Učme se žít bez záruk
U některých nesmlouvavých kritiků Izraele mívám pocit, že poslední dva tisíce let tu s námi nebyli. Zrovna spadli z Měsíce a při nárazu si uvědomili, jak beznadějná je situace židovského státu. Tisk se hemží titulky: Osudové selhání, Nevyhnutelný konec sionistického projektu, Pět minut před záhubou atd. Tu beznaděj prý způsobila současná vláda, zvláště její předseda. Oni sami by zvládli potíže nesrovnatelně lépe, ale kdo je poslouchá? Proč za svízele může právě vedení Izraele a nikoli palestinští „bojovníci za svobodu“, je přece nabíledni – od těch se nic jiného než zvířecké chování neočekává, takže apelovat na jejich svědomí nemá smysl. Ale tepat izraelskou vládu smysl má – ta za své nepochopitelné selhání odpovědnost nese. A ponese, na to dám krk! Že to připomíná vtip o opilci, který hledá ztracené klíče pod lucernou, ačkoli je vytrousil za rohem, kde je ovšem tma, to nikomu nevadí! Škarohlíd se vtipu ze srdce zasměje, i když smysl zbla nepochopí. Je tak pohotový se svým spravedlivým hněvem právě proto, že pod lampou je světlo, na všechno je dobře vidět. Ale klíče tam přece jen nejsou a nebudou!
Když je někdo trochu tupý, neznamená to ještě, že nemůže být zároveň i padouch. Veškeré jejich úvahy o této válce jsou liché. Nepochopitelné selhání? Nebyla snad každá z předchozích válek zkraje nepochopitelným selháním, aby později vstoupila do dějin jako důkaz čehokoli – taktického umu, organizační pružnosti, biblického bezpodmínečného hrdinství, velkolepého vítězství, nakonec – jen ne příkladem nepochopitelného selhání. Operace Lité olovo z roku 2008 a několik menších vpádů se stejně nenaplněným cílem? Nenaplněným, protože Hamás zcela vykynožen nebyl, podhoubí zůstalo. Jomkipurská válka? Zrovna na Den smíření takovou záludnost Izrael nečekal. Byl nemile překvapen a obětoval přes tři tisíce životů, aby vytlačil syrského a egyptského nepřítele ze všech jimi obsazených území. I v Šestidenní válce byl Izrael přece jenom přepaden a jeho vojáci museli dlouho a nudně vytěsňovat egyptské tanky až za Suezský průplav. Nejinak vypadala Válka za nezávislost při zrodu Izraele. Vsadím krk na to, že i každý další vojenský střet bude začínat zhruba stejným nepochopitelným selháním, poněvadž židovský stát je odsouzen k tomu, aby se bránil a ubránil, nikoli aby útočil jako první.
Fór je v tom, že veškeré dobře míněné rady nevedou k posílení bezpečnosti Izraele a ke stabilitě v regionu. Jak případně řekla Golda Meirová „Není o čem jednat s člověkem, který přichází, aby vás zabil.“ Co navrhujete, mudrlanti? Odchod k hranicím roku 1947? Dvoustátní řešení? Aby protivník dostal smírem to, co nedokázal dobýt válkou? Z jakého existenčního patosu bude žít stát, který zradil památku svých padlých, aby sjednal mír, který bude zcela závislý na dobré vůli protivníka? A ta nikdy nebude dost dobrá. Je potom spoleh na pozorovatelské mise a mírové sbory OSN, které mají v popisu práce v případě ozbrojeného konfliktu se stáhnout i se svými operetními pistolkami?
