Kytky a jiné…
Když jsme s Janem Sokolem koncem minulého roku rozmýšleli, jaký osobní pozdrav by mohl Petru Pithartovi k nastávajícím osmdesátinám poslat navíc – navíc k tomu všemu, co bylo mezi nimi už řečeno a napsáno, v oboustranném dialogu i v diskusních panelech, ve kterých coby veřejné osobnosti společně vystoupili, v publicistických textech (třeba těch v naší společně redigované Přítomnosti)1, v souzněle formulovaných postojích občana a vzdělance (= označení u obou patřičnější než ono zprofesionalizované „intelektuál“)…, napadlo nás, že by se tak mohlo stát nikoli slovem, ale „obrazem“. Zamluvili jsme to tehdy, ale díky Janu Sokolovi mladšímu (Janu Sokolovi Houslaři, jak je přídomkem ke jménu a svým métier rodinně odlišen) dostalo se nám onoho předběžně uvažovaného „obrazového“ příspěvku do pithartovského almanachu dodatečně – poté, co jej Jan řečený Houslař vyzdvihl z otcovy (elektronické) pozůstalosti…
Tedy, milý příteli Petře, přijmi tyto mnohé kytky, květiny, rostliny ozdobné listem… Hodí se tu jako symbolický narozeninový pugét, ač zobrazené za jiným účelem. Přičemž jde jen o „výběr z portfolia“: Jan Sokol – ne každý to o něm ví – fotil kolem sebe „všechno, co jej přivádělo k úžasu: kytky, stromy, jinovatku, sníh, mraky na nebi…“ (Jan S. Houslař). Květiny ale zvláště, neboť v jejich květenstvích je při bližším pohledu nejpatrnější „estetika zázraku“ organické skladebnosti a účelnosti všech těch „pupenů, kalíšků, tyčinek, pestíků… Táta měl malej kapesní foťáček Nikon (Coolpix 7600, s rozlišením 2 – 3 Mpx), byl nepřítelem megapixelů, na fotky nad tři mega vždycky nadával, sám to měl vždycky nastavený o dost níž…“
Víc než technické parametry rozhoduje tu vidění zblízka, pozornost k živým věcem viditelného světa, včetně těch přehlížených, považovaných za všední: sedmikráska chudobka či rozrazil rezekvítek u cesty; bodlák na lokalitě smetiště v Holečkově ulici; pampelišky na sporém trávníku v okolí jinonického sídla „Honzovy“ fakulty humanitních studií; rozchodník povšimnutý na procházce klášterní zahradou po nedělní mši u Svaté Markéty…
Detailní fotografie nejsou tu součástí amatérského botanického výzkumu a nevznikly ani z umělecké ambice autorovy – Jan Sokol, troufáme si soudit, fotografoval tu jako filosof, na způsob užaslého vidění iónských myslitelů na počátku celé tradice naší filosofie. Též jako filosof fenomenologický, ponechávající vystoupit věci okolního světa, jak prostě jsou – jak se samy ukazují, jak se nám podávají, v ustavičné blízkosti a přítomnosti, jako součásti celku a celistvosti světa. V roli toho, který nenápadně učí dívat se, vidět ve světě: před jistým časem to byli právě Sokolovi studenti, přesněji Sokolovy studentky, rozumějící tomuto poselství, které jako kurátorky uspořádaly na chodbách jinonické fakulty výstavku z fotek svého váženého a jim milého profesora.
Paidagógos – ten, který agei, „provází“ na cestě výchovou, vzděláváním a vůbec věděním, který probouzí myšlenky v druhých a předává je dál – jak tu „vychovatelské“ úloze Jana Sokola dobře rozumí i Petr P.,2 sám v shrnující životní roli vysokoškolského pedagoga… Proto ty kytky jako patřičné. (JV, DL eds.)