Knihovna Petra Pitharta
PETR PITHART, muž bohatého, vzácně celistvého životního příběhu,
2. ledna 2026 pětaosmdesátiletý!
Blahopřejeme, Petře, do Tvých letokruhů, a Tobě i nám i v těchto rozviklaných pozemských časech pozdravem ono churchillovské: keep calm and carry on…
(v příštích dnech a prvních měsících nového roku uveřejňujeme zde vybrané kapitoly z připravované knihy “Léta, místa. Život doba Petra Pitharta”)
(Ernest André Gellner, narozen před 100 lety 9. prosince 1925 v Paříži; zemřel před 30 lety 5. listopadu 1995 v Praze)
Na posledního ze stoletých jubilantů roku 2025 vzpomíná Petr Pithart…
S Arnoštem nahoru a dolů
Slézali jsme společně Arthur´s Seat, vulkanický kopec na východním okraji Edinburghu. Ano, tu ikonickou horu Skotů, ve skotské gaelštině zvanou „Artušovo sedlo“: představte si skalnatý kopec přímo v samotném katastru města, něco jako Petřín v Praze, jenom třikrát vyšší, místy porostlý nízkým, větry slehlým trávníkem, místy zas jen strmá skála. Desítky chodníčků, tu prudkých, tu pozvolných, vyšlapaných těmi, co se vydali nahoru. „Nebojte, znám to tady, byl jsem tu stokrát…,“ říkal nám na úpatí. Kdože? Ernest Gellner – onen věhlasný sociální antropolog, pravda, také někdejší zapálený amatérský horolezec…
Zdvihal se tehdy mimořádně silný vítr, takže poslední desítky metrů jsme se plazili nahoru skoro po břiše, zvednout hlavu – a ulítla by vám… Lezli jsme ve čtyřech, také ona bystrá slovenská politoložka a socioložka Soňa Szomolányiová a Jano Čarnogurský, někdejší slovenský premiér v době, kdy já byl tím českým. Přívrženci a hlasatelé skotské státní nezávislosti a jejich odpůrci nás tři po rozpadu Československa pozvali, abychom jim zkusili poradit, zda rozdělit, či dál držet pohromadě Spojené království včetně Skotska … Ernest, pro mne tedy už Arnošt, dělal tehdy na té sešlosti nám i Skotům moderátora…
Lezl jsem nahoru jako první. Ohlédnu se, a vidím Arnošta, jak se plazí za mnou – s holí v ruce, trápila ho osteoporóza – a napřahuje se tou holí před sebe. Natáhl jsem se, abych se pokusil Arnošta přitáhnout. Přímo se vztekl a zařval na mne v tom větru: já sám! To byl celý on!… Ale dolezli jsme. Leželi jsme pak na vrcholu, tvářemi k sobě a křičeli nadšením. Beze slov – chvilka společné radosti.
Pár let před tím se Arnošt Gellner vrátil po téměř padesáti letech do Prahy. Vláda České republikv, ještě za časů federace, tedy „za Pitharta“, přijala nabídku George Sorose – žáka a obdivovatele téhož Karla Poppera – a umožnila mu zřídit v Praze Středoevropskou univerzitu (Central European University, CEU), onu legendární mezinárodní společenskovědní a humanitní vysokou školu, na kterou můžeme dnes už jen vzpomínat. Měla podpořit proměnu světa po pádu komunismu. („Cihly a maltu“, tedy střechu nad hlavou, dodáte vy – řekl nám tehdy Soros –, já zajistím všechno ostatní, včetně stipendií, bohaté knihovny a mezinárodního renomovaného učitelského sboru.)
Pozvání Ernsta Gellnera v roce 1992 do Prahy jako profesora na CEU bylo nejprve tichou senzací. Ernesta tu totiž málokdo znal, přestože už byl světově proslulý, snad jen několik sociologů kolem Jiřího Musila, prvního ředitele Nadace pro založení CEU. Svou orientací byl Ernest Gellner sociolog urbanity a jejích modernitních antropologických důsledků. V letech 1993–95 vedl zde Institut pro studium nacionalismu. Institut nesl jeho jméno – však také něco znamenalo. Za Gellnerem se do Prahy sjížděli špičkoví profesoři, doktorandi a studenti ve snaze porozumět v neposlední řadě tomu, co se začalo vynořovat za druhé balkánské války, kdy se v důsledku nezvládnutého nacionalismu začaly bezohledně vraždit národy bývalé Jugoslavie.
Chodbami, v seminárních místnostech a přímo na přednáškách – byl jsem toho svědkem – zaznívalo slovo „Bosna, Boznia“… Praha se Gellnerovou zásluhou stala nakrátko jedním z ohnisek bádání o nacionalistické hrozbě pro celý svět. Arnošt tu byl ve svém živlu: zase doma, a přitom mezi svými, stejně zaujatými kolegy a nejnadanějšími studenty z celého světa.
Novodobým nacionalismům dokázal Gellner rozumět, odmítal je jako produkty staré či nové romantické citovosti a chápal je jako logické součásti modernity 18. a 19. století. Snažil se hledat způsoby, jak je zbavovat jejich destruktivity. Vůči dnešní identitární politice by nejspíš zůstal skeptikem.
