1840) o víc než sto let dřív Evropanům jasnozřivě objevil nejen, co Amerika je a čím bude, ale uhodl i to, co bude potom: že se z demokracie může paradoxně vyvinout tyranie. Tyranie většiny, většinové průměrnosti. A máme to tady… Irena Dubská, tehdy bez iluzí objevovala pro nás Ameriku už pokročilou, tzv. postindustriálního věku, Ameriku konzumerismu a jejího „osamělého davu“ – přičemž cestou (na opravdové cestě po Spojených státech, absolvujíc předtím, v letech 1963-64, stáže na Massachussets Institute of Technology a na Harvardu) poztrácela rezidua komunismu, jemuž zprvu mládežnicky věřila.
Socioložka, politická filosofka, politoložka, sociální psycholožka, sociální antropoložka? Ukrutně zvědavá osoba? To všechno dohromady plus uhrančivý zjev: husté černé vlasy, hluboký hlas, energická až překotná dikce, výrazné body language. Nepřehlédnutelná, nepřeslechnutelná.
V mém životě hrála důležitou roli, nejen jako obdivovaná, o dost starší kamarádka: chtěl jsem totiž psát jako ona. Nevěděl jsem ale zprvu, jak se to jmenuje. Aha, tak sociální antropologie… Byl jsem tehdy sekretářem a pak i členem tzv. Mlynářova týmu, jednoho z těch tří, v půli šedesátých let ustavených výzkumných akademických týmů: ekonomického Oty Šika; sociálně antropologického, zkoumajícího „společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce“, vedeného Radovanem Richtou (Irena byla jeho pravou rukou – onou dámou u jeho pánského stolu, ale „interdisciplinárně“ i u obou dalších stolů, spolupracujících týmů); do třetice tým Zdeňka Mlynáře, nominálně se zasazující o „reformu politického systému“, v předznamenání tzv. pražského jara.
V tomto mužském světě se Irena pohybovala s takovou samozřejmostí a suverenitou, že to, co bylo nasnadě, nenapadlo vůbec zvedat. Příkladně otázky genderové, které k nám Irena rovněž sofistikovaně uváděla (viz například článek „Kdo je žena?“, Sociologický časopis 1967; to Irena ztaké do domácího diskursu přivedla a interpretovala tehdy bestsellerové Druhé pohlaví Simone de Beauvoir etc.).
Duchu pražského jara, resp. předjaří však Irena prospěla především na poli sociologie; byla u založení Sociologické společnosti a první šéfredaktorkou Sociologického časopisu (1965): pamatuju, jak jsem držel jeho první číslo v oranžové obálce, uvnitř se statí Miroslava Jodla na téma teorie elit, s bušícím srdcem: konečně začínáme poznávat sami sebe, skrze pojmy a statistiky, nejen podle dojmů! To opravdu spíše už tehdy začíná pražské jaro, ne až strkanicemi genseků a tajemníků na zlomu let 1967-68.
V osmašedesátém připomněla nám Irena ve svém fundovaném doslovu klíčovou inspirativní knihu jejích americian – Davida Riesmana Osamělý dav. Od počátku 70. let (do r. 1974 nadále, po dvacet let vědeckou pracovnicí všech institucionálních podob Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV) věnuje se pak jen Frankfurtské škole, poslední fázi třikrát sublimovaného západního marxismu, bez Lenina a Stalina. Tyto její studie, včetně té o Maxi Horkheimerovi, jednom z Frankfurtské školy, zůstanou jen v rukopise.
To se Irena pořád (a bude tomu tak až do smrti) jmenovala Dubská; od roku 1977, od jejího podpisu pod prohlášením Charty 77, patřila už cele ke Zdeňku Mlynářovi. (Její předchozí manžel Ivan Dubský – jehož rukopisná studie Domov a bezdomoví byla jedním z patrných citovaných zdrojů knihy Objevování Ameriky –, filosof tvůrčím způsobem rozvíjející dílo Jana Patočky a Ladislava Klímy, ale i osobitě komentující dílo Kafkovo, Nietzchovo či Heideggerovo, intelektuálně vlivný člen disentu v letech tzv. normalizačních, signatář Charty 77 – připomeňme -, zemřel předloni, v květnu 2023.)
Po boku Zdeňka Mlynáře – nejinteligentnějšího reformisty, autora Akčního programu KSČ, po Františku Krieglovi hned druhého, který po třech měsících od invaze opustil tu partu dubčekovských zrádců – zvolila Irena svůj příští osud: disent, estébácká akce „Asanace“, exil (už jako Mlynářova manželka), spolupůsobení na univerzitě v Innsbrucku, pak jen střídavé návraty domů po roce 1989.
U indiánů by se Irena jmenovala „Ta, která sedávala u mužských stolů“. Na to by asi sama řekla, vida, toho jsem si ani nevšimla… Byla nad tím. Mně zdá se být “Ženou pražského jara“.
