Román o roce, v němž komprimována léta byvší i budoucí
(znovu nad knihou Ivana Lefkovitse 1923)
Sám se První republikou – obdobím, z jehož jediného roku 1923 Ivan Lefkovits účinně vytěžil mnohé podstatné o meziválečném Československu – dlouhodobě, také esejisticky, zabývám. Kromě optimistického ducha oněch let kolem roku třiadvacátého, nefalšovaného tehdejšího nadšení, že máme svůj stát a že to s ním i s námi dobře dopadne – dnes tak vzácný, tehdy věrohodný pocit! –, pokouším se ohledávat náznaky (příčiny) pozdějšího neblahého vývoje; zla, které přijde: nebezpečí, jež hrozí ve střední Evropě čerstvě zrozenému samostatnému státu se v Lefkovitsově knize tuší, ale dobový optimismus je zatím silnější než strach, ten jako by zatím absentoval, resp. je jen latentní. Tak se i pětileté výročí existence samostatného čs. státu neslaví v roce 1923 slepě, aby problémy republiky byly zastírány, ale v příležitostných indiciích se vyjevují… Československou republiku obývají „menšiny“, především ta německá, které dohromady s menšinou maďarskou a polskou tvoří polovinu obyvatelstva státu. Tu druhou polovinu tvoří konstrukt „národa československého“, přičemž Slováci se povětšinou necítí být jeho přirozenou složkou, komplementem zemí Království českého, tedy „českých zemí“ čili Čechů, Moravanů a Slezanů: nechtějí být „Čechoslováky“, protože by tak vlastně byli – Čechy. Těmi neznabohy… Nic z těchto a dalších problémů není zcela zahaleno do slavnostního sukna, nýbrž obnaženo, včetně problémů „zaostávajících“ okrajových regionů, výsledku věčného (a nepřiznaného!), zažraného českého centralismu, který by se měl už tehdy, v roce 1923, popravdě nazývat „pragocentrismem“. Ostatně tak, jak je to dosud, po více než sto letech.
Tak mezi všemi těmi většími či menšími problémy tehdejšího československého tzv. národního státu, byť typicky státu národnostního, proniká ze společenského dna i antisemitismus, jak jej zažívají i Lefkovitsovi „románoví lidé“ – antisemitismus „lidový“, žurnalistický i salonní. Projeví se hned v úvodu knihy, při vyšetřování atentátu na Aloise Rašína a v parazitním doprovodu novinové pozornosti; ozývá se v životních příbězích průmyslníků židovského původu, jakými byli Jindřich Waldes či Emil Kolben, a „mezi řečí“ i jinde.
Veškeré příští zlo projevuje se zatím zárodečně, trendy ústící do příštích událostí jsou každopádně započaty…
Ve Druhé republice, v období od „Mnichova“ do začátku Protektorátu, už zlo samo vyklíčí, „po domácku“, nakolik budeme sami uskutečňovat, co se po nás ještě ani nezačalo násilně chtít… v úslužných čistkách namířených do deklarovaně ustavené „národní“ společnosti, skrz neskrývaně antisemitské síto, ještě před nuceným přijetím norimberských zákonů. Tak budeme moci během půlroku Druhé republiky docela snadno sklouznout do Protektorátu, včetně transportů „československých Židů“.
Tzv. třetí republika, s jejími retribucemi, „lidovými soudy“, vyháněním českých a moravských Němců (z nichž leckteří byli i židovského původu), s její Národní frontou, zákazem vybraných předválečných politických stran a postupující sovětizací – jak o tom všem právě čtu, den po dni, v obsáhlé Kronice třetí republiky, v záslužné dokumentaci Jiřího Padevěta (Academia 2023)… celkově „ta třetí“ republika pojme do sebe nejen totalitární návyky, ale i instituce, organizace, trendy (mj. koncentraci průmyslu, aby jej bylo možné snadněji zestátnit), což suma sumárum umožní vcelku splavně přejít do pravé totality padesátých let.
Že se ono zárodečné zlo v roce 1923 neprojevilo silněji, je možná tím, že se v Lefkovitsově knize pohybujeme povětšinou mezi prvorepublikovými elitami. Ne už mezi aristokracií – naši aristokrati byli zákony a pozemkovou reformou znectěni a majetkově oškubáni (Masaryk sám neměl šlechtu rád, on se přece do vznešeného stavu povznesl sám – což je ovšem moje poznámka, PP, nikoli Lefkovitsova). A chybějí ovšem v knize 1923 i „chudí lidé“…
A tak se výročí vzniku samostatného státu oslavuje „republikánsky“. Mimo jiné i „po francouzsku“, s nákupy (arciže záslužnými) francouzského moderního umění do českých sbírek, což kniha vyzdvihuje jako symbolickou součást oficiálního přátelství s francouzskou velmocí. V širších a turbulentně proměnlivých mezinárodně politických souvislostech z toho vyplyne i spoléhání na Francii, ústící už ve dvacátých letech do čs.-francouzské spojenecké smlouvy v lednu 1924.
