Jiří Peňás

Cesty na Budeč s nepřítomným Petrem Pithartem

Cesta na Budeč byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s přítelem Janem Vítem pro Petra Pitharta, jenž se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Petra Pitharta, neboť na ni, tedy na českou státnost, celý život myslí a píše o ní. To byl jeden, pithartovský důvod. Ten druhý tkví v tom, že kraj je Petru Pithartovi důvěrně znám a že jej považuje, pokud vím či tuším, za svůj. Je to totiž kousek od jeho rodného Kladna, kde prožil dětství a v průmyslové čtvrti poznal, jak vypadají lidé, kteří chodí do fabriky a do hutí a dolů, což myslím bylo a je na jeho myšlení o věcech společenských znát, tedy že to není intelektuál ze slonovinové věže, jenž viděl dělnictvo a takzvané obyčejné lidi jen z dálky a lorňonem. Sám ostatně byl v časech po podpisu Charty také načas dělníkem, byť dělníkem zahradním či u vrtných souprav zkoumajících podzemní vody. Vedle toho, a to je myslím taky docela pithartovské, je samotná Budeč místo z podstaty ambivalentní, neboť v sobě má vrstvu duchovní i materiální, majíc nahoře, tedy na Budči, svatého Václava, a dole v Zákolanech rodinu Zápotockých. Čili tradici i její ničení, zbožné poutníky i mstivé proletáře, idealisty i demagogy, tah vzhůru i dupání po všem, co je trochu výš, prostě Čechy v kostce.

Jenže dějinný zásah čínského viru pithartovskou výpravu zhatil, vlastně ještě předtím šel Petr Pithart do nemocnice, kde si ho vzali na starost ortopédové („pane Peňási, až budete v mém věku“ – což se, poznamenal bych, rychle blíží – „snažte se neupadnout,“ řekl mi nabádavě), takže jsem se na Budeč, abych obhlédl terén (v hlavě elementární itinerář, jímž mne PéPé vybavil), vydal koncem dubna nejprve sám, což bylo i tím, že byl vyhlášen tzv. nouzový stav a správně by měl člověk sedět doma. Za čtrnáct dní pak vypravil jsem se tam ještě jednou, již legálně, ovšem s partou, která pithartovský koncept neznala, i když by s ním asi souhlasila. Zatímco ale poprvé jsem volil cestu nejprve vlakem do Zákolan a pak vzhůru na Budeč, podruhé jsme šli z druhého směru, čili nikoli od Zákolan, ale od Okoře.

Nejprve tedy cestou přes Zákolany, slynoucí – komplementárně s výše již řečeným – dvěma rozdílnými atrakcemi. Přímo nad vesnicí se zvedá vrch Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti. Zadruhé se tady ve vesnici, v malé chaloupce za potokem narodil Antonín Zápotocký, což s Budčí všelijak koresponduje.

Lokalita s pamětihodností „rodné chaloupky“ je v Zákolanech od normalizačních časů reprezentována sochou zdejšího narozence v nadživotní velikosti, na jaře 2020 opatřená rouškou, jež tam byla nejspíš instalována pomocí úředního žebříku. Socha odolala bez větší újmy (před pár lety jí recesisté akorát natřeli sako načerveno) polistopadovým pokusům ji odstranit, což bude dáno zapadlostí obce (Zákolany jsou skryty v tak hlubokém dolíku, že je nelze jen tak nalézt), a pak také jistou ambivalencí zdejšího narozence v bronzu odlitého.

Antonín Zápotocký má, snad i díky své fyziognomii, jaksi lepší image, než byla jeho žitá skutečnost a politika, kterou vedl. Také zde asi platí, že po nesporně zlém, záludném a posléze v lidskou trosku se proměnivším Gottwaldovi (KG) představuje AZ (obří iniciály jeho jména, stejně jako Gottwaldova, skvěly se při slavnostních příležitostech na transparentech velkých jako barák) přece jen jakési vydechnutí, slabší formu tyrana, který je vlastně tyranem trochu proti své vůli: vdova Marie (zemřela až v roce 1981) pak po léta říkala, že „táta“ vlastně litoval, že byl prezidentem, a v kruhu svých blízkých vzdychal, že měl zůstat u odborů. Kdoví: možná to říkal, už když věšeli Slánského, na jehož zatčení se lidoví manželé podíleli.

