Z recenze
českého vydání Heideggerových černých sešitů
Pokud má být účelem nakladatelské recenze rozhodnout o vydání nebo nevydání knihy, je asi jen málo případů, v nichž by recenze byla zbytečnější než v tomto – který nakladatel by odmítl knihu odhalující základy filosofování velkého evropského myslitele v pečlivě promyšleném a kultivovaném překladu, a navíc lákající povrchnější čtenáře jakousi skandální pověstí, která vydání knihy v Německu předcházela /…/ S politickou stránkou díla (která ovšem nepředstavuje myšlenkové těžiště deníků) souvisí asi jediná možná námitka, která by mohla být vznesena: Je dnes záhodno vydávat knihu autora, který v určitém období vzniku díla vyjadřuje – třebaže nikdy bezvýhradné – sympatie k nacionálnímu socialismu? Myslím, že tento temný stín na autorově díle je spíše dalším silným důvodem pro vydání knihy, a to právě dnes, v dějinném okamžiku, v němž se nacházíme: při čtení deníků se ukazuje, jak v myšlení, které se pokouší rozbít hranice nedotazovaných předpokladů a zahlédnout původnější rozvrhy, se může skrývat zlý kořínek sympatií k totalitarismu, z něhož může vyrůst leccos hodně špatného. Situovanost myšlení – tedy zakotvenost jeho rozvrhů v určitém dějinném a geografickém světě – se může proměnit v nacionalismus, v mytologii Blut und Boden. Heidegger je sice příliš dobrým filosofem na to, aby podobným mytologiím někdy v nejmenším podlehl, od počátku ví, co si o nich myslet (jakýkoliv biologismus je s jeho myšlením v kterémkoliv období zcela neslučitelný), nicméně se zdá, že podobné teorie pokládá za pokřivený výraz uvědomování si historičnosti bytí a jeho výzev, tak jak se projevují v určité geografické situovanosti. Zpočátku se domnívá, že tyto a jiné „pokřivené“ projevy se netýkají vlastního jádra nacionálně-socialistického hnutí a že je možné od nich toto hnutí očistit; deníky jsou mimo jiné svědectvím o postupném vystřízlivění, třebaže nevíme, do jaké míry bylo toto vystřízlivění úplné. Příznačný pro tento vývoj je zejména oddíl zápisků z období Heideggerova rektorátu, který sám o sobě tvoří jakýsi minibildungsroman.
Co na Heideggerově případu zaráží, je skutečnost, že u tak velkého myslitele převládlo blouznění o možné očistě nacismu (a zřejmě o tom, že očištěný nacionální socialismus se vydá polními a lesními stezkami jeho filosofie) nad zkušenostmi, které musel mít denně před očima: Heidegger se špatně rozhodl v situaci, v níž nebylo o čem se rozhodovat – to, co nacismus stavěl před oči, bylo čiré zlo, které bylo třeba jen odmítnout. Napsal jsem, že je dobře, že kniha vychází právě dnes. Je to proto, že v situaci, kdy se na Heideggera odvolávají ideologové ruského imperialismu jako Alexander Dugin, je třeba jasně promyslet rozdíl mezi ohledáváním nedotázaných předpokladů racionality, které se děje v zájmu racionality samé, a opouštěním racionality ve prospěch nacionálního mýtu, dovnitř totalitního a navenek imperialistického. Důkazem toho, že Heideggerův filosofický postoj není nutně spjat s totalitarismem, pro nás mohou být osudy Heideggerova myšlení v normalizačním Československu, kde se jeho filosofie, zejména díky interpretacím Jana Patočky, stala jednou z východisek a opor svobodného filosofického myšlení, které se odmítalo smířit s totalitou.