Nevím, jak to přišlo, že tato dáma, královna sarkasmů a ironie, zemřela v bídě, střídajíc samotu v Praze i ve zpustlém vídeňském bytě. Její manžel, „architekt“ pražského jara, inspirátor Gorbačevovy perestrojky Zdeněk Mlynář žil o čtyři roky méně. Pokoušel se v devadesátých letech vrátit do politiky, založil Levý bok, ale nic z té jeho reformisticky levicové politiky nebylo.
Irena a Zdeněk, v obou případech k stáru žel smutné životy, o kterých se dnes pomalu nic neví. Irena Dubská byla možná lidsky větší formát. Ta jakoby indiánská krev v ní. Zatímco Zdeněk stále víc a víc rozpatlával louže, do kterých v mládí šlápnul, s Hitlerem v zádech a Stalinem po boku, Irena hleděla za obzory prérií, které nemají konce.
Připomínáme si na těchto stránkách virtuální Knihovny PP s Petrem Pithartem (dnes čtyřiaosmdesátníkem – narozen 2. ledna 1941) osoby a události, “léta a místa” jím dotknuté a dotknutá, osobně či ve vzpomínce přes horizont času; osoby a osobnosti příležitostně jubilující, příznačně odpovídající duchu souběžně žité doby, včetně těch stoletých, které jsme připomínali v uplynulém roce. Patří k nim, svým dílem i svým osudem, také básník a prozaik Jiří Šotola (28. 5. 1924 – 8. 5. 1989), Petrem Pithartem zde vzpomenutý společně s knihou (zbystřujeme my, v Knihovně PP), která osudově a ovšem rozporuplně vypovídá o “českém světě”, jeho dějinách a jeho českého i nečeského lidu…
Jiří Šotola, smutný muž. Dívám se do jeho tváře a čtu v ní, jako by prožil ten muž snad všechny smutky světa. Vzmachy, naděje, ale pak i všechny pády, prohry a zklamání. Odžil si je v českém světě, ke kterému se hlásil v jeho životabídě. Snad až umanutě.
Múzy při něm stály a nadělily mu mnohé dovednosti v mnohých uměnách. Soupis jeho básnického a také prozaického a dramatického díla je až opulentní, i když se zmetky a kousky poplatné dají stranou. U každého díla třeba sledovat vročení; ne, že by básník plul s dobou, spíše se hodí říct, že Šotola byl hlasem své doby třeba jako šéfredaktor – a přitom i zde básníkem a publicistou – literárního časopisu Květen (1955-1959), jehož autoři opatrně, něžně blili nad prázdným rétorským patosem většiny dosavadní, té doby režimní poezie. Ale dal se i sám Jiří Šotola do služeb režimu, byť byl služebníkem neužitečným. Tedy jej alespoň připomeňme coby funkcionáře ve spisovatelském cechu. V letech 1964-67 byl prvním tajemníkem spisovatelského svazu, v šedesátých letech též šéfredaktorem dvou kulturních týdeníků. V Literárních novinách, které coby zastupující šéfredaktor řídil v roce 1964, jsme se těsně míjeli: on končil, já začínal jako nastupující elév.
Šotola začínal za války v katolicky iniciovaném, na mladé básníky zaměřeném literárním sdružení Jitro; jeho juvenilní básně a hlavně divadelní referáty (studoval přece v dramatickém oddělení pražské konzervatoře) se objevovaly ve 40. letech v katolicky orientované revui Řád, mezi texty autorských koryfejů Josefa Kostohryze, Václava Renče, Františka Lazeckého či Timothea Vodičky. Ještě sbírka Čas dovršený,s podtitulem Verše 1945, zahrnuje básnickou skladbu Velikonoce 1945, sklenutou na liturgickém půdorysu Velikého pátku, Vzkříšení a Neděle velikonoční…
Sám byl asi vědomě špatným katolíkem (kdo je ale dobrý katolík?), přičemž dobře věděl, že přiznání špatnosti je větší půlkou odpuštění. I když to se děje na jiném jevišti. Na jiném bojišti, v jiném čase. Proto budou hrdinové Šotolových prozaických textů tak málo hrdinští. Jsou nicméně jako ti mýlící se oddělitelní od darebáků, byť jde někdy o nuance.
Přidal se k moci, možná, že byl zprvu i věřícím komunistou. Byl-li, pak také i špatným, neboť pochybujícím; měl tak vzácnou možnost pochopit, v čem se může církev podobat straně… Může, nebo musí? To je jeden z leitmotivů jeho prozaického díla.
