Můj dědeček Hanuš
Mého dědečka Hanuše Epsteina z matčiny strany odvezli v únoru 1945 do terezínského tábora. To mně byly tři roky. Dědeček zázrakem přežil.
(Což se nepodařilo jeho náhodnému mladšímu jmenovci, Hanuši Epsteinovi z Plzně – dočítáme se v databázi obětí holocaustu –, narozenému 20. března 1924; v roce 1934 žadateli o cestovní doklady do všech evropských zemí mimo SSSR, jak o to „s veškerou úctou“ dopsal na policejní ředitelství jeho otec; 31. března 1939 neúspěšnému žadateli o „laskavé prodloužení“ prošlého
cestovního pasu pro Velkou Británii z důvodů studijních; 22. ledna 1942 transportem S, č. 211, dopravenému do Terezína; 6. září 1943 transportem Dm, č. 4195, z Terezína do Osvětimi. Zahynul.)
Je těžké docenit, jaký na mne měl dědeček Hanuš vliv, když se vrátil z lágru. Hanuš byl hudebník, dirigent, i když se hudbou přímo neživil. Naučil mě hrát na klavír.
Od malička mě brali na koncerty a do opery, nikdy nezapomenu, jak mě na ně Hanuš připravoval. Měl doma partitury prakticky celého tehdy hraného repertoáru, pevně věřil, že k hudebnímu zážitku je nutné předem vědět, co posluchače čeká.
Mám nás oba dva před očima dodnes: seděli jsme vedle sebe na lavici u klavíru, moje dětské nohy nedosahovaly na zem. Hanuš mně přehrával z partitury skladby, které byly na programu, a vše k tomu vysvětloval. Nerozuměl jsem prakticky ničemu z toho, co říkal, to ale nevadilo, přišel jsem na to mnohem později. Anebo možná, že ještě ne úplně…
