Knihovna Petra Pitharta

“Báseň je otázka, na niž nutno reagovat, učinit ji součástí vlastního rozumění jazyku a světu…,” čteme mimo jiné v zamyšlení Daniela Vojtěcha nad literárněhistorickým myšlením a bádáním jeho někdejšího univerzitního učitele Jiřího Brabce (více in: https://i-kanon.cz/2024/04/18/otazka-v-mnoznem-cisle-literarni-historik-jeho-utecha-a-opora/: nad Brabcovým “dialogickým” přístupem k básni/ literárnímu dílu, spočívajícím nikoli v dílčích odpovědích na vyvstalé otázky, ale směřujícím “za” otázky, k horizontu naší každodennosti, vystavený dalším, zmnoženým otázkám.

Obdarováni a poctěni mnohaletou blízkostí osobnosti Jiřího Brabce, jeho stálou ochotou k rozhovoru; v úctě k jeho obsáhlé a členité literárněhistorické bibliografii (srv: Bibliografie Jiřího Brabce 1951 – 2019, in: e-verze časopisu Slovo a smysl, http://wordandsense.ff.cuni.cz), jakož i k Brabcovu pedagogickému érotu, rovněž k jeho edicím básnických spisů, příkladně souborného Díla Jaroslava Seiferta, a konečně i k nedávno dovršené redakčně-editorské práci na souborném vydání Masarykových spisů (mezi nimi příznačně České otázky a Naší nynější krize, jejichž je historik Jiří Brabec symbolicky sám editorem), připomněli jsme letos zjara – mnohohlase, v čele s Petrem Pithartem – úctyhodnou summu Brabcovy práce návrhem na udělení státního vyznamenání Řádu T.G.M (viz: text návrhu); kdyby letošního 28. října, tedy v den životního jubilea Jiřího Brabce…

Vědomi si zároveň toho, že jubilant veřejných poct nedbá, víc že si cení osobního rozhovoru-dialogu, rozhovoru “dvou (i více) logů”, v společném doptávání se po smyslu… Od nás všech, rozhovorem nejednou obdarovaných – v lepších časech i v časech oficiální nepřízně – přijmi velký dík, s přáním všeho dobrého, milý Jiří.

/Red., Jan Vít / 

Z modernistického domu v pražské Kopernikově ulici se za úsvitu jednoho zářijového dne roku 1942 vypravil ani ne pětačtyřicetiletý muž, následován manželkou Elisabeth a její šestnáctiletou dcerou Dagmar, všichni s menšími příručními zavazadly. Přikázaně časnou ranní tramvají, aby totiž “nenápadně” v probouzející se Praze dojeli na shromaždiště vedle holešovického Veletržního paláce, odkud po identifikaci s povolávací výzvou, odevzdání (“do úschovy”) všech cenností, které vzali sebou, zbylých potravinových lístků, klíčů od bytu a přidělení pořadového čísla… odešli po pár dnech v tisícihlavém střeženém zástupu Veletržní ulicí na nedaleké bubenské nádraží, a nastoupili do transportu Bf – směr židovské ghetto Terezín. Po dvou letech krušného táborového života, ale i pokračujícího života hudebního, jaký byl v Terezíně jako Freizeit povolen a v němž byl klavírista, někdejší sbormistr a dirigent Nového německého divadla v Praze, komponista Viktor Ullmann jedním z aktérů, nastoupil 16. října 1944, jako číslo 946 do transportu Er, s cílem Osvětim-Birkenau. Zde cesta končí: na stolpersteinu, kameni zmizelých, v pražské Kopernikově ulici čteme: Viktor Ullmann, narozen 1898, deportován 1942 do Terezína, 1944 do Osvětimi, zavražděn.

Viktor Ullmann (1898 – 1944), ač rodem Rakušan, ještě z časů monarchie (narozen ve slezském Těšíně), byl po léta naším německy mluvícím spoluobčanem, byť československé státní občanství nikdy nezískal. Bez ohledu na to po čtvrtstoletí sdílel osudy této země.  Z poválečné Vídně, kde svá začátečnická hudební studia absolvoval i u Arnolda Schönberga, přesídlil r. 1919 do popřevratového Československa, kde se plně zapojí do bohatého hudebního života německé Prahy. Do r. 1929 bude tu jedním z nadějných mladých hudebních Němců (jak jej mezi nimi zachycuje dobová karikatura v pražské hudební revui Der Auftakt). 

Od sezóny 1920/21 sbormistrem, korepetitorem a později dirigentem v Novém německém divadle (dnešní budova Státní opery), pod uměleckým šéfem Alexandrem von Zemlinskym. Také sbormistrem pražského Německého pěveckého spolku, činný ve Spolku pro soukromé provozování hudby a v dalších hudebních spolcích. Propaguje soudobou rakouskou hudbu, podílí se na československé premiéře Schönbergových Písní z Gurre, převratnou operu Woyczek Albana Berga doporučí až do premiéry v Národním divadle… 

Český a německý hudební život se prostupují, prosty zatím nacionálních záští a ovšem i antisemitismu. Ullmann se zajímá o tvorbu Josefa Suka, blízce se kolegiálně přátelí s Aloisem Hábou; až se stane na jednu sezónu 1927/28 šéfem opery v německém divadle v Ústí nad Labem (Aussig), nastuduje tu kromě Wagnerova Tristana a Isoldy, Straussovy Ariadny i Smetanovu Hubičku… O Viktoru Ullmanovi  a (oficiálně zapíraném) německém hudebním životě v Praze do r. 1939 nás od konce 70. let seznamovala na odborné úrovni muzikoložka Jitka Ludvová, letos se nám  dostává do rukou kniha vynikajícího německého muzikologa Ingo Schultze (vyd. HAMU 2024, přel. M. Živná), abychom se dozvěděli víc a také až do konce.. 