V Praze to Arnošt dobře znal. Byla totiž „jeho“. Narodil se do pražské židovské, německy mluvící rodiny, bytem na Vinohradech. Doma se mluvilo německy; na vinohradské obecné škole česky, na reálném gymnáziu s anglickým vyučovacím jazykem (v pražských Dejvicích už od roku 1927) zase anglicky.Oxford, Balliolova kolej
V březnu 1939 utíká Gellnerova rodina před Hitlerem, z Prahy do Británie, kde Ernest gymnázium dokončil. V roce 1943 se zapsal na Oxford, Balliolova kolej. Studia přerušil, aby se v roce 1944, upomenuv se na svou středoevropskou vlast, přihlásil do Československé samostatné obrněné brigády, která bude na konci války obléhat dlouho nedobytný Dunkerque a se kterou se pak v roce 1945 dostane až do Prahy. V uniformě se zapisuje na znovuotevřenou Karlovu univerzitu, v uniformě navštěvuje přednášky docenta Jana Patočky na filosofické fakultě. Jejich „neexaktnímu“, „metafyzickému“ jazyku prý při svém oxfordském „pozitivistickém“ vzdělání nepříliš rozuměl, ale hlavně se mu v Praze nelíbí politické obzduší, se všemi náběhy k únoru 1948. Nečeká a vrací se do Anglie, na svou oxfordskou alma mater, kde dokončí studia. Po dvou letech začne působit na neméně věhlasné London School of Economics. Bude tu pobývat po pětatřicet let, se strmým vzestupem jako originální sociální antropolog a sociolog… vlastně také jako sociální historik a filosof idejí: E. G. – Nezařaditelný. Ovlivněn sociologií Maxe Webera, sociální antropologií Bronislawa Malinowského i Karlem Popperem, myslitelem moderního liberalismu i teorie vědy, myslel Gellner v souvislostech, které se nedaly zařadit do škatulek oddělených kateder. Dnes by se také řeklo „veřejný intelektuál“; myslitel, který svými originálními vývody dráždil i v intelektuálně tolerantní Anglii, jinak na leccos zvyklé. Dráždil i imponoval a zase dráždil, na počátku schytal i kritiku Bertranda Russela… Myslitel – toto jméno dávám Gellnerovi vědomě – podával všechno své originální bádání v rámci akademických standardů, nikdy se nesnažil za každou cenu na sebe upozorňovat.
Nikdy předtím ani potom, co Gellner působil na CEU, jsme my Češi neměli “in humanities“ světově proslulejší osobnost, ale ani ždibíčkem mysli jsme to netušili. Arnošt si přitom nás, a ovšem i Středoevropany vůbec, pozorně prozkoumal. Když pak přijel na CEU, doptával se už naprosto zasvěceně.
Mluvil energicky, živě gestikuloval a bylo skoro dojemné, jak mu v češtině naskakuji prvorepublikové archaismy; také český jazyk a jeho literatura ho zajímaly v jejich historických proměnách… Nepěstoval však nostalgii, nadevše prosazoval kritickou reflexi.
Ukázalo se nicméně, že Středoevropská univerzita i Gellnerova mise v jejím rámci znamenaly příliš prudký náraz do pražského prostředí. Čeští intelektuálové, akademická obec a ovšem i vláda Václava Klause tento nápor nevydrželi. Gellner byl pro nás příliš britský, příliš racionální, a příliš ostrý. Byla to právě Klausova vláda, nastupující po vládě české, jež zrušila její tři roky staré usnesení, kterým byla Sorosova univerzita původně zřízena. Z „formálně-ideových důvodů“ vypoklonkoval Klaus a Piťha Středoevropskou univerzitou z Prahy, bohužel i za alibistického, bázlivého mlčení akademické obce.
Skandál intelektuální, regres politický. Nevím o větším za celých těch pětatřicet letech po převratu 1989. Kutnohorský dekret z roku 1409 je příliš daleko, ale podobnost je to nápadná: Čechy se už tehdy, za Václava IV., v nacionalistické křeči dobrovolně provincializovaly, studenti nečeských „národů“, zbaveni na univerzitě rovného postavení, hromadně opouštěli Prahu.
Ptal jsem se později Jana Stráského, tehdy ministra Klausovy vlády: jak jste mu to mohli schválit? Byli jsme tenkrát hodně rozpačití, říkal Stráský, nevěděli jsme pořádně, o co jde, a Klaus na tom trval: že prý dal i slovo tehdejšímu ministrovi školství Petru Piťhovi, jenž aktivitu Sorosovy Středoevropské univerzity přirovnával ke křížové výpravě proti Albigenským, která na začátku 13. století vtrhla do Akvitánie a „během dvaceti let tu kvetoucí zemi rozvrátila“. Tedy Soros a Gellner – papeženci jednadvacátého století…
Za pouhé dva roky po svém vzniku se musela Středoevropská univerzita stěhovat do Budapešti. Rozčilený Ernest Gellner dostává z toho nuceného, stěhování ještě na pražském letišti infarkt a ve své Praze umírá.
Budu osobnější, než bývá zvykem. Měli jsme se – když jsem po odchodu z české vlády začal na CEU badatelsky působit – s Arnoštem v Praze rádi. Asi jsem mu připadal nejméně poblouzněný českým sentimentalismem, rostoucím z romantismu národního obrození. Asi taky proto, že jsem měl za sebou aspoň pár měsíců v Oxfordu, odkud mě v únoru 1970 vyhnal Husák, a že jsem měl napsanou a v českém exilovém nakladatelství vydanou knihu Osmašedesátý. Gellner ji četl a s některými výhradami jsem v jeho očích obstál.
Gellner byl proslulý tím, jak otočil pořadí pojmů „nacionalismus“ a „národ“. Ideologicky prosazovaný nacionalismus to byl, který zrodil moderní národy, nikoli opačně, jak se převážně soudilo a dosud i soudí. Působily tu procesy industrializace, urbanizace, migrace z venkova do měst… všechny tyto procesy, které pohádkový obrázek českého národního obrození se všemi těmi ušlechtilými hnutími mysli venkovských učitelů a probudilých farářů nepostihuje… V tomto ohledu, uvažoval také Gellner, si Češi své dějiny dlouhodobě romantizují, poetizují, a hlavně náruživě moralizují. Zajímají nás víc „literatura“, „básničky“, nacionalismus sám jako politická ideologie – víc než společenské instituce. Dáváme přednost jednorázovým gestům před ustavenými strukturami, institucemi, pravidly. V tom spočíval i můj spor s Václavem Havlem, pokud jde o obrazný výklad metafory o zelináři a plakátu „proletáři všech zemí…“ v zelinářově výloze, jak je zelinář musel mezi cibulí a mrkví konformisticky vyvěšovat. Havel ve svém slavném eseji Moc bezmocných psal, že když ten prodavač plakát z výlohy statečně vyndá, pomůže tím ke změně poměrů. Já jsem přízemně namítal, že ke změně poměrů přispěje spíš tím, že přestane zákazníky šidit… Gellner by ten spor možná komentoval jako: česká gesta proti strukturám, pravidlům, institucím… „Politický život rádi odíváme do kulturních forem,“ tuto mou tezi z Osmašesátého vepsal Gellner jako motto do své knihy o nacionalismech.
Gellner se v Praze samozřejmě stačil v devadesátých letech ponořit do zdejších dějů: Klausova privatizace mu připadala příliš rychlá, celkovou liberalizaci bez kvalitních institucí chápal jako hazard, namítal i na Havlův étos „bytí v pravdě“, pokládal jej, a řekl to šetrně, z úcty před Havlovou statečností, za – neužitečný. Pokud šlo o mne, kritizoval moji zabejčenou důvěru ve federalizaci; dokud tu přece chybí standardizace kultur obou federalizovaných národů, bude ta federace vždycky nestabilním řešením; nacionalismus v jejím rámci je třeba regulovat nástroji právního státu, institucemi a procedurami…
A obecně: „Vy Češi máte sklon k slabošskému moralismu“, ne k věcné konsensuální politice.
Co po Gellnerovi zůstává? Bohužel žádná „škola“. Můžeme se opírat jen o vzpomínky účastníků již skončeného gellnerovského semináře, který i po Gellnerově smrti Jiří Musil obětavě organizoval. Každopádně ale něco zůstalo v nás, kteří jsme měli to štěstí s Arnoštem Gellnerem pobývat, něco jako určitý styl myšlení, neuctivost k posvátným pojmům, odpor k mlhavému moralismu, kritický přístup k módní „měkké“ občanské společnosti bez institucí, ochota zobecňovat, a nést za to odpovědnost: důraz na „tvrdou“ sociální strukturu, na to, co je „pod idejemi“.
Gellner nám nabídl, jak mluvit o národu bez patosu.
Jistou míru nacionalismu moderní stát ovšem potřebuje, netřeba jej za to odsuzovat. Není to sám o sobě regres. Bez kulturní homogenizace nefunguje skoro nic, nejméně vzdělání, sociální mobilita a správa.
Zůstává nám po Arnoštu Gellnerovi jistá – nepohodlnost. Nepohodlnost snadného, totiž mythického či už i moralistního „pociťování“. Nejednou jsme se díky němu neradi přistihli při tom, že to není ono. To, když jsme přestali po gellnerovsku tvrdě myslet.
S tebou, milý Arnošte, bylo příjemné být, rozmlouvat v rozhovoru plném přátelské ironie, sarkasmů, vtipů. – Myslet samostatně a tvrdě bez tebe, bylo a je – těžké, nepohodlné. I za ty Tvé šťouchance dík.
Spisovatel a dramatik Pavel Kohout, ročník 1928, nejstarší žijící sig
natář Charty 77, spolu s Václavem Havlem autor jejího úvodního prohlášení, píše – stále s obdivuhodnou vervou píše -, ve vzpomínkách (má na co vzpomínat) i o tom, co den/týden dal, popřípadě přinese:
Bezpamětníci
O nejsilnější lidské vlastnosti
Vážení a drazí, dnes chci psát nejvýživnější věty rozvité, jaké naše mateřština umí, když si navlékne zbroj, kterou ji vybavili čeští myslitelé a básníci od Komenského přes Němcovou a Vančuru až po Vaculíka: své umné přechodníky, pomlčky, středníky i dvojtečky, a vy, čtenáři i posluchači, jak pravil Hrabal – dávejte pozor, co vám teďka řeknu!
Každý tvor čeledi Člověk dostává do vínku od svých genů, poeticky zvaných Sudičky, dvojí výbavu: fyzickou, říká se jí tělo, a psychickou, po Sókratovi a Platónovi se jí říká duše; ta, po Moravanu Kunderovi „zahrada širá, po Rakušanu Schnitzlerovi dokonce „das weite Land – krajina širá“, má svou kouzelnou komnatu – paměť.
Je to mocnější čarodějka, než za jakou je prohlašována láska, neboť lásky přicházejí a odcházejí, ale paměť zůstává i tehdy, je-li pálena, gumována či házena do Orwellovy paměťové díry, ale i zadušena alzheimerem; je totiž tak nakažlivá, že se přenáší i v čase, i přes generace, vždy připravená usvědčit lháře.
