Smutek křesťanského konzervativce
Postřižiny se staly základní metaforou naší doby. Frčí jen to, co se dá zkrátit, ostříhat nebo osekat: vlasy, dějepis a literární formáty. V módě je pánský sestřih až na kůži, při kterém samotný pojem účes ztrácí smysl, protože není co česat, a kromě hlavy není co zkracovat. Epistolární žánr se smrsknul na SMS a žánr moderního románu či historického traktátu připomíná svým jazykem spíše upovídanou esemesku.
Stejnému osudu neušla soudobá sociologie ani filosofie. Autoři vstupují v notorickou známost díky jedné podařené větě, nejlépe nerozvité a stlačené do vtipné metafory. Nassima Taleba známe coby autora „černých labutí“, i když je to přímá výpůjčka od Karla Poppera. Yuvala Harariho si ceníme za nepovedený pokus odvodit budoucnost lidského druhu z jeho evoluce, Francise Fukuyamu si pamatujeme jako komického zvěstovatele „konce dějin“. Petra Pitharta jako projektanta „dvojdomku“. I ten, kdo o konceptu neví zbla nic, ví, že je to „betelná békovina“, nesmysl „na entou“. Vyznavači popického (od slova „popík“), zkratkovitého a klipovitého světanazírání se mnou možná nebudou souhlasit, když řeknu, že myšlení Petra Pitharta je neredukovatelné – kdyby se o to chtěl snad někdo pokusit – na jednu groteskní ideu, jakož ani na jeden filosofický směr, na jeden kulturní proud. To proto, že jeho pokus o syntetický světonázor je produktem toho, co on sám vyzkoušel, zvážil a shledal lehkým. Není to přístup důvěřivého žáčka, o kterém se dá epigramaticky říct, že „to, co mu knížka poslední vyloží, to si na duši seshora položí“, ani ilustrovat na něm postup, v němž šikovný autor připadne nejdřív na úderný název a až dodatečně vymýšlí k tomu přiléhavé filosofické učení. Ve sporu vlasatců s „postřiženými“ dohola jsou jeho sympatie jednoznačně na straně obstarožních „mániček“.
Z Pithartova díla je mi bližší jeho Pokus o vlast (1979) než mnohem epičtější a velemluvnější Osmašedesátý či Devětaosmdesátý. V tomto svém historickém eseji podniká Petr Pithart titánský pokus odmyslet se od běžných definicí vlasti. Na rozdíl od herderovských „traktátů a diktátů“, nabádajících nás k tomu, vidět vlast jako druhou odmocninu z národa, na rozdíl od národovecké věrouky o jednotě „krve a půdy“, dokáže se Pithartovo myšlení povznést k mnohem empatičtějšímu pojetí vlasti coby kulturního okruhu. Českost spolehlivě rozeznáváme podle sady archetypů důvěrně známých z nízké a vysoké literatury, lhostejno, zda z babiččiných vyprávění, či z pohádek Boženy Němcové nebo K. J. Erbena, dokonce lhostejno, v jaké řeči a v jakém koutě zeměkoule byly původně psány – česká vlast se územně nekryje s Českou republikou, nedá se do ní vtěsnat. V tomto smyslu byli Forman a Kundera Pithartovými krajany už tehdy, když jeden natáčel v Hollywoodu a druhý psal ve francouzštině. Českost ulpěla na jejich tvorbě jako slza lipové smoly na košili. Nehledejte v jejich ani v Pithartově tvorbě zálibnou zeměpisnou bukoliku o krásách přírody v prostoru mezi Krušnými a karpatskými horami. Je tam spíše spousta důležité psychologické drobnohledi, což je klasická česká metodologie žití a sebezpytování, z každé dálky rozpoznatelná.
Naprosto zásadní pro Pithartovo hledání vlasti je z textu vyplývající závěr, že tento jakoby vrozený, a přitom vzácný pocit vlastenectví (nebojme se toho ryzího slova, svým významem odlišného od toho, čím je nacionalismus) vyrůstá spíše ze společné zkušenosti historických nezdarů a přešlapů než z útěšného vědomí válečných a budovatelských vítězství slavných českých reků. Hodně to připomíná myšlenku, ke které dospěl francouzský myslitel Ernest Renan ve svém věhlasném eseji Co je národ? Renan se vyjadřuje lapidárně: „Nechali jsme za sebou dědictví slávy a účinné pokání, před námi je společný akční program.“ Esej byl napsán v roce 1882 čili až deset let po francouzsko-pruské válce, která Francouzům dala zakusit hořkost porážky a národního ponížení. Renanův a potažmo i Pithartův zdroj nesnadné síly tkví v poznání, že společně prožité utrpení a cizí útisk dotváří národ mnohem účinněji než okamžiky společné vítězoslávy. Utvrzují v lidech pocit povinnosti a vědomí zavázanosti vůči vlasti více než pouhý pud etnické sounáležitosti.