Po několikaletém přerušení se Ullmann do Prahy v r. 1933 vrátil, příznačně už “za soumraku”. Opět plně zapojen do hudebního života, přednáší v hudebních spolcích, píše do hudebních časopisů, hudební recenze píše do německého deníku Bohemia, také soukromě nabízí výuku hudební kompozice, instrumentace i kontrapunktu; média pražského rozhlasu využívá pro přednášky v německém vysílání. Dál komponuje, také s progresivními prvky hudby Schönbergovy a Bergovy… Pak Protektorát a s protižidovskými zákony starost o odeslání svých dětí péčí Nicolase Wintona do bezpečí, deportace vlastní i blízkých… Plně se Viktor Ullmann nasadí pro hudbu i v terezínském ghettu:  “nepláčeme tu na březích babylonských řek, naše vůle ke kultuře tu odpovídá naší vůli k životu…”, zachoval se jeho výrok z Terezína. 

Viktor Ullmann, německo-židovský hudebník v meziválečném Československu a uvízlý v Protektorátu, není jediným z oněch “mladých Němců v Praze” zobrazených na karikaturách v revui Auftakt v r. 1925, raných či pokročilých čtyřicátníků o necelých dvacet let později, sdílejících stejný tragický osud lidí na kře…  Mramorová deska na zídce Nového židovského hřbitova v Praze je dostatečně výmluvná: Erwin Schulhoff (1894-1942), klavírista v orchestru divadla V + W, řízeném Jaroslavem Ježkem, avantgardní hudebník, výrazně ovlivněný Stravinským i jazzem (známá Hot Sonate pro altsaxofon a klavír, 1930), zahynul už v r. 1942, v osmačtyřiceti, v koncentračním táboře v německém Wülzburgu… Gideon Klein (1899-1944), jeden z “terezínských hudebních skladatelů”, zahyne v pouhých šestadvaceti v německém koncentračním táboře ve Fürstengrube ještě v roce 1945… 

    Pětačtyřicátníci Pavel Haas a Hans Krása, do Terezína deportovaní už před Ullmannem, nastupují společně s ním 16. září 1944 do tzv. “transportu umělců”, označeného “Er”, aby byli po příjezdu do Osvětimi všichni tři zavražděni v plynových komorách… Je tomu nyní 80 let. 

    Příležitost připomenout zde znovu i Haase a Krásu, jejichž zachované skladby jsou hrány a nahrávány domácími komorními kvartety – skladby Haasovy programově souborem Pavel Haas Quartet, ceněným už za jeho první, průkopnickou nahrávku, Haasova Druhého smyčcového kvartetu “Z opičích hor” s použitím bicích z roku 1925.

Pavel Haas (1899 – 1944), původem z česky mluvící brněnské židovské rodiny, stejně jako jeho mladší bratr Hugo, populární herec z prvorepublikových filmů. V mládí žákem z mistrovské školy Leoše Janáčka, z čehož pak pramení Haasův silný citový vztah k Janáčkově umělecké osobnosti, projevující se v jeho díle – zároveň s živoucím ovlivněním moravskou lidovou písní – výrazným janáčkovským hudebním vlivem. Podobně zaznívá v Haasových skladbách melodika synagogálních zpěvů, jak je měl od dětství naposlouchány z prázdnin, které trávil s bratrem u strýce, židovského kantora v Kolíně. Také jazzová rytmika (rezonující mj. i v kvartetu Z opičích hor , v jazzovém soundu bicích) je do Haasovy veskrze modernistické, polyrytmické hudby zřetelně zapředena… Od září 1941 byla Haasovi přišita židovská hvězda, v prosinci byl deportován do Terezína; přestože zde zpočátku zařazen do těžké fyzické práce, usilovně komponuje, pro koncertní využití v bohatém terezínském hudebním životě. Ze zpětných rekonstrukcí Karla Ančerla, v té době také terezínského vězně, lze usuzovat na osm Haasových v Terezíně vzniklých hudebních děl, z nichž se však zachovaly jen tři (sám Ančerl zachránil a předtím k terezínské premiéře přivedl Haasovu Studii pro smyčcový orchestr).Velkou popularitu – vzpomínal ještě po dvaceti letech spisovatel Norbert Frýd – si v Terezíně získaly, zejména v provedení basbarytonisty Karla Bermana, Čtyři písně na slova čínské poezie, které Haas zkomponoval na slova z Mathesiova překladu Novézpěvy staré Číny. Nedochovanou a živou jen ve vzpomínkách přeživších zůstala Haasova Fantazie na židovskou lidovou píseň pro Ledečovo kvarteto, věnovaná Egonu Ledečovi, někdejšímu koncertnímu mistrovi České filharmonie, rovněž jednomu z mnoha “terezínských hudebníků”. Z těch, s nimiž – také spolu s Pavlem Haasem – byl z říjnového transportu Er v roce 1944 společně nasměrován do osvětimských plynových komor.