Moje pokolení, už téměř vyhynulé, jako poslední poznalo na vlastní kůži zkázu, jakou přináší nejen válka, ale i mír, stane-li se, co se stalo nám Čechoslovákům – že osvoboditelé si tu od počátku připravovali půdu, aby se u nás stali příštími okupanty.
Sovětské vojsko odjíždělo v slunném listopadu 1945 působivě, přes Václavské náměstí, oslavováno zástupy dojatých Pražanů; jemu jsem, stoje na podstavci patrona země naší, psal do notýsku seifertovsky veršovanou a pak i první otisknutou báseň „Na rozloučenou Rudé armádě“, začínající „Tak odcházíte…“ Jenomže toto vojsko se mělo za třiadvacet let vrátit za tmavé noci ze vzduchu.
Puberťáci jako já, vyšlí z tunelu války a oslepení nadšením, potřebovali jedenáct roků, aby po oznámení Nikity Chruščova, že veliký Stalin byl ještě větší zloduch, zvažovali, mají-li skočit z okna jako tvůrce nádherných písní Radim Drejsl, či zůstat svázáni s prohnanou, avšak výnosnou firmou KáeSČé, až našli třetí cestu: občanský vzdor, který nás logicky dovedl k Pražskému jaru 1968.
To vzápětí rozválcovaly pancéře té vrátivší se armády, za což se – zase za třiadvacet roků – po Gorbačovovi omluvil i Putin, jenž to však později vyzmizíkoval, načež vše obratem vygumovali i falešní komunardi u nás, jenomže: paměť světa to chová a dává dál.
Právě jsem opět shlédl americký i ruský film podle Tolstého románu Vojna a mír, v obou jsou velkolepé scény bitev u Slavkova i u Borodina. Točeny v polovině minulého století a neznavše tudíž filmové triky, předvádí ruská verze V & M na mizanscénu snad celou sovětskou armádu, ale i v americké je vojáků, jak říkají Slováci, neúrekom, tedy nadmíru.
A v obou je shodný záběr bojiště po boji; celý obraz vyplňují tisíce mrtvých těl. Natočil jsem tři hrané filmy, takže vím, jak se lidská jatka snímala: asistenti nechali ty davy, postrojené do čerstvě spíchnutých uniforem obou stran, napochodovat do určených sektorů, ty přední nakečupované líčidly, a než se rozjely kamery, zvolal režisér do ampliónů, rusky nebo anglicky, „K zemi!!“ – a masová smrt byla dokonalá.
Půda celé Evropy je podmočená skutečnou krví, bil se tu snad každý s každým, mistry v oboru byli Němci s Francouzi, pročež si po Druhé Světové řekli právě dva z nich, kancléřové Konrad Adenauer a Robert Schuman, v podstatě toto: oč se tu věčně rveme jak psi o kost? no přece o uhlí a ocel, no tak je užívejme – spolu!
Prosté jako trojúhelník nebo trakař, Montánní unie vznikla už šest let po válce, spojila šest států a na ně se postupně jako sněhová koule nabalila EU.
A teď nám někdo tvrdí, že se z ní máme vrátit do zběsilé rvačky o kosti, a vypařit se i z NATO do někdejší pa-suverenity, která byla k smíchu Hitlerovi i Stalinovi a nyní, jak vidno, i Putinovi, Ježíši Kriste! – chce se bezbožně křiknout bývalému evangelíkovi, dospělému ve znaboha s přímou linkou k Nejvyšší instanci… Myslí to ti rádcové vážně, narodili se jako – bezpamětníci?
Byla to právě Charta 77, která za rok a kousek zažije padesátiny, kdo u nás předvedl, že i silná různost názorů může najít společného jmenovatele, a v nechtěném exilu přišlo potvrzení: měli jsme tam jít prvně k volbám a má žena Jelena v jedné heurige, jak se zvou stovky vináren v přírodě, rozdala dvanácti skalním přátelům lístky, aby anonymně uvedli své preference. Výsledek překvapil všechny: pět socialistů, čtyři lidovci, tři Svobodní, spojilo je přátelství s námi, když nikdo z nich nebyl fanatik.
Jsem už na světě sám, a krom kamarádů jsou se mnou audioknihy, počítač a televize, neunikne mi žádné předvolební klání, ačkoli sám zůstávám dál na svém, neboť skandály chápu jako faul hráče, ne trenérů, a tak se má pozornost zaostřila na političku, jež mi přijde nejsilnější z dam.
V době, kdy statisíce klíčů odzváněly u nás komunistům, jí bylo devět, což znamená, že léta odhalování „jejich“ svinstev ji muselo poznamenat stejně jako mne úklid podobně krvavé špíny z Protektorátu. TV diskusi mluvčích politického spektra ovládla tak, že smetla i moderátorku, ale v jisté chvíli došlo, k čemu dochází při samovolném výtrysku emocí: oči jí zaplály, až se podobala Svobodě Vedoucí Lid Na Barikády, jak pojmenoval svou slavnou malbu Delacroix, a současně mi ji připomněl Ernest Denis ve Všeobecné historii, popsav podrobně ženy, štrikující šály na náměstí de Greve, které s výskotem sčítaly hlavoseč gilotiny.