Jsou sťaté děti vůbec ještě nějakým pobuřujícím faktem, anebo už jen smutnou statistikou a regionálním folklorem? Nepevná mysl kritiků sunoucí se od jedné otázky k další, aniž by srozumitelně zodpověděla tu předchozí, dnes zaostřuje pozornost na izraelskou reakci, která zaručeně bude zcela nepřiměřená. Rozumí někdo ještě pojmu „přiměřený“? Vypracovala snad zbytnělá OSN nějaký koeficient přiměřenosti – třeba kolik dětských hlav smí napadená armáda uříznout, aby to bylo ještě přiměřené? Izrael v minulosti byl ochoten propustit tisíc při činu chycených teroristů výměnou za jednoho uneseného vojáčka – je to dost přiměřené pro demokratickou veřejnost? Má ještě slovo „odveta“ vůbec nějaký smysl? Asi už nemá, když WHO již oficiálně prohlásila, že izraelská žádost o přemístění nemocnic na jih Pásma Gazy je „daleko za hranou lidskosti, ježto ohrožuje životy těžce nemocných, kteří by mohli při převozu zemřít“. Chápete to? Barbarské usmrcení 150 izraelských dětí setnutím hlav ještě není za hranou lidskosti a zajetí izraelských žen a starců jejich životy vůbec neohrožuje, a tudíž není důvodem pro přílišné pohoršení lidumilů z WHO!
Jak při pohledu do zpětného zrcátka hodnotit kognitivní úroveň dnešních přísných soudců izraelského selhání při prosazování jejich konceptu společenského pokroku? Těch stejných lidí, kteří vášnivě obhajovali hnutí BLM coby nejen oprávněnou formu překonání otrokářské minulosti bílé Ameriky, ale také jako předvoj lepšího, protože pokrokovějšího společenského řádu – asi tak jako hnutí BLM nyní označilo vraždění izraelských dětí za „logickou a legitimní formu palestinského odboje“. Těch, kterým se dodnes říká „vítači“ a kteří bujaře oslavovali „willkommenspolitik“ kancléřky Merkelové a osočovali odpůrce takového pokroku, jenž je dnes vnímán jako osudový průšvih Evropy. Právě oni, v místním izraelském provedení, mnoho měsíců blokovali práci řádně zvolené vlády, prezentovali ji celému světu jako polo- nebo zcela fašistickou sílu prahnoucí po zavedení apartheidu v zemi a ohrožující demokracii, vítali oslabení armádní kázně, odmítnutí „zločinných rozkazů“ velitelů, zběhnutí coby zdařilou formy odporu. Kde jsou promotéři takto pojatého pokroku? Haló! Kde jste kdo? Je ticho po pěšině. Už jsou zcela zaměstnáni kritickým hodnocením nepřiměřené izraelské odvety. A kde jsou včerejší horliví protivládní demonstranti? V izraelské armádě. Včerejší stávkující piloti nalétávají na cíle v Gaze a včerejší zběhové se hromadně hlásí do služby. Izraelské aerolinky, šabes-nešabes, musely zdvojnásobit počet letů, aby zvládly nával záložáků vracejících se do ohrožené vlasti. Je to Izrael, synku!
Nevěřte falešným mudrcům, kteří opakují zavádějící rčení, že „běda je národu, který potřebuje hrdiny“. Ještě větší běda je národu, který v těžký okamžik svého bytí žádné hrdiny ze svého středu vygenerovat neumí. Naštěstí v židovském společenství se vždy nacházelo dost statečných lidí – i mezi těmi, kteří neměli tušení, že zrovna v nich dřímou opravdoví hrdinové. Hrdinství v nich procitne, až když je k tomu vyzvou dějiny.
Lidstvo, jak známo, se vlastními chybami učí jen dělat chyby nové. Ale jedno je jasné: život bez záruk může mít velký půvab, pokud nežijete jen ve vlastním osudu, ale v dějinách. Lidský život je vždy nejistý podnik a jen „něco, co nás přesahuje“, jak rád říkával Václav Havel, mu dává smysl, řád a vědomí cíle. Nikoli honba za pofidérním pokrokem.
Kdo nakukal lidem, že každý problém je řešitelný, jen mít dobrou vůli? Jsme přece jeden chytřejší než druhý a kdybychom si sedli k jednomu stolu a dali hlavy dohromady, tak by v tom musel být čert, abychom každý problém nevyřešili! Leč jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky, jak říkával Bohumil Hrabal. Třeba takový gordický uzel, dokážete ho rozvázat? Dá se jen rozetnout, a to může pěkně bolet. Současnost je plná gordických uzlů. Dnes je příležitost jeden takový rozetnout.