Tíživě je takto obtěžkána i Studie pro smyčce, kterou Haas zkomponoval v terezínském ghettu a jejíž koncertní provedení pod taktovkou Karla Ančerla bylo částečně včleněno do natáčení propagandistického filmuTheresienstadt, známého pod názvem “Vůdce daruje Židům město“. Po odeznění koncertu se Pavel Haas tehdy přišel uklonit obecenstvu (na horním obrázku vlevo ve světlém saku, Ančerl více vpravo v černém). V té chvíli – film byl v terezínském ghettu natáčen v srpnu a dokončován v září 1944 – zbývalo Haasovi i Ančerlovi nějakých čtyřicet dnů do 16. října, než nastoupili, stejně jako Ullmann, Krása a další do “transportu umělců” s písmenem Er. Na rozdíl od Ančerla se Pavel Haas z této cesty už nikdy nevrátil.

Hans Krása (1899-1844)pochází ze smíšené česko-německo-židovské rodiny, otce, dobře situovaného českého advokáta, a německé matky židovského původu. Zakotvený v německé kultuře a v německém jazyce,  jak toto milieu v Praze, i v Praze 20. let, ještě přežívalo; v lásce k hudbě v linii od Mahlera po Schönberga, rakouskou modernu. Po pražském německém reálném gymnaziu následovala studia hudební kompozice  na Německé hudební akademii v Praze, pod záštitou jejího rektora Alexandera von Zemlinskeho, zároveň uměleckého šéfa Neues Deutsches Theater v Praze. Pokračování dál v německo-české symbióze… Krásovy Čtyři orchestrální písně na slova Šibeničních písní Christiana Morgensterna s úspěchem předvedeny 1921 na Filharmonických koncertech Nového německého divadla. Paříží/ Pařížskou Šestkou “světově” poučená Symfonie pro malý orchestr reprezentovala  Československo r. 1926 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, zopakována o rok později pod Zemlinskeho taktovkou s Českou filharmonií. Krásova opera Zásnuby ve snu na libreto dle Dostojevského (v přímém přenosu Čs. rozhlasu ze sousedního Nového Německého divadla) získává v r. 1933 Československou státní cenu. Propagovat tuto operu do těsně post-výmarského Německa se už nezdaří, kvůli Krásovým židovským kořenům. Kvůli nim se pak o deset let později octne Krása v Terezíně, kde se navždy proslaví svým Brundibárem.

Klavírní výtah z dětské opery Hanse Krásy Brundibár byl propašován do Terezína v r. 1943, v naději na její nové nastudování, poté, co již byla předvedena dětmi v sirotčinci na pražském Hagiboru. Jejího nastudování se tu ujal Rafael Schächter, před deportací do ghetta spolupracovník E. F. Buriana, v Terezíně přední organizátor zdejšího hudebního života. V ghettu je dostatek, ba přebytek instrumentalistů, housle a bicí začnou se hned studovat z klavírního výtahu Brundibára. Nemluvě o představitelích dětských rolí i dětských členech orchestru (trumpetistovi v jednom z měnících se a doplňovaných obsazení orchestru – který vzpomínal jako jeden z mála přeživších -, bylo třináct let. Do ansámblu je z čeho vybírat, ba doplňovat (v tragické souvislosti), nakolik jsou dětští herci, zpěváci i muzikanti už během zkoušek od svých rolí odvoláváni (navždy) do transportů “na Východ”. Premiéra Brundibára se uskuteční v budově Magdeburských kasáren 23. září 1943, v jednoduché výpravě Františka Zelenky, z prken a v malovaných kulisách. Dětská opera dočká se 55 repríz, navštěvována opakovaně a celými rodinami, dospělými i dětmi, jako povzbuzení před nástupem do transportu, nadšeně ztělesňována představiteli dětských rolí i odehrána dětskými instrumentalisty: darovala dětem poslední velký zážitek jejich krátkých životů. Závěrečná scéna z Brundibára byla zařazena i do propagandistického nacistického filmu/ absurdní tragické grotesky Theresienstadt / Vůdce daruje Židům město, zde s hrůzným skřípěním v optimistickém vyznění operního kusu:

Zadostiučinění přineslo nastudování Brundibára i svému tvůrci. Hans Krása je v Terezíně v plném tvůrčím nasazení, koncertuje a komponuje, Passacaglia a fuga pro smyčcové trio, dokončená na rozhraní léta a podzimu 1944, se stane jeho testamentem. 16. října nastupuje do transportu Er, spolu s Viktorem Ullmannem a Pavlem Haasem, také spolu s několika dětskými představiteli svého Brundibára.

