Století F. L. Riegera
Školáci i studenti nemají devatenácté století rádi. Nebaví je, zdá se jim nudné, řekl při otevření zdejší expozice na zámku v Malči tehdejší ředitel Masarykova ústavu Luboš Velek. Dospělí na tom ovšem nejsou lépe. Jak pak ale máme dnes rozumět sami sobě, neznáme-li století, ve kterém se náš národ zformoval, ve smyslu svého docelení?
Proto je neznáme, že to je na první pohled století samých dílčích politických neúspěchů. Rozehnaný kroměřížský sněm, tíha tzv. Bachova absolutismu, neúspěch prosazovaného trialismu, tvrdošíjná abstinence, nesplněný slib korunovace českou korunou, fundamentálky, nadějné punktace… Včetně neúspěchu základního, totiž tak nepraktické ideje státního práva.
A se všemi těmi neúspěchy je spojováno, právem či neprávem, jméno Františka Ladislava Riegra. Přitom šlo o století jednoho velkého úspěchu, o nějž je ovšem třeba spravedlivé se dělit s tolerantním mocnářstvím; za dílčími prohrami není také tento celkový úspěch dlouho patrný: národu na konci devatenáctého století už nechyběly žádné sociální vrstvy, žádné funkce pro plnohodnotný, samostatný národní život. Dokonce i naše politické stranictví se koncem předminulého století přiblížilo evropským standardům. Byl to ale všechno úspěch civilizační, nikoli politický. Nebylo by jej ale, nebýt postupných úspěchů v oblasti vzdělanostní, kulturní, národohospodářské, bankovnické, veřejného spolkového života… které se ovšem nedají snadno školsky nabiflovat.
Ale ony se dějiny 19. století právě jako politické biflují, a tak velký organizační talent a skvělý řečník František Ladislav Rieger z povědomí národa zmizel – jako ten, kdo jednotlivé bitvy a půtky na poli institucí mocnářství prohrával mocensky. Kdyby se toto století vykládalo s úsilím o porozumění úspěchům nepolitickým, jevil by se v něm jako hvězda první velikosti.
Bylo tomu tak i s jeho proslulými kvalitami rétorskými, proslulými jeho „obšírnou a hutnou výmluvností“. Řeči a proslovy na půdách parlamentních, spolkových či pod širým nebem jsou písemně doloženy až v překvapivě hojné míře, jejich skvělost pro lidské ucho však fonografy ještě nezachytily.
Po slovutném tchánovi, o poznání horším řečníkovi, zůstalo zachováno všechno – zřejmě i k jeho škodě, protože mytologizujících prvků bylo v jeho olbřímím díle na profesionálního historika docela dost. Co zůstalo zachováno po jeho zeťovi? Všechno záleží právě na tom, zda biflujeme „data“, nebo se snažíme rozumět.
Tedy, kdo je ten František Ladislav Rieger? Nazývaný „vůdcem národa“, nemá sobě rovného co do úspěšnosti praktických aktivit nepolitických. Havlíček před Riegrem a Masaryk po něm tomu říkají „nepolitická politika“, Havel později přidává „rozvoj občanské společnosti“.
Skvělým rétorem zůstal Rieger toliko podle ústního podání – to je jen jeden z paradoxů života malečského pána. Tomuto málo dnes známému muži mluveného slova, v němž odbývala se významně veškerá politika, patřilo však naše devatenácté století. Na jeho konci, po všech dílčích mocenských, situačních prohrách, jsme byli připravení počínat si také jako národ politický. Jak jsme to potom zvládali, je už ovšem jiné vyprávění.
Dáno na malečském zámku 1. srpna L. P. 2023