Duchovní hudba: od staročeských rorátů k pokoncilní tvorbě
Prožíváme adventní dobu a jsme opět omámeni krásou našich starobylých rorátních zpěvů. Vůbec nelitujeme brzkého vstávání „na roráty“, abychom je při liturgii sami zpívali nebo jim soustředěně naslouchali. Tyto zpěvy, které se u nás již od středověku prováděly při adventních mariánských mších, získaly svůj souhrnný název podle Izaiášova verše „Rorate coeli desuper“ (Rosu dejte nebesa shůry, Iz 45,8). Jsou dokladem toho, že naší předkové dovedli svůj živý vztah k Pánu a Panně, ze které se Pán počal, vyjadřovat teologicky hlubokou poezií v národním jazyce a mimořádně cennou hudbou.
Z textů rorátních písní by se totiž mohl sestavit úplný manuál teologie vtělení a spasení. Jejich melodie jsou navíc různorodé, podle stylů odpovídajících staletí, v nichž tyto písně postupně vznikaly. Místy jsou i náročné, ale protože vzbuzují ve věřících patřičnou motivaci, žádná obtíž zde není překážkou. Uvádí se, že to byla teprve protestantská reformace v 16. století, která v Evropě přišla se zpěvem v národních jazycích. V Čechách a na Moravě se však v kostelích zpívalo česky ještě o mnoho dříve, čehož nejvýstižnějším důkazem jsou právě naše „roráty“. Jestliže se pak rozhlédneme po bezprostředním středoevropském okolí, jistě i zde najdeme obdobné adventní zpěvy, ale melodické a textové bohatství, dlouhá tvůrčí historie a krása našich „rorátů“ nemá obdoby. Jinak je tomu s „umělou“ církevní hudbou, komponovanou i proslulými hudebními skladateli. Italové mají svého katolického Palestrinu, Němci svého luteránského Bacha, avšak třeba v Itálii tradice kostelního lidového zpěvu prakticky neexistovala, zatímco v Německu, zejména severním, zase převládl strohý luterský chorál, jemuž schází potřebná bezprostřednost a vroucnost.
Úvodní antifona běžně užívaných rorátních sérií, opatřená Izaiášovým veršem o nebeské rose nebo jiným textem, a začínající například slovy „Mnozí spravedliví“, je ovšem česky otextovanou adaptací gregoriánského chorálu, tedy toho chorálu, o němž Druhý vatikánský koncil prohlásil, že je „vlastním zpěvem římské liturgie“ a musí mu mu při liturgických úkonech patřit „čelné místo“ (Sacrosanctum Concilium 116). Alespoň touto cestou tak v našich končinách naplňujeme nevyslyšený a úmyslně ignorovaný příkaz koncilu, porušený masovým opouštěním latiny oproti jasnému slovu koncilních otců (Sacrosanctum Concilium 36). V této souvislosti lze uvést příměr: Smetanově Prodané nevěstě sluší čeština, tak jako náleží našim rorátním i dalším českým kostelním písním. Avšak Verdiho opery jistě nebudeme překládat do češtiny „protože jinak by tomu lidi nerozuměli“, vždyť ona „verdiovskost“ a „opernost“ nespočívá prvotně v okamžitém porozumění textu libreta. Také rockeři by nebyli spokojení, kdyby se jim jejich oblíbené anglicky zpívající zahraniční kapely přeučovaly texty písní do češtiny, aby jim naši fanoušci rozuměli. Podobně je tomu i u liturgické hudby. Vlastním nositelem její posvátnosti není pouze text a jeho bezprostřední racionální uchopení, nýbrž celkově posvátná atmosféra pozdvižení myslí k Bohu. Přitom neexistuje hudba, která by k Bohu povznášela bezprostředněji a účinněji, než „nesrozumitelný“ gregoriánský chorál.