Jsem té paní bývalý soudruh, a než mě sovětská Bílá kniha nazvala kontrarevolucionářem, byl jsem v SSSR na mnoha premiérách svých her a sledoval, jak se Rusové prodírají trnitou kalvárií své vlasti, jak jsem ji před nimi prošel já. Když jsem se tam na další premiéru – za Kristových třiatřicet let – vrátil jako host ministra kultury, cítili a mysleli jsme už stejně. Od záboru Krymu zmlkli, jsou znovu bezpamětní, majíce zase strach.
Ta paní přišla do zmíněné debaty v kostýmu přímo běloskvoucím, ale nepůsobila jako andělíček strážníček, ty oči a břeskný hlas ji měnily v archanděla Gabriela s plamenným mečem Pravdy, vyzařovala příliš inteligence, než aby bylo možno uvěřit, že ona věří svému poselství. Byl to výkon na úrovni profesního umění, a já jsem zadoufal, že se mnou tu mrazivou krásu sdílí co nejvíc pamětníků i mladých, ale vnímavých diváků, a ti starší že přijdou k letošním volbám s nevymytou pamětí, uchovávající nehasnoucí obraz té slavnostně odšedší armády, jež ustavičně osvobozuje sousední země, aby je záhy bezpamětná mátuška Rus přitiskla ke svým bezhraničným ňadrům. Stačí.
Zaujaly nás stopy, které vedly o minulém pondělí do Bílého domu z Helsink. Postrádajíce mezi přišlými evropskými lídry zástupce středoevropského Polska, s tím větším zadostiučiněním vnímáme přijetí Alexandera Stubbse, prezidenta “malého” Finska..
V nástupu ke společnému jednání kráčí Stubbs mezi Zelenským a Trumpem; pak na společném “rodinném” fotografování (vypadá to, že laškovném, jak z té úctyhodné defilující řady mnozí/mnohé, Giorgia na Ursulu, na sebe jukají, pošilhávajíce, co na to Donald) má Alexander Stubbs po levici opět hlavního aktéra Zelenského, po pravici evropsko velmocenského Keira Starmera…
Významný mezi významnými, jedinečný při této příležitosti jako symbolický reprezentant Finska, čerstvého člena Severoatlantické aliance – s tomu příslušným pocitem ostražitosti vzhledem k 1.325 km dlouhé finské hranici s Ruskem (“Putinovi v principu nelze plně důvěřovat,” řekl Stubbs v Bílém domě), s historickými zkušenostmi své vlasti ze Zimní války se Stalinem v letech 1939-40 i se zkušeností omezené suverenity Finska pod dohledem Sovětského svazu v tzv. finlandizaci v časech studené války… Hlavní město Finska Helsinky stalo se navíc právě před padesáti lety (1. srpna 1975) místem podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (OBSE), vyhlašujícího principy svrchované rovnosti, neporušitelnosti hranic, dodržování mezinárodního práva ve vztazích mezi státy; na jedné straně stvrzujícího Sovětskému svazu a jeho vlivové středo-východoevropské zóně územní zisky z druhé světové války (hranice na Odře a Nise), na druhé straně se tak stalo výměnou za závazky v oblasti lidských práv, jakkoli je SSSR u sebe doma ani u svých tehdejších satelitů nehodlal dodržovat. Apel na jejich dodržování byl hybným momentem vzniku národních helsinských výborů, hned v Ruské SFSR a také v Ukrajinské svazové republice, a rovněž i v tehdejším Československu. Započat tak v 70. letech dvacátého století Helsinský proces…
K tomu cílí poznámka, kterou nás Martin Palouš, někdejší signatář a mluvčí Charty 77, v letech 1990-92 náměstek ministra zahraničí, 1994-98 předseda Českého helsinského výboru, od 2018 člen Rady ÚSTR – obeslal právě v souvislosti se summitem v Bílém domě 18. srpna tohoto roku:
Kdo byl v Bílém domě za Evropu?
Čtyři představitelé vlivných států – Německo, Francie, Itálie a Velká Británie. Proč chybělo Polsko, vůbec střední Evropa, Rumunsko? Vždyť to jsou právě tyto státy, které učinily tragickou zkušenost se sovětským komunismem, dnes převlečeným do hávu ruských imperiálních ambicí.
