Radek Schovánek

Kde jsi byl, když hřmělo?


Kromě evidenčního svazku nepřátelské osoby první, tedy nejvyšší kategorie, vedla Státní bezpečnost na Petra Pitharta celou řadu dalších operativních svazků, usilujících kontrolovat jeho působení v disentu 70. a 80. let. Podrobné studium bezpečnostních svazků zasazuje tato zjištění do širšího rámce tehdejší činnosti Státní bezpečnosti, včetně sondy odhalující rozsáhlou síť osob, které se podílely na represivní praxi vůči intelektuální opozici v komunistickém režimu. Detailněji rovněž osvětlují okolnosti informačního tranzitu přes železnou oponu jako specifické formy odporu proti komunistické totalitě, o to víc Státní bezpečností kontrolovaného, v úsilí jej paralyzovat:


Situace po únoru 1948 i za tzv. normalizace po roce 1969 se sobě podobají hermetickým uzavřením Československa v jeho hranicích, s vyloučením svobodného pohybu oběma směry. Hranice obehnané ostnatým drátem, lemované minovými poli, hlídané strážními věžemi – režim výjezdních doložek pro cestování do zahraničí svobodné cestování prakticky znemožňoval. Jan Werich si v mezičase roku 1968 dovolil zažertovat, že při vystavování cestovního pasu bylo nutno „podávat žádost o vydání žádosti o jeho vystavení“. Vyloučen byl samozřejmě i svobodný přenos informací. 1. 5. 1951 se z Mnichova ozvalo: „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa“, tištěné slovo však pronikne do Československa přes jeho střežené hranice až později.

V roce 1956, v roce Chruščovova „tajného projevu“ na XX. sjezdu KSSS, započal projekt financovaný CIA, díky němuž začnou proudit přes železnou oponu tisíce knih a časopisů. V této souvislosti vyšlo 28. října 1956 v New Yorku první číslo exilového časopisu Svědectví; také v následujících letech postupně, s finanční pomocí západních států, především Spojených států, vzniklo několik exilových knižních nakladatelství, objevily se noviny a časopisy vydávané krajany, primárně určené pro čtenáře v Československu.

Po roce 1969 dostaly akce na podporu transferu zahraniční a exilové literatury a zároveň „exportu“ dokumentů a rukopisů autorů, kteří nemohli v Československu publikovat, technicky a logisticky organizovanou podobu. S finanční pomocí CIA bylo po dohodě Pavla Tigrida a Jiřího Pelikána jakožto představitelů poúnorového a posrpnového exilu zakoupeno několik automobilů, speciálně upravených s uvnitř zabudovanými tajnými schránkami na převážený kontingent. Státní bezpečnost se této „ideodiverzní“ činnosti snažila všemožně bránit, nebo ji mít alespoň pod operativní kontrolou, k čemuž mj. využívala svých agentů usazených již dlouhodobě za železnou oponou, případně agentů, kterým umožňovala krátkodobé výjezdy do zahraničí.

Prominentním agentem v této struktuře byl Ivo Šafář, působící ve Vídni už od roku 1964, později činný i jako vedoucí vídeňské kanceláře Rádia Svobodná Evropa. V sedmdesátých letech se stal Šafář ve Vídni správcem skladu sloužícího jako překladiště exilové literatury, z Paříže doplňované Pavlem Tigridem. Automobily převážející do Československa určený kontraband jej doplňovaly částečně v tomto skladu, od něhož měla StB klíče, a tedy neomezenou možnost jednotlivé zásilky kontrolovat. V místnosti dokonce instalovala prostorový odposlech, aby mohla kontrolovat komunikaci agenta Šafáře s nic netušícími kurýry, kteří náklad převáželi přes hranice.

V roce 1975 vzniklo další dopravně-komunikační spojení exilu s domovem, organizované členy exilové sociální demokracie kolem Přemysla Janýra1 ve Vídni. Kamion na této lince byl vypravován ze Spolkové republiky Německo Milanem Horáčkem, zapojeným do exilové práce krátce po jeho odchodu z Československa po srpnové invazi 1968. Zatímco o spolehlivosti M. Horáčka netřeba pochybovat,2 v Praze přebírali převážený obsah z této trasy agenti StB Jiří Lom a František Peřina. Počátkem roku 1978 byl tento kanál exemplárně „odhalen“, aby ho mohla komunistická propaganda prezentovat jako příklad diverzní činnosti Západu.

