V maringotce / v trabantu…
V první slezské válce L. P. 1742, na truc císařovně Marii Terezii, která tu válku prohrála, vydal pruský král Friedrich Veliký velkomyslné povolení, aby se v dobytém Slezsku mohly usazovat rodiny, jež po několik generací přežívaly v Čechách, vzdorujíce svým náboženským přesvědčením prováděné katolizaci země. Nejednou to byli písmáci, kteří se ještě tenkrát scházeli potajmu nad domácí četbou Bible a jejími samostatnými výklady. V pokoleních, která se i mimo pruské Slezsko dále rozšířila, zakoupili tito čeští kolonisté v roce 1803 od Kajetana Świdzińského z rodu Świdzińských statek a osadu Zelov (Zelów), asi padesát kilometrů na jih od Lodže. Mezi těmito zakladateli zelovské obce byly také tři rodiny Mundilovy, potomkové emigrantského rodu, z něhož v kronikářské paměti zůstali Mundilové, odešlí z panství rychmburského, Mundil František se svou ženou Annou, kteří uprchli z Hluboké u Skutče a do Slezska přišli přes uherskou Modru…1
Píšu takto zeširoka, neboť Petr Pithart, svými zájmy nadšený historicus, si nechal ode mne nejednou o původu rodu Mundilů dopodrobna vyprávět; historickou otázku konfesijní lze nalézt vespod mnoha Petrových esejistických prací.
Než jsem se s Petrem ale setkal, událo se mnohé: jako dvanáctiletý jsem v roce 1945 s ostatními zelovskými přesídlil, s povolením k reemigraci do ČSR; na korbě náklaďáku, veškerý majetek z usedlosti rodičů a prarodičů, sedm generací zpátky, vešel se do dvanácti pytlů… V devětačtyřicátém stal jsem se učněm v podnikové škole učebního oboru tkadlec v Novém Městě pod Smrkem – náramně přišla vhod rodinná zkušenost domáckého tkalcovství, kterou si jedna z větví rodu Mundilů přinesla původně z Čech, z Hněvětic na Hlinecku, kde se podomácku tkalo odnepaměti… Pak stal jsem se mistrem v tkalcovně (aniž jsem ještě mohl tušit, že závody liberecké Textilany bude po mně procházet o čtyři roky mladší Jan Vrba, pozdější ministr průmyslu, až se Petr Pithart stane za nějakých čtyřicet let šéfem české vlády)… Od osmapadesátého tkadlec-vzorkař v Ústavu bytové a oděvní kultury, odtud pak v Centrotexu, podniku zahraničního obchodu s textilním tovarem, tedy stále v oboru…
A 21. srpna 1968 jsem ve svém trabantu rozvážel letáky, převážel do rozhlasu tajně jeho hlasatelky i reportážní nahrávky z ulice, rozvážel fotografické momentky z ulic plných tanků, porůznu narychlo vyrobené plakáty proti Brežněvovi. Jednou nás takhle molodci zastavili, namířené samopaly, a natočili si nás i s těmi plakáty do sovětského žurnálu jako důkaz kontrarevoluce v ČSSR… Z těch fotografií z okupované Prahy jsem pořádal v příštích měsících porůznu „putovní výstavky“ (sebere mi je později StB), se ženou jsme na psacím stroji rozepisovali „zakázané tiskoviny“: důvody, proč jsem v listopadu 1969 odešel („byl odejit“) z Centrotexu a našel si jinde náhradní práci. Stejně jako Petr Pithart, a jak se ukáže, mnozí další, vyházení odkud se dalo – u Vodních zdrojů jako čerpač a měřič vydatnosti podzemních vod. Bez kádrování, protože za plat pomocného dělníka, ber nebo nech bejt, vezmou jiní: Vodní zdroje bývaly tehdy útočištěm nejedné „ztracené existence“, a nejen politických psanců. Vyfasoval jsem holínky a k tomu dekret na „dočasné“ ubytování v maringotce, napříště křížem krážem Čechami, tehdy ještě – na rozdíl od dnešní vyprahlosti – nadějnými na spodní prameny vod.
Nejen podzemní voda, také zimy bývaly tenkrát jinačí. Hned ta první, 1969/70. Ta fotka vysokých závějích, ze kterých jsme se museli od maringotky k podzemním vrtům doslova prokopávat sněhem, je nekašírovaná, stejně jako můj skoro poustevnický vous.
Postupně jsem se dozvídal, kdo všechno našel stejně jako já v maringotkách Vodních staveb své dočasné pracoviště i bydliště. Běžci na dlouhé i krátké tratě Emil Zátopek a Josef Odložil, historikové Toman Brod, Václav Kural, Jan Křen, Radko Břach, někdejší publicisté Jiří Vančura a Jan Štern, a také Petr Pithart, nějaký čas i se svým otcem Vilémem… Až na výjimky na těch lokalitách, kde museli čerpači obhospodařovat větší počet vrtů, jsme se nepotkávali, střídali jsme se v několikatýdenních turnusech, ponejvíce na osamělých štacích, mnohdy široko daleko ani živáčka, jen světýlko z maringotky ve tmě.
Zima pod vydatným sněhem byla i na Silvestra 1971, to jsme zrovna s Janem Šternem a starým baťovcem Tondou Němečkem byli s maringotkou „Na Klokočce“, mezi Bakovem a Bělou pod Bezdězem. Spřátelené maringotky se svými posádkami o pár set metrů dál, seděli jsme u ohňů a já vařil a roznášel „zgřanku“, nápoj na zahřátí, běžný u nás v Polsku. Účinně jsme se společně zahřívali až do ranních hodin nového roku 1972. Vzpomínám, že Petr chtěl po mně pak na tu zgřanku recept – zde je na „věčnou paměť i budoucím“: z jedné lžíce cukru, lžičky másla a kousku čokolády zrobte karamel, zalijte vařící vodou, a ještě vařte, dokud se karamel nerozpustí, dolijte pak rumem v poměru 1:1; servírujete-li jen mužům, jak tomu bylo tenkrát u maringotek, upravte poměr ve prospěch rumu…
Řepínský důl u Mělníka je rozsáhlé mělké údolí, pod jehož terénem se dalo tušit velké podzemní jezero – zkoumali to tehdy čerpači u několika vrtů, z několika v okolí rozptýlených maringotek. Sešli jsme se jednou večer v hospodě a já nám všem tam u piva vyčetl, jací jsme to padavkové, a že bychom měli „proti bolševikům“ něco dělat.
Asi to tenkrát vzali jako hec agenta provokatéra, protože mě Petr Pithart vzal za slovo až později. Sám už v té době fungoval u přebírání zásilek z karavanů vypravovaných ze zahraničí, a stalo se jednou, to už jsme byli oba v Praze, že mě požádal – v obavách z náhlé domovní prohlídky – o úkryt osmi narvaných tašek; jak se dodatečně ukázalo, plných čerstvého čísla Tigridova Svědectví a asi i jiných lahůdek ke čtení. Hodilo se, že jsme byli na Malé Straně takřka sousedy, já v té době zase u svého fochu, v textilních dílnách vysoké školy UMPRUM, tedy uložili jsme ten náklad u nás doma na Valdštejnském náměstí, v komoře, kde jsem měl rozebrané staré ruční tkalcovské stavy.
Povedlo se, a Petr se při té příležitosti rozpomněl na mé někdejší „provokativní“ řeči u piva. Rychle jsme se domluvili a já začal fungovat u přebírání knih a časopisů z karavanů, které – jak jsem se později dozvěděl – vypravoval Jan Kavan v Anglii, minimálně každé dva měsíce, počítal jsem, že podle toho, jak dvouměsíčně v Římě vycházely Pelikánovy Listy, které ovšem spolu s Tigridovým Svědectvím tvořily jenom část toho, co bývalo v desítkách pašovaných balíků. Vzpomínám, že tam byly také knihy od Škvoreckých ze Sixty Eight, Škvoreckého časopis Západ, Proměny z americké SVU, Skalického Studie z Říma… všechno, co „ze světa“ přišlo na Kavanovu adresu, jako do velkého trychtýře, z jehož druhého konce nás zásoboval.
Fungovali jsme zároveň jako zasilatelství, tj. zpátky na Západ jsme vypravovali rukopisy domácích zakázaných autorů, které měla vydávat exilová nakladatelství, dále cenné badatelské archivy, jako Karla Kaplana, Jana Tesaře nebo Jiřího Lederera, a k tomu také domácí samizdatovou produkci a příležitostné informační bulletiny.
Na všechno z dovezených zásilek – zdůraznil mi Petr, abych se snad necítil jako „slepý listonoš“ – se můžu kdykoliv podívat, přečíst si, a kdybych o tom chtěl debatovat, třeba nesouhlasně, že máme o tom spolu svobodně mluvit. Využil jsem toho mnohokrát a mnohokrát se začetl. Jednou takhle přinesl k nám Petr k odeslání tři napěchované papírové pytle, zkusmo jsem je otevřel a zjistil, že je to archiv historika Karla Kaplana, povětšinou zapečetěné složky se štemplem Archivu ÚV KSČ a druhým štemplem „Přísně tajné!“ Raději jsem tenkrát ty pytle rychle zavázal. Přečetl jsem si to všechno později, když to Karel Kaplan z těch pytlů (myslím, že tu platí rčení o „Pandořině skříňce“) povytahoval do svých mnoha knížek o neblahé komunistické době.