Tři zástupci regionálních organizací/ uskupení podílejících se na evropské politické architektuře – NATO (Mark Rutte), EU (Ursula von der Leyen) a OBSE (finský prezident Alexander Stubbs, jehož země má u příležitosti 50. výročí podepsání Závěrečného aktu helsinské konference v této instituci předsednictví). Přítomnost třetího z nich (kromě své oficiální role v Bílém domě má jeden báječný komunikační instrument na jednání s Trumpem: je golfista) považuji za obzvlášť důležitý fakt, potvrzující mou hypotézu, že je to právě Helsinský proces, nejen jako důležitá průvodní zkušenost z minula (vedoucí k pádu komunismu v roce 1989 a návaznému formování nového evropského politického řádu), ale i jako určitá perspektiva, která se nabízí nyní, vyhlížíme-li se v srpnu 2025 do znejistělé budoucnosti…
V této souvislosti rezonuje konference, konaná 31. července k výročí Helsinského protokolu, jíž jsem se v Helsinkách aktivně účastnil (k tomu též odkaz na dokumentární film o helsinském procesu: https://youtu.be/Yr4nGZNJVkU?si=mvIeAAXxUBwi-fi), a také moje reflexe, o nichž hovořme vzhledem k úmyslu si na počátku roku 2027 připomenout 50. výročí Prohlášení Charty 77 a související 50. výročí smrti Jana Patočky i 100. výročí filosofova narození… Helsinské hnutí je procesem, jehož bylo občanské hnutí Charty 77 organickým důsledkem a do jehož neskončeného pohybu se i dál včleňuje…
Dívali jsme se na to všichni: před Putinem rozvinut na letištní ploše červený koberec, na kterém jej velkolepě vítá prezident Trump a odvádí jej k pódiu, na kterém oba stanuvše (Putin jako redivivus, očištěný?), učinili to pódium “světovým”. Jde totiž o válku “evropského světa”, vedenou na území evropské Ukrajiny…
Ohlasy – publicistů, komentátorů, domácích i světových politiků – doplňujeme slovem sedmadevadesátiletého spisovatele Pavla Kohouta z nejbližšího okruhu Knihovny PP, jak byla ve “fejemailu” (termín Kohoutův), v žánru fejetonově-mailovém”, poskytnuta internetovému časopisu Echo a také Knihovně PP…
Vojna a mír
Myšlenky diváka světového spektáklu v kulisách z tajícího ledu
Název tohoto „fejemailu“ prý už vynalezl jakýsi Rus (po své téměř stoleté zkušenosti dodávám ihned, že jsem právě použil humoru!), ale nepožívá už autorskou ochranu a nemyslím, že bych vymyslel přesnější. Dožívám se času, kdy stejně jako v mém dětství je sázenek na vojnu víc než typů na mír. Půlnoční utkání supertěžkých vah o titul vládce světa bylo tak napínavé, že vybudilo mysl do krajních obrátek:
Na stáří je nejhorší, že připomínat osobní prožitek se jeví mladším, kteří to nezažili, jako provokace, jež jej znovu přivolává. Starý muž si pak nemůže nevybavit z literatury zděšení zženštilých Římanů, když jejich po staletí vítězící legie v plné zbroji, ale už dávno jen osazené nájemnými žoldnéři, zmasakrovalo v lese Teutoburském téměř holýma rukama tsunami barbarů. Byl jsem v mládí sám příliš hloupý, než abych dnešní mírotvorce, žádající vyměnit všechnu výzbroj za tisíc klarinetů (netýká se Jiřího Suchého, ten za ně chtěl vyměnit Varšavský pakt!), nazýval hlupáky či dokonce zrádci vlasti, když jsou prostě – neznalí. Ale stále cítím nutnost jim tu prožitou hrůzu zpřítomnit, i kdyby to mělo zbystřit jediného ze sta. (Umím i krátké věty, ale rozvité slouží líp naléhavosti tohoto textu.)
V noci na 14. únor 1945 jsem měl náletovou službu v tělocvičně chlapeckého gymnázia v Dušní ulici, prázdného, neboť od Vánoc nevytápěného. My sextáni (septimáni už totálně nasazeni v „Rajchu“) jsme se o ni prali, tak lákavé bylo rozvalovat se s třemi spolužáky, zachumláni v nepraných houních na potem čpících žíněnkách, svobodně kouříce a popíjejíce náhražku rumu. Noc nám zpestřilo obvyklé dunění spojeneckých svazů, letících kamsi „na skopčáky“, a z okna jsme nadšeně zdravili sněžení vloček z aluminia, rušící zaměřovače světlometů a „flagabvérkanónů“ zvaných flak. Před polednem jsme už čekali na střídu, když se bez výstrahy začal hroutit svět.
Celou Evropu zavalila mlha a radary i sonary byly ještě v plenkách. Když americký šéfnavigátor spatřil v trhlině bílé opony zámek a řeku, byl si jist, že vidí drážďanský Zwinger i Labe. I nařídil vzdušné flotile – pal! A bomby ryly v Praze ohnivou brázdu od Radlic po Pankrác. Vzápětí ji potvrdil rozhlas. Pádil jsem za divého koncertu sirén i zvonů do Mánesovy ulice, kde bydlela Věrka Joudová, má první, ještě platonská láska. Dostal to sousední dům a hasiči se po žebřích drali do poschodí k muži, ztuhlému vsedě na wécé.
Naši sextu si pa přisvojila Cé Pé Ó, civilní protivzdušná obrana. V mundurech poraženého afrikakorpsu jsme byli dovezeni na Nový židovský hřbitov. Za hrobem Franze Kafky, jehož jsem směl poznat až za dvacet let, byla budova, kam zatímně uložili sedm set a jedno lidské tělo. Rozkaz zněl – Popadnout za rohy podložených pytlovin, vynést a přeložit do jedné ze stohu rakví. Mám v deníčku záznam:
„Poprvé jsem viděl nahou ženu. Ženská ňadra. Nepodobala se ničemu, co jsem si představoval. Byla nestvůrně velká a odporně žlutá. Na palci nohy měla cedulku z papundekklu. Na ní stálo: HANA KORUNOVÁ 19 let“.
Přinesli nám „chlast na kuráž“ a my se skoro vmžiku ožrali. Když pak opět zavřískaly sirény, rozutekli jsme se a k našemu údivu nás nikdo nehonil. Za pár neděl jsme měli my, chlapci z Dismanova souboru, v Radiopaláci na Šverince (předtím na Fošovce, pak Stalince a dnes konečně jen na Vinohradské) natočit hru Daidalos a Ikaros. Místo toho jsme odšroubovali orientační tabulky, načež nás zaskočil prudce vzplanutý boj pražských policistů s cyklistickým oddílem Waffen SS. Přežili jsme jej za barikádou psacích stolů v jakési kanceláři. Pak už bylo mrtvol mračno. Poslední jsem spatřil devátého května, visící upálená z lucerny na Národní třídě. Byl gestapák, tvrdili kati s páskou Revoluční gardy.
A to byla celá má druhá světová válka, zrníčko prachu v ní, ale stačí mi dodnes. Až v sedmdesáti mě donutila napsat román Hvězdná hodina vrahů. A vracím se k ní i ve věku sto minus tři, nebo už s jistotou vím, že jediný záchranný kruh proti vojně Třetí a patrně Poslední je přesně vyjádřen latinským moudrem SI VIS PACEM, PARA BELLUM! Chceš-li mír, připrav se na válku! Nenašel jsem v dějinách jediný případ, kdy agresor ohroženému slíbí, že už bude hodný – a taky to dodrží. Už přes deset let to potvrzuje Vladimír Vladimirovič.
Ale proč to píši, když všechno jsou to jen Hamletova „slova, slova, slova“. Protože chci připomenout ČIN. Léta Páně 1936, v den mých narozenin (jakož i v den Stauffenbergova atentátu na Hitlera 1944 či Armstrongova výstupu na Měsíc 1969) se cele rozhořela španělská občanská válka. Proti vzbouřenci Frankovi se však nezvedl odpor evropských vlád, a tak povstali mnozí jednotlivci, kteří uhodli, co hrozí. Interbrigadisté z Československa bojovali pod heslem „U Madridu bráníme Prahu“. Nestačili však, a paní Historie nám poslala výmluvnou tečku: v březnu 1939, kdy padl Madrid a s ním i republika, kynul svým zbrojnošům z okna pražského Hradu Adolf Šílený.
x x x
Minula pátá hodina z půlnoci na 16. srpen 2025. Začínám končit rozepsaný fejemail. Stínový tyjátr zápasu o pás Mistra světa a okolí skončil, když oba borci vybrali vstupné a zmizli. Mužná láska vítězí. Teď je vše na Evropě! A to mě nutí vyslovit nahlas, co mám dávno na jazyku:
Někdy v minulém roce vyslovil prezident Macron větu, že by mohl na Ukrajinu vyslat vojáky Francie. Vyděsil tím právem všechny voličky-matky a média ten výrok vyzmizíkovala. Já se teď ptám, proč v době, kdy ruskou frontu vycpávají desítky tisíc robotů z Ká eL Dé eR, nemůže se v zemích Evropy – a tedy i u nás – zformovat, jak k tomu vyzývá Marseillaisa, batalióny dobrovolců, nejlíp svobodných veteránů, kteří dobře vědí, oč jde?! Ptám se, doufaje v bouřnou ozvěnu a končím upravenou slokou buřiče Bezruče:
Všichni vy na Sítích, všichni vy, dím, / co mně spíláte, Hajzle Pavle, / mám hruď krytu krunýřem ocelovým, / a marně si brousíte šavle!
Pavel Kohout, v noci z 15. na 16. srpna 2025
Aktuálně: v Havlíčkově Brodě se v předposledním srpnovém týdnu uskuteční 21. ročník mezinárodně renomované Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského, určené pro studenty zajímající se o média, o ta tradiční i o tzv. “nová”, v jejich provozu, jakož i v jejich publikovaných obsazích, v HB už rovněž tradičně o kultuře a historii střední Evropy…
V předstihu posíláme zároveň pozvánku na blízce příbuznou Podzimní školu Josefa Kalvody, pro zájemce o historii a politologii. V září na ni přislíbil účast i “náš” Petr Pithart…
(13. července 1925 – 6. ledna 2010)
Dodatečně, k připomenutému letošnímu lednovému výročí, ohlašujeme na prahu měsíce července rovných sto, arci nedožitých let Ivana Medka – za nás všechny, obdarované, vzpomíná Petr Pithart…
Ta noblesa musela být ztrestána…
To se tak někdy Stvořiteli podaří: parádní kousek muže. Tvář jakoby sekerou do tvrdého dřeva. Hlas jakoby ulitý ze starého zvonu – pamatujeme: Tadyivanmedekhlasamerikyvídeň. Bude ve mně rezonovat až do smrti. Provedl nás časem normalizace až k jejímu konci. A pak tu stál vedle prezidenta Havla jako jeho rovnocenné alter ego. Zázrak českého člověka: Ivan Medek.
Jeho anamnéza je trestí toho nejlepšího z první československé republiky: otec brigádní generál, legionář prošlý sibiřskými bojišti, v Praze pak správce Památníku osvobození pod památným bojištěm na vrchu Vítkově, který Rudolf Medek obýval i se svou rodinou: genius loci Ivanova dětství, odtud chodil přes kopec do Karlína do školy. Pokrevní vztahy až k nejbližšímu okruhu rodiny TGM: Masarykovy vnučky Anna a Herberta byly Ivanovy tety. Z matčiny strany k vůdčímu představiteli českého impresionismu Antonínu Slavíčkovi: Ivan byl Slavíčkův vnuk, stejně jako jeho bratr Mikuláš, spiritus agens české školy abstraktní malby. Vedle tetiček také spousta pamětihodných strýců: pokračovatel malířského rodu Jan Slavíček, ale i strýček Jiří, filmový střihač vyučený v Hollywoodu, v Praze pak střihač filmu Golem, který tu v roce 1936 natočil francouzský režisér Duvivier. Ivanova múzičnost, resp. muzikálnost uplatněna v širokém rozpětí od spolupráce s Václavem Talichem a jeho Českým komorním orchestrem a Českou filharmonií k dalším velkým mágům tohoto hudebního tělesa, Rafaelu Kubelíkovi, Karlu Ančerlovi, Václavu Neumannovi. Od 40. do 70. let na adrese Janáčkovo nábřeží 49, v rozděleném bytě s bratrem Mikulášem a jeho ženou, fotografkou Emilou, účasten bezpočtu produševňujících návštěv tehdejší „pražské kavárny“.