Rovněž automobily vypravované od počátku sedmdesátých let Janem Kavanem z Londýna3 byly pod částečnou kontrolou StB, která však z taktických důvodů nechtěla proti tomuto tranzitu okamžitě zasáhnout, ve snaze získat čas na zmapování návazného distribučního řetězce v Československu. Navíc si byla vědoma, že by zásahem proti stávajícím, třebaže z její strany nedokonale kontrolovaným kanálům musela pracně odhalovat kanály další, jaké by nepochybně po likvidaci dosavadních vznikly.

Na podzim 1980 zaznamenala Státní bezpečnost (její 10. správa, pro „boj s vnitřním nepřítelem“) významný úspěch, když se jí za nevědomého přispění Petra Uhla podařilo do distribučního okruhu přebírání karavanových zásilek, speciálně těch, které byly vypravovány Janem Kavanem z Londýna, umístit svého agenta Pavla Muraška. Tento ze strany StB „podvedený agent“ (domníval se mylně, že na své přání pracuje pro sovětskou tajnou službu KGB, jak to na něj StB narafičila s pomocí rusky mluvícího podplukovníka Jana Zejkána, narozeného na Podkarpatské Rusi) se již v listopadu 1980 se svěřeným tajným úkolem účastnil v Průhonicích vykládání karavanu společně s Jiřinou Šiklovou.

V souvislosti s eskalující situací v Polsku, se vzestupem hnutí Solidarita a ovšem i po úspěšně instalovaném prostorovém odposlechu v pařížské redakci Svědectví (s pomocí spolupracovníka redakce Imré Gajdoše, přímo pod Tigridovým pracovním stolem) bylo vedením StB rozhodnuto (a to po schválení ÚV KSČ), aby byl v noci z 27. na 28. dubna 1981 na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti zadržen automobil (akce „Kamion“) s francouzskou kurýrní posádkou složenou z Erica Gillese Thonona a Françoise Anisona a následně rozpoutána rozsáhlá policejní akce v Praze, Brně a Bratislavě. Bylo při ní zadrženo kolem třiceti osob, na osm z nich, v čele s Jiřinou Šiklovou, byla uvalena vazba a připravován (později neuskutečněný) proces pro podvracení republiky dle § 98 trestního zákona.

K zadržení „francouzského kamionu“ došlo paradoxně v době, kdy se těžiště převážení dokumentů a zpráv přesunulo do prostředí diplomatických kruhů. V roce 1979 se Jiří Pelikán, vydavatel exilových Listů, stal poslancem Evropského parlamentu, což mu nejen otevřelo dveře k mnohým západoevropským politikům, ale umožnilo též spojení exilu s domácí opozicí bezpečnějšími diplomatickými kanály.

Zároveň byly po zadržení karavanu v roce 1981 pro účely tranzitů přes železnou oponu přestavěny další dva automobily.4 O prvním z nich, značky Ford Tranzit, se Státní bezpečnost nikdy nedozvěděla. Ve druhém automobilu, značky Opel Kadett, se tajnou schránku zabudovanou profesionály CIA nepodařilo StB odhalit, přestože byl automobil na hranicích cíleně podroben více než hodinové prohlídce.

Organizace přebírání zahraničních zásilek a odesílání disidentské pošty byla veskrze náročnou, ze strany Státní bezpečnosti sledovanou činností. StB si byla vědoma, že by se bez podpory ze zahraničí, ať již materiální, nebo politické, podařilo domácí opozici marginalizovat, a stejné přesvědčení vládlo i v části disentu. Předávání zpráv o porušování lidských práv v Československu, stejně jako přežití české nezávislé kultury bylo na kontaktech domova s exilem přímo závislé.


Od počátku sedmdesátých let se na této riskantní činnosti, na jedné z předních pozic podílel Petr Pithart – dřív, než byl v roce 1977 vystřídán Jiřinou Šiklovou. Už před svým návratu ze studijního pobytu ve Velké Británii se sešel s Jiřím Pelikánem a na magnetofonovou kazetu namluvil svou představu, jak by mělo spojení s exilem fungovat a jak tuto činnost utajit.5