Proč tato volba? Francie nesla v Evropě daleko největší tíhu této války a my snažili jsme se být v jejích útrapách s ní. U malého městečka Darney ve vogézském departmentu složily 30. června 1918 dva střelecké pluky českých i slovenských legionářů přísahu věrnosti československé republice – státu, který v té době ještě neexistoval. Dělo se tak v návaznosti na diplomatické úsilí zahraničního odboje (v Darney jej reprezentoval Edvard Beneš) o samostatný československý stát, jehož samozřejmou složkou byla by autonomní československá armáda. V té době ještě rozptýlená ve světě, zde ve Francii pod francouzským velením – vrchním velitelem tehdejšího Československého zahraničního vojska byl od února francouzský generál Maurice Janin, s předešlou zkušeností zástupce Dohody v jednání s našimi legionáři na Sibiři.
Zakládající státotvorný význam vojenské přísahy v Darney – jejíž slavnostnost podpořilo i to, že se jí spolu s Benešem účastnil i francouzský prezident Poincaré a že byl přitom předán shromážděným legionářům prapor vyšitý podle návrhu malíře Františka Kupky, v té době působícího v Paříži jako hlava „československé kolonie“ – stal se i jedním z retrospektivních důvodů, aby se od roku 2002 slavil 30. červen jako Den ozbrojených sil České republiky. Byl jsem za ČR na první vzpomínkové oslavě tohoto dne v Darney a upamatovávám se na tehdejší veřejnou debatu, zda není Darney jako „místo paměti“ nevhodně zvoleným místem, jestliže se tu v roce 1918 konala pouhá přehlídka legionářského vojska. Zda by nemělo být jako symbolické místo na památku zrodu československé armády zvoleno nějaké bojiště, kde naši vojáci obstáli, u haličského Zborova nebo jinde na ruském (sibiřském) či ukrajinském bojišti (i když bychom se tam nejspíš dnes ani nikdy příště už nepodívali…)…
Zvolené francouzské území má tu nicméně specifický symbolický význam: bylo to ve válkou zdevastované Francii, kde bylo v Compiègne uzavřeno příměří mezi státy Dohody a Německou říší (vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918), čímž ukončena válka na západní frontě. Také navazující mírové smlouvy byly uzavřeny na zámcích kolem Paříže – ta ze Saint-Germain-en Laye z 10. září 1919, pořádaná ve francouzské režii, zahrnující do státního území ČSR nejen někdejší Horní Uhry / Felvidék, dnešní Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus – mladému československému státu, pokud jde o jeho státní hranice, vyloženě přála; méně by tehdy bylo možná víc.
Byli to pak také francouzští důstojníci, kteří vedli naše první, ještě chatrné vojenské jednotky, složené z branně založených Sokolů a prvních navrátivších se legionářů z Itálie, aby v několika v přestřelkách, ale s osudovými důsledky vybojovaly sporné území kolem řeky Olše na úkor tehdy rovněž znovuzrozeného Polska. Toho Polska, které v té době bojovalo s Rudou armádou, táhnoucí podle Marxovy „dějinné vize“ světové proletářské revoluce přes Polsko na Západ… Rovněž to byli francouzští generálové, kteří stáli v čele čs. generálního štábu; generál Maurice Pellé byl v letech 1919–1921 prvním náčelníkem československého Hlavního štábu branné moci. (Je v duchu společenské kroniky, která je také součástí Lefkovitsovy knihy, abychom připomněli, že v Praze našel stárnoucí 56letý generál i svou o třicet let mladší lásku a pozdější choť, Jarmilu, mladší neteř malířky Zdenky Braunerové: sňatek v Praze r. 1921.)
Edvard Beneš, po dobu trvání První republiky ministrem zahraničí a pak prezidentem, „svou“ Francii, kde před válkou léta žil, dobře znal a zřejmě ji bezmezně obdivoval. Nedal si ten obdiv a důvěru v ní vzít až do poslední chvíle před Mnichovem, kdy už bylo jasné, že Francie s námi – přes uzavřenou spojeneckou smlouvu – proti Hitlerovi bojovat nepůjde, že to od začátku byla jen Benešova iluze. Zatímco náš kulturní obdiv k francouzskému výtvarnému umění, od Augusta Rodina k Picassovi, byl na místě, stejně jako velkorysé gesto frankofilního státu zakoupit v roce 1923 větší sbírku moderních, převážně francouzských malířů, na středoevropské poměry bylo nanejvýš prozíravé, spoléhání na Francii jako spojence v hrozícím napadení Hitlerem bylo tragickým omylem. Rozumná politika, nikoli osobní vztah k francouzskému republikanismu, velela by spoléhat spíše na pravděpodobné první oběti rozpínavého Německa, na Rakousko a Polsko, a udržovat s nimi za každou cenu přátelské vztahy.
Děj Lefkovitsova románu se však odehrává v posledním roce, kdy se o Herr Hitlerovi vědělo jen v Mnichově, nanejvýš v Bavorsku. Rok nato stane se už ale tím, který „stvoří Hitlera“. Což dovozuju nad knihou stejného titulu, kterou čtu také pořád dokola, protože chci pochopit nepochopitelné (Peter Ross Range, 1924. Rok, který stvořil Adolfa Hitlera). Z této perspektivy byl ten třiadvacátý pro Lefkovitse posledním „nejlepším rokem toho mizerného století“, protože kromě chaotického, násilím zmítaného Mnichova nebylo zatím o Hitlerovi ani slechu dechu. Pak by měl také rok 1923 smysl – jako poslední rok naděje. Poslední rok beze strachu.
Budeme-li o tom přemítat v této časové perspektivě, napadá mě, že za důležitý rok domácího vnitropolitického života z hlediska možné eliminace valících se problémů, mohli bychom považovat ještě rok 1926. Tehdy, v započatém období třetí vlády Antonína Švehly, poprvé „vstoupí na půdu státu“, totiž převezmou za něj svůj díl odpovědnosti i německé strany, za něž ve vládě zasednou němečtí ministři, a od ledna 1927, v osobách Josefa Tisa a Marka Gažika, též slovenští národovci, „luďáci“. Příležitost tu bude, ale k ničemu dobrému nebude využita. Zákon o Národnostním statutu Československé republiky, konečně dílo realistické velkorysosti, už ne k menšinám, ale k národům, národnostem, bude přijat parlamentem až několik dnů před první mobilizací, tedy až v květnu 1938… Co bránilo jednat podstatně dřív? Česká nedůvěra jako „vyplněná předpověď“, čím dál tím víc opodstatněná, k našim Němcům?
Naše zkusmé výhledy „do budoucnosti“, z reality dvacátých let, přebíjí v Lefkovitsově knize literárně fiktivní situace, kdy se jedna ze smyšlených postav příběhu časovou smyčkou dostane na několikahodinový výlet do „našeho“, loňského roku 2023. Z výletu o sto let dopředu si cestovatel odnese zpátky jednu záhadnou věc: mobil, „destičku jakousi“ z neznámých hmot. A ještě jedno zcela nepochopitelné slovo, které „tam“ zaslechl: holokaust. Přemýšlejí nad tím moudří, špičkoví učenci tehdejší vědy, a vyjdou jim nepochopitelná slova z řečtiny: ohromný požár, jakoby sežehnutí, takové, jaké se týká celku. Ale jakého celku? Snad ne celku světa? Ne, že by tehdy, v první pětině dvacátého století, neexistoval v celosvětové dimenzi antisemitismus, ten přece existoval vždycky, ale to sežehnutí? Nikoho tehdy nic nenapadá…
V Lefkovitsově knize se myslí také filosoficky. S Henri Bergsonem, a nejen s ním. „Co se nám zdá náhodné, může být předurčené…“ Jenomže není v našich možnostech předem to rozeznat. Radikálně řečeno (dodávám prostořece já): minulost je to, co bude. Na to, na co je už zaděláno, jen zatím nevíme – jak a na co že je zaděláno. Ačkoli jsme to my sami, kteří „zaděláváme“, vědomě, činy (i nečiny), myšlením (i nemyšlením), takže především spíše nevědomě. Nedostane se nám při tom šance oné časové smyčky, abychom vyhlédli mimo svou přítomnost, stejně bychom nevěděli, co je co… pro co my dnes ještě nemáme pojmenování… A tudíž „po cimrmanovsku“ nerozumíme, i když třeba vidíme („v rozpálené troubě…“) obrazy. Co znamenají, nemůže nám být ani naznačováno. Protože bychom, možná, s vědomím toho, co přijde, ani nechtěli žít, zakládat rodinu, vychovávat děti.