Zčásti pak možná milého AZeta zlidšťuje též to, že byl z dobré rebelské rodiny a jeho táta, vyučený krejčí, Ladislav, který si sám říkal Budečský, byl sem do Zákolan, poslán sice policejním postrkem, což mu zase ale tak nevadilo, protože když vyběhl na tu Budeč, mohl vyhlížet „rudou záři nad Kladnem“. Byl to socialista staré školy, navenek štramák, srdnatý bojovník za práva dělníků, jejichž život skutečně nebyl jednoduchý, takže ještě si bylo možné představovat, že to oni ti doboví socialisté mysleli dobře. Pro tento původ a všemu dalšímu kolem je Zápotocký junior přece jen trochu složitější případ. Připočtěme jeho nasazení coby kameníka na dostavbě katedrály sv. Víta na Pražském hradě (než se sem po nějakých třiceti letech vrátí jako prezident) a ta léta v Sachsenhausenu, kam taky nešel člověk zajisté jen tak dobrovolně. (AZ pracoval prý i tady s kamenem, totiž v kamenolomu, přičemž jej muklové-pamětníci chválili za to, že se nenadřeli, neboť uměl zkušeným okem určit, kde má kámen žílu, a kde tedy do majzlíků třeba tlouci k jeho rozbití; jiní zase tvrdí, že díky tomu a taky že hezky kreslil, že dělal na žádosti esesáků jejich podobizny, byl v tom lágru kápem.) Také je AZ známý jako filuta svým veřejným ujištěním, že měnová reforma nebude, ale Petr Pithart říká, že co jiného měl v rádiu povědět, aby se lidi nelekli a na druhý den to prošlo.

Zápotocký Antonín to dotáhl, dalo by se říct, daleko, ale právě i s tou Budčí na kopci se řadí také do linie českého magického písmáctví. Obohatil ho některými kdysi populárními a hojně čtenými spisy (spiritistický horor Vstanou noví bojovníci) a též mnohými veřejnými projevy, třeba slavnou vánoční vizí o příchodu dědy Mráze, který měl nahradit zestárlého Ježíška. Tento tajemný rituál, tedy nahrazení sotva narozeného dítěte starcem od Východu, v podstatě zmraženou mrtvolou, která je v jakési inverzní magické perspektivě mladší než to dítě, přitom není v tomto regionu vůbec nahodilá. Dalo by se totiž říct, že se tady ocitáme v centrálním kraji české mytologie. Vždyť nedaleko leží bájné Tursko, spojené s podivnou bitvou Čechů s namyšlenými Lučany, a především s čarodějnickou historkou o uřezaných uších, které měl prvnímu zabitému Čechovi uříznout na radu jakési ježibaby jeden Lučan, pak je vzít do tobolky a hned s nimi mazat domů, tedy někam k Žatci, kde k svému údivu našel v tratolišti krve svou uší zbavenou ženu. Kosmas to líčí, jako by se nechumelilo, ale české dějiny jsou od té doby zatíženy základní otázkou, co to bylo proboha za uši, komu je tedy onen nešťastník uřízl a co s nimi pak dělal.

Částečnou odpověď by snad mohly nabídnout boltce Antonína Zápotockého, který byl proslulý svou ušatostí, takže byl přezdíván Ušatý Tonda, a když se pak stal prezidentem, říkalo se, že se nevejde na poštovní známku. On sám svých uší využíval v politické práci a argumentaci, takže sehrály i nemalou roli v nastolení komunistického režimu. Odstálé a velké uši, jak vědí psychologové, vytvářejí v druhých dojem, že jejich nositelem je člověk (platí to i pro zvířata) dobrácky, ba bezelstně založený, čehož Zápotocký, v němž bylo opravdu hodně lidově spejblovského, lstivě využíval. Uši uřezané (nebo upižlané, lze si představit, jak takové praslovanské nožíky byly asi tupé) v bitvě u Turska se vrátily ve zvětšené podobě na šišatou hlavu odborářského vůdce a pak komunistického prezidenta, který měl budit dojem, že je to jen takový hodný táta dělníků, Tonda Zápotonda, jenž mezi ně zajde občas zahrát na harmoniku. Což byl ostatně taky mýtus, neboť Zápotocký byl podle nejnovějších výzkumů zcela nemuzikální a na žádný hudební nástroj, natož na tahací harmoniku, hrát neuměl.

Nechme však zatím Zápotockého stát dole u potoka a vystoupejme z jeho Zákolan po příkré stezce na památnou Budeč. To pak spatříme zcela odlišný svět: louku a na jejím okraji kostelík, jehož starobylost je zřejmá i nevycvičenému oku. Obecně je snad dosud známo (nebo bylo to známo donedávna, protože žijeme v době, kdy už není známo skoro nic), že se tady měl učit číst a psát (spor je o to, zda hlaholicí, nebo latinkou) malý Václav, později svatý, a také tedy se modlit, k čemuž ho snad měla vést babička Ludmila, když sem přijela na návštěvu z Tetína u Berouna. Kostelík sv. Petra jim pro ten účel nechal postavit strýc Spytihněv, a byl to nejspíš úplně první kamenný kostel v Čechách – na pokročilejší Moravě už nějaké stály. Malý Václav tedy cupital s kostěnými destičkami a pazourky v kapsách kraťásků z vydělané kančí kůže (ty zbyly po prastrýci Bivojovi) po zdejším areálu do školičky, která možná stála kousek od kostelíčka. Babička Ludmila, s babičkovsky přes hlavu hezky uvázaným šátkem, který jí jednou kolem krku hodně utáhnou lotři Tunna a Gommon, se vlídně usmívala a malému Václavovi ukazovala, jak se píše tvrdý a měkký znak, což ji kdysi naučili svatí Cyril a Metoděj, nebo snad jeden z nich: ona jim říkala Crha a Strachota. Václavova matka Drahomíra, představitelka takzvané pohanské reakce, to nerada viděla, a kula pikle, jak by nástup křesťanství – té podivné módy, která jim chtěla zakázat hezké zvyky jako polévání dřevěných kůlů drůbeží krví a propichování slaměných panenek – zvrátila a bigotní tchyně se zbavila. Otec Vratislav I. se toho příliš neúčastnil, byl zřejmě negramotný a zajímal ho hlavně lov a boj s divokými Maďary, a kromě toho přemýšlel, jak by se z Levého Hradce, který je kousek od Budče, přestěhoval do Prahy, která se mu jevila perspektivnější. Víc si rozuměl s mladším synem Boleslavem, který nebyl studijní typ, ale zato dobře střílel z luku, bavilo ho to s mečem a vůbec se jevil pro účely přemyslovské expanze vhodnější než intelektuálně založený Václav. Někteří skeptičtěji založení moderní a postmoderní historici považují sice za málo pravděpodobné, že by nějaký raně středověký náčelník na periferii kulturní Evropy byl gramotný, ale tím nebudeme pěkný mlžnatý obraz z dávnověku rozptylovat.

Tím spíš, že podle představ ještě romantičtějších bylo na Budči prehistorické učiliště ještě dřív, tedy už za časů zcela pohanských, kdy se sem chodila elitní slovanská mládež vzdělávat snad v modloslužebnictví a magických praktikách, takže se tam údajně seznámila mladá Libuše s Přemyslem. Když za ním pak již v dospělosti jela po známé cestě do Stadic, tak vlastně jela za spolužákem z Budče, nyní Oráčem. To prosím není můj výmysl, to se zpívá například ve Smetanově, respektive Wenzigově Libuši a vysvětluje to i ten Libušin a Přemyslův poměr. Budeč dal ostatně vystavět vojvoda Krok, tedy Libušin tatínek, takže to byl vlastně takový rodinný internát, nebo jak to říct. Václav Hájek z Libočan, který je o takových věcech obvykle dobře informovaný, ve své Kronice české píše, že výkopové práce na budečském staveništi začaly roku 671 a že se sem Krok přistěhoval ze Ctiněvsi pod Řípem, který bývá ostatně z vrcholu Budče dobře vidět. Pak ještě Hájek, zapálený etymolog, vysvětluje, kde se vzal původ názvu Budeč, a má pro to docela případné vysvětlení, že to je proto, že domy připomínaly boudy, tedy asi to byly chatrče, inu, od raně slovanského stavebnictví se asi nedaly čekat zázraky…

Podruhé, jak řečeno, šli jsme na Budeč přes Okoř, což je taky zajímavá štreka. Předně Okoř, o níž dalo by se v nastoleném historickém diskursu také leccos povědět. Je to zvláštně podceňovaný hrad, i moji přátelé se o něm během cesty vyjadřovali jako o pseudohradu, a ani se na něj nechtěli podívat, což bude asi tím, že je při své mohutnosti schovaný v údolí, jako by zalezl do nory a nechtěl se moc ukazovat, zatímco oni měli představu, že hrad má monumentálně trčet na skále či tak. Tím pozoruhodnější mi však hrad Okoř připadá, že se rozumně nikam netahal a jeho stavitel šetřil zedníky a jinou pracovní sílu a asi i sebe, neboť štrachat se na hrad se všemi těmi středověkými krámy nebylo zajisté jen tak. Byl to tedy hrad řekněme rekreační a odpočinkový.

