The New York Times a Harry Schwartz

o Petru Pithartovi v pražském jaru



Ve čtvrtek 9. května 1968 přednesl Petr Pithart v tehdy Československém rozhlasu, v pořadu Živá slova sváteční promluvu k státnímu svátku, který připadal na ten den. Devátý květen – v zemích bývalého sovětského bloku ze Stalinova rozhodnutí o jeden den posunutý svátek Dne vítězství, na paměť ukončení druhé světové války v Evropě v roce 1945. K čemuž jako by se přimykal „genius loci“ budovy Československého rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě, jednoho z hlavních míst bojů během pražského povstání v květnu 1945, a ovšem i „genius tempori“: v tehdy ještě komunistickém Československu byl 9. květen „slaven“ jako Den osvobození, den příjezdu Rudé armády v květnu pětačtyřicátého do Prahy. Do třetice zahrály v tom čase už rozšířené, byť nevyslovované obavy z možného sovětského zásahu proti „rozpuku“ tehdejšího „pražského jara“, tj. nového příjezdu sovětských tanků… Všechny tyto koincidence navodily Petru Pithartovi asociace, které v jeho květnovém proslovu v Živých slovech vyzněly jako varování před sovětskou invazí.1 To tehdy v situaci už zrušené cenzury a celkového uvolnění, za kterého – napsal mi k tomu ve vzpomínce Petr Pithart – taková expresivní vyjádření „sama vklouzávala do úst“.

Ve svém rozhlasovém vystoupení Pithart oslovil „naše zahraniční přátele“ s jednoznačným naléháním: „Probůh, jen aby nedošlo byť i jen k náznaku opakování tragické historie zúčtování s Jugoslávií, nebo dokonce s Budapeští roku 1956!“2 Již samo o sobě by toto varování, jedno z prvních veřejných varování před násilným ukončením pražského jara, bylo pozoruhodné, události téhož dne je navíc ještě mnohonásobně amplifikovaly:

Sovětské vedení právě v té době začalo na Československo zvyšovat enormně svůj tlak,3 respektive usilovalo přimět Komunistickou stranu Československa, aby sama zdejší „obrodný proces“ zastavila. Právě 9. května 1968 zahájila Sovětská armáda cvičení na území NDR a jihu Polska, v blízkosti hranic s Československem. Deník Rudé právo bude muset 10. května, s odvoláním na zpravodaje ČTK, vyvracet „poplašné zprávy“ zahraničních agentur, že je to snad počátek tažení proti Československu. Kterážto atmosféra jenom posílila apelativnost Pithartova rozhlasového proslovu z předešlého dne.

Dne 10. května se Československo stalo také předmětem zpráv na titulní straně deníku The New York Times. Ve zprávě Petera Groseho reportovaly Timesy manévrech v blízkosti československých hranic,4 na stejném místě ujišťuje Tad Szulc, že Československo trvá na své započaté liberalizaci.5

Na své páté straně téhož vydání z 10. května 1968 přinesl list The New York Times zprávu (převzatou od agentury United Press International) o rozhlasovém pořadu Živá slova předešlého dne,6 ve významovém propojení s oběma zprávami na titulní straně.

Aktuálnost a přesažnost těchto událostí činily situaci ne zcela přehlednou. Na jednu stranu se potvrzuje, že toto „ještě“ není invaze, ale „jen“ nátlak, neboť se zároveň koná „mírové“ československo-polské shromáždění v Českém Těšíně7 a maršál Koněv je v Praze hostem prezidenta Svobody. Rovněž je ale v té době ve Varšavě zakázáno západním diplomatům a novinářům opustit město (a tedy ověřit údajné manévry vojsk u Krakova),8 a představitelé tzv. pětky komunistických stran se nečekaně scházejí v Moskvě.9

Zpravodaj UPI vyslovil v Timesech domněnku, že Pithartův proslov byl pravděpodobně připraven dřív, než byl prosloven, a nemá tedy s děním posledních hodin přímou souvislost. Upozornil také na „commentatorův“, jak označuje promlouvajícího v Živých slovech, odhad příštího vývoje: „Podle mého názoru budoucnost závisí na svobodě našich rozhodnutí doma a na toleranci našich spojenců ohledně našeho experimentu.“10 Zpravodaj si přitom nebyl jist jménem onoho commentatora – ve zprávě je „identified as Peter Pithard“.


O tom, že byla rozhlasová „slova“ Petra Pitharta jednou z charakteristik tehdejší situace, svědčí také zmínka v knize Prague’s 200 Days, z pera dlouholetého experta New York Times Harryho Schwartze. Zmínku zařadil do úvodu páté kapitoly své knihy, v úvaze o tehdy již neodhadnutelných záměrech Sovětského svazu.11

Harryho Schwartze (1919, New York – 2004, tamtéž), vysokoškolského učitele ekonomie, specialistu na ekonomiku Sovětského svazu a jeho východoevropské satelity, spojilo toto profesní zaměření s Československem roku 1968. O tzv. pražském jaru napsal zhruba dvě desítky článků, především tedy knihu Prague’s 200 Days, která je zajímavou, byť jen zručně pohotovou (dopsána už v prosinci 1968) novinářskou skicou. Je napsána s obdivem k Čechoslovákům, ale rovněž s kritikou komunistického vedení a také tuzemských médií za jejich nepřetržité mlčení12 a zamlžování13 toho nejdůležitějšího – víc než negativního postoje Brežněvova politbyra.

Harrymu Schwartzovi v tomto smyslu chybí – podle mého názoru zásadní – pozdější Pithartův náhled, jakési naklepnuté Kolumbovo vejce, že pražské jaro bylo v oblasti politiky a médií především „podnikem“ reformních komunistů, zároveň jejich pokusem o vlastní rehabilitaci.14 Byl to také Petr Pithart, který Schwartzem kritizované „mlčení a mlžení“ ojediněle naboural.

Petr Pithart bude na stránkách The New York Times vystupovat i později, pochopitelně zejména v letech 1989 až 1992, jako český premiér, ale to už je předmětem jiného výzkumu.

Sovětské tanky se u rozhlasu na Vinohradské třídě objevily za necelé čtyři měsíce po Pithartově nezamýšleném proroctví – zde na fotografii z portfolia Antonína Ericha Nového, poskytnutého pro tuto vzpomínku…

Poznámky:

  1. Srv. PITHART, P.: Prsty do ran I, str. 76 (Pozn. ed.).
  2. Jedná se bohužel o nepřesný zpětný překlad z angličtiny dle zprávy tiskové agentury. Původní rozhlasové znění z 9. května 1968 se pravděpodobně nedochovalo.
  3. Počátkem května 1968 přinesl Le Monde výrok generála Alexeje A. Jepiševa, v letech 1962 až 1985 hlavního politického komisaře Sovětské armády, o možné vojenské intervenci do Československa na žádost „věrných československých komunistů.“ Tento výrok byl ovšem následně několikrát vyvracen. Srv. VANČURA, Jiří. Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990, s. 54.
  4. GROSE, Peter: Russian Soldiers Said To Be On Move Near Czech Line. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968, s. 1(2).
  5. SZULC, Tad: Czech Is Insistent On Liberal Stand.      The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968, s. 1(4).
  6. UPI. Prague Broadcast Urges Soviet Not to Intervene. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968, s. 5.
  7. AP. Rally in Border Town. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968. s. 2.
  8. RANDAL, Jonathan. Poles Curb Westerners. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968. s. 2.
  9. Zde se stupňoval tlak Ulbrichta a Gomulky a kromě o invazi jako o nové možnosti zde bylo rozhodnuto o „inspekční cestě“ sovětského vedení v čele s představitelem „jestřábů“ maršálem Grečkem a „technokratů“ předsedou vlády Kosyginem po Československu od 17. května 1968. Viz MLYNÁŘ, Zd.: Mráz přichází z Kremlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990. s. 182.
  10. Rovněž se jedná o zpětný překlad z angličtiny.
  11. Srv. SCHWARTZ, Harry: Prague’s 200 Days. The Struggle for Democracy in Czechoslovakia. 1. vyd. New York: Frederick A. Praeger, Publishers, 1969. s. 142.
  12. Hlavním viníkem je samozřejmě moskevské vedení a českoslovenští konzervativci, ale Dubček a ostatní reformní komunisté slibovali říkat lidem pravdu, avšak do 20. srpna s nimi o sovětské hrozbě upřímně nemluvili. Schwartz, Prague’s 200 Days, s. 265-266.
  13. I prodloužené setkání v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968 vysvětloval Bohumil Šimon, vedoucí tajemník MV KSČ v Praze, vtipem o příliš dlouhých projevech československých soudruhů. Archiv Plus. Unesená trojka: Kriegel–Šimon–Špaček [rozhlasový pořad]. Český rozhlas. 7. 12. 2018. Dostupné online na https://plus.rozhlas.cz/unesena-trojka-kriegel-simon-spacek-7699737.
  14. PITHART, P.: Osmašedesátý, 4. kapitola Komunisté a „ti druzí“, s. 216 a násl.