Na bioložku dobrá
Když jsem se s Petrem Pithartem počátkem ledna 2014 poprvé setkala v kavárně blízko pražské právnické fakulty, ještě jsem netušila, že naše spolupráce nepotrvá měsíce, ale příští roky. Pochopitelně jsem věděla, o koho jde, a tak jsem na schůzku s autorem Devětaosmdestého (první ze vzpomínkové řady v edici Spisů Petra Pitharta v Nakladatelství Academia)1 šla s patřičnou trémou. Ani majestátní prostory sloupové síně Café Rudolfinum nepůsobily ve své rozlehlé prázdnotě nijak vlídně, a tak bylo první setkání spíš rozpačité než kdovíjak plodné. Auru nepřístupnosti ještě umocňovala přítomnost Jana Víta, poradce z dob působení na pozici předsedy vlády, kterého si Petr Pithart zvolil za editora a který nad jeho texty bděl přísným okem a „svého“ autora žárlivě střežil. Ze všech sil se mu snažil ulevit od starostí o připravovanou knihu (byl to titul Po Devětaosmdesátém), ale přepečlivé zkoumání každého slova a potřeba „diskurzivního přístupu k textu“ se občas stávaly redaktorskou noční můrou. Rukopis přicházel po částech, každé slovo bylo podrobeno přísné kritice, každý odstavec podrobně rozpitván a verze jednotlivých kapitol přibývaly a přibývaly.
Mezitím došlo i na civilnější setkání, vzrušené debaty u vína, hovory o politice současné i minulé, o cestování, rodinách, dětech, smyslu vesmíru, života a všeho. Poznávala jsem Petra Pitharta prostřednictvím jeho textů starých desítky let, samizdatových i těch současných. Z nových úhlů jsem si připomínala už historické, ale i současné události politického a veřejného života, které jsem v dětství a dospívání vnímala spíš okrajově, doplňovala střípky do skládačky své vlastní i naší společné paměti. Co z toho vedlo k tomu, že se zařadil mezi mé oblíbené autory?
Snad to byla mimořádná skromnost (ačkoliv napsat chválu autora na obálku je docela oříšek, když všechno to „chvástání“ postupně vyškrtává), sebereflexe a častá starost, aby se nedopustil nespravedlnosti, někomu neukřivdil, třeba jen nechtěně. Snad to, že ani životní zkoušky a zkušenosti ho nepřipravily o ideály a silný cit pro to, co je docela obyčejně správné, i když to nemusí být vždy pohodlné, neřkuli výhodné… Jako by se pořád dokázal dívat na svět pohledem dvacetiletého chlapce, který ještě věří v to lepší a nezapomněl, co je slušné vychování. Samozřejmost? Jak kdy a jak pro koho… dokazují nám denně ti, kterým moc náramně zachutnala. V neposlední řadě pak jeho schopnost s respektem diskutovat i s lidmi velmi mladými, nezkušenými, zato se srdcem na pravém místě. I přes generační rozdíl jim má stále co říct a stejně tak jim dokáže pozorně naslouchat. Však i můj syn, čerstvě dospělý, který mi při práci občas nakoukne přes rameno, ho zhodnotil jako člověka, se kterým by se rád jednou setkal osobně.
Za tu řádku let a knih se náš redaktorsko-autorský vztah posunul od počátečního pietního odstupu (živeného tvrdohlavým nabádáním editora, že je třeba hájit autorova jazyková specifika proti „rigidním pravopisným normativům“) až k harmonické spolupráci, prokládané tu a tam přátelským pošťuchováním a špičkováním – zhodnocení „na bioložku je dobrá“ patří dodnes k mým oblíbeným poklonám. Ostatně, sama mám na svědomí pár prostořekých poznámek, v nichž autor naštěstí bez urážky dokázal rozpoznat konstruktivní kritiku. Po třech společně připravených svazcích Spisů PP nás čeká kniha další, a tak se těším na nové postřehy a úvahy nutící k zamyšlení i na vlídná osobní setkání nejen s dobrým autorem, ale především s dobrým člověkem Petrem Pithartem.