The New York Times o Petru Pithartovi v pražském jaru
Ve čtvrtek 9. května 1968 přednesl Petr Pithart v tehdy Československém rozhlasu, v pořadu Živá slova sváteční promluvu k státnímu svátku, který připadl na ten den. Devátý květen – v zemích bývalého sovětského bloku ze Stalinova rozhodnutí o jeden den posunutý svátek Dne vítězství, na paměť ukončení druhé světové války v Evropě v roce 1945. K čemuž jako by se přimykal genius loci budovy Československého rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě, jednoho z hlavních míst bojů během pražského povstání v květnu 1945, a ovšem i genius tempori: v tehdy ještě komunistickém Československu byl 9. květen „slaven“ jako Den osvobození, den příjezdu Rudé armády v květnu pětačtyřicátého do Prahy. Do třetice zahrály v tom čase už rozšířené, byť nevyslovované obavy z možného sovětského zásahu proti „rozpuku“ tehdejšího „pražského jara“, tj. z nového příjezdu sovětských tanků… Všechny tyto koincidence navodily Petru Pithartovi asociace, které v jeho květnovém proslovu v Živých slovech vyzněly jako varování před sovětskou invazí. To tehdy v situaci už zrušené cenzury a celkového uvolnění, za kterého – napsal mi k tomu ve vzpomínce Petr Pithart – taková expresivní vyjádření „sama vklouzávala do úst“.
Ve svém rozhlasovém vystoupení Pithart oslovil „naše zahraniční přátele“ s jednoznačným naléháním: „Probůh, jen aby nedošlo byť i jen k náznaku opakování tragické historie zúčtování s Jugoslávií, nebo dokonce s Budapeští roku 1956!“ Již samo o sobě by toto varování, jedno z prvních veřejných varování před násilným ukončením pražského jara, bylo pozoruhodné, a události téhož dne mu přidávaly na významu:
Sovětské vedení právě v té době začalo na československé komunisty zvyšovat enormní tlak, aby všemi prostředky zastavili rozvíjející se „obrodný proces“ v zemi. Počátkem května 1968 přinesl francouzský deník Le Monde výrok generála Alexeje A. Jepiševa, v letech 1962 až 1985 hlavního politického komisaře Sovětské armády, o možné vojenské intervenci do Československa, a to na žádost „věrných československých komunistů. Právě 9. května 1968, kdy pronáší Petr Pithart svůj rozhlasový příspěvek, zahájila Sovětská armáda cvičení na území NDR a jihu Polska, v blízkosti hranic s Československem. Deník ÚV KS Rudé právo bude muset 10. května, s odvoláním na zpravodaje ČTK, vyvracet „poplašné zprávy“ zahraničních agentur, že je to snad počátek tažení proti Československu. Kterážto atmosféra apelativnost Pithartova rozhlasového proslovu z předešlého dne jenom posílila.
Dne 10. května se situace v Československu stala také předmětem zpráv na titulní straně deníku The New York Times. Ve zprávě Petera Groseho reportovaly Timesy o manévrech v blízkosti československých hranic, na stejném místě ujišťuje Tad Szulc, že Československo na započaté liberalizaci trvá.
Na páté straně téhož vydání z 10. května 1968 pak přinesl list The New York Times zprávu (převzatou od agentury United Press International) o rozhlasovém pořadu Živá slova předešlého dne, a to ve významovém propojení s oběma zprávami na titulní straně.
Aktuálnost a přesažnost těchto událostí činily situaci ne zcela přehlednou. Na jednu stranu se potvrzuje, že toto „ještě“ není invaze, ale „jen“ nátlak, neboť se zároveň koná „mírové“ československo-polské shromáždění v Českém Těšíně, a maršál Koněv je v Praze hostem prezidenta Svobody. Rovněž ale v té době je ve Varšavě západním diplomatům a novinářům zapovězeno opustit město (a tedy ověřit údajné manévry vojsk u Krakova), a představitelé tzv. pětky komunistických stran se nečekaně scházejí v Moskvě. Vůdcové komunistů NDR W. Ulbricht a polských komunistů W. Gomułka – píše Zdeněk Mlynář ve své politické reportáži Mráz přichází z Kremlu – tu hovoří o invazi jako o reálné možnosti jak řešit ohrožení socialismu v Československu.
Zpravodaj UPI vyslovil v Timesech domněnku, že Pithartův proslov byl pravděpodobně připraven dřív, než byl prosloven, a nemá tedy s děním posledních hodin přímou souvislost. Upozornil také na „commentatorův“, jak označuje Petra Pitharta promlouvajícího v Živých slovech, odhad příštího vývoje: „Podle mého názoru budoucnost závisí na svobodě našich rozhodnutí doma a na toleranci našich spojenců ohledně našeho experimentu.“ Zpravodaj si přitom nebyl jist jménem onoho commentatora – ve zprávě je „identified as Peter Pithard“.
O tom, že rozhlasová „slova“ Petra Pitharta byla jednou z příznačných charakteristik tehdejší situace, svědčí také zmínka v knize Prague’s 200 Days, z pera dlouholetého experta listu New York Times Harryho Schwartze. Zmínku zařadil do úvodu páté kapitoly své knihy, v úvaze o tehdy již neodhadnutelných záměrech Sovětského svazu.
Harryho Schwartze (1919–2004), univerzitního učitele ekonomie, specialistu na ekonomiku Sovětského svazu a jeho východoevropské satelity právě jeho profesní zaměření spojilo s Československem roku 1968. O tzv. pražském jaru napsal zhruba dvě desítky článků, především tedy knihu Prague’s 200 Days, která je zajímavou, byť jen zručně pohotovou (dopsána už v prosinci 1968) novinářskou skicou. Je napsána s obdivem k Čechoslovákům, ale rovněž s kritikou komunistického vedení a také tuzemských médií za jejich mlčení a zamlžování toho nejdůležitějšího – víc než negativního postoje Brežněvova politbyra.
Harrymu Schwartzovi v tomto smyslu chybí – podle mého názoru zásadní – pozdější Pithartův náhled, jakési naklepnuté „kolumbovo vejce“, že pražské jaro bylo v oblasti politiky a médií především podnikem reformních komunistů; zároveň jejich pokusem o vlastní rehabilitaci.
Bude to také Petr Pithart, který Schwartzem kritizované „mlčení a mlžení“ nabourá. Pithartův spis Osmašedesátý, od závěru sedmdesátých let šířený samizdatově, poté v neautorizovaných exilových vydáních, zpochybní mnohá osmašedesátnická tabu; je dodnes (zvláště v posledním vydání ve Spisech PP v nakladatelství Academia, 2019, dovybavený bohatým poznámkovým aparátem) jedním ze zdrojů – nejen dobovým – pro studium událostí roku 1968.
Nejen to…
