foto René Volfik, ČTK
(13. července 1925 – 6. ledna 2010)
Dodatečně, k připomenutému letošnímu lednovému výročí, ohlašujeme na prahu měsíce července rovných sto, arci nedožitých let Ivana Medka – za nás všechny, obdarované, vzpomíná Petr Pithart…
Ta noblesa musela být ztrestána…
To se tak někdy Stvořiteli podaří: parádní kousek muže. Tvář jakoby sekerou do tvrdého dřeva. Hlas jakoby ulitý ze starého zvonu – pamatujeme: Tadyivanmedekhlasamerikyvídeň. Bude ve mně rezonovat až do smrti. Provedl nás časem normalizace až k jejímu konci. A pak tu stál vedle prezidenta Havla jako jeho rovnocenné alter ego. Zázrak českého člověka: Ivan Medek.
Jeho anamnéza je trestí toho nejlepšího z první československé republiky: otec brigádní generál, legionář prošlý sibiřskými bojišti, v Praze pak správce Památníku osvobození pod památným bojištěm na vrchu Vítkově, který Rudolf Medek obýval i se svou rodinou: genius loci Ivanova dětství, odtud chodil přes kopec do Karlína do školy. Pokrevní vztahy až k nejbližšímu okruhu rodiny TGM: Masarykovy vnučky Anna a Herberta byly Ivanovy tety. Z matčiny strany k vůdčímu představiteli českého impresionismu Antonínu Slavíčkovi: Ivan byl Slavíčkův vnuk, stejně jako jeho bratr Mikuláš, spiritus agens české školy abstraktní malby. Vedle tetiček také spousta pamětihodných strýců: pokračovatel malířského rodu Jan Slavíček, ale i strýček Jiří, filmový střihač vyučený v Hollywoodu, v Praze pak střihač filmu Golem, který tu v roce 1936 natočil francouzský režisér Duvivier. Ivanova múzičnost, resp. muzikálnost uplatněna v širokém rozpětí od spolupráce s Václavem Talichem a jeho Českým komorním orchestrem a Českou filharmonií k dalším velkým mágům tohoto hudebního tělesa, Rafaelu Kubelíkovi, Karlu Ančerlovi, Václavu Neumannovi. Od 40. do 70. let na adrese Janáčkovo nábřeží 49, v rozděleném bytě s bratrem Mikulášem a jeho ženou, fotografkou Emilou, účasten bezpočtu produševňujících návštěv tehdejší „pražské kavárny“.
Charakter Ivana Medka: jako z kamene.
Po Chartě 77, jejímž byl jedním z prvních signatářů, vyhozen ze zaměstnání v hudebním vydavatelství Supraphon, následovala nucená „rekvalifikace“: včerejší muzikolog sanitářem v nemocnici Na Františku, umývačem nádobí a nakonec šatnářem v restauraci Pod Kinskou. Tam jsem k němu, coby zahradní dělník, scházel z petřínských sadů Kinských: Ivan sedě tu důstojně jako anglický lord pod věšáky s odloženými kabáty jako s viselci na šibenici. Chodil jsem do té šatny na kus řeči, a abych k němu vzhlížel.
Také „oni“ museli nějak čenichat Ivanovu noblesu svým zkurveným ustrojením, právě Ivanova jemná, mimonormalizační noblesa musela být ponížena a ztrestána: člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odvezli v noci do lesa kamsi ke Stochovu, zbili ho, a omráčeného, polosvázaného nechali ležet. Tak se ukaž!
Po tom Ivan Medek emigroval a sám samojediný, bez pomocné redakce promlouval z Vídně jako sólista Hlasu Ameriky (a také Svobodné Evropy, BBC či Radia Vatikán) ke všem, kteří chtěli slyšet. Když jste šli letní ulicí pod okny ve všech patrech „předklimatizačně“ otevřenými, jeho nezaměnitelný hlas se z nich jakoby přibližoval a zase vzdaloval: poslouchali ho tehdy, aspoň v Praze, skoro všichni.
Vědělo se, ze kterých, zřejmě vadných telefonních budek se dá volat dokonce zadarmo Ivanovi až do Vídně: dát do světa vědět, koho zas v ten den zatkli. A on už večer o tom v rádiu zpravoval a přidával, co důležitého se v tom širším světě stalo. Byl součástí české pozdněnormalizační večerní atmosféry: čekalo se s ním, kde a kdy to praskne. Nebáli jsme se ho poslouchat, sami s otevřenými okny. Voice of Amerika nebyl rušen, na rušičky už nebylo dost elektřiny. Takže i Ivan Medek byl jakoby povolen.
Václav Havel z Hradu po Ivanovi Medkovi intuitivně sáhnul jako řediteli odboru vnitřní politiky a pak jako po kancléři. Jeho druhá paní ho zas z Hradu vypudila…
To není jen jeden z českých osudů. To je jeden jedinečný český osud, osud Ivana Medka.
Petr Pithart