Však asi pět kilometrů od Okoře vzdálená Budeč je jiný a starobylejší případ, to je původně hradiště výšinné, tedy rozložené na ostrožně, jež připomíná cosi jako žehlicí prkno nebo snad kovadlinu, což je právě z cesty od Okoře dobře vidět. Takže když jsme tam vystoupali pěšinou, která se zvedá k místům, kde snad stály už v devátém století valy a palisády, někteří z nás lapali po dechu a honem hledali místo, kam by se posadili a své hnáty natáhli. K tomu se hodily lavičky, které stály podél zdi, v níž jen někteří z výpravy poznali zeď hřbitovní. Pak ti muži ze svých mošen vytáhli svačiny, rozbalili je a počali je žvýkati.

Nutkání poučit ty přežvýkavce, na jak významném místě v historii Čechů se nacházejí, jsem raději zaplašil. Kromě přítele Zbyňka P., který jako vystudovaný geolog má smysl pro dějinné a předdějinné vrstvy, jsou mí druzi ve věci historie zcela inertní a je jim v podstatě jedno, kde se nacházejí, neboť na výpravy chodí hlavně proto, aby udrželi svá stárnoucí těla v pohyblivém stavu. Kdybych tady byl s Petrem Pithartem, nejspíš bychom o těch elementárních věcech nemuseli mluvit také, ale s velkou pravděpodobností by se tu řeč brzy stočila k tématu, která je obecně málo známá, ba i Zbyněk o ní věděl jen mlhavě. Přitom kdyby měl člověk vybrat nějaký skutečně pozoruhodný příběh z českého 19. století, něco, co má bizarní a barvité rysy, mohlo by to být právě toto: idea znovuvybudování Budče, toho vzkříšeného velechrámu slovanského ducha, kde se měla vzdělávat a vychovávat slovanská, tedy hlavně česká elita ve „všeuměně“ a „vševědě“, aby dosáhla vrcholu člověčenstva, jenž jí náleží! Iniciátorem toho fantaskního plánu, který se několik let opravdu uskutečňoval, byl vševěd a cimrman národního obrození, Karel Slavoj Amerling (1807–1884), napůl génius a napůl, když ne šílenec, tak asi pološílenec, v každém případě prorok, charismatik a vizionář, Jan Křtitel nové doby, jak mu říkali jeho stoupenci, kterých měl mezi nadšenými vlastenci dost tehdy, a některé zasvěcence má i v době naší.

Svým dílem vzdal hold Amerlingovi v naší době především literární vědec a spisovatel Vladimír Macura, který se jím a jeho projektem Budče odborně zabýval ve slavné knize Znamení zrodu a beletristicky ve své tetralogii Ten, který bude. Což je název, kde je jméno Budče přímo zašifrováno a v níž postava Amerlinga v úvodní novele Informátor horlí pro svůj plán, pro vybudování Budče vševzdělávací, neboť Budeč, to znamená „ten, který bude!“: čemuž se kunderovsky střižená postava, anti-hrdina knihy, Johann Mann, který se ocitnul mezi pražskými vlastenci a nestačí se divit jejich bláznivinám, v duchu a tajně ironicky ušklíbne.