Koncil se ovšem dotýká také lidového zpěvu a říká, že je „třeba jej promyšleně podporovat“, aby „mohly zaznít hlasy věřících“ (Sacrosanctum Concilium 118). K tomu nemuseli koncilní otcové v našich podmínkách vyzývat dvakrát. Nejen „roráty“, ale celé obrovské bohatství tvorby duchovních písní v národním jazyku je u nás ohromující. Například v barokní době vydal jezuita Šteyer, tedy jeden z lítých nepřátel českých knížek, kancionál s více než tisíci českými kostelními písněmi. A zvláště je třeba upozornit na chorál Svatý Václave, který je ve své původní verzi rovněž inspirovaný gregoriánským chorálem. Je zajímavé, že třeba takoví Irové nemají nějaký obdobný starodávný chorál „Svatý Patriku“ nebo Poláci „Svatý Stanislave“ a podobně. I to je světový unikát. Bylo by vlastně zcela adekvátní, kdyby „roráty“ nebo vůbec celé historické dědictví našich lidových církevních zpěvů dosáhlo pozice světového kulturního dědictví UNESCO. Návštěvníci České republiky se často diví, jak může být země, která je doslova poseta nádhernými kostely a církevními památkami, tak vzdálena od praxe křesťanské víry. A to ještě nepoznali katolické písně, které se zde po staletí zpívaly a dodnes zpívají.
Druhý vatikánský koncil jasně stanovil, že národnímu jazyku se má poskytnout prostor „zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum Concilium 36), nevydal však žádný pokyn, aby se z latiny do národních jazyků překládal mešní kánon nebo mešní ordinárium. Podle naprosto nezpochybnitelného příkazu koncilu by naopak věřící měli umět „latinsky recitovat nebo zpívat části mešního řádu, které jim přísluší“ (Sacrosanctum Concilium 54). Pokoncilní liturgické změny však dalece překročily to, co otcové na koncilu skutečně odhlasovali, a místní církve po celém světě tak byly na novou situaci naprosto nepřipravené. Oproti nádherným a lidovému zpěvu přesto přístupným starodávným latinským ordináriím (Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus – Agnus) muselo dojít urychleně k nové tvorbě ordinárií a dalších liturgických zpěvů v národních jazycích. Na rozdíl od majestátní nadčasovosti a úchvatné krásy latinských originálů čpí tyto narychlo sestavované hudební produkty nedostatkem melodické invence a dobově podmíněnou vyvanutostí 60. – 70. let 20. století. Pokud však lze srovnávat, i tento krkolomný úkol se v našich podmínkách oproti stavu v jiných zemích zdařil poměrně dobře. Je zde především zlidovělé ordinárium P. Břízy s ohebně klenutou melodikou; výrazně pak zasáhl do liturgické hudební tvorby stylotvorný a vždy bezpečně rozpoznatelný P. Olejník. Majestátní ordinárium a další české zpěvy pro lid vytvořil také mistr Eben. Zoufalství z hudební a textové nekvality tzv. rytmických písní jej dokonce přiměly ke zkomponování známé Truvérské mše. Responzoriální žalmy pro mešní užití pak máme obsaženy v Korejsových, Olejníkových, Pololáníkových či Skleničkových sbírkách. S takovou tvůrčí vynalézavostí a rozmanitostí se jinde nesetkáme.
Ještě v horší situaci než u nás se nacházely ty místní církve, kde chyběla nejen ordinária nebo žalmy, nýbrž sama běžná praxe lidového mešního zpěvu. Takoví Italové jsou proto dnes nuceni zpívat sladkobolné, po koncilu horkou jehlou ušité kýčovité zpěvánky, jejichž melodika připomíná styl festivalu populárních písní v letovisku San Remo a texty obsahují perly typu „facciamo la Chiesa“ (děláme církev), nebo „Cristo è libertà“ (Kristus je svoboda). U nás v církvi býváme často hyperkritičtí a nevážíme si toho, co máme a co považujeme za samozřejmé. Přitom právě česká církevní hudba patří k tomu nejhodnotnějšímu, co církev u nás během staletí vytvořila a z čeho mohou naši věřící ve svém duchovním a liturgickém životě i nadále spolehlivě čerpat.