Jednu dobu, bylo mně tak šestnáct, sedmnáct, jsem propadl Šotolovu způsobu psaní, jeho básnické dikci, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, mé nejlepší básničky se podobaly těm nepovedenějším Šotolovým. Za nejlepší jsem v té době pokládal jeho básně ze sbírky Venuše z Mélu a Svět náš vezdejší, příznačné oné „poezii všedního dne“, jakou se vyjadřovali básníci Května, po 2. sjezdu spisovatelského svazu v roce 1956. Uhranuje mne na nich dodnes také básníkova solidarita s lúzry, s bídou tohoto světa a ano, smysl pro tragično. I to ale Šotola v těch básních shazuje, bojí se patosu. Ví, že cokoli příliš dobré dopadne nejspíš blbě, ale tím spíš – žít a doufat a také tvořit se musí dál. V malých sice, ale věrohodných dějinách. Když jsem byl sám, četl jsem si ty básně nahlas a dojímaly mne, až jsem se za to sám před sebou styděl. Nicméně první schůzku se svou budoucí ženou jsem si v dubnu 1960 dal na pásmu Šotolovy poezie nazvaném Divadlo zázraků v rozjíždějícím se tehdy divadle Semafor.
Na „občanskou lyriku“ sbírky Za život, nakl. Československý spisovatel 1955 (s podtitulem Verše 1954-1955, v obálce – netypické pro ona přísná léta – přítele Jiřího Balcara, se kterým se Šotola brzy také spojí ve skupině Května), navazovala jeho „poezie všedního dne“ sbírek Svět náš vezdejší, Verše 1955-1957, Mladá fronta 1957 a Venuše z Mélu, Čs. spisovatel, 1959.
Když se v půli sedmdesátých let Jiří Šotola, aby mohl publikovat, veřejně odřekl akcí solidarity s pronásledovanými přáteli a kolegy literáty, označené tehdejší mocí za škůdce, patřilo to k žánru jeho života jako sledu nadějí a zklamání. A selhání. Chtěli to po něm a on věděl, že tak tomu v Čechách bývá. A že tomu tak je pořád. Žádná sláva, žádná hrdinská gesta, stejně šel pak život vždycky dál. Naštěstí psal Šotola i po tomto výkupném gestu tak, zdá se mi, že se v jeho psaní neprojevilo sebepokoření. To bylo spíše výjimečné: u jiných, co museli po kolenou ke křížku, tomu tak nebývalo. Myslím, že jemu jsme odpustili jako jednomu z prvních.
Dal bych ruku do ohně za to, že si ani on sám pro sebe neuštrikoval žádné omluvy, relativizace. Jeho údělem nebylo být smutným mužem jen tak, z hecu. Spíše měl vztek, že cosi nedomyslel. Jeho dílo mluvilo, i když ne deklaratorním hlasem. Stačil v roce 1975, v třetině té „jejich normalizace“, jeden dopis do týdeníku Tvorba, a druhým rokem vyšlo tiskem Kuře na rožni, existenciální historický román o kočovném loutkáři v čase napoleonských válek, šířený předtím jen ve strojopisném samizdatu Vaculíkovy Petlice.
Podstoupiv pokoření, udělal Jiří Šotola jen to, co jeho čeští krajané, „malí lidé“ před pěti sty, před sty či před dvaceti lety dělali před ním. Ve svém díle si to nazkoušel bez špetky omlouvání. Své antihrdiny do té jejich hanby pěkně namáčel. Ale chápal je; (u)měl slitování. Byly doby, a nebylo jich málo, které byly vskutku bezútěšné.
Důležitá nápověda, nejen pro maturanty: celá tragika českých pobělohorských dějin (do dneška!), vlastně i jejich nehrdinné pochopení, je vyslovena v úsporném dialogu dvou katolických hodnostářů v Šotolově románu Tovaryšstvo Ježíšovo (vyhledávám ve vydání z roku 2000, nakl. Eminent, na stránkách 103 a 104). Nesvedete připsat k tomu jedinou větu, všechno o nás tam je. I protektorát, i normalizace.
Nejsem sám, kdo tragédii dvou nešťastníků, hraběnky Marie Maximiliany Slavatovny a jejího jezuitského zpovědníka pátera Vojtěcha Hada, jež k sobě přivázala železná logika doby, pokládám za nejlepší český román. Síla moci v něm zničí sebe samu, triumf baroka je tu předzvěstí bezvěrečného devatenáctého století. Katolickou víru jsme pod dojmem barokních obrazů, hudby a náboženských poutí rychle znovunabyli, ale proto také rychle pozbyli. Od té doby nás budou ohrožovat nikoli jinověrci, ale Němci.
Rekatolizace slavatovského košumberského panství je triumfem instituce, příliš mocného řádu a zároveň tragédií dvou protagonistů, které „velké dějiny“ postavily proti sobě. Čistá krása ve prospěch bezohledné síly. Paradox baroka – alespoň u nás tomu tak bylo…
Alliprandiho vysoké, štíhlé, vlastně pyšné věže poutního chrámu v Luži u Košumberka se zabodávají do našeho svědomí dodnes. Nebýt Šotolova sugestivního, k dialogu otevřeného jazyka, jenom bychom zvedli hlavy.