Budeč obrozenská nebyla v žádném případě jen abstraktně ironické topos. Koncem třicátých let 19. století ji Amerling a jeho blízcí skutečně začali na rohu dnešních ulic V Tůních a Žitné na místě zpustlé zahrady budovat a v roce 1842 tam opravdu otevřeli zatím provizorní školu, která se měla stát univerzálním učilištěm lidstva, tedy zatím českého žactva, ke kterému se měl připojit další slovanský potěr. Peníze samozřejmě byly problém od začátku a také na ně škola po pár letech dojela, ale zpočátku se investoři našli, předně patriotičtí šlechtici, včetně takového konzervativce, jakým byl místodržící Lev Thun. Zajímavá byla skladba předmětů: Amerling byl vystudovaný lékař, a i když ho zajímalo všechno a všechno chtěl také poznat, zjevně dával pragmaticky přednost přírodním vědám, a to především chemii, kterou dobově nazýval lučbou: také chemické laboratoře se nazývaly slučebna a rozlučebna. V nich se bylo při výuce setkávati s prvky jako tořík, sladík, merotík, žestík, japík, chasoník a sloučeninami jako vodičnatec, vodičinec, vodičec a tak dále. Když Amerling mluvil a přednášel, zvláště vlastenky na něm mohly oči nechat, tak to ještě snad šlo, jakmile ale začal něco psát, nikdo mu nerozuměl. Publikoval přitom obrovské množství různých brožur na různá témata, vydával časopis Prostomyslný Posel a pak Posel z Budče, uveřejňoval filosofické pojednání Člověk velká pohádka, což znamenalo záhada. S velkými obtížemi hledal pro své publikace předplatitele, říkal jim „stálci“, kterých nikdy nebylo víc než několik desítek. Zajímavá a do análů mašíblů (magorů, šílenců, blbců), sepsaných psychiatrem Vladimírem Boreckým, se dostala Amerlingova léčebná metoda „zavejcování“ neboli „zpětuvádění do prvosvěžího stavu“, spočívající – jak o tom psal v dopise Čelakovskému (který mu přebral Antonii Reissovou) – v tom, že „hlať vyrozující se z matizny a louhu má tu vlastnost do sebe, že nic cizího v svůj organismus nepřijímá, […] takže jak i ve vejceti děje a tvoří se vše z jednostejné látky, a to huspení konečně tak všecky ústroje těla lidského vytvoří, že po vylíhnutí ten nejblaženější rozvinující se a denně rostoucí čas zdokonalování a dospívání mocným svým chodem se jeví…“ Spočívalo to asi v tom, že se nešťastný pacient nechal co nejpevněji od hlavy až k patě zabalit na den do mokrého prostěradla a obinadla a tak setrval, dokud nebyl zcela vyčerpaný zase rozbalen: trochu se to asi podobala Priessnitzově vodoléčbě, ale kolem té nebylo asi tolik nonsensové poezie. – Zvláštnímu zájmu se pak při výuce a výzkumu těšil hlavozpyt, tedy frenologie, jímž se měla dokázat ideálnost slovanských lebek, jež měly předčit lebky románské i germánské. Amerling byl přitom poloviční Němec z Klatov, věc však v českém národním obrození nijak výjimečná. Někdo to těm Čechům do těch jejich palic nakukat musel. I když někdy si člověk řekne, jestli to nebyla marná práce, milý Amerlingu neboli Strnade (der Ammer je německy strnad), jak mu horlivci chtěli raději říkat, podobně jako Jungmannovi Mladoni nebo Fingerhutovi Náprstku…

Nepřítomný Petr Pithart, alias třetí odmocnina z Podivena, by toto všechno asi znal a leccos by opravil a dodal. Zcela určitě by se ale šel podívat na hřbitov, kde by okamžitě zamířil k hrobu velkého fantasty a stavitele vzdušných zámků K. S. Amerlinga, který na Budči sní svůj sen o obrodě slovanského všeumu a vševědy. Neopominul by ani o pár kroků dál hrob historika Otto Urbana, který i o tom a mnohém jiném napsal knihu Česká společnost 1848–1918. Tu knihu si Petr Pithart již při psaní příslušných kapitol do Podivena do té míry považoval, že „krásného Ottu“ (jak byl Otto Urban někdejšími univerzitními studenty a zejména studentkami přezdíván) zatáhli s Janem Vítem zkraje devadesátých let do nejužšího autorského, resp. „duchovního“ okruhu jejich Přítomnosti; a že se PéPé jako předseda popřevratové české vlády dokonce zanášel myšlenkou udělat Otto Urbana (možná s asociací na vševědného Amerlinga) českým ministrem školství. Nevyšlo to tehdy, ale po krásném Ottovi nám aspoň zůstala Česká společnost 1848–1918: kniha, jaká vznikne tak jednou za padesát let. Taková kniha. Ta společnost byla, je tady, a přitom teprve bude. Jako vždycky, zvláště v Čechách.

Muži, se kterými jsem byl na Budči místo s Petrem Pithartem, dojedli a pomalu se zvedli. Šli jsme dolů do Zákolan a někteří si mysleli, že scházíme Říp.