/Jan Vít/

Zahynou liberálně demokratické společnosti na svou největší ctnost, která utváří jejich “kolektivní racionalitu” – na hojnost informací? Tj. podlehneme – zásobováni z naší k prasknutí přeplňované “babylonské informační knihovny” – přetékání informací přes mantinely, ve kterých by mohly být relevantní při řešení problematických situací? Těch situací, v nichž se naše společnosti, stále složitější ve svých vnitřních pletivech, logicky ocitají… My, po velkých informačních a komunikačních revolucích zůstavší “na digitálních mělčinách” sociálních sítí s jejich čile migrujícími dezinformacemi… Tak se ve 40. čísle revue Echo vyzývavé tázal a další související otázky rozvíjel Knihovně PP odedávna blízký (blízký někdy i ve věcném nesouhlasu) filosof Václav Bělohradský. Položené otázky vedou k promýšlení – začíná Petr Pithart:

Prožíváme i sami vedeme honbu za dezinformacemi i na dezinformace – ty nám totiž rozkládají tu naši liberální demokracii. Honbu na jednotlivá jejich exempla, na jejich množírny, ale i na jejich definici. Když ta bude vágní, jako je dosud, nebudeme moci na ně vypustit psy státní moci – cenzuru a trestní postihy. Spíchněme tedy alespoň přibližně přesné skutkové podstaty trestných činů potenciálně souvisejících s dezinformacemi. Nasadili jsme u nás na to seštrikování další úředníky, a to až na samotný Hrad.

Bělohradského velký obrat, řekl bych na způsob linguistic turn, nám ale říká, že problém není v nabídce, nýbrž v poptávce po všech elementech té dezinformační pandemie… Kdo její viry potřebuje k přežití, s pocitem, že má nad státem a vůbec nad jakýmkoli establišmentem vrch? Ustavuje se konsenzus, že jsou to lidé nesložití, někdo řekne, hloupí. Jiný ještě něco silnějšího. Ale jsou vskutku takoví? Někteří určitě. Ve své většině to však bývají lidé evidentně nějak opuštění, nějak poranění, ztracení, a často za to sami nemohou. Věří zas jen podobně opuštěným a poraněným a bohužel i těm, kteří se vydávají za jejich mluvčí a získávají jejich hlasy ve volbách.

Máme je přesvědčovat, pokusit se mluvit řečí „poraněných“? Vždyť to neumíme. O empatii k nim bychom se však měli aspoň pokoušet. To není věc komunikačního způsobu, spíše uvážlivosti, která se někdy i k nám dostavuje: myslím, že jen tehdy, když připouštíme naše chyby, selhání. Ne naše úspěchy…

Vydejme při té příležitosti počet z našich chyb, opomenutí či selhání. Ne z našich úspěchů, ty ostatně nejsou sporné. Bělohradský ty základní, „skandální“ dysfunkce našeho systému pojmenovává: vzrůstající nerovnost, ekologická krize – sem už patří i masová imigrace. Jsou to vnitřní krize, které do našeho liberálního systému nevnáší nikdo zvenku, i kdyby na to měla přijít celá divize placených rozesíračů.

Ti poranění, traumatizovaní dysfunkcemi hladoví po informacích, které se systému vysmívají, podrývají jej nebo se mu i mstí – na víc mnozí z nich nemají.

Bělohradský sám je také mezi senzitivně traumatizovanými, jinak ovšem: má na rozdíl od většiny obětí dar povznést se nad ně svou učenou dikcí, tím, že je lapidárně pojmenovává. Kdo tento dar přímé, jakkoli složité řeči nemá, poptává „splašky minulosti“. Rasovou nenávist, konspirace, popírání holocaustu…

Avšak i my ostatní, privilegovaní, na dobrém místě světa, s pevnými či slušnými platy, jsme také každý nějak poraněni. Totiž nepřiznávanou spoluzodpovědností za stav země i světa: málo jsme řvali, když krize nastupovaly, když bylo ještě možné se jim postavit. Kdo se cítí bez viny, je sám intelektuálský dezolát.

Žonglováním se slovy se neschovávejme před těmi, které předstíráme, že oslovujeme. Jsme mezi nimi, jen jinak poranění, jinak hříšní, jen o tom nechceme slyšet. Leckdo z nás také propagoval něco, co se ukázalo být pomyslem. Dnes by se řeklo: dezinformací… Nebo jsme mlčeli.

A my se teď ze zoufalství vydáváme na lov definic. Abychom tu havěť dezinformací mohli legálně hubit jako krysy v kanálech.  A zas jednou jsme tak bezděčně nápomocni nahluchlým či hluchým erárům celého světa.

Petr Pithart

“Myšlenka, že židovský stát musel nadobro zešílet, se už dříve objevovala v expertních komentářích pojednávajících o podivných krocích vlády…” – tak, téměř jazykem sociální dystopie, či dokonce kakotopie, pod provokujícím titulkem “Izraelci zešíleli !“ uvádí Jefim Fištejn další ze svých pravidelných zahraničněpolitických komentářů… Jak to myslel? – vysvětluje JF zde.”…A co – tzn. jaký postoj světa – se dá očekávat příště?…” – položena v textu otázka. Třeba až bude překročena nedefinovaná červená linie, a některá z izraelských raket zasáhne íránská zařízení jaderných technologií…