Tak či onak je Lefkovitsův román 1923 knihou o nadějích – nadějích, které předcházely „velkému sežehnutí“. Také apelem, abychom se svými nadějemi, s vyhlídkami, jsou-li příliš nadějeplné, pěstovali zároveň i obavy, včetně obavy z možného totálního zmaru. Nenastal zatím, ale mohl by nastat. Ba právě to se může stát. Neboť neumíme číst srozumitelná znamení. Čteme jen písmena a číslice, poslední dobou jen jedničky a dvojky. Všechno se může stát: už se na to třeba zadělává…
P. S. Do košatého trsu příběhů prožívaných rozsáhlým komparsem aktérů, jak se doširoka rozlévají v Lefkovitsově knize, připojuji ještě svůj nepatrný příběh, který není smyčkou času, jen jeho posunem. Snad je to ale také relevantní příběh; v navzájem překrývajících se, dnes už archeologických vrstvách času příběh svým způsobem příznačný: o době, kterou jsme s podivem přežili bez větší bolesti a veřejného pohoršení…
Je rok 1964, je mi třiadvacet a jsem zamilován do obrazů Marka Chagalla (jehož Cirkus, obraz koně a jeho krasojezdkyně, který dnes visí v Národní galerii, nemohl figurovat ještě v nákupech francouzského umění kolem roku 1923, neboť byl Chagallem namalován až v roce 1927). Že obdivoval jsem Chagalla, žádný div. Mezi mými vrstevníky to byla tehdejší skoro móda. V té době znám Chagalla ovšem jen z reprodukcí. Jednu takovou jsem nečekaně spatřil za výlohou rohového dejvického činžáku, čp. 784. Na rohu ulic Československé armády a V. P. Čkalova (bydlel jsem blízko, 731 metrů vzdušnou čarou). Ten dům měl v přízemí velké výlohy, což bylo u činžáků nezvyklé. A ta chagallovská reprodukce za výlohou byla ve skvělém rámu – že by to byl originál? Kde by se tu vzal? V Dejvicích!
To bylo tak: v letech 1964–1972 byla v tom domě vybudována Galerie Vincence Kramáře, pojmenovaná podle protagonisty Lefkovitsova románu. V půli šedesátých let se děly i malé zázraky; režim byl pořád stejný, unaveně totalitní, takže už do něj zatékalo. Voda autentického myšlení, psaní, malování i vystavování, hraní na divadlech, ve filmu…, tam všude na mnoha místech prosakovala. A tak zásluhou obvodní (sic!) pobočky Svazu československých výtvarných umělců byla uměnímilovné veřejnosti nabídnuta Galerie Vincence Kramáře. Ten byl již čtyři roky po smrti. Ivan Lefkovits mohl tu galerii zaregistrovat – tou dobou studoval Vysokou školu chemicko-technologickou, také v Dejvicích (791 metrů vzdušnou čarou). Školou prochází Studentská ulice. Přitom Studentská 5 bývala i pražskou adresou Vincence Kramáře, v době, kdy tam ještě škola nestála…Věděl to už tehdy student Lefkovits? Měl možná jiné zájmy. Mohl bych mu zavolat do Basileje a zeptat se ho. Je to náhoda? Co je náhoda? O tom se v knize vícekrát uvažuje…
Galerie VK, vystavující ve svém pozoruhodném programu nejen Chagallovy, především kresebné práce, ale i výběr z Kramářovy soukromé sbírky, především kubistického umění, v roce 1972 brutálně skončila – „výstavou“ s názvem „Dokumenty o činnosti pravicově oportunistických antisocialistických a kontrarevolučních sil v ČSSR v letech 1968–69“… Mezitím archeologická vrstva normalizace. Pak, koncem 80. let už do režimu, ještě unavenějšího, ale podporovaného okupanty, opět zatékalo a galerie byla obnovena. Pak, krátce nato, začátkem 90. let, opět zanikla. Místo obrazů byly za výlohami na prodej vystaveny luxusní automobily. Už vlastně ne výlohy, ale celoskleněné stěny. Po automobilech tam byla prodejna kuchyní firmy Hanák. Dnes zase jiná prodejna, tentokrát nábytku.
Myslel jsem si, že se mi povede zakončit nějakou hořkou pointou, ale nic jiného než pozvánku na výstavu kuchyní jsem nevymyslel. Nanejvýš poznámku o tom, jak bylo dle vystavených komodit za okny Galerie Vincence Kramáře po léta možné názorně sledovat proměnu časů.
Obrazy nezmizely. Také ony mají své osudy, pravděpodobně lepší než my lidé. Ty, které s jasnozřivou prozíravostí nasbíral Vincenc Kramář, visí v Národní galerii.
Své osudy máme i my dva, Ivan Lefkovits a já. Dva pozorovací body stejného století, mezi námi Alois Rašín, Vincenc Kramář, Republika Československá. A pak dvě republiky, Česká a Slovenská, jak se dalo už v roce 1923 tušit. A dnes, v jednadvacátém století, nástup antisemitismu, leckde ve světě. Jak se dalo také v roce 1923 tušit… Že dalo? Cože to slovo začínající na „holo-“, může jenom znamenat?