Foto s prvním tajemníkem
Studenti mně v osmašedesátém – v té době asákovi na pražské Právnické fakultě – zjevně důvěřovali. Přišli se mě zeptat, zda souhlasím, aby mne v nadcházejících podzimních volbách kandidovali za studenstvo do parlamentu. To ještě nikdo netušil, že sněmovní volby budou zrušeny a odloženy o tři roky, že se budou se konat až v roce 1971, až když to bude ve výsledcích zas oněch jistých národněfrontovních 99,81 % „platných hlasů“… Byly to tehdy v osmašedesátém vyhlídky hodně ukvapené, nu což!
Ta studentská důvěra byla nejspíš založena na tom, že jsem některým funkcionářům studentských svazů v předchozích letech amatérsky radil, jak si mají počínat u výslechů u StB. Také proto, že jsem studentce Právnické fakulty Radce Císařové dělal u soudu tzv. společenského obhájce (totiž za Československý svaz mládeže) – to, když byla obviněna a souzena za výtržnictví při tzv. „petřínských událostech“ –, což bylo bujaré a jistě i trochu „protistátní“ večerně-noční řadění studentů po majáles 1. května 1966 na svazích Petřína…
Na jaře 1968 svolali studenti velký mítink do dvorany Právnické fakulty, pozvali tam „klíčové protagonisty pražského jara“, přičemž mě požádali, abych se ujal moderování. Mě si také pozvali v čele delegace, když funkcionáře čerstvě vzniklého Svazu vysokoškolského studentstva pozval na ÚV KSČ sám Alexander Dubček. Jeho první setkání se studenty! Mohlo to být koncem března nebo na přelomu března a dubna. To už jsem pět let nebyl studentem, tím méně funkcionářem studentského svazu, byl jsem, zpřesňuji, odborným asistentem na katedře teorie státu a práva Právnické fakulty UK. Tak jsem dělal, že jsem jako student.
Já ovšem Dubčeka už tehdy, no… moc neobdivoval. Klíčil ve mně všechen ten kriticismus, nejen k Dubčekovi, ale k celému „progresivnímu“ vedení ÚV KSČ, jak jsem se z něho po deseti letech pokusil vypsat v Osmašedesátém… Jak jen třeba Dubček strašně špatně, nekoncepčně, nerozhodně, blátivě… mluvil! Jak nikdy nic moc neříkal! Já vím, okolnosti a limity situace…, ale pak neměl tu funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vůbec brát; usměvavý, hodný člověk, což bylo ale málo na roli státníka: roli tehdy nejmocnějšího muže v zemi Dubček naprosto nezvládl.
Když nakonec při prvním výročí sovětské invaze 21. srpna 1969 nechá poslat proti demonstrantům obrněnou vozbu – na stejném Václaváku, na kterém mu ještě před rokem, 21. srpna 68, pod sochou sv. Václava provolávali lidé slávu; „nedáme Tě“, stálo tehdy na narychlo zrobených plakátech s jeho fotkou –, a když pak ráno vyšel v novinách Dubčekem spolupodepsaný „pendrekový zákon“, mimořádné stanné právo, „aby sa neopakovali včerajší projevy vandalizma a násilia“, říkal v rádiu, ve prospěch „normalizácie v našej krajine a trvalý mier“, stane se pro mne Alexander Dubček lidsky naprosto nepřijatelným.
Ale zpátky „na barák“ (tak „oni“ budově ÚV KSČ na nábřeží Kyjevské brigády sami říkali), k Alexandru Dubčekovi za pražského jara 1968…
V hodinu určenou audienci, bylo to vpodvečer, čekali jsme nachystáni v hospodě poblíž, přičemž se na naše telefonická volání do Dubčekova sekretariátu opakovaly omluvy: soudruh první tajemník se moc omlouvá, posunula se nám předchozí jednání, bude to o něco později, přibližně v tolik a tolik. To „o něco později“ se několikrát opakovalo. Navrhl jsem studentům, mladším kolegům, že chápeme, ale… přece nejsme nějací tento, že jdeme zkrátka domů. Ve tři čtvrtě na jedenáct telefon, to už jsem byl doma, že – všechny nás obvolávali – už ano, že nás soudruh první tajemník čeká. Doba byla hektická, tak jsme tedy souhlasili, a že tedy přijdeme.
Já byl už naštvaný předem a podle toho jsem se na to už ráno oblékl. Žádná kravata, ani sako! Navlékl jsem na sebe strašně tlustý černý svetr s rolákem, který mně na mé přání pletla máma: představoval jsem si, že v takovém svetru vyplouvají na moře norští námořníci, a já přece celé dětství snil o tom, že budu taky námořníkem, bít se s mořskými vlnami… Chtěl jsem tím svetrem dát najevo: žádná přehnaná úcta k velkému zvířeti, zkrátka, že soudruha Dubčeka nebaštím.
Zkrátím to: „Mám pre vás, súdruhovia študenti, dobrú zprávu,“ začal Dubček, „ velmi dobrú… budete naozaj prekvapený…, je to naozaj velmi dobrá zpráva, veru, vravím vám, to ste asi nečakali, myslím si, budete tou zprávou prekvapený, teda, myslím si, že príjemne prekvapený…“ – no tak, konečně se už vymáčni, myslel jsem si ve vší vnější zdvořilosti – „…včerajší den sme odvolali z Bukuresti súdruha Čestmíra Cisára a sme ho menovali vedúcim oddelenia Úvé pre školstvo a vedu…“
Díval jsem se do tváří studentských funkcionářů: někteří nic nevědouce, zírali do prázdna, jiní pokývali hlavou, jakoby ze zdvořilosti. Nic, žádný výbuch radosti, ani chápavé, vstřícné úsměvy. Pochopitelně, co nám bylo do jejich aparátnického škatulata-škatulata-hejbejte se… V hlavách se nám honilo: Císař, něco stranický intelektuál, někdejší absolvent dijonského lycea, jakými byli před ním Václav Černý nebo Jiří Voskovec, byl inteligentní, vzdělaný, ale oportunní až hanba papaláš. Cosi si nadrobil jako ministr školství, za což byl v roce 1965 odsunut „do vyhnanství“, jakým bylo velvyslanectví v Bukurešti; jeho dcerunka řádila heroinsky na Petříně (ano, byla to ona, kterou jsem tenkrát, štkající chudinku, obhajoval), a oni teď milého „Cisára“ jakoby rehabilitačně vracejí zas do Prahy, do vysoké, inu ale aparátnické funkce. No a my se asi teď máme před Dubčekem radovat nebo snad i tleskat, vřele za tu velkorysou uvážlivost děkovat… Potvrdilo se mi, že Dubček je úplně mimo, že vůbec netuší, co všechno by si vysokoškolská mládež přála v té chvíli aspoň slyšet, když ne vidět, a co je jí více méně šumafuk. Ano, říkal jsem si, už teď je v tom Dubček ztracený, sotva to začalo, ano, myslí to asi dobře, ano, má milý, věrohodný úsměv…, ale je naivní, až pánbůh brání…
Ale pozor, byl při tom na číhané fotograf z Četky. Říkal jsem si: musím se nějak tvářit, podle toho, co si skutečně myslím, co cítím. Že je to k Dubčekovi spíš nedůvěra, ne úžas a obdiv. Nejen se tvářit: musím se k němu posadit na kus židle jako policajt k zadrženému… Aby mně pak, třeba za pětapadesát let, neukazovali na fotce jako jednoho z těch rozjásaných pražskojarníků, jakým jsem od počátku nebyl, nebo snad dokonce jako fandu Dubčeka, což tedy už vůbec ne. Takže vždycky, když ten fotograf pozdvihl aparát, že udělá záběr, zatvářil jsem se co možná nedůvěřivě, skepticky, snad i vzdorovitě… A natočil jsem se, myslel jsem si, k Dubčekovi patřičně… Prostě neumělý pokus o jakousi body lengvidž. Asi tak pětkrát to tomu fotografovi cvaklo. Nevím, jak se mi podařilo dělat haura, ale uznejte, snaha tu byla…