K letošním Stoletým, jak jsme o nich pojednali, se v nedávných dnech přidal Josef Škvorecký, narozený 27. 9. 1924 v Náchodě (+ 3. 1. 2012 v kanadském Torontu), stejně jako předchozí jubilanti významný spolutvůrce intelektuálního klimatu šedesátých let: prozaik, překladatel z angloamerické literatury, literární kritik, “veřejný intelektuál”, řeklo by se dnes… Svým rodákem se pyšní město Náchod, viditelně lavičkovou sochou u kostela, vprostřed náměstí, nejvíc ale asi tím, že město ve své paměti udržuje topoi románu Zbabělci  (první vydání 1958, psán deset let předtím, 1948-9), v zážitcích Dannyho Smiřického, onoho Škvoreckého alter ego, v závěru Protektorátu v květnu 1945… Zbabělci jsou Škvoreckého román první, snad nejslavnější, nejen skandálem, jaký po Novém roce 1959, zkraje posledního roku pomalu odtávajících “padesátých let”, u nás vyvolal (za všechny tehdejší odmítavé reakce: J. Rybák, Červivé ovoce, Rudé právo 14. 1. 1959; V. Běhounek, Políček živým i mrtvým, Práce 11. 1. 1959). Pro nás pamětníky, stala se tato kniha, v době, kdy vyšla a razila si postupně cestu šedesátými lety, románem generačním, iniciačním v přijetí jazzové víry, natruc přežívajícímu optimismu modrých svazáckých košilí. Promlouvá ale takto Josef Škvorecký dnes i k mladším čtenářským generacím? Nestěhují se jeho knihy kamsi na zastrčené, zaprášené knihovní regály? – ptal se svých učených hostů Jiří Peňás v salonu revue Echo (38/2024) u příležitosti toho Dannyho jubilea. Suď bůh, ale ztraťme slovo, mluví-li se o elementárním čtenářském vzdělání…

Zbabělci a poté i další Škvoreckého knihy, jejich živé vypravěčství, v plném smyslu slova vyprávění, autograficky garantované, nesené na ironické, hořkosladké tónině uplývajícího času, uvozují – když prokličkovaly cenzurou a skrze zákazy a příkazy “shora” – celkově osvěživou éru literatury šedesátých let. Přispívají k ní svým osvobozujícím pocitem i sebejistým postojem, svým živým jazykem i svými tématy, mezi nimiž kromě nepovinného jazzu nechybí ani v té době zapíraná paměť holocaustu (Legenda Emöke, 1963; Sedmiramenný svícen, 1964). Z jedinečného autorského prožitku tu vystupuje atmosféra “temného i pestrého” dvacetiletí 1946-1967 (povídkový soubor Hořkej svět, 1969), včetně “nylonových” let před únorem 48 (Konec nylonového věku, 1968), včetně těch “nejhorších” let, 1954-56 (Povídky tenorsaxofonisty), včetně povinné vojny v Čs. lidové armádě: hned jak se v roce 1954 vrátil z vojny, začal Škvorecký psát svůj Tankový prapor, v časopiseckých úryvcích však publikován až po dvaceti letech (Plamen, 1967; Čs. voják, 1968), do knižní podoby připraven 1969, aby byl – na prahu normalizace – zničen ve stránkových korekturách, celistvě vydán až 1971, jako první kniha exilového nakladatelství ´68 Publishers…

To žil Škvorecký už třetím rokem svůj “druhý život” – život v exilu, jehož neodmyslitelnou náplní se stalo právě nakladatelství českých knih ’68, Sixty-Eight Publishers, které Škvorecký se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, založili v kanadském Torontu. V letech 1971-89 vydalo toto malé nakladatelství 224 knih českých a slovenských autorů, exilových i domácích, vesměs tzv. “zakázaných”.

Knihy “od Škvoreckých” se staly jednou z komodit importované “ideologicky diverzní” časopisecké a knižní produkce, která byla do tehdejšího Československa pašována – cestami ilegálních kamionů, jejichž hlavním dispečerem v Praze do r. 1977 byl – jak dostatečně známo – ten, jehož jméno nese spolek Knihovny Petra Pitharta. I toto je virtuálně obsaženo v základech dnešní Knihovny PP: prostřednictvím Petra Pitharta se do užších i širších kroužků dostávaly propašované tiskoviny nejen fyzicky, ale také jejich sdílenou, vzájemně diskutovanou a komentovanou četbou, v štafetově půjčovaných a přepůjčovaných knihách a časopisech: “prosakovala” myšlenkově. Tak i knihy ze Sixty-Eight, jak starší, nově vydané, tak nové knihy od Josefa Škvoreckého.

Román Mirákl,s podtitulem Politická detektivka, napsal Škvorecký už v Kanadě, vyšel v Sixty-Eight mezi nejranější produkcí nakladatelství, v r. 1972 (zároveň v Paříži francouzský překlad s uznalou předmluvou Milana Kundery), a nechyběl ani mezi všemi těmi knihami “z kamionů”, které Pithart v Praze přijímal a distribuoval – často  s vlastním doporučením: Mirákl je nejen detektivka politická, ale i “historická”: očima pětadvacetiletého Dannyho Smiřického líčí kauzu “číhošťského zázraku” z adventu roku 1949, prolínaně s obdobím o dvacet let později, obdobím tzv. “pražského jara”, zažitém v groteskním milieu pražských literátů a intelektuálů. Tedy také jedna z ingrediencí “roku osmašedesátého”, jehož příběh začal sám Pithart v kritickém odstupu koncipovat jako svůj, později stejnojmenný spis. Přinesl Mirákl i do kroužku kolem filosofa Zdeňka Pince, t. č. nočního hlídače, kde jsme se, po chvatném přečtení (každý na to měl dvě, maximálně tři noci), o Škvoreckého knížce, v kontextu některých pochybností kolem mytologizovaného “osmašedesátého”, jakož i vůbec o Škvoreckého románových a novelistických “historiích”, společně rozpovídali. Zdeněk P. (jeden z nás, který se také v mládí podle Dannyho vzoru pokoušel s malým zdarem zvládnout hru na tenorsaxofon: možno-li jako Coleman Hawkins) sepsal pro společné gaudium na Mirákl fejetonní recenzi, v průklepech rozdanou a secvaklou s jinými šířenými dobovými fejetony a ineditními písemnostmi. Posléze upravenou a rovněž “via Pithart” – líčíme tu ve zkratce samizdatový provoz a tvorbu a “uživatelský” koloběh tzv. zakázané literatury – odeslanou některým z příštích kamionů, na otočku se vracejících z Prahy zpátky “na Západ”, tentokrát skrytě v plášti karoserie s Pincovou strojopisnou recenzí, k otištění v některém z exilových časopisů – hle, kooperovaná rozprostraněnost tehdejších komunikačních kanálů přes železnou oponu!

Tato dnes pozapomenutá pražská recenze Škvoreckého Miráklu vyšla pak v čísle 52 Tigridova pařížského Svědectví, pod pseudonymem/ kryptonymem Spytihněv Sojka-Ořešník, vzatým ze Švejka. Spolu s fejetony Ludvíka Vaculíka, básněmi Jana Skácela, úvahou Václava Černého O povaze naší kultury, v Čechách tehdy netisknutelnými. Odkazujeme na to č. 52 v hlubinách roku 1976, jak i je uchovává knihovna Libri prohibiti, se kterou Knihovna PP vděčně spolupracuje. K plnému textu Pincovy vulgo Sojky-Ořešníkovy recenze pak názorně navigujeme na webový portál Scriptum (scriptum.cz/cs/periodika/svedectví ), který poskytuje elektronicky plné texty kompletních ročníků nejen Svědectví, ale i dalších samizdatových a exilových periodik, v záslužném projektu – rádi připomínáme – chráněné dílny vozíčkářů a handicapovaných občanského sdružení Exodus. (Pozapomenutou recenzi románu Mirákl Josefa Škvoreckéhoz pera Zdeňka Pince, ve Svědectví 52, pod titulkem Marné a trapné symboly, lze tu – vědomě instruujeme, jak také nakopnout literární tradici – pod bibliografickým oddílem 1976 snadno na str. 667 virtuálně “nalistovat”.)

/Red.,jv/

Kulatá výročí a jubilea v Knihovně PP zvlášť nepřipomínáme: snažíme se navazovat kulturní paměť souvisle, spojitě, nedatovaně. Letošní rok ale přinesl a ještě přináší několik “zvlášť kulatých”= stoletých narozenin ctihodných mužů (starosvětsky nezdůrazňujeme jubilea ctihodných dam, o kterých zase jindy), že nelitujeme připomenout výběrově několik 100. výročí narození osobností, které spoluurčovaly kulturní ovzduší zejména “legendárních” šedesátých let, popř. let, která bezprostředně předcházela. Osobností, které my starší v Knihovně PP prožívaně bereme jako své zasvěcovatele a dodnes jako své současníky… Kterýžto generační odkaz (mj. v paralelně připravovaném sborníku PP: léta, místa) štafetově posunujeme i ke generacím a půlgeneracím po nás – zdůrazněně, zůstává-li těm nejmladším  tento odkaz zatím utajen…

Živým, velmi živým stoletým jubilantem se ukázal už zkraje letošního roku Jiří Šlitr (narozen 15. února 1924, Lhota Zálesní), tvůrce české populární (“písničkové”) hudby 60. let, protagonista živého hudebního divadla (v Semaforu, neodmyslitelně s Jiřím Suchým), nanejvýš zdatný ragtimový klavírista, vyměniv svůj akademický titul JUDr. za neoficiální Dr. Klavír… tím vším stal se i bezkonkurenčním spolutvůrcem hudebního ovzduší své doby, nakažlivě až do našich časů; Šlitrův odchod (zemřel tragicky 26. 12. 1962) jako by byl večerkou na konci šedesátých let, s postrčením do šediváku tzv. normalizace let sedmdesátých…

Nejen komponista, nejen pianista, nejen herec-zpěvák… také kreslíř, co spontánně črtá do vlastní partitury, se Suchým také ve filmu (už ve Formanově debutu Konkurs, 1963)

Ani ne týden po Jiřím Šlitrovi se před 100 lety narodil František Vláčil (19. února 1924, Český Těšín), filmový režisér, na rozdíl od režisérů paralelní nové vlny šedesátých let, vesměs absolventů pražské FAMU, se dostal k filmu po brněnských studiích estetiky a dějin umění,, odtud asi magická obrazová metaforika jeho filmů, v černobílém filmovém jazyce, odlišném od dosavadní kinematografie historických filmů, historiografií i státně-politickou propagandou “osvětově” ideologizovaných, přinejmenším v duchu národního obrození, “vypjatě ve filmové husitské trilogii Otakara Vávry. Aniž by podléhaly historické determinaci, v soustředění na základní (existenciální) dramata živých lidí, meditují Vláčilovy filmy o středověku (Markéta Lazarová, 1967, Údolí včel, 1968), drásavě se vracejí do poválečného sudetského pohraničí, na pokraji odsunu německých, donedávna ještě sousedů (Adelheid, 1969) – pohledy a vhledy do divokých časů, divoké lásce v nich i divoké smrti.