Spíše než politická faktografie a chronologie událostí podmaňuje mě na Pithartových textech jeho úsilí dopracovat se k nejobecnějšímu poučení, ta myšlenková usazenina, sociologický lógr, který po sobě zanechává zdrcující prožitek. Pithart si neulehčuje práci tím, že by se takovému zobecnění raději vyhnul. Jak učili Ezop a La Fontaine, dobrá je jen taková bajka, která umožňuje vyvodit z ní morální závěr. Pithart vypráví o událostech pro český národ vskutku přelomových, leč nikdy ne samoúčelně, nýbrž proto, aby z nich mohl vyvodit nějaké mravní ponaučení. Právě v Renanově smyslu je třeba vnímat souslednost dvou stěžejních historických knih Petra Pitharta – o roce šedesátém osmém a o devětaosmdesátém. Ta druhá událost nepochybně vyvěrá z té první, je zhmotnělým poučením z ní, těží ze síly vzniklé ze zahanbení a zklamání. Není autorovou vinou, spíše známkou jeho autorské poctivosti, že v obou případech kriticky a bolestně vnímá nadměrný podíl dětinskosti a pověrčivosti v nejnovějších českých dějinách. I to je neodmyslitelným rysem české (pohříchu nejen české) národní povahy.
Ve všech podobách svého politicko-filosofického zkoumání a literárního talentu na sebe Petr Pithart neustále prozrazuje, že je každým coulem především esejista. I tam, kde se jeho dílo tváří jako souvislá dějeprava, je vnitřně zkonstruována z jednotlivých esejí.
Esejistika jako žánr a kulturní směr vzniká tam, kde na sebe narážejí jiné žánry a směry: dokumentaristika, filosofie, umění. Esej je jak deníkem, i když ne zcela upřímným, tak také traktátem, i když ne zcela systematickým. Ale také vyprávěním, tak trochu povídkou, i když ne zcela smyšlenou. Esejistika je uměním okamžitého situačního přepínání z jednoho žánru do druhého, uměním rozehrát zároveň všechny registry a nástroje a neupadnout přitom do monotónnosti, nýbrž zdůraznit jejich kontrastnost a různorodost.
Za hlubokého totáče, v době rozpuku samizdatu a samočinného spisování, jsem zaslechl něčí pronikavou větu: „V české literatuře zbyly už jen dva směry: komunismus a esejistika.“ Esejistika v této paralele není disidentstvím, údělem jinak smýšlejících, potřebou postavit proti komunismu jinou, lepší sadu idejí. Je to spíše jiný modus rozumování, který rozpouští zkamenělé ideové sloje a vrstvy v proudu svobodného myšlení. V esejistice myšlenka nezápasí s politickým režimem, ale spíše s nebezpečím vlastního zatuhnutí a ztráty významu a smyslu při hnětení všelikých ideologií a mytologií. Esejistika se liší od výkřiků politického disentu, ale také od postmoderní dekonstrukce s jejím rozmělňováním a úplnou relativizací všeho. Esejistika nejen štěpí na kamen ztuhlý diskurs, ale z rozpadlých střepů, z otřelých slůvek staví nové, experimentální obrazy, jakési autorské mýty, které na rozdíl od mýtů autoritářských si nečiní nárok na globální a povinně vnucovanou pravdu. Není to jazyk imperativu nebo indikativu, nýbrž jazyk kondicionálu. Je to syntéza nových konceptů vzniklých z analýzy idejí, které již jsou v oběhu. Snaha dotáhnout hru do nejzazších konců, nespokojit se s kritickým rozvikláváním existujících diskursů, ale odhalovat vějíř všech možných variant, dobrat se prazdroje nových mýtů, umění, fantaskních vědních oborů, které mohou být časem přetaveny do funkčních humanitních technologií.
Poprvé o takové esejistice jakožto experimentálním způsobu osobní existence psal Robert Musil v nedokončeném románu Člověk bez vlastností, v podstatě díle dokonale esejistickém. Pro Petra Pitharta je jeho celoživotní „pobyt“ v esejistice také způsobem kulturní existence. Je dokonalým dítětem 20. století, kdy v celém jeho trvání probíhalo promíchávání a protřepávání literárních, filosofických a dokumentárních žánrů, jejich „esejizace“, namísto romanizace, této základní tendence 18. a 19. století. Nyní esejizace zdárně pokračuje. Někdo píše romány velmi připomínající zdlouhavé eseje, jiný píše eseje připomínající nekonečné romány.
Jasná věc, ani v umění, ani v dějezpytu nemůže žádná metoda sama o sobě nahradit talent, božskou jiskru, tvůrčí ozáření. Průměrní pisálkové v každé době se otrocky podřizovali dobové představě „vyšší formy“ – od romantismu k realismu, od naturalismu k surrealismu, od socialistického realismu ke konceptualismu. Tak desítky a stovky jmen a jejich výpotků propadaly nemilosrdným sítem času, a na povrchu se vždy zachytilo jen pár silných jmen tvůrců, pro něž ten který směr nebyl metodou, ale druhou přirozeností, způsobem sebevyjádření. Mezi vytříbenou složitou osobností a úplnou nulou vždy zůstává odstup zhruba rovný nekonečnosti.
Mýlí se, kdo vidí v Pithartovi jen všestranně použitelného liberála pro kdejakou kulturní brikoláž, dle sezóny. Jako mimořádně vzdělaný člověk (dnes se říká hyperkulturní) tuší, že za osobním horizontem musí existovat myšlenkové světy, které ještě nepoznal, proto je otevřený a snášenlivý k novým názorům. Vůbec to neznamená, že je z podstaty liberálním intelektuálem. Ten zpravidla přistupuje ke světu jako k tmavému hvozdu, kde vždy tápavě hledá jasný systém, jenž by mu umožnil neprostupný hvozd zpřehlednit, aby se v něm mohl lépe orientovat. I přes deklarovanou toleranci usiluje pravý liberál především o nalezení pevného řádu. Podléhá iluzi, že rozumět světu lze jen, pokud je nám dáno vědomí takového řádu. Svět v liberálním pojetí je uspořádán navýsost rozumně. Pro orientaci potřebuje vědět, kde je nahoře a kde je dole, kde je vepředu a kde vzadu. Vepředu je pokrok, vzadu zpátečnictví. Ústředním pojmem liberalismu je právě víra v pokrok, v neustálý dopředný pohyb lidstva.
Zní to poněkud scholasticky, ale liberalismus je ve svém politickém vyjádření především nikdy nekončícím zápasem o dosažení pokroku na zemi, jen ten podmiňuje jakékoli formy společenského a kulturního života. Mravní zákon je zde položen na osu souřadnic a pro úplnost nepotřebuje hvězdné nebe nad námi. Víra v bezpodmínečný pokrok a upřenost k budoucnosti se ukazuje jako věčná slabina liberalismu. Zítřky jsou vždy zářné, včerejšky vždy temné. Správnému liberálovi by měly být cizí jak stesky po včerejšku, tak sny o návratu. Přes všecku svou snášenlivost nezná liberální člověk slitování s tím, na kom ulpívá včerejší špína. Nostalgie jen zdržuje příchod budoucnosti, vždy pokrokovější, než je přítomnost. Je to dlouho pěstovaná pověra, že lidskou nedokonalost lze úspěšně překonat; bude-li třeba, pak i hrubou silou.
Každý, kdo četl více Pitharta, chápe, že toto přesvědčení je mu z duše cizí. Proti liberalistickému přesvědčení klade konzervativní rozmýšlení. Mnohé po léta překvapovala Pithartova nechuť opustit nepříliš vábný politický přístav. Jeho dílo je klíčem k jeho umanutému politickému přilnutí ke křesťanské demokracii. Je totiž napěchováno pochybnostmi o tom, zda vůbec může být projekt dokonalý, je-li proveden veskrze nedokonalým člověkem. Pithart věří jen tomu a spoléhá se jen na to, co je tisíckrát osvědčené. I tehdy, kdy ještě neví, co konkrétně v konstrukci selže, co se zhroutí a co sejde na scestí, tuší, že v neustále se opakujících metafyzických zkouškách něco selhat musí, nedokonalost člověka musí dojít svého naplnění. Je to klasický Jobův syndrom, který nikdy není mindrákem. Nikoli náhodou je Job nejzáhadnější biblickou postavou. Jobova víra je vždy silnější než přízemní vědomí toho, že marnost nad marnost a všechno je marnost. Jen Bůh ví (a v Knize Job ani ten neví), odkud že ta síla pramení.
Mnohem více než jásavá rozradostněnost sekulárního liberála je Pithartovu myšlení vlastní jakýsi nepomíjivý smutek křesťanského konzervativce. A jako každý správný metafyzik se nemůže oprostit od snahy o duchovní světanápravu. Není to však bláhové snažení o nastolení říše všeobecného pokroku na zemi. Zdrojem Pithartova nekonečného smutku je pnutí mezi nutkavou potřebou nápravy věcí zásadně nenapravitelných a vědomím marnosti takových snah. Je to i ochota dobrovolně vzít na sebe Sisyfův úděl a věčně valit balvan nahoru k vrcholu, kam se z definice nedá dotlačit. Cožpak sám Bůh není truchlivý?