Bílý táhne, a… (trivializace výběru ústavních soudců)
Dobré šachové úlohy vypadají jen zdánlivě jako snadné. Třeba: Bílý táhne, a třetím tahem vyhraje. Někdy, často. Ne ale vždycky. Proto úloha, nikoli návod – jako třeba na obsluhu termovlnky.
Dělba a kontrola moci (checks and balances), vzájemné nastavení jejích složek, není stav jednou provždy dosažený, jde o trvalý proces sebe-tvorby, sebe-opravy. Někdy proto doslova – bolí. Spotřebovává čas, energii, peníze. S takto pojatou dělbou a kontrolou mocí však stojí a padá právní stát jako předpoklad liberální demokracie.
Tři moci, zákonodárná, výkonná a soudní se vzájemně hlídají: omezují, vyvažují, brzdí, kontrolují. Aby žádná z nich nenabyla převahy nad mocemi druhými. Skrze ně se vyjevují konflikty – spory, rozpory hodnotové, zájmové. Toto vyjevování konfliktů je elementárním předpokladem, motorem, „hnací silou“ liberální parlamentní demokracie. Tam, kde by se žádné takové konflikty či spory nevyjevovaly, nemohlo by jít o demokracii. Fyzik by možná řekl: podle třetího termodynamického zákona něco jako tepelná smrt vesmíru, přeneseno do sociálního pole, smrt demokracie jakožto vyrovnávání rozdílů, eliminace konfliktů… pěkně počesku: glajchšaltace.
Toto vyjevování konfliktů a nalézání jejich řešení nemůže být vždycky procesem hladkým, samovolným – jinak by ani nemělo smysl. Dělba moci není prostě dobře naolejované soustrojí. Někdy jde dokonce o protrahované „drhnutí“. To proto, že každá z mocí je utvářena jinak, jiným elektorátem, jinými institucemi, podle jiných pravidel. A v jiný čas.
Nominace kandidátů ústavních soudců (prezidentem), jejich schvalování, event. neschválení (volbou senátorů), a pak teprve jmenování prezidentem nejednou bývalo v minulosti politickou událostí, která vesměs pročistila vzduch, znovu nastavila, „přenastavila“ kritéria, posunula laťku náročnosti na osobní, profesní a etické vlastnosti kandidátů. Mnohdy byl výsledek dlouho nejistý. Bývaly to takové „malé katarze“. Pro politické zdraví společnosti ale důležité. Šlo o to, že dělba moci – zafungovala. Do dneška bylo zvoleno 77 soudkyň a soudců.
Za prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana byla řada nominantů Senátem neschválena (nezvolena). Bylo takových 13. Žádná tragédie, naopak: dělba moci zafungovala, dala o sobě vědět, ožila. Pokud se ovšem hlava státu neurazila, netrucovala, a tedy nepřestala Senát zahrnovat novými návrhy. I to se stávalo (za obou prezidentů) – pak by musela být určitá („plenární“) rozhodování Ústavního soudu odkládána, protože do povinného počtu pléna by chyběli soudci. To byly situace velmi nebezpečné.
Vypadá to, že se dnes nastavují nová (nepsaná) pravidla kreování ústavních soudců. Trivializují se. Napříště by mohlo platit, že půjde o úlohy pro začátečníky. A že bolestivé dělby moci nebude vůbec zapotřebí.
Když jsou si ovšem obě komory parlamentu, vláda i prezident politicky blízké, je dělby a kontroly moci zapotřebí spíše víc než méně.
Nemyslím, že by šachová úloha pro nadcházející měsíce a roky v souvislosti s doplňováním Ústavního soudu měla znít: Bílý táhne, a vyhraje… vždycky.