Letos “stoletý” Vladimír Boudník (narozený 17. března 1924), zakladatelská osobnost naší poválečné grafiky: výtvarný podklad nacházel na oprýskaných fasádách pražských domů, jejichž skvrny obkresloval a dokresloval – dotvářel. Užitým výtvarným médiem mu byla kovová matérie, se kterou denně zacházel ve fabrice (ČKD Vysočany), jeho grafiky vznikaly v barevných otiscích radikálně zpracovávaných plechových matric, jejich probíjením, propalováním, leptáním či vtloukáním kovového odpadu, v barevných mezitiscích proháněných satinýrkou. Vzniklé strukturální grafiky označoval za spontánní výbuchy-exploze niterných psychických stavů, v pokračování autonomně založeného směru, Boudníkem samotným nazývaném explosionalismus: obrazy syrové matérie jako grafický záznam nesentimentální doby, řadí se do informelní linie české výtvarné scény 50. a 60. let (níže prezentované strukturální grafiky datovány rokem 1960)… Vstoupiv jako “něžný barbar” do literárních textů Bohumila Hrabala, tvoří s ním “Vladimírek” Boudník vzájemně se doplňující dvojici. (V. B. zemřel tragicky 5. XII. 1968, na závěr toho osudného roku.)

Den po Vladimíru Boudníkovi se před 100 lety narodil Lubomír Dorůžka (narozen 18. března 1924), muzikolog, organizátor hudebního života (spoluzakladatel Mezinárodního jazzového festivalu, iniciátor bezpočtu domácích jazzových přehlídek, jakož i popularizačních akcí v 50. letech, kdy jazz neměl na růžích ustláno); hudební publicista, v 60. letech šéfredaktorem vícegeneračně rezonujícího hudebního časopisu Melodie. Apologet jazzové hudby, prostřednictvím autorských rozhlasových pořadů, též redakční spoluprací se sborníkem Taneční hudba a jazz (1960-69), již od prvního, ještě “provokatérského” ročníku. Také překladatel z angloamerické literatury (např. náladou spřízněného F. S. Fitzgeralda); Dorůžkova (a J. Škvoreckého) překladová antologieTvář jazzu (1964), několik let odkládaná, definitivně jazz rehabilitovala z ideologického odmítání za časů, ve kterých se o této hudbě v novinách psalo výsměšně jako o “džezu”.

Stoletým jubilantem se stal nedávno Ivan Diviš (narozen 18. září 1924), básník sugestivního, o silný výraz usilujícího, přetékajícího, nejednou drsného jazyka; básník-rétor, vášnivě apelativní, až do exaltace… V šedesátých letech, jejichž kulturní klima podobně jako předchozí zde přivolaní vrstevníci svým hlasem i osudem spoluutvářel, stačil vydat deset básnických sbírek – ne všechny, alespoň některé či jednotlivé básně z nich četl v naší generaci tehdy každý z nás: Uzlové písmo, 1960, Rozpleť si vlasy, 1961, Deník molekuly, 1962, Morality, 1962, Eliášův oheň, 1963, Chrlení krve, 1964, Umbriana, 1965, V jazyku Dolor, 1966, Sursum, 1966, Thanathea, 1968; vydání poslední z nich, Noé vypouští krkavce, 1969, bylo zakázáno, kniha vyšla až “u Škvoreckých” v Torontu, 1975. Diviš mezitím vrchovatě naplnil uděl exulanta, z Radia Svobodná Evropa hlasem křesťanského konzervativce tepaje reformní komunisty, vůbec celou utopii socialismu, jakož i liberální demokracii; ohlížeje se – Odchod z Čech, 1981 – za Čechami milovanými i nenáviděnými, také za Prahou, “městem nenahraditelným”: viz Poslední průvodce Prahou, 2023. (I. D. zemřel 7. IV. 1999 – dva roky poté, co se do Čech “natrvalo” vrátil, pohřben na břevnovském hřbitově.)

/Red., jv/

Jméno Milana Šimečky – univerzitního pedagoga i bagristy, předního slovenského disidenta z období normalizace v Československu, označovaného jako politický mozek disentu, politického esejisty (četli jsme v samizdatu jeho Obnovení pořádku, analýzu první “pětiletky” tzv. normalizace v Československu, srv. e-kniha ČSDS; také jeho esej 1984: Náš súdruh Winston Smith) – nese jméno neziskové organizace Nadace Milana Šimečky, založené v r. 1991 několika slovenskými, jak se dnes říká, veřejnými intelektuály Martinem Bútorou, Miroslavem Kusým, Františkem Mikloškou, Peterem Zajacem ad. Aktivity Nadace – od počátku na podporu demokratických procesů na Slovensku, budování občanské společnosti a rozvoje vzdělanosti zejména mladé generace – se 17. září tohoto roku staly záminkou pro odvolání Šimečkova vnuka, lídra opoziční strany Progresívne Slovensko, z postu místopředsedy Národní rady SR. V kampani, která předcházela, vedená současnými vládními stranami SR, byla Nadace MŠ obviňována, vehementně ústy Roberta Fica, z napojení “klanu Šimečků” na veřejné rozpočty ve prospěch rodinného finančního profitu…O parlamentní kauze, další ze série Ficových obsazování státu a jeho institucí, jsme v předvečer Šimečkova odvolání informovali v naší Kronice projevem poslance F. Mikloška; k obviňované Nadaci MŠ a k jejím aktivitám se vracíme sdílením článku Martina Bútory v bratislavském Denníku N: Čo robí Nadácia Milana Šimečku – zde.