Charakter Ivana Medka: jako z kamene.
Po Chartě 77, jejímž byl jedním z prvních signatářů, vyhozen ze zaměstnání v hudebním vydavatelství Supraphon, následovala nucená „rekvalifikace“: včerejší muzikolog sanitářem v nemocnici Na Františku, umývačem nádobí a nakonec šatnářem v restauraci Pod Kinskou. Tam jsem k němu, coby zahradní dělník, scházel z petřínských sadů Kinských: Ivan sedě tu důstojně jako anglický lord pod věšáky s odloženými kabáty jako s viselci na šibenici. Chodil jsem do té šatny na kus řeči, a abych k němu vzhlížel.
Také „oni“ museli nějak čenichat Ivanovu noblesu svým zkurveným ustrojením, právě Ivanova jemná, mimonormalizační noblesa musela být ponížena a ztrestána: člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odvezli v noci do lesa kamsi ke Stochovu, zbili ho, a omráčeného, polosvázaného nechali ležet. Tak se ukaž!
Po tom Ivan Medek emigroval a sám samojediný, bez pomocné redakce promlouval z Vídně jako sólista Hlasu Ameriky (a také Svobodné Evropy, BBC či Radia Vatikán) ke všem, kteří chtěli slyšet. Když jste šli letní ulicí pod okny ve všech patrech „předklimatizačně“ otevřenými, jeho nezaměnitelný hlas se z nich jakoby přibližoval a zase vzdaloval: poslouchali ho tehdy, aspoň v Praze, skoro všichni.
Vědělo se, ze kterých, zřejmě vadných telefonních budek se dá volat dokonce zadarmo Ivanovi až do Vídně: dát do světa vědět, koho zas v ten den zatkli. A on už večer o tom v rádiu zpravoval a přidával, co důležitého se v tom širším světě stalo. Byl součástí české pozdněnormalizační večerní atmosféry: čekalo se s ním, kde a kdy to praskne. Nebáli jsme se ho poslouchat, sami s otevřenými okny. Voice of Amerika nebyl rušen, na rušičky už nebylo dost elektřiny. Takže i Ivan Medek byl jakoby povolen.
Václav Havel z Hradu po Ivanovi Medkovi intuitivně sáhnul jako řediteli odboru vnitřní politiky a pak jako po kancléři. Jeho druhá paní ho zas z Hradu vypudila…
To není jen jeden z českých osudů. To je jeden jedinečný český osud, osud Ivana Medka.
Petr Pithart
K zničujícímu útoku japonského císařského námořnictva na americkou základnu válečných plavidel v havajském přístavu Pearl Harbor v prosinci roku 1941 přirovnávají někteří pondělní dronový ukrajinský zásah leteckých základen ruských úderných a strategických bombardérů. Vzápětí destrukce pilířů Kerčského mostu, spojujícího Rusko s okupovaným Krymem, údajně podvodním ukrajinských dronem… Bojové úspěchy ukrajinských sil a vedle toho ruské zdržovací tahanice o případné příměří, na jehož horizontu by mohla svitnout naděje na mír na Ukrajině, komentuje Jefim Fištejn – zde.
(přijde-li snad její konec)…
V poslední době získává každý den svou symboliku vzhledem k událostem, které přináší. Nedávný patnáctiminutový (nadějeplný?) rozhovor Volodymyra Zelenského s Donaldem Trumpem se zdá se být takový. Přinejmenším proto, že se udál po zádušní mši za zemřelého papeže Františka na narychlo přistavených židlích uvnitř baziliky Svatého Petra ve Vatikánu.
Oné baziliky, která má v základech starší baziliku, zbudovanou nad hrobem ukřižovaného Svatého Petra ve 4. století, za císaře Konstantina I. Velikého, za jehož panování získala z centra západořímské říše naše obývaná oikuména, tehdy ještě celistvé Říše římské svou univerzální křesťanskou dimenzi.
Oné baziliky, ve které byl na Vánoce roku 800 papežem Lvem III. franský král Karel Veliký korunován na římského císaře – událost důležitá pro příští Evropu, pro dějiny Evropy transatlantické, včetně Ameriky jako historické dependance Evropy, určitě pro celý Occident.
Že si tyto souvislostí připomínáme osmdesát let po skončení války, která v letech předcházejících zachvátila celý svět, v popření veškeré humanitas, kterou jsme v Evropě utvářeli; dnes s vyhlídkou na konec války ukrajinské, války podoby stejně barbarské jako ta předešlá, nepřekračuje symbolický rámec těchto úvah – čteme v textu našeho milého slovenského autora Martina Bútory – zde.
/jv, 8. 5. 2025/
Smrt a spoušť po zásazích ruských balistických raket v ukrajinských Sumách dává na srozuměnou, že Putinovo Rusko o žádném příměří ve válce, kterou rozpoutalo na Ukrajině, o své vůli neuvažuje; že chce dál v čím dál zběsilejší, teroristicky vedené válce pokračovat. Jak ještě dlouho? – zamýšlí se po svém Jefim Fištejn v dlouhé sérii svých zahraničněpolitických komentářů. Okamžik pravdy – zde.