(Ernest André Gellner, narozen před 100 lety 9. prosince 1925 v Paříži; zemřel před 30 lety 5. listopadu 1995 v Praze)
Na posledního ze stoletých jubilantů roku 2025 vzpomíná Petr Pithart…
S Arnoštem nahoru a dolů
Slézali jsme společně Arthur´s Seat, vulkanický kopec na východním okraji Edinburghu. Ano, tu ikonickou horu Skotů, ve skotské gaelštině zvanou „Artušovo sedlo“: představte si skalnatý kopec přímo v samotném katastru města, něco jako Petřín v Praze, jenom třikrát vyšší, místy porostlý nízkým, větry slehlým trávníkem, místy zas jen strmá skála. Desítky chodníčků, tu prudkých, tu pozvolných, vyšlapaných těmi, co se vydali nahoru. „Nebojte, znám to tady, byl jsem tu stokrát…,“ říkal nám na úpatí. Kdože? Ernest Gellner – onen věhlasný sociální antropolog, pravda, také někdejší zapálený amatérský horolezec…
Zdvihal se tehdy mimořádně silný vítr, takže poslední desítky metrů jsme se plazili nahoru skoro po břiše, zvednout hlavu – a ulítla by vám… Lezli jsme ve čtyřech, také ona bystrá slovenská politoložka a socioložka Soňa Szomolányiová a Jano Čarnogurský, někdejší slovenský premiér v době, kdy já byl tím českým. Přívrženci a hlasatelé skotské státní nezávislosti a jejich odpůrci nás tři po rozpadu Československa pozvali, abychom jim zkusili poradit, zda rozdělit, či dál držet pