80 let od jednorázové hromadné vraždy
československých spoluobčanů

V předvečer oné osudné noci, jak jsme tu její 80. výročí před několika dny připomenuli, uspořádal Památník ticha (Památník šoa Bubny) v nedalekém Veletržním paláci (vedle někdejšího pražského shromaždiště židovských rodin i jednotlivců deportovaných do terezínského ghetta) vzpomínkový koncert na paměť osudu Terezínského rodinného tábora. V Terezíně v něm byli soustředěni vesměs mladší vězňové a jejich rodiny, muži, ženy a děti a od září 1943 (údajně ze strachu, aby tu nedošlo k podobnému povstání jako ve varšavském ghettu) v železničních vagonech transportováni do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau.

Místo paměti Osvětim připomíná jen dosud zachovanou branou do někdejšího rodinného tábora onu noční událost ze 7. na 8. března 1944, ve které tu bylo ve zdejších plynových komorách usmrceno 3792 našich spoluobčanů.

Tento příběh byl na vzpomínkovém koncertu Památníku ticha vzpomenut produkcí smyčcového dívčího souboru Alma Ansámbl – v lágrových mundůrech v aluzi na dívčí kapelu složenou v Osvětimi z vězeňkyň a na její kapelnici, uznávanou rakouskou houslistku Almu Rosé (1906-1944), za jejichž působení k vyvraždění rodinného tábora došlo. Je v tomto užití fragmentem z divadelního představení …because of Alma (libreto Martina Kinská, hudební režie Silvie Hessová, divadelní režie Jaroslava Šiktancová), uváděného v inscenačním prostoru Venuše v bývalé Švehlově koleji na pražském Žižkově.

Na užité motivy z díla českoněmeckého hudebního skladatele Hanse Krásy (1899-1944) – rovněž deportovaného z Terezína do Osvětimi a zde, stejně jako Alma Rosé, v témže roce 1944 zavražděného – navázala Krásova smyčcová skladba Passacaglia & Fuga, jedna z jeho posledních kompozic, vytvořená v Terezíně.

foto Vojtěch Hrdlička

Škampovo kvarteto, s pozadím ikonické “osvětimské” fotografie Pavla Diase, dalo na závěr zaznít skladbě Steva Reicha (1936) Different Trains – v “jiných vlacích” než oněch, v nichž putovali Reichovi (z třetího pokolení amerických Židů) příbuzní v Evropě, v transportech do vyhlazovacích lágrů.

foto Vojtěch Hrdlička

Je znepokojivou otázkou, jestli si bude Památník ticha moci podobné náročně komponované, veřejností oceňované kulturní večery a vůbec celou svou memoriální činnosti napříště dovolit… Probírali hned po koncertě předseda poradního sboru Památníku ticha Petr Pithart a jeho ředitel Pavel Štingl. Úsporné “balíčky” (proč jsou vlastně tak eufemisticky nazývány?) hrozí po rozbalení ničivou explozí také do ambicí Památníku ticha a jeho úctyhodně, žel ne vždy s plnou podporou prosazované kultury paměti. Pomůžeme?

Píše Martin Bútora!


Vlastně jsme si to nakrásně představovali… to, když jsme v závěru minulého roku v portálové Knihovně Petra Pitharta uvítali knihu Martina BútoryTváre a dátumy v spätnom zrkadle (vyd. Artforum & Inštitút pre verejné otázky, Bratislava 2023). Už podtitul knihy, Texty z rokov 2014-2023,časově vymezující žeň Bútorových “časových úvah”, publikovaných povětšinou v Denníku N, nad okamžiky (ne vždy “hvězdnými”) v malých i větších dějinách, ve Slovenské republice, ve střední Evropě i v širším světě (události v Ukrajině a v Rusku roku 2014 představovaly pro kronikáře Bútoru rovněž iniciační moment)… zkrátka představovali jsme si, že by bylo pěkné na koncový text knihy, datovaný koncem roku 2023, navázat kontinuálně Bútorovými texty v další periodicitě, počínajíc hned prvním čtvrtletím roku 2024; texty uveřejňovanými – mysleli jsme si ambiciózně – na našem portálu…       

Pozdrav z týchto i dávnejších dní, zaslaný nám Martinem Bútorou, dobrým to přítelem Knihovny PP, v příloze vybavený februárovou časovou úvahou v podobě brilantního impresívního fejetonu, jak podobné se zalíbením čítáme v Bútorově autorském portfoliu, ukázal se dobrou příležitostí: lapáme jej – drápkem uvízlého -, nalistovavše k tomu v bratislavském Denníku N rychle i předešlý text januárový: uveřejňujeme tu oba vedle sebe: Ľudovít Ódor v novom rouchu – zde / Gándhí, Orwell a mier – zde.         

Srdečně zdravíme do Bratislavy, item i paní Zoru, Martinovu taktéž sociologickou polovičku, s opožděným přáním k jejím mladě zakulaceným lednovým narozeninám. A těšímese už předem na Martinův pozdrav marcový, jakož i na jeho další texty v tomto roce, který nechť je u nás, vzhledem k autorovým ještě kulatějším letošním narozeninám, Rokem Martina Bútory !

Martin Bútora, nar. 7. října 1944, Bratislava, Slovensko

Vzpomínka na noc z 8. na 9. března 1944

Té noci bylo –  největší hromadnou vraždou v našich novodobých dějinách – v plynových komorách vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau usmrceno 3792 československých  židovských spoluobčanů, svezených v transportech z tzv. Terezínského rodinného tábora, který měl původně kamuflovat před Červeným křížem “slušné” zacházení s židovskými vězni a jejich rodinami.

Památník ticha – památník paměti holocaustu připomíná letošní 80. výročí této události koncertem, na jehož progranu je mj. kompozice Steva Reicha Different Trains, v podání Škampova kvarteta, s vědomou aluzí autora (potomka židovských rodičů v USA) na židovské transporty první poloviny 40. let smutného 20. století.

Alexej a Julija

Za pokračujících obstrukcí, ještě chvíli předtím v márnici, než odtud byly vypraveny ostatky Alexeje Navalného k pátečnímu popolednímu obřadu v chrámu Ikony Matky Boží v moskevské čtvrti Marjino, se tisíce ruských občanů rozloučilo s Alexejem Navalným na jeho poslední cestě. Stály za bariérami, které sem byly instalovány, na tvářích viditelné projevy účasti a žalu, dokonce odtud výkřiky “Rusko bez Putina!”, “Nevzdáme se!” (zadrženo přitom bylo ke stovce těchto “smutečních hostí”). Vykopaný, narychlo zaházený hrob na Borisovském hřbitově, u něhož Navalného matka zůstala až do poslední lopaty hlíny, je od té doby navštěvován četnými příchozími, aby jej pokrývali květinami. Přibližně ve dvaceti ruských městech jsou na improvizovaných místech u Navalného fotografií zapalovány svíčky a vrší se živé květiny; také tady se zatýká.

Julija Navalná s projevem před Evropským parlamentem 28. února 2024 (zcela vpravo maltská politička Roberta Metsola, předsedkyně Evropského parlamentu) 

Navalného vdova Julija se s Alexejem rozloučila na sociálních sítích, zůstávajíc zatím z bezpečnostních důvodů v zahraničí, aby se snad nestala i ona obětí pomsty ze strany toho, jehož v projevu před Evropským parlamentem nazvala jmenovitě krvavým vrahem.
O Juliji nastupující na Alexejevovo místo píše Jefim Fištejn, Svatá Julija porážející draka – zde

Pochod na Hrad

Tato unikátní (není dosud známa jiná) fotografie z pražské Nerudovy ulice byla pořízena dvacetiletým studentem filmové fakulty AMU Jiřím Ployharem 25. února 1948, v zlomový den událostí zřetězených pod etiketou tzv. Vítězného února. Poté, co toho dne Klement Gottwald na Václavském náměstí z korby nákladního automobilu vprostřed jásotu zahřímal, soudruzi a soudružky… buržoazní reakce je poražena, dnešní vítězství je vítězství vaše, pracujícího lidu… atp., začali se před budovou techniky na Karlově náměstí scházet studenti. Nejen studenti techniky, ale i jiných fakult a škol, vedle techniky a medicíny také z dalších fakult University Karlovy. Dohodnuti vesměs tichou poštou, aby se napříč Prahou vydali vzhůru na Pražský hrad, vyjádřit podporu prezidentu Benešovi, aby nepodléhal komunistickému nátlaku a nepřijímal demisi  nekomunistických ministrů. Bylo to pozdě. Benešovým rukoudáním Gottwaldovi (fotku z tohoto “hvězdného okamžiku” jsme před nedávnem, 13. 2. 2024, uveřejnili: Nad jednou fotografií…, Petr Pithart, Co by asi šeptal Masaryk – zde) zpečetěny na čtyřicet let osudy původní demokratické Československé republiky…     

Zhruba pětitisícový průvod studentů před šestasedmdesáti lety stoupal v pozdní, kalné únorové odpoledne Nerudovou ulicí – jediný veřejný protest proti tomu, co se toho dne stalo a nedalo se už odestát. V horní části Nerudovky byl přehrazen kordonem příslušníků komunistického Sboru národní bezpečnosti a vytlačován zpátky, přes Jánský vršek do strany. Mlžná fotografie zachycuje okamžik, kdy policisté scházejí k čelu studentského průvodu, s příkazem okamžitého zastavení. Studenti byli vzápětí vytlačováni zpátky, dolů na Malostranské náměstí a přes Jánský vršek do strany. Netřeba zmiňovat, že byli přitom zbiti, někteří rovnou zadrženi…

25. února 2024 přední senátoři, ti ve funkci i ti emeritní, Miloš Vystrčil, Petr Pithart, Jiří Drahoš…, stanuli v čele vzpomínkového pochodu za studenty z února 1948 už přece jen o několik desítek metrů výš. V Nerudovce “u Nerudy”, na úrovni rodného Nerudova domu U dvou slunců. Tam, co je na protější zdi pod posledním stoupáním k Hradu zasazena pamětní deska, což PP, ještě v čelné senátní funkci, před lety inicioval.  A vzpomenul tentokrát jednoho z těch, kteří sem průvod studentů v osmačtyřicátem vedli: Petr Pithart, O Josefu Lesákovi – zde. 

Ukrajina… Ukrajina !

Po sobotě 24. února vstoupila Putinova válka v Ukrajině do třetího roku: dva roky trvá ukrajinská obrana nejvýchodnější hranice evropské civilizace proti ruskému barbarismu. 

Poté, co v minulém roce nedosáhla ukrajinská protiofenzíva předpokládaných operačních cílů, fronta v celé své délce až na výjimky (naposled ovládly ruské síly po tvrdých bojích Avdijivku) stagnuje, resp. obě strany se podél linie fronty vyčerpávají v opotřebovávacích střetech. Rusko přitom pokračuje ve vzdušných útocích na “strategické cíle” na ukrajinském území – tj. na objekty civilní infrastruktury, na obilná sila, bytové komplexy, nemocnice, školy, nádraží, nákupní centra…, s tomu úměrnými ztrátami na lidských životech a celkovou devastací země.

V nastalém válečném patu a neutuchajícím ukrajinským odhodláním bojovat se stává stále naléhavou potřeba vojenské pomoci ze strany Západu – aktuálně stíhacích letounů F-16 pro alespoň částečnou vzdušnou kontrolu nad Ukrajinou a koordinaci s pozemními operacemi, dále systémů protivzdušné obrany, plynulého doplňování dělostřelecké munice… nedostává se dosud slibovaných tanků, obrněných transportérů… Kromě pomoci vojenské zavazuje nás bojující Ukrajina (jejím symbolem je socha Matky vlasti nad Kyjevem, s obnaženým mečem a namísto někdejších sovětských výsostných znaků legitimovaná ukrajinským trojzubcem) k pokračující podpoře politické, hospodářské, finanční…           

Ani ve stávající situaci, s bolestí nad těžkými ztrátami v řadách ukrajinských bojovníků, zabitými a odvlečenými dětmi a rozvrácení země válkou, neopadá ze strany civilního obyvatelstva většinová podpora dalšího vedení boje, s vizí konečného vítězství, ze kterého by Ukrajina vyšla jako suverénní a svobodná země. Putinova představa míru se oproti tomu evidentně opírá o trvalou anexi 18 % “vyválčeného” ukrajinského území coby potenciální platformy pro další agresi, dále ohrožující integritu Ukrajiny a představující stejnou hrozbu i pro Evropu dál na západ a na jih, v amoku velmocenské obnovy někdejšího sovětského impéria.

V tomto kontextu zde publikujeme petici Paměti národa “Společně za Ukrajinu”, kterou se občané Evropské unie obracejí na své politiky s požadavkem další, zesílené podpory bojující Ukrajiny… pokud byste se sami chtěli připojit, případně upozornit své evropské přátele:
https://www.ipetitions.com/petition/european-appeal-for-ukraine-with-deep-concern-2
https://european-appeal-for-ukraine.com/

Petice byla představena v sobotu odpoledne na Staroměstském náměstí v Praze na manifestaci na podporu Ukrajiny

Po Navalném

Neutichá rozhořčení nad další vraždou režírovanou z Kremlu, naposled opozičního odpůrce Putinova režimu Alexeje Navalného; rozhořčení nad cynickou neomaleností, s jakou je jeho matce odpírána pieta nad synovým tělem, v křesťanské civilizaci nezpochybnitelné právo na důstojný pohřeb. Podle nezávislých informačních zdrojů má tomu tak být proto, aby se veřejná pieta věnovaná Alexeji Navalnému nestala  před březnovými prezidentskými volbami v Rusku protestní manifestací, což mohlo by zpochybnit nezpochybnitelnost jediného kandidáta na tuto funkci… Nebo má ta vyhýbavost co nejvíc oddálit závěrečnou zprávu z probíhající úřední pitvy, která by zcela vyloučila otravu nervově paralytickým novičokem? (koho by to však krom zármutkem paralyzované, scestně fabulující vdovy Julije mohlo vůbec napadnout?). Nebo se možná – byl-li Navalnyj popraven v gulagu osvědčeným grifem, ranou pěstí do promrzlého těla v krajině srdeční – vytratí velká modřina na jeho hrudníku. A jestli se nevytratí a ani nevyprchají stopy po novičoku, mohou být Navalného ostatky omylem zpopelněny…         

Navalného opozice (a lze ocenit, že ve stopách svého muže chce Julija Navalná, povoláním ekonomka, pokračovat v jeho nasazení) je založena systematicky, odbornými expertízami a – zdůrazněme – primárně legálními politickými prostředky napadá zjevné i latentní zlořády Putinova režimu, v první řadě všeobjímající korupci. K tomuto účelu byl zřizován Navalného Fond pro boj proti korupci nikoli centralisticky, ale v regionální struktuře, rozprostřené v Ruské federaci do sítě regionálních zastoupení – mimo metropole Moskvy a Petrohradu, všude tam, kde nad příkrovem převažující ruské apatie povstávají odvážní aktivisté. Jedna taková pobočka začala fungovat v Ufě, správním středisku autonomní republiky Baškortostán (Baškirsko). Na případ (“in Navalnyj style”) spoluzakladatelky této pobočky upozorňuje Amnesty International:

Lilia Čanyševová (ročník 1982), někdejší absolventka moskevské Finanční univerzity, auditorka v Moskvě působících mezinárodních účetních společností Pricewaterhouse a Deloitte, se vrátila do rodné Ufy, do čela zdejšího regionálního štábu Navalného protikorupčního fondu, který po čtyři roky řídila. Tak jako Navalnyj obviněna z nezákonného extrémismu, za vyzývání k němu a ze “založení a vedení extrémistického sdružení”. Za což republikovým soudem v Ufě (viz horní foto L. Č. ze soudního slyšení) odsouzena loňského června k 7 letům a 6 měsícům vězení, oproti 12 letům navrhovaným státní prokuraturou. Rozsudek tedy údajně “humánní”, s přihlédnutím k tomu, že Lilia čerstvě založila rodinu, aby – dnes dvaačtyřicetiletá – měla po sedmi letech ještě možnost stát se matkou… Sarkasmus nebo holý cynismus? Nebo obojí z vymožeností “ruského světa”, tohoto zatím ještě vnitřně sebejistého brave new world. 

/jv – 21.2. 2024/

Alexej (Ljoša) Navalnyj †16. 2. 2024

Alexej Navalnyj na jednom z posledních videí, v trestaneckém táboře Poljarnyj volk (Polární vlk) 

Alexej Navalnyj zemřel – “byl zavražděn”, jeho vrahem je Putin, zní z různých stran světa – v pátek 16. února ve 14.17 místního času v trestanecké kolonii IK-3 při gorodku Charp na severozápadní Sibiři, v říčním povodí přítoků řeky Ob, 60 kilometrů za polárním kruhem, Tak to v sobotu na sociální síti sdělila Navalného mluvčí Kira Jaryškinová.       

Nápravné zařízení č. 3 (IK-3), na místě bývalého gulagu a předtím věznice z carských časů, je považováno za jedno z nejdrsnějších na Sibiři, cíl deportací nejhorších zločinců: říkalo se, že dál na sever už nebylo kam kohokoliv vyhnat či uvěznit. Dosvědčované “legalizované mučení” zdejších trestanců uzavírá, resp. představuje finále propracovaného, tři léta trvajícího šikanování Navalného, soudními jednáními vláčeného, vězněného a psychicky trýzněného, hned od jeho okamžitého zatčení, v letadle, kterým se vracel ze záchranné léčebné péče v berlínské nemocnici Charité (kam se jej podařilo  z Ruska dopravit po nezdařeném pokusu otrávit jej novičokem). 

Co se nepovedlo tehdy, svedli nakonec v IK-3: po několikadenních izolacích Navalného na studené samotce (potrestán takto hned po příchodu z karantény za to, že se “nepřestavil podle předpisů, nereaguje na výchovnou práci a nevyvozuje z toho náležité závěry”); po půlhodinových “procházkách” na tři krát jeden metr velkém vězeňském dvorku, vyhrazeném prominentnímu vězni v 6.30 mrazivého jitra (minus 32 stupňů)…       

Navalného matce Ljudmile, která se do IK-3 vypravila s jeho právníkem, sdělen příčinou synova úmrtí “syndrom náhlé smrti”; k jeho ostatkům jí byl ale zamezen bezprostřední přístup, v márnici šedesát kilometrů vzdáleného Salechardu, kam ji odkázali, nebylo synovo tělo k nalezení. 

Nejen v Moskvě, u memoriálního soloveckého kamene, nejen v Petrohradě, zastavují se (v Kazani, Novosibirsku, Tomsku, Uljanovsku, Nižném Novgorodu, Murmansku…) stateční a ve smutku kladou živé květiny na pietní místa, mnohdy improvizovaně zvolená; odhadem je těch příchozích na 20 tisíc. (Ruská federace – připomínáme – má přes 143 miliónů obyvatel.) Mnozí z těch odvážných jsou po položení květin příslušníky pořádkových policejních sborů na místě zatýkáni, v počtu blížícím se k dnešku čtyřem stovkám.     

Další zločin bez trestu, čteme v nadepsaní textu (zde) Jefima Fištejna, v pokračující řadě jeho pravidelných, Knihovnou PP evidovaných komentářů.

Večer 16. února, po oznámení Navalného smrti, na Náměstí Borise Němcova (sic! – nesoucím jméno předešlé Putinovy oběti), před ruským velvyslanectvím v Praze

/jv/

Co je A a co je B v hrůze v Gaze

Pod tímto titulkem na webu Echo24 reaguje Jiří Peňás na dopis “osmdesáti”, publikovaný již na více platformách, vznášející k české vládě, prezidentu ČR a zahraničním výborů Poslanecké sněmovny a Senátu ČR požadavek přehodnocení bezvýhradné podpory Izraele v jeho současné válečné operaci v Gaze. Mezi osmdesátkou osobností tohoto otevřeného dopisu, “dlouhodobě se angažujících v podpoře lidských práv”, jak signatáři sami v dopise píší, “silně znepokojených humanitární katastrofou v Gaze” jsou mj. kněz Tomáš Halík, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, biskup Václav Malý, spisovatelka Radka Denemarková, pražský politik Pavel Čižinský… Peňásovu explikaci, zatím ojedinělou, z webu Echo24 rádi zveřejňujeme – oproti hromadným peticím na širokoplošných platformách je cennou reakcí jednotlivce, tj. Jří Peňás – jak jsme u něj ostatně zvyklí – tu píše sám za sebe:


Co je A a co je B v hrůze v Gaze

Lze si těžko představit aspoň trochu soudného a citlivého člověka, který by bez ustrnutí nesledoval hrůzné záběry a zprávy, které přicházejí z Gazy. A přestože by ten člověk zároveň měl vědět, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda, tak si nelze představit, že by nechtěl, aby ta hrůza co nejrychleji skončila, ba aby pokud možno nikdy vůbec nevypukla.

Jenomže ona vypukla a mělo to nějaké příčiny. Vypukla dřív, než do Gazy vkročil první izraelský voják a explodoval první cíl. Té současné hrůze v Gaze předcházel pogromistický útok teroristů z Gazy na pokojné obyvatele izraelských vesnic 7. října. Tomu, co je dnes v Gaze, předcházelo násilné překonání hraničních bariér (proč je tam asi Izrael postavil?), vraždění nevinných lidí ze zálohy, hrůzné činy libující si v krutosti, hon na pokojné účastníky hudebního festivalu, únos rukojmích, z nichž mnohá jsou již nejspíš po smrti.

Bez tohoto zásadního konstatování nelze odpovědně a spravedlivě mluvit o „šokujícím počtu obětí v Gaze“, protože k nim by nikdy nedošlo bez útoku ze 7. října. A skutečností též je, že ten byl pokračováním teroristických metod Hamásu, jejichž cílem, a tím se Hamás nijak netají, je konečná likvidace Státu Izrael.

To je „A“ současné tragédie, bez nějž nelze říci „B“. A to právě dělají autoři a signatáři dopisu české vládě, když ji vyzývají, aby přestala s podporou Státu Izrael. Jsou „silně znepokojeni humanitární katastrofou v Gaze“, v čemž se jistě neliší od všech normálně cítících lidí, lze předpokládat, že i od naprosté většiny Izraelců. Jejich stát však na rozdíl od znepokojených rádců a porotců čelí reálnému a bez patosu řečeno smrtelnému nebezpečí. Čelí nepříteli, kterého provokuje pouhou svou existencí. Tento existenční rozměr takového žití na okraji zániku je, zdá se, mimo horizont starostlivých „ochránců a podporovatelů lidských práv“, jak si sami říkají. K nim doléhají obrazy válečných hrůz, jež je „znepokojují“ a vybízejí k protestům. A na otázku, co má Izrael dělat, odpovídají ve svém textu, že „nemají hotové řešení tohoto komplexního problému, což je ale nezbavuje práva otevírat otázky a pojmenovávat problémy“. Nezdá se, že by tak svým dopisem činili. Spíš ty základní zastírají. Pokud je pojmenovávají, tak neúplně, ba falešně a tak, aby to uspokojilo je, nikoli se dotklo podstaty věci. Tou je ujasnění si základních etických norem, mezi něž patří v první řadě rozlišování mezi tím, kdo je napaden a brání se, a tím, kdo útočí a nese za to následky.

Je to asymetrický konflikt nejen v tom smyslu, že Izrael je technicky a vojensky silnější (naštěstí, jinak by už nebyl), ale i v tom, že představy Hamásu a jeho podporovatelů jsou ultimativní. Zatímco Izrael žije desítky let ve stavu ozbrojeného statu quo, tedy jak to okolnosti umožní, podle představ bojovníků Hamásu je konečným cílem zničení Izraele. S tím židovský stát žije dlouhá léta a čelí tomu navzdory kritice, ba opovržení lidí, kteří podepisují – a je to nepochybně jejich právo – petice, jako je ta současná. Zatímco pro Hamás a spřízněné džihádistické skupiny je nepřítelem každý Izraelec, Izrael nebojuje s Palestinci, ale bojuje s organizací, která je prodchnutá duchem boje s židovskou „entitou“. Pro Hamás etc. je lhostejné, jaká vláda v Izraeli vládne, jestli levá, nebo pravá. Jediným řešením dle jejich představ je, aby nebyla vláda žádná, žádný židovský stát.

Je to doufejme utopie, protože Izrael je naštěstí silný stát, ale zástupy svatých bojovníků plní ulice a podzemní tunely Gazy od raného mládí. Dokud tady nedojde k zásadnímu obratu, tedy ke změně náhledu Palestinců na bezvýchodnost takové existence, nic se nezmění. A je strašné to říct, ale bez porážky takového modelu existence to asi není možné. Když signatáři píší, že „odpovídat na násilí větším násilím pokládáme za děsivé selhání politiky“, zní to možná mnohým uším hezky a dojemně, ale kdyby se tím svět řídil před osmdesáti lety, nedopadlo by to s ním dobře. Nebo ještě hůř, než to dopadlo.                                                                                                                                 

                                                                                                                                                   Jiří Peňás      

Generál Zalužnyj (Z)

Generál Valerij Zalužnyj

Blížící se neblahé druhé výročí zahájení ruské agrese proti Ukrajině (24. 2. 2022) opatřuje nedávné odvolání generála Valerije Zalužného z pozice náčelníka generálního štábu ozbrojených sil Ukrajiny mnoha otazníky, včetně jeho vztahu k prezidentu Zelenskému. Svůj komentář k tomu dodává Jefim Fištejn, v jednom ze svých mnoha textů věnovaných válce na Ukrajině i v samotném Rusku. Jejich rozrůstající se soubor, spolu s komentáři a úvahami nad situací v Izraeli a na Blízkém východě, v Evropě či ve Spojených státech připravujeme pro vydání v knižnici Knihovny PP. Fištejnův text věnovaný Zalužnému, jednomu se “Z” proti Rusku, na obranu Ukrajiny a Západu, s titulem Ten, kdo vypíná tmu, je k přečtení zde a bude i součástí chystané knížky.

Zelenskyj & Zalužnyj: Z & Z