Petr Orság – Knihovna Petra Pitharta

V „meziprostorech možného“

(k půlstoletí snah Petra Pitharta o kultivaci veřejné sféry)

Období komunistického panství v Československu, vymezené lety 1948–1989 s sebou kromě mnoha jiných souvislostí neslo i specifické chápání veřejného prostoru a „zacházení“ s ním. Autentická, kritická veřejná sféra přestala pod masivním tlakem mocenských intervencí do všech oblastí života společnosti téměř existovat. Kolonizace a devastace veřejného prostoru se projevovaly nejvýrazněji v zakladatelském období komunistické diktatury po roce 1948, kdy režim tvrdě potíral jakýkoliv nesouhlas se svou doktrínou. Později se intenzita mocenského tlaku měnila v závislosti na vývoji domácí i mezinárodní společensko-politické situace.

Jedním z nezamýšlených důsledků zplanění veřejného prostoru a absence kritické veřejné diskuse bylo postupné vytváření paralelních, alternativních veřejných sfér. Plurál je na místě, neboť tyto sféry nebyly omezeny hranicemi komunistického státu. Vznikaly nejen v domácích podmínkách, jakkoli limitovaných represivním aparátem režimu, ale i v zahraničí, v prostředí československého exilu. Političtí uprchlíci, kteří na Západě zakládali exilová média a postupně rozvinuli do pozoruhodné šíře škálu dalších souvisejících aktivit, sehrávali podstatnou roli při ustavování, rozvíjení a udržování těchto „náhradních“ veřejných sfér. Exilové aktivity byly pak v mnoha ohledech určující i pro rozvoj paralelních struktur a opozičních společenských proudů uvnitř Československa.¹

Vztah k československému exilu spoluurčoval i ráz opozičních aktivit Petra Pitharta během tzv. normalizace, v kontextu jeho dlouhodobé snahy podílet se na kultivaci domácího veřejného prostoru. V této snaze Pithart pokračuje i po roce 1989, dohromady tedy již víc než úctyhodných padesát let.

***

Petr Pithart měl to štěstí, že se jako mladý intelektuál mohl účastnit postupného oživování autentické veřejné sféry v 60. letech minulého století, vrcholícího v období let 1968/69. O tom mimo jiné svědčí jeho publicistické texty v tehdejších periodikách, která se díky dočasné společensko-politické liberalizaci stala autentickým hlasem veřejnosti, kriticky reflektujícím dobové dění.

Dříve, než normalizační politická garnitura uzavřela státní hranice, podařilo se Pithartovi na podzim roku 1969 vycestovat na univerzitní stáž do anglického Oxfordu. Pobyt ve Velké Británii byl pro jeho další životní směřování v mnoha směrech určující. Ten krátký „anglický“ čas vyplňoval mladý muž studiem, četbou, ale také setkáními a diskusemi, mimo jiné i se zástupci dvou generací politických exulantů – poražených z února 1948, kteří v té době pobývali na Západě už dvě dekády, a nově i uprchlíků posrpnových, kteří se tehdy definitivně rozhodli, že se do okupované vlasti nevrátí. Jistě i zde se utvářel Pithartův neodtažitý, bezpředsudečný přístup k politickému exilu. Nebyl to v žádném případě vztah nekritický, o čemž budou svědčit i jeho úvahy průběžně publikované na stránkách exilových i domácích samizdatových periodik v letech tzv. normalizace. Byl a je to ale vztah respektující politický exil jako podstatnou součást československého osudu ve 20. století. Tento přístup si pak Pithart podrží i nadále – na rozdíl od přezíravosti mnohých z politické elity vzešlé z převratu v listopadu 1989, která zkušenosti bývalých exulantů nebrala na vědomí nebo je okázale ignorovala.

Také Pithart byl v Oxfordu postaven před volbou – zůstat ve svobodném světě, nebo se vrátit do vlasti, kde se po dočasné liberalizaci poměrů znovu smrákalo. Rozhodl se pro návrat a součástí tohoto rozhodnutí byl i plán dál se aktivně podílet na oné kultivaci veřejného prostoru – ovšem ve ztížených podmínkách v okupované zemi „obnoveného pořádku“. On sám to později nazval působením v „meziprostorech možného“.

Období onoho krátkého Pithartova pobytu ve Spojeném království na přelomu let 1969/70 je zároveň zárodečným obdobím jeho příštích opozičních aktivit v normalizovaném Československu. Lze to vyčíst z korespondence, kterou si Petr Pithart vyměňoval s čerstvým exulantem Jiřím Pelikánem² nedlouho poté, co Pelikán veřejně oznámil, že se zpět do Československa nevrátí.³

Pelikánovu a Pithartovu korespondenci předcházelo osobní setkání, které – poté, co Pelikán přijel do Londýna⁴– zprostředkovala Pithartovi ve svém londýnském bytě Yvette Le Floc´h, jedna z těch, které Pithart v Anglii opakovaně navštěvoval a diskutoval s nimi; v diskusích o to konkrétnějších, že „paní Yvette“ v Československu od přelomu 40. a 50. let dlouhá léta žila, zcela orientována ve zdejších reáliích a personáliích, včetně toho, že se dobře znala i s Jiřím Pelikánem.⁵

Nejstarší z Pithartových dopisů Pelikánovi je datován 2. listopadu 1969 a byl psán už po jejich londýnském setkání. Pithart se v něm zajímal o exilové dění, o to, „co se vydává našimi krajany na Západě“ (míněna byla exilová periodika), chtěl mít jasnější představu o plánovaných aktivitách exulantů, o tom, „co kdo chce dělat venku“, aby mohl podat co nejpřesnější zprávu v Praze. Pelikánovi dával na vědomí, že je po návratu do Československa připraven angažovat se v opozici vůči normalizační moci a rovněž napomáhat ve spojení domova s exilem.

Především komentoval Pelikánovu „myšlenku uvést do chodu onu československou agenturu svého druhu“. Je to jedna z nemnoha dochovaných, písemně zachycených raných zmínek o plánu na stálý ilegální komunikační kanál mezi domácí opozicí a posrpnovými exulanty na Západě. Odhlédneme-li od distribučních kanálů organizovaných přes železnou oponu generací poúnorových uprchlíků, trvalé spojení mezi domovem a exilem začali od počátku sedmdesátých let systematicky budovat právě posrpnoví opozičníci. Pithartovy dopisy Pelikánovi z přelomu let 1969 a 1970 jsou autentickým svědectvím o nejranějších počátcích těchto aktivit.

V Anglii se tehdy Pithart setkal i s Janem Kavanem⁶, jedním z tehdejších čerstvých exulantů. Kavan posléze v Londýně založil exilovou tiskovou agentura Palach Press, a stal se organizátorem nejdůležitějšího ilegálního komunikačního kanálu v první posrpnové dekádě, kterým se pašovaly informace, dokumenty a další materiály z Československa a o Československu exulantům, západním médiím a dalším institucím. Jiří Pelikán byl jedním z těch, kdo na provoz tohoto spojení zajišťoval z různých zdrojů na Západě finance. Během Pithartova setkání s Kavanem mezi nimi ještě k žádné dohodě o spolupráci nedošlo, Kavan se Pithartovi zdál psychicky labilní, a tím pádem pro konspiraci nevhodný. Kronika disentních a exilových aktivit však není chudá na mnohé paradoxy: po návratu do Čech začal Pithart zajištovat ilegální spojení právě s Kavanem. A dodnes říká (nezávisle na tom, že Jan Kavan v letech 1991-96 čelil nařčení ze spolupráce s StB), že v době, kdy spolupracovali, fungoval tento komunikační kanál zcela spolehlivě.⁷

Když tedy v dopise Pelikánovi píše Pithart o potenciálních budoucích spojeních, předjímá nevědomky několikaletou spolupráci s Kavanem. Na otázky z dopisu týkající se budoucích kurýrů („… snad aby toho někoho ke mně někdo jako posílal, či ne? Třeba je to zbytečná hloupost, ale jestli ano, stačíte mně ještě napsat ´kdo´ tedy?…“). Pelikán tehdy Pithartovi neodpověděl. Prvním zprostředkovatelem Pithartovy budoucí tajné spolupráce s Kavanem se stala Kavanova anglická matka Rosemary, která tehdy ještě pobývala v Praze.⁸

Prakticky v téže době, kdy osnovali plán budoucí spolupráce Pelikán s Pithartem, rodily se i kontury ilegálního spojení mezi Janem Kavanem a brněnským Jiřím Müllerem, v té době již veterány studentského hnutí v Československu šedesátých let. Na počátku, tj. od roku 1970 do svého uvěznění v roce 1971 stál u spojení na české straně Jiří Müller, a po něm právě Petr Pithart. (Následovně, poté co Pithart podepsal mezi prvními Chartu 77 a z organizace transportů se z bezpečnostních důvodů stáhl, stala se hlavní Kavanovou spojkou Jiřina Šiklová.)

Pithartovy oxfordské dopisy Pelikánovi nesvědčí jen o počátcích tajného spojení vlasti s exilem. Obsahují i úvahy, hodnocení a nastolená dilemata týkající se tehdejší situace, jsou také sondou do myšlení mladého muže těsně před třicítkou, který (i sám sobě) písemně vyjasňuje, kde stojí. V dopise z 2. ledna 1970 komentuje Pelikánovo psaní adresované paní Yvette Le Floc´h: „Yveta mně četla Váš krátký dopis – o tom, že si nikdo nemá myslet (v Praze), že nějak uhnete doprava, jak se to přihází dnes nejednomu, a tak mě napadá, že pro mne bude těžší vyrovnat se s některými myšlenkami, které mně, jak se říká, ´byly zatajeny´, než třeba s tím nešťastným jednadvacátým. Ale především: ty naše ´pomocné´ stupnice (pravo levo střed) – to je všechno tak libovolné, nepřesné, že zatím odmítám se kamkoli zařadit či jen konstatovat ten či onen posun…“⁹

V témže dopise užije Pithart pro své i Pelikánovy příští aktivity slovo odboj. Dal jej do uvozovek, jako by mu měly pomoci odlehčit závažnost tehdejší situace. K ničemu jinému než k odboji, domácímu i zahraničnímu, se ale ti dva nerozhodli. Přičemž ani jeden z nich nemohl přesně vědět, co toto rozhodnutí přinese. O generaci starší Pelikán zřejmě tušil více, jaké nástrahy a nebezpečí stojí před nimi – jako mladík se pod vlivem svého staršího bratra zapojil za války do ilegálních aktivit komunistické strany (pět měsíců byl jako podezřelý vězněm gestapa a do konce války se skrýval), věděl i o represivním potenciálu komunistické moci: po únoru 1948 stanul na straně „vítězů“, a účastnil se účtování s „poraženými“ – při vylučování nekomunistických studentů z univerzitního studia. Exilový odboj pro něj ale byl premiérou. Znalosti různých metod konspirace pro exilovou práci ve prospěch domácí opozice však byly jistě výhodou. V to měl ostatně důvěru i mladý Pithart, když komentoval diskrétní předávání dopisů: „Ale já vidím, že jste naprosto spolehlivý a šikovný konspirátor, tak nemám strach…“

K odhodlání být po návratu do Prahy aktivním oponentem normalizační moci se Pithart v dopisech opakovaně vracel a myšlenky na toto téma rozvíjel, často zjevně v reakci na Pelikánovy listy. V posledním dopise, datovaném 22. ledna 1970, Pithart psal: „…Taková základní, první otázka, o které se zmiňujete: dělat-li něco vůbec. Já to nechápu, že tolik lidí váhá a tolik volí čekání. Pro mne je to nejen otázka životního stylu jaksi/ prostě mně to nedá a neptám se ani na míru pravděpodobnosti zdaru … Dělat něco, to má i ty praktické konsekvence! … Jestliže ´v globálu´ na nás příliš nezáleží, pak ale neseme odpovědnost přinejmenším za to, že budeme pak připraveni, a to pro nejednu variantu vývoje (…) A dnešní rezignace – to je spolehlivé semeno na zítřejší vášně, exhibice odvahy těch, kteří se báli (…) A tak i malá, titěrná práce, hlavně doma, je zárukou, že jednoho dne nevytáhneme do ulic (až nějak odejdou …), abychom přejmenovali všechna náměstí a poplenili jejich hroby. A navěšeli na lucerny ty, kterých jsme se báli, za to, že jsme se jich báli, neboť to bývá nejsilnější důvod k nenávisti …“¹⁰

Budoucnost byla pro Pitharta spojena nejen s návratem do vlasti, kde na něj čekala manželka a malý syn, ale také s výpovědí ze zaměstnání. „Nebudu čekat do poslední chvíle, až mě povolají úředně do Prahy. Musím tam dřív – hledat si práci. Právě mě vyhodili (či teprve vyhazují) z fakulty. Ale považte: na všech seznamech, které existují po všech čertech – jsem na prvním místě! Po mně Franta Šamalík, Zdeněk Jičínský, Bedřich Rattinger … Oni snad ještě prý mají jakousi naději, o mně se už odmítají bavit. Aspoň to! Hledám v Praze tedy takové místo, ze kterého by mě již nemohli vyhodit – a všechno ostatní je mně skoro lhostejné. Jedinou věc jsme všichni bezpečně s to ovlivnit: míru, nebo vůbec přítomnost ´osobního´ strachu. Neboť záleží jen na tom, kolik z ´blah´ jsme ochotni pokládat za nikoli nezbytná. Čím jich je méně, tím méně nám mohou ublížit, čím více, tím větší musíme mít strach…“¹¹

Příští spolupráce s exilem započala už tehdy, prvním příspěvkem, který kdy Pithart napsal pro exilový tisk. Vyšel v nultém čísle římských Listů, vydaných Jiřím Pelikánem a jeho exilovými přáteli v únoru 1970, u příležitosti prvního výročí smrti Jana Palacha.¹² „Jen bych zase moc prosil,“ komentuje Pithart v dopise svůj první článek, který pod názvem „My a svět“ a pod pseudonymem Pavel Krátký odevzdal přípravné redakci Listů, „aby pokud možno nikdo nevěděl, že jsem to psal já. Většina lidí, se kterými se stýkáte, se už ´rozhodla´ a počíná si docela jinak než my, co se vrátíme. Dovedu si představit, že docela bezděčně (sami nemajíce již zábran) to rozpovídají po celém Německu a Itálii …“¹³

Pithart si přitom byl v kontaktu s Jiřím Pelikánem vědom toho, že přinejmenším generačně stojí oba jinde: „Já jsem přesvědčen, že my dva, kdybychom se pustili do pořádné debaty, že bychom se v lecčems nedohodli a někdy by to mohly být i dost důležité věci. Je to samozřejmé, rozdíly zkušeností, věku atd. Ale co chci říci: u nás se nikdy nedělala pořádná politika, spíš tak trochu literatura – ovzduším a vztahy mezi lidmi. Političtí spojenci se vyhledávali podle vztahu ke společným známým, podle poměru k abstraktním teoretickým otázkám a vlastně i podle toho literárního vkusu. Ale když se dělá opravdu politika, musí se počítat i s tím, že může (…) ´pokračovat´, jak se říká, ´jinými prostředky´. Já už si vždycky napříště budu vybírat politické přátele podle toho, jak by se chovali – ke mně a především vůbec – při tom ´pokračování´. Ale s tím se u nás nepočítá a už proto, podle mého, to politika příliš nebyla a není. No tak, co chci říci: přes ty nevyhnutelné rozpory mezi námi – já bych s Vámi do party šel …“¹⁴

V uzrálém rozhodnutí se pak o měsíc později, 20. února 1970, vrací Petr Pithart do normalizujícího se Československa. Plánované dvouleté postgraduální studium na oxfordské St. Antony College se scvrklo na necelý půlrok. V hlavě má teď Pithart jiné plány, a momentálně starost – četli jsme už v jednom z jeho dopisů –, jestli mu při odbavení na letišti zbyde v kapsách na poplatek za leteckou přepravu toho nejcennějšího, co si domů odváží, zavazadel a mezi nimi největšího kufru, plného knih – knih „plných Británie a její kultury“.¹⁵

Začínala nová, zcela odlišná, bezmála dvacetiletá kapitola Pithartova života. Kromě toho, že se stane nenahraditelným článkem hlavního pašovacího kanálu v jeho „zaváděcích“, sedmdesátých letech,¹⁶ bude s exilem – včetně Pelikánových Listů – spolupracovat publicisticky, a bude také později, v letech osmdesátých, spolu s Janem Šternem¹⁷ udržovat ilegální komunikační spojení s exilovými centry, včetně římského, jak to už na přelomu let 1969-70 domluvil s Jiřím Pelikánem.¹⁸

***

Příčiny zplanění a zanedbanosti veřejného prostoru v letech komunistické diktatury jsou dobře zdokumentovány a popsány. K hrubnutí, vulgarizaci a zároveň „mizení“ veřejné sféry ale dochází i dnes. Důvodů to má mnoho, podstatnou roli hraje masivní přesun komunikace do digitálního kyberprostoru. Svádět to ale jen na tento proces, bylo by zjednodušující. To je však už téma na jinou debatu. Zde si připomínáme, jak je důležité v české veřejné sféře „míti svého Pitharta“. Bez jeho názorů a řeči, kterou promlouvá, byla by chudší o rozměr, který do ní vnáší právě on. Pithartův nezaměnitelný hlas je stále zřetelný a jasný: poklidně a rozvážně pluje nad kakofonií svářícího se mnohohlasí chaotické digisféry.

Apendix
V Pětikostelí…

Na pašeráckou historii se Petr Pithart rozpomíná v spojité paměti svých disidentských i raně politických let:
„Přímá spojení s exilem jsem po “havárii” karavanu Peugeot v roce 1981 nejprve zásadně omezil. Nevěřil jsme ničemu a nikomu, leda sám sobě. Asi jsem měl příliš náročná hlediska na to, co je opravdu svědomitá konspirace, včetně svědomitého pašeráctví. Přesto jsem si to měl po čase ještě zopakovat, nevím jak (vím jen, že na druhém konci byl také Jiří Pelikán) a nevím už ani, kdy se to domluvilo: snad hned v roce 1982? nebo později? nejpozději ale v roce 84… jeli jsme v tom tentokrát s Janem Šternem, původně – stejně jako já nebo Pepík Mundil – jedním z oněch „lidí z maringotky“, čerpačem vody u firmy Vodní zdroje n. p.

Honza Štern, kdysi básník z rodu „rudých práčat“, brzy prohlédnuvší (v roce 1952 nechal Gottwald kvůli jeho článku zastavit Tvorbu, týdeník vydávaný ÚV KSČ, kde byl Honza redaktorem); o dvacet let později Jan Štern = pseudonymní úvodníkář Bohemicus, takto výlučný autor Pelikánových Listů (takhle výlučný já zdaleka nebyl!) – Asi tak šestkrát do roka byl jednou “na place” on, podruhé já. Střídali jsme se, abychom se neopotřebovali (a taky neokoukali). Určit místní a časové koordináty předání kontrabandu bylo svěřeno mně jako znalci topografie Malé Strany. Využil jsem toho, že se ve Sněmovní ulici, tam kde ústí do malebného někdejšího Pětikostelního náměstí, cosi dlouho stavělo či přestavovalo, bylo tam rozložité lešení a mezi jeho lešenářskými trubkami dlouhatánské průchody pro chodce. Osamělé místo, málo lidí, všichni museli procházet bezpečnostními koridory stlučenými z prken. Jako kdyby to bludiště někdo postavil pro nás! Ukázkové cvičné hřiště pro konspirační pašeráctví. Když jsi několikrát těmi lešeními prošel sem a tam, měl jsi jistotu, že za tebou nikdo nejde… Agenta v kožené bundě, říkali jsme mu “smutný muž”, protože nemluvil a smutně se i tvářil, jsme naučili, že minimálně deset minut se tam musí bezcílně motat. Přijížděl na motocyklu, naučili jsme ho, aby byl na place dřív, prošel si to bludiště, a postavil se pod ten zdobně vyvedený, dodnes na omítce zachovaný nápis ve švabachu Fünfkirchen Gasse–Pětikostelní ulice 167–172–1. Přicházel naprosto spolehlivě, doslova na minutu. Nechtěli jsme, aby vozil jakékoli čtivo, měl toho vozit co nejmíň: v té době už vozili jiní, my byli výlučnými odesilateli, vesměs na známé adresy. Byl to tedy kanál jednosměrný: shromažďovali jsme rukopisy, nejen pro Pelikána (toho obstarával hlavně Honza Štern), ale taky pro Tigrida, Prečana… Každý jsme měli svůj okruh autorů, kterým jsme zprostředkovávali zásilky do exilových časopisů nebo nakladatelství. – Když jsem měl být na place já, Honza Štern mě předzásobil. V okolí mého tehdejšího působiště (Ústřední sklady hl. m. Prahy) v Dlouhé ulici, v místech kdysi proslulých staropražských nevěstinců a temných putyk, byly také všelijaké překvapivé průchody a pasáže napříč dvorními trakty, a kolem nikde nikdo. Praga magica! Honza byl strašně opatrný a rukopisy přinášel – v rukavicích (!), které si vždycky před předáním navlékal jako chirurg nebo kasař. Já rukavice neměl, a Honza mi to kupodivu nevytýkal. Já se mu nesmál, dělal jsem, že to nevidím, ale připadalo mně to hodně přepjaté… A večer jsme šli na to, tedy jeden z nás…

A teď pikantní pointa: když mě necelý čtvrtrok po 17. listopadu zvolilo předsednictvo České národní rady 6. února 1990 předsedou vlády, byl jsem z toho celý popletený, ani jsem pořádně nevěděl, kde ta ČNR právě sídlí. Přivezli mě k jakési budově, vedli mě v ní jako vola. Po slibu (do rukou předsedy ČNR a místopředsedů: jedním z nich byl můj budoucí soupeř v senátním obvodě 44 – Chrudim Miroslav Šlouf), po přípitku atd., jsem prosil, že chci k oknu, nadýchat se čerstvého vzduchu, bylo mně na omdlení… Otevřeli okno v prvním patře – a hle, koukám přímo na ten švabachový nápis Fünfkirchen Gasse–Pětikostelní ulice… Ta dlouhatánská stavba, obstavená ještě před nedávnem lešením (zapamatoval jsem si, že „staví Průmstav Pardubice“), hrabětem Thunem kdysi přestavěná na místě pěti domů na palác, později majetek českých stavů a sídlo sněmu jako orgánu české samosprávy, to byla Česká národní rada, sněmovna! Předlistopadová ČNR do té doby provizorně sídlila kdesi v Praze, a mně teprve v únoru 1990 došlo, že je zase tam, co bývávala… Kousek od místa, kde bydlím! V místech, kde jsme si ještě před nedávnem předávali kontraband! Koukal jsem dolů, počítal, a došel k závěru, že k poslední předávce tady došlo tak před třemi měsíci, maximálně… Tak rychle se překulily „dějiny“! Listopad 1989 přerušil nabíhající pašeráckou periodu. Anebo: ČNR přestavěli zrovna akorát, na začátku nových časů… S něčím takovým, s takovou historickou akcelerací a koincidencí jsme věru nepočítali. A to všechno na mé milované Malé Straně…“ (Ed. dle P. P.)

Poznámky:

Více o exilu i o utváření těchto alternativních veřejných sfér – viz ORSÁG, Petr, Mezi realitou, propagandou a mýty. Československá exilová média v západní Evropě v letech 1968–1989, Praha 2016, str. 18–33. (Pozn. P. O.)
Jiří Pelikán (1923-1999), levicově orientovaný poválečný intelektuál, v letech 1955-63 generálním tajemníkem Mezinárodního svazu studentstva, od 1963 do září 1968 ústřední ředitel Čs. televize. V 60. letech patřil k předním komunistickým reformistům. Po srpnové invazi byl odvolán z pozice ústředního ředitele Čs. televize a odsunut na funkci kulturního atašé čs. velvyslanectví v Římě. Na podzim 1969 oznámil, že zůstává v exilu, a následně se stal jedním z nejaktivnějších a nejvýraznějších posrpnových exulantů. Od 1979 po dvě volební období poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. (Pozn. ed.)
Pracovní kopie čtyř Pithartových dopisů, na které v tomto textu dále odkazuji, jsem získal od manželky Jiřího Pelikána Jitky Frantové. Originály jsou uloženy v archivní pozůstalosti J. P. v Archivio Storico della Camera dei Deputati v Římě. Kopie Pelikánových dopisů, na něž Pithart reaguje, se nedochovaly. Měl jsem možnost okolnosti vzájemné korespondence Pelikán – Pithart konzultovat a ověřit s Petrem Pithartem, dodatečná zjištění z tohoto rozhovoru jsou již zapracována v tomto textu. (Pozn. P. O.)
Komplet korespondence Petr Pithart – Jiří Pelikán in: http://petrpithartmemory.cz
„Bylo to pro mne velmi vzrušující setkání,“ – vzpomíná neoficiálně Petr Pithart ve svých dosud nepublikovaných „rozpomínkách“ – „když přijel Jiří Pelikán z Říma do Londýna ohlásit světu, v Týméšech, jak říkával Timesům Vojtěch Cepl, svůj tehdy senzační exil. (Jsou to všechno náhody, někdy se využijí, a pak jsou to úžasné náhody, jindy přejdou bez povšimnutí, a pak se vůbec neví, netuší, že tu bylo zaděláno na úžasnou náhodu, která ale nebyla ani náhodou, natož úžasnou…) Pelikána jmenoval Brežněv zuřivě, ještě měsíce před srpnem 68, mezi prvními, které Dubček musí odvolat. Byl pak on Pelikán svým způsobem naším Prvním posrpnovým exulantem, s tomu příslušnou aurou, bez ohledu na jeho socialistickou orientaci; později, nadále z exilu, náš první europoslanec, dvakrát za italské socialisty – kde je jim dneska konec..!“ (Ed. dle P.P.)
Yvette Le Floc´h, francouzská překladatelka a na přelomu 40. a 50. let redaktorka francouzské redakce Čs. rozhlasu, původně levicové orientace, manželka Marcela Aymonina, profesora Lycée francais de Prague, ředitele pražského Institutu francaise Ernesta Denise (viz např. HNILICA, Jiří, Francouzský institut 1920-1951: Mezi vzděláním a propagandou, Praha 2009, str. 150). (Pozn. ed.)

„Krásná, jen lehounce stárnoucí dáma,“ rozpomíná se Petr Pithart, „s roztomile šišlavou francouzskou češtinou; znal jsem její jméno už z Prahy, jako čtenář Literárních novin, do kterých psávala, líbilo se mi právě to její jméno, myslím že romaneskně pseudonymní. (…) Když jsem paní Yvetu navštěvoval v jejím nádherném londýnském bytě, seznámil jsem se i s jejím tehdejším manželem, Paulem Jarrico, hollywoodským filmařem, jedním z těch, kteří byli za mccarthysmu jako„blacklisted“ perzekvování, Jarrricovo jméno vymazáváno z titulků filmů, na kterých se autorsky podílel…(Ed. dle P.P.)

Od roku 1966 byla Yvette Le Floc´h (PP ji v dopisech zmiňuje jako Yvetu nebo jako „paní Jericho“) manželkou levicového hollywoodského scénáristy a producenta Paula Jarrico, vl. jménem Israela Shapiro, v Los Angeles narozeného potomka ruských Židů, otec Aaron Shapiro přišel do USA z Ruska, matka pocházela z Běloruska (viz např. CEPLAIR, Larry, The Marxist and the Movies. A Biography of Paul Jarrico. Lexington, The University Press of Kentucky, 2007). (Pozn. P. O.)
Jan Kavan, nar. 1946, syn Pavla Kavana, důstojníka čs. exilové armády, a jeho britské manželky Rosemary, svědka v procesu s R. Slánským, zatčeného a 1953 souzeného s E. Goldstückerem a spol. – J. K. jako student novinářství na UK v 60. letech předním exponentem čs. studentského hnutí; od r. 1969 v Londýně, kde se narodil, čímž požíval britského občanství. (Pozn. ed.)
Více o různých způsobech ilegální distribuce přes železnou oponu, o dobové kritice fungování Kavanova kanálu, včetně odhalení francouzské dodávky Peugeot vypravené Kavanem v dubnu 1981 aj. – viz ORSÁG, Petr, cit. d., str. 133–147. (Pozn. P. O.)
Uvádím na základě svého osobního rozhovoru s P. Pithartem; viz též VANĚK, Miroslav – URBÁŠEK, Pavel (eds.), Vítězové? Poražení? I. díl, Disent v období tzv. normalizace, Praha 2005, str. 746-760. (Pozn. P. O.)
PP k tomu říká ve svých dodatečných rozpomínkách: „Dával jsem tehdy Pelikánovi (a nejen jemu) otevřeně najevo, že politicky nejsem ´jeho člověk´. To obvyklé pravo-levé (roz)dělení nebylo pro mne v té situaci důležité. Důležité se mi zdálo, podržet si svůj postoj, a přitom hledat, kde a o čem je možné se domluvit. (…) Od chvíle, kdy mi bylo jasné, že místo emigrace sbalím kufry a vrátím se domů, připravoval jsem se na nějakou formu spojení domácí opozice s exilem, i když žádná organizovaná opozice zatím doma neexistovala. (…) Rozhovory s Jiřím Pelikánem, svým charakterem přípravné, se kryjí s počátky spolupráce ´obou odbojů´, domácího i zahraničního. Já jsem měl své vize (ano, zatím vize) načtené z historie Masarykova zahraničního odboje po roce 1915; jak usiloval, zpočátku marně, o intenzivnější komunikaci s domovem. (…) Pelikán byl při našem prvním setkání ze svého rozhodnutí emigrovat ještě jaksi rozhozený, nepřipravený, nesoustředěný na úmluvy technického charakteru, zvláště o detailech konspirativního spojení. Proto mne požádal, abych mu to všechno nahrál na magnetový pásek, že by to mohl zapomenout. Sešli jsme se pak kvůli tomu ještě jednou; pamatuji si, že to bylo na Oxford Street… Po Listopadu mně Pelikán řekl: Člověče, ono to pak bylo skoro všechno tak, jak jsi to naplánoval a namluvil na ten pásek!“ (Ed. dle P.P.)
Dopis z 22. ledna 1970.
Dopis z 19. ledna 1970.
Více o počátcích římských Listů jeden z pamětníků: HAVLÍČEK, Dušan, Listy v exilu, Burian a Tichák, Olomouc 2008. (Pozn. ed.)
Dopis z 2. ledna 1970.
Dopis z 22. ledna 1970.
V rozpomínce P. Pitharta na 20. únor 1970: „Na letiště jsem byl accompanied paní Yvetou a Paulem Jarricem. Cestou v autě jsem své milé přátele opatrně upozornil, že budu mít možná se svými zavazadly, hlavně s tím největším kufrem, trochu, možná, ehm, ehm, nadváhu… Přepravní poplatek vyšel na 160 liber! Moji milí ani nemrkli a zatáhli to za mne. Rozloučili jsme se, potlačujíce dojetí britskou uměřeností, a já nasedl do letadla. – Než stačilo vzlétnout, rozpoutala se sněhová bouře, bílá mlha, „to samum sám!“, zvolal by na Šumavě Karel Klostermann. Čekali jsme, čekali, a nakonec jsme museli z letadla vystoupit a vrátit se do odletové haly. Jenže! Zřejmě to bylo těmi střídajícími se tlaky, uvnitř letadla připraveného k odletu, a zase ven, vystupte si, prosím, co způsobilo, že mne začaly nesnesitelně bolet zuby. Vyreklamoval jsem si znovu kontakt se svými akompaňony, Yvetou a Paulem: neodjeli dosud z letiště, čekali, dokud neodletím. Bolest mi úplně křivila tvář i tělo. To se spraví, řekli, tady na letišti je velmi dobrý zubař… Opět bez mrknutí oka zaplatili za zubařův zákrok, mimochodem víc než za přepravu těch knih! – Po celou dobu toho protrahovaného odlétání, v zuřící bouři i u letištního zubaře (bouře mezitím částečně pominula, letadlo už čekat nemohlo, nabídnou mi prý jinou linku), říkal jsem si: na co ještě čekáš, to všechno jsou znamení, říkají ti, zůstaň! Vždyť jsi ani neměl peníze na to, abys spořádaně odletěl. Zaplatili za tebe přes tři sta liber, co kdyby tě na letiště nedoprovázeli? To bys vůbec neodletěl… Ale nabórdoval jsem se a už s několikahodinovým zpožděním nasedl do letadla. Hned jsem si uvědomil, že v jeho pasažérském prostoru je nějak prázdno. Týden předtím jsem si u londýnské pobočky Československých aerolinií vyměnil zpáteční let s malým letadlem sovětské výroby za jinou linku, myslím, že s největším tupolevem: tohle letadlo je malé – chytračil jsem u přepážky, a pak jako blbec: nemáte tam let s něčím větším? (Myslel jsem si jako pravý špion: ve velkém letadle se spoustou cestujících se při kontrolách spíš ztratíš…) Ale ano, máme, odpověděli užasle, tak si to vyměňte, když chcete… V tom ale největším letadle, zjistil jsem onoho dne, cestuji – sám. Tedy skoro sám. Šel jsem si to překontrolovat, a přece, v první řadě za kabinou pilotů seděl jeden přikrčený Japoneček, to oni dělávají, bojí se, a sedají si co nejvíc dopředu, protože pak při havárii… Takže jsme letěli do Prahy jenom dva. Pomalu mi to docházelo: všichni už z ČSSR letěli, ale opačným směrem. Všichni už jsou tam, odtud letíš ty… Blížili jsme se ku Praze, já s tajnou misí z oxfordské „Koleje svatého Antonína“, utajeného to “centra výcviku špionáže Jejího Veličenstva” (jak odhalilo Rudé právo v seriálu na tři pokračování o pár dní dřív: četl jsem si o tom s rozechvěním ještě v Oxfordu, v Senior Common Room při odpoledním cup of tea). – Na Ruzyni mi vydali všechna zavazadla, aniž by kontrolovali, co je uvnitř; proč je ten kufr tak těžký? vezu autíčka – řekl jsem nápaditě –, autíčka pro mého pětiletého synka (ano, řekl jsem „synka“, spoléhaje na příslušný sentiment), on je strašně miluje, i když jsou tak strašně těžká… Celník mávl rukou, a já byl tak šokovaný, že jsem popadl svou bagáž a pelášil k východu. Až doma, při vybalování (včetně těch autíček), jsem přišel na to, že ten největší kufr, v radosti, že jsem všechna svá zavazadla provezl, na Ruzyni nechal! Jel jsem tam s tátou znovu v půl jedenácté večer se staženým zadkem, nikde človíčka, dopravní pásy zastavené, všude natažená lana jako že zavřeno, konec… Postával v celé té obrovské prázdné hale jen jeden člověk v uniformě nikoli celnické, spíš závodní stráže – Lidové milice. V nejzazším koutě haly byl jako jediný můj osamocený kufr… Pane, řekl jsem, ten kufr je můj. On na to: tak si ho vem. Tak jsem si ho vzal. – Tak vstoupil špion, školený špičkovými agenty Jejího Veličenstva, do cílové země.“ (Ed. dle P.P.)
V Pelikánových zápisnících z 80. let, jejichž kopie mám ve svém pracovním archivu, lze evidovat Pithartovo napojení na Pelikánův akční radius i po r. 1977, poté co dosavadní hlavní organizaci pašovacích transportů mezi Prahou a Západem (v 70. letech zajišťovanou zejména ve spolupráci s Josefem Mundilem) předal Jiřině Šiklové. – Zápis z počátku září 1981, obsahující Pithartovu malostranskou adresu, dokládá pravděpodobný pokus o nové kurýrní spojení po dubnovém zadržení karavanu Peugeot, vypraveného J. Kavanem. Tuto konstrukci podporují i Pelikánovy poznámky „on = Albert, přítel = Robert“. Albert bylo jedno z krycích jmen Petra Pitharta v tajné komunikaci se Západem (další bylo George), Robert bylo krycí jméno Jana Šterna (další byla Haklbery, Hakl, Bohemicus).

Stejnou souvislost má zřejmě i Pelikánův zápis z r. 1982, obsahující dokonce Pithartův pražský telefon a uvádějící pravděpodobně do kontextu Jiřinu Šiklovou (vězněnou jako hlavní spojku karavanových kontrabandů, propuštěnou v březnu 1982) a Viléma Prečana, který se také významně podílel na organizování informačních kanálů z exilu do Československa. V zápisu se objevuje i kontakt na Jacquese Rupnika, profesora Institutu politických studií v Paříži, v té době již spolupracovníka Tigridova Svědectví. (Pozn. P. O.)
Jan Štern (1924-2012), původem ze soc.-dem. rodiny (otec Evžen Š. exponent sociálního zákonodárství 1. republiky, zavražděn nacisty 1942), J. Š. v mládí z rasových důvodů vězněm nacistických táborů, po válce angaž. v komunist. tisku, recenzent poezie v deníku Mladá fronta, red. týdeníku Tvorba 1949-52, odkud souběžně s jeho zastavením exemplárně vyhozen; aktivní během pražského jara 68; v 70. letech spolupracovník římských Listů, později vedoucí ilegální čs. redakce Listů a jejich distributor, 1986 mluvčí Charty 77. (Pozn. ed.)
Pithart, případně Štern se v tomto spojení, přibližně od roku 1984 až do listopadu 1989, setkávali v Praze s vídeňským kurýrem. Jedním z nejdéle činných kurýrů v této službě, kteří ve speciálně upravené skrýši osobního vozu dopravovali různé citlivé materiály, dopisy, vzkazy či magnetofonové nahrávky z Vídně do Prahy a zpět, byl německý občan Ulrich Verspohl, žijící přechodně ve Vídni (viz např. VANČURA, Jiří, Vídeňský kurýr, in: Listy č. 2, 1991, str. 39 n.). – Ve Vídni byla dlouholetou koordinátorkou tohoto spojení Jana Stárková, dcera Pelikánova přítele z mládí Jiřího Stárka (1922–1994), zaměstnance Ministerstva zahraničí (v letech 1949–1956 působil jako diplomat na ambasádě v Berlíně, v letech 1964–1967 na ambasádě ve Vídni; během vídeňského pobytu spolupracoval s komunistickou rozvědkou). Po srpnu 68 v exilu, spolupracoval na exilových aktivitách s Pelikánem, pomáhal redakčně připravovat texty pro jeho Listy, podílel se i na organizaci ilegálního spojení ze Západu do Československa, žil střídavě ve Vídni a v italském Turíně. Podle Jany Stárkové zřejmě také tajně v kontaktu se západními rozvědkami, např. německou BND, Bundesnachrichtendienst. (Pozn. P. O.)