Materiály k odeslání nosil Petr k nám na půdu pouze tři dny před příjezdem každého karavanu – z bezpečnostních důvodů, aby toho bylo u nás v případě nějaké neočekávané šťáry na stole minimum. Celou techniku předávání zásilek měl Petr důmyslně promyšlenou, vše v přísných pravidlech konspirace. Z hesla nenápadně odvysílaného v rozhlasovém vysílání Hlasu Ameriky, případně prý (nevěděl jsem přesně, a neměl jsem ani vědět všechno) z šifrovaných vzkazů mezi pozdravy na pohlednicích do Prahy, věděl Petr dopředu, kdy dodávka přijede. V ten den a v dohodnutý čas stál na schodech malostranského chrámu svatého Mikuláše, vzhlížel obdivně na jeho barokní architekturu, zatímco já se svým trabantem parkoval naproti, před Lichtenštejnským palácem. Posádka karavanu byla instruována, aby předjela na plac mezi námi. Petr jej dopředu vyhlížel, a v tu chvíli vyndal z kapsy noviny. To bylo pro mne a přijíždějící karavan znamení jako zamávání praporkem. Měl jsem nastartováno, vyjel jsem z parkoviště, karavan se zařadil za mého trabanta a vyjeli jsme z Prahy, tak daleko, až jsem měl jistotu, že nás nikdo nesleduje. Vyměnili jsme si tam, někde v polích za Prahou, z auta do auta své náklady, celá tahle akce začínala okolo osmé večer a končila kolem desáté. Vrátil jsem se do Prahy s převzatými balíky v kufru trabanta nebo na zadních sedadlech překrytých dekou. Doma na mne čekal Petr a hned jsme v komoře vedle půdy (míval jsem tam malý tkalcovský stávek a snovadlo, ale bývalo to tam v těch dnech spíš jako za balíkovou přepážkou na poště) obsahy dovezených balíků roztřídili – co půjde do Prahy, co do Brna, co do Bratislavy… Ty pražské jsem na druhý den rozvážel určeným adresátům, kteří je měli roznášet dál – operativní paní Břachové, manželce historika Zdenko Břacha, nejvíc k Rudolfu Zemanovi, se kterým byl Petr na vojně a který se stane o pár let později editorem samizdatových Lidových novin (i ty se pak budou „vyvážet“ s jinými samizdaty, později už cestami jiných karavan), dále Rudolfu Slánskému, Janu Šternovi, Jiřině Šiklové, něco si Petr odnesl pro svůj distribuční okruh. Každý z té sítě měl své krycí jméno, pamatuju si už jen, že Petr byl George, Jiřina Šiklová Kat, já byl – vzhledem k mému bydlišti ve Valdštejnské ulici – „Soused“.
Někdy v roce 1976 mě Petr požádal, abych zajel trabantem k oboře Hvězda, že tam bude někdo s dvoukolákem a předá mi zásilku. Přijel kdosi v zacákaných montérkách, dvoukolák naložený vším, co je nutné k vymalování bytu. Ukázalo se, že ten mistr malířský je historik Vilém Prečan a že pod těmi kýbly, malířskou hlinkou a malířskými štětkami jsou knihy, časopisy i dokumenty určené k příštímu převozu přes hranice. Došlo mi později, že to byl základ Prečanova osobního archivu, který najde nakonec místo v Československém dokumentačním středisku v německém Scheinfeldu, kam budeme v příštích letech lifrovat nejednu další zásilku.
Tak šel čas, od jednoho karavanu k druhému, dokud na přelomu let 1976 a 1977 nepředal Petr tuhle dobrodružnou práci Jiřině Šiklové. Podepsal v té době mezi prvními Chartu 77, začal být estébákům víc na očích, a to se pro transporty ze Západu a zpátky ne zrovna hodilo. Vídali jsme se pak jenom příležitostně, vzpomínám, že mi jednou přinesl do úschovy část dokumentace k návrhu Nobelovy ceny pro Jaroslava Seiferta, nacpal jsem to do gauče a asi za týden si to Petr vyzvedl…
Několikrát jsme zašli na houby, Petr je kromě jiného také nadšený houbař, respektive houby rád v lese sbírá. Jednou, to jsme nabrali cestou i Ivana Klímu, zajeli jsme na houby ke Staré Huti, zaparkovali u Čapkovy Strže, Klíma se pak na houbách rozpovídal o Karlu Čapkovi, o kterém napsal v mládí diplomku a jednu ze svých prvních knížek. To mne zajímalo, bývali jsme se ženou členy Společnosti bratří Čapků. Nevím, kde se tehdy na Klímu pověsili fízlové, neboť na druhý den zvonil u našich sousedů esenbák a vyptával se, co jsme zač, jestli piju a tak podobně. Sousedka odvětila, že jsme doma, a proč se nezeptá rovnou u nás. Co měl na to ten zvědavec říct? Každopádně byl tenhle přehnaný zájem asi jedním z důvodů, proč jsme napříště chodili s Petrem na houby tak málo.
A jelikož jsme nechodili v Praze spolu ani do hospody, přišel Petr o tu příležitost seznámit se předem s Karlem Neprašem, se kterým a s dalšími členy Křižovnické školy se já přátelil v hospodě u Křižovníků naproti UMPRUM. Petrova škoda, mohl už tehdy domluvit ty obrázky, aby je měl Karel připravené, až jimi bude za dvacet let tak skvěle komentovat „jeho“ Přítomnost.