“Tváre a dátumy”, publicistické texty, tentokrát i jindy, a těšíme se, že i napříště sdílené v Knihovně PP s pravidelnými komentáři MB v bratislavském Denníku N, budiž příležitostí k naší (víc než jen kolegiální) srdečně přátelské gratulaci k osmdesátinám Milana Bútory – s přáním trvalé svěžesti a světla, které MB s exaktní jasnozřivostí sociologa (jakož i s přispěním paní Zorky) dodává i do stinných koutů slovenské společnosti. Připojujeme gratulační dopis Petra Pitharta – zde.

Ne zatím zcela, ale přec jen je zatím po velké vodě, tedy po tom nejhorším, co tentokrát natropila (horní letecká fota pocházejí z Bohumína, Opavy, Krnova, Šumperka, Jeseníku), ve spoušti, která po ní zůstává… V osychání první reflexe, nikoli náhodou akcentované “krajsky”, s očekávaným testem v následujících krajských volbách. Pro první úvahy po povodních saháme tam, kde to máme nejblíž – kde se zamýšlí Petr Pithart, někdejší “zemsky” uvažující předseda české vlády. Pod titulkem Paměť vody a nás, lidí k přečtení zde, uloženo v interní knihovně Knihovny PP.

Ve čtvrtek 12. září, na mimořádné schůzi slovenského parlamentu navrhli poslanci dvou ze tří vládních stran (Smer a SNS) odvolat Michala Šimečku (na fotografii), předsedu nejsilnější opoziční strany Progresívne Slovensko, z funkce místopředsedy sněmovny. Mezi poslanci byla o tomto návrhu zahájena rozprava, z níž bratislavský Denník N otiskl „príhovor“ poslance KDH, někdejšího předsedy slovenského parlamentu Františka Mikloška. Pod názvem “Máte síce silu odvolať Šimečku, ale nemáte silu urobiť z klamstva ideológiu štátu“ sdílí Knihovna PP toto vyjádření zde a uvozuje je  následovně:

František Mikloško – věrný syn Římskokatolické církve na Slovensku, v 80. letech křesťanský disident s vazbami na tehdejší „podzemní církev“ na Slovensku, v roce 1988 organizátor proslulého „svíčkového protestu“ proti potlačování náboženských a občanských práv, v politice po 1989, jak my starší pamatujeme a z vlastní zkušenosti dosvědčujeme, nepřehlédnutelná tvář konzervativní strany Kresťanskodemokratické hnutie, nyní za toto KDH poslanec v slovenském parlamentu – zastává se nepsaného ústavního pravidla, podle kterého se funkce místopředsedů Národní rady Slovenské republiky přidělují podle počtu poslanců jednotlivých volebních uskupení. Zastává se tímto kovaného liberála třetí generace Šimečků, předsedy strany Progresívne Slovensko. Je to rytířské, zastávat se parlamentního kolegy, byť také opozičního poslance, ale nikoli z vlastního politicko-ideového uskupení, zastávat se jej, ocitá-li se v tísni, je-li tlakem poslanců Ficovy vládní koalice vytěsňován z funkce, která mu v parlamentu náleží. Významné gesto politického smyslu – čin politika, který bere smrtelně vážně i nepsaná ústavní pravidla. Neboť ta, právě proto, že jsou nepsaná, neviditelně podpírají vůli dodržovat pravidla ústavy psané. Jde o Michala Šimečku, ale jde už zároveň o všechno: když neplatí ústava ve svém celku, včetně nepsaných dohod kolem ní, když neplatí ve svém nejvlastnějším smyslu, neplatí nic, a celá země se řítí do autoritářského režimu, ve kterém na prvním místě platí vůle vůdce. Čeští demokraté seskupení kolem Knihovny PP vzdávají tímto prohlášením Františku Mikloškovi hold a úctu.

Po zemských volbách v Sasku a Durynsku, které přinesly triumf Alternativy pro Německo (vítězná v Durynsku, v Sasku hned druhá za CDU), ucházejí se právě křesťanští demokraté o “strategickou” koalici s krajně levicovým Společenstvím Sahry Wagenknechtové… Nad takovou mezaliancí, resp. nad její ideologickou pragmatikou, napadá slovo z orwellovského newspeaku – doublethink. “Schopnost” přijmout dvě protichůdné teze/ fakticity, obě udržet v mysli a věřit jim. Základní nástroj politické praxe Strany v orwellovském režimu… Jefim Fištejn vyvozuje schéma dvojmyslné politicko-ideologické praxe nejen z CDU-pragmatiky v Německu: čtěte další z jeho pravidelných komentářů Dvojmysl je pokroková norma  – zde.                                                              

/15. 9. 24/