Černé sešity na druhé straně ukazují, že Heideggerovy sympatie pro nacionální socialismus není možné odbýt jako dočasné pomýlení, které vlastně nemá nic společného s jeho filosofií. Spojení s nacionálním socialismem bylo sice znetvořením Heideggerovy filosofie (spojitost „mlčenlivého básnického naslouchání tichému hlasu bytí“ a antisemitského řádění SA je opravdu prapodivná), ale přece jen v ní mělo své kořeny, a právě v Černých sešitech je to dobře vidět. Jaký je vlastně jejich žánr? To je dost obtížné určit. Heidegger se v nich nezabývá jednotlivými otázkami a jednotlivými postavami z dějin myšlení, k nimž se obrací v jiných svých dílech a ve svých přednáškách, ale neustále jakoby krouží – s používáním omezeného lexika stále se vracejících slov – v těsném okruhu počátku filosofie, jejího založení, základního postoje či naladění, které musí předcházet autentickému myšlení, z něhož musí autentické myšlení vyrůstat a do něhož musí zůstat ponořeno. Základní naladění je tam, kde je zaslechnut hlas bytí v jeho dějinné podobě, tam, kde se k hlasu bytí obracíme a necháváme se jím v myšlení vést. Kritická stránka úvah se obrací proti filosofickému a kulturnímu „provozu“, který je příliš hlučný na to, aby zaslechl hlas bytí, určující základní styl epochy, a který ani nemá o naslouchání hlasu bytí zájem, spíše mu vadí jakožto něco, co svými výzvami překáží hladkému provozu. „Provoz“ se tedy vyznačuje absencí tázání po horizontu myšlení, po horizontu, jenž tvoří půdu, do které musí být myšlení zasazeno, a v němž se ukazují filosofické otázky na pozadí bytí a myšlení jako dílo, které je ve službě bytí, vychází z bytí a obrací se k němu. Horizont tázání, k němuž se filosof obrací v určitém základním naladění, k němuž tento horizont vyzývá, je ze své povahy něčím, co zakládá, a tedy přesahuje nejen tu či onu filosofickou otázku, ale oblast filosofie jako takovou – stává se výzvou, kterou se na myslícího a jednajícího člověka obrací dění epochy jako celku, a vyžaduje tedy nejen zaujetí postoje k dějinnému dění, ale přímo určitou formu podílu na něm, podílu, jenž se nemůže vyhnout ani politickému vyjádření (jakkoliv s rostoucím zklamáním z vývoje nabývá u Heideggera vrchu příklon k variantě jakési vnitřní emigrace, dobrovolného vystoupení z nenapravitelně upadlých kulturních a společenských poměrů). S odporem vůči „mechanickému“ a „formalistickému“ vědeckému a filosofickému provozu, který nevsazuje poznání do rozestřenosti dějinného bytí, souvisí Heideggerova nedůvěra k demokracii, která ovšem ze své podstaty má „mechanické“ (volební aritmetika) a „formalistické“ (formalismus zákona) rysy.
Způsob, jakým se hlas bytí ozývá v přítomnosti, má podle Heideggera své zvláštnosti, jimiž se liší od jiných epoch. Dosud v dějinách nevídaná nadvláda mechanické upadlosti a zapomenutosti na bytí je zároveň šancí přerodu, jaká tu ještě nebyla, šancí nového počátku, o kterém se mluví v mnoha zápiscích. V nejtemnější hodině se objevuje možnost spásy. „Má-li člověk vytušit bytnost, která je pro něho určena – stát se zakladatelem pravdy bytj (des Seyns) –, musí dojít k velkému zlomu, který přetrhá řetězy, jež poutají novověkého člověka k předmětnosti a jejímu provozování.“ Nový počátek se netýká toho či onoho, je nutně obratem ve všem, v myšlení, v umění, v sebepochopení společnosti i ve vztahu k technice (viděli jsme, že Heidegger s ním dokonce – dokdy? – spojoval zrod nacionálního socialismu). Zvláštností nového počátku v oblasti myšlení je to, že pozvolna se odkrývající cesta kupředu je ustavována obratem zpět, je s obratem zpět svým způsobem totožná (aniž by byla tradicionalismem v obvyklém smyslu toho slova): nový počátek je druhým počátkem, který se uskutečňuje obratem k prvnímu počátku, k tomu, který se udál v řecké filosofii. Druhý počátek vyroste z promýšlení prvního, řeckého počátku na počátku evropských dějin; tímto promýšlením nový počátek bude moci získat očištěný vztah k silám přítomnosti. Mezi řeckým světem a dneškem leží temná epocha dějin s osamělými světélky německého myšlení těch, kteří byli s to zaslechnout něco z dobového hlasu bytí a vyjádřit to ve svých dílech (Leibniz, Kant), ale v níž vystupují pouze dvě postavy, jež něco podstatného pochopily z nejtemnějšího okamžiku dějin, z krize moderního světa, a mají tak bezprostřední význam pro druhý počátek. Je to Hölderlin, jenž pochopil vše, ale vyjádřil to pouze básnickým jazykem, který musí filosofie proměnit v dílo myšlení, a Nietzsche, který svou diagnózou nihilismu poukázal na podstatné rysy krize, ale jehož návrh řešení byl sám příliš poznamenán nemocí doby, kterou chtěl odhalit a léčit.