Po svém příjezdu do již „normalizujícího se“ Československa se Petr Pithart stal pro Státní bezpečnost sledovaným „objektem“. V červnu 1972 byl na něj, pod krycím jménem Hrabě, založen svazek s registračním číslem 3634, v kategorii prověřovaná osoba. O šest týdnů později byl svazek přeregistrován do kategorie „signální“, tedy nejvyšší formy operativního rozpracování. Po vzniku 10. správy pro boj s vnitřním nepřítelem v roce 1974 byl svazek předán na první odbor, první oddělení, kde byl veden do března 1980. V letech 1980 až 1982 je Pithart rozpracováván Krajskou správou StB v Praze, od níž byl 30. 12. 1982 uložen jeho svazek do archivu pod číslem 729 231 MV. V září 1983 je jeho rozpracování obnoveno na 10. správě, prvním odboru a druhém oddělení, pod registračním číslem 26296. Ze zápisu o plných pěti dílech operativního svazku si lze učinit představu, o jak rozsáhlý materiál se jednalo, neboť jednotlivé díly svazků mohly mít pouze tři sta stran. Lze z toho usuzovat, že Pithartův svazek měl v roce 1983 už nejméně 1500 stran.

Podotkněme, že v Archivu bezpečnostních složek se rovněž zachovaly svazky vedené na Pithartova otce Viléma. Už v době jeho působení ve funkci velvyslance v Bělehradě v letech 1954–1960 si Státní bezpečnost trvale stěžuje, že není nápomocen v provádění špionáže a že její práci různými způsoby sabotuje – tehdy v terénu zvláště exponovaném, za pokračující, jen formálně usmiřované roztržky SSSR s Titovou Jugoslávií. Podobné výhrady se objevily i po dobu působení Viléma Pitharta v Paříži v letech 1966–1970, kdy se měl dokonce podle informací rezidentury v roce 1968 kontaktovat s Pavlem Tigridem a zapojit do pomoci československým uprchlíkům po srpnové invazi.

Počátkem roku 1974 provedla StB tajnou prohlídku na pracovišti „objekta“ (rozuměj Petra Pitharta). Tzv. „výjem“ se uskutečnil 1. února 1974, od 16.30 hodin do 19.15. „Cílem úkonu,“ informuje nás StB ve své příznačné dikci a profesním žargonu, „bylo nalézt a zadokumentovat poznatky týkající se spojení s emigranty, kteří vyvíjejí nepřátelskou činnost proti ČSSR. Úkon byl proveden na pracovišti objekta v jeho pracovním stole a sekretáři. […] Prohlídku písemností ve stole provedl s. Korecký a podle jeho vyjádření nebylo nic z hledaných materiálů nalezeno.“

O téměř tři měsíce později v roce 1974 nasazuje operativa na Petra Pitharta svého dlouholetého agenta Čestmíra Čepelku…

Profil agenta Čepelky – odhalují studované dokumenty – má poměrně hluboké, do minulosti sahající vrstvy: už 5. května 1956 navrhl npor. Saska získat JUDr. Čestmíra Čepelku jako informátora z okruhu profesorů a studentů Právnické fakulty UK. Přidruženým Čepelkovým úkolem bylo v té době donášet na prof. Václava Příhodu, významného odborníka v oblasti mezinárodního práva, u kterého Čepelka bydlel v podnájmu. Čepelkův operativní pracovník nadějeplně uvádí, že „jmenovaného Čepelku má rodina Příhodova ráda jako vlastního syna“, manželka prof. Příhody byla Čepelkovi dokonce za svědka na svatbě. Důvěra Příhodových Čepelkovi nezabraňuje poskytnout Státní bezpečnosti klíče od jejich bytu, a dokonce nechat prohledávat osobní věci prof. Příhody. Zkrátka – pochvaluje si dobová zpráva operačního důstojníka –, Čepelka byl sice prof. Příhodovi v lecčems „zavázán, avšak v průběhu rozpracovaní podal k němu řadu závažných zpráv, které se prověřením ukázaly jako hodnověrné“.

V dubnu 1974 tedy TS (tajný spolupracovník) Čestmír Čepelka, krycím jménem Publicista, kontaktuje Petra Pitharta. Mělo tomu být s odvoláním na Josefa Pokštefla, toho času v emigraci, Čepelkova známého ze společných studií. Pokštefl několikrát poslal přes Čepelku spojky, které měly Pithartovi zpoza železné opony doručit vzkazy a honoráře za texty hojně uveřejňované v exilových periodikách. Vlastnictví valut bylo v komunistickém Československu klasifikováno jako trestný čin, StB tedy naplánovala jejich předání do rukou Petra Pitharta „zadokumentovat“, aby se toho dalo případně někdy proti němu použít. Ve zdůvodnění celé operace je uvedeno: „Rozpracováním emigranta Josefa Pokštefla bylo zjištěno, že udržuje styk s Petrem Pithartem, bývalým pravicovým exponentem [rozuměj z období let 1968–69 – pozn. RS]. Prostřednictvím TS Publicisty bylo zjištěno, že Pokštefl zasílá Pithartovi větší částky DM/W prostřednictvím západoněmeckých turistů jako spojek. Jeden z nich Wolfgang Sollwedel se TS Publicistovi při žádosti o zprostředkování doručení vyjádřil, že se jedná o částky za příspěvky do emigrantského časopisu Listy.“ Na tomto základě byl TS Publicistovi s jeho vědomím zašit do podšívky saka malý vysílač, s úkolem předat Petru Pithartovi 300 západoněmeckých marek a doprovodný rozhovor o této transakci nahrát. Zde jeho popis celé akce, opět v příslušném, nenapodobitelném slohu: „Dne 26. 4. 1974 jsem odjel autem se soudr. Mazákem do Prahy 1, Dražického nám., kde jsem zaparkoval auto asi 30 m od zájmového domu. Po příchodu agenta do bytu objekta bylo započato s nahráváním. Nosná vlna i modulace byla velmi dobrá. Po celou dobu akce byl ve voze přítomen ŘO, který si průběh akce poslouchal. Záznam pořízen na jednu kazetu. Po skončení akce jsme odjeli na pracoviště, kam nám ŘO přinesl sako s vysílačem…“

Nadále v těchto letech, neprozrazen v konspiračním utajení, funguje Petr Pithart na tuzemském terminálu distribuce pašovaných podvratných tiskovin ze zahraničí i zpětných ilegálních zásilek. Nejen to – byl zároveň spolu s Jiřím Dienstbierem, Lubošem Dobrovským a Rudolfem Slánským autorem podkladů pro „nevolební“ letáky před prvními volbami v normalizovaném Československu v roce 19716; rovněž jedním z autorů strojopisně šířených rad a pokynů, jak vypovídat/nevypovídat při výsleších StB.

Čestmír Čepelka je po celou tu dobu jen jedním z mnoha agentů Státní bezpečnosti, nasazených do prostředí intelektuální opozice. Patřil mezi ně Pavel Muraško v kauze „Kamion“; jako agenti Státní bezpečnosti – zjišťujeme v dokumentech – působili na této „straně světa“ také Milan Svoboda, Václav Rejholec, Bohumil Černý, Václav Hyndrák, Dagmar Krátká, Evžen Zeman nebo Jindřich Fairaizl. V zahraničí jimi byli Ivo Šafář, Lubomír Chladil, Joseph Morava, Petr Podhrázký, Josef Bednařík, Josef Hodic…


Budou-li se někdy psát dokumentované dějiny československého disentu z let 1969–1989, bude třeba vedle jeho samovolně utvářené struktury a jeho aktérů zviditelnit i organizovanou síť a profily jejich protihráčů s legitimacemi StB. V ukládání do kolektivní paměti učiní se srozumitelnějším nejeden příběh lidí, kteří si uložili a plnili svůj úkol navzdory okolní převaze represivního režimu. Na otázku, kde tehdy byl jeden z nich, Petr Pithart – kde byl, „když hřmělo“ –, bude odpověď snadná: tam, kde hřmělo hlasitě a blýskalo se zvláště silně.

Poznámky:

  1. Přemysl Janýr (1926-1998), původem ze soc. dem. rodiny, jako člen levého křídla soc. dem. se po r. 1948 přiklonil ke KSČ, v 50. letech vězeň kom. režimu, r. 1968 usiloval o obnovení Čs. soc. dem., poté představitel exilové Čs. soc. demokracie, v úzkém vztahu k soc. dem. Rakouska v éře Bruno Kreiskeho, kancléře 1970-83. (Pozn. ed.).
  2. Milan Horáček (1946) bude mj. stát koncem 70. let v SRN u počátků strany Zelení (Grüne), za kterou se v roce 1983 stane poslancem Bundestagu (Pozn. ed.).
  3. Srv. ORSÁG, P.: V „meziprostorech možného“, http://petrpithartmemory.cz/ (Pozn. ed.).
  4. „Tajné schránky“ v zadrženém automobilu podrobně dokumentuje vyšetřovací spis č. (https://send.tresorit.com/a#nUnE50zlo0xXOiggy42ejQ)
  5. Srv. ORSÁG, P.: V „meziprostorech možného“, http://petrpithartmemory.cz/ (Pozn. ed.)
  6. Srv. MÜLLER, J.: Pětkrát Petr Pithart, http://petrpithartmemory.cz/ (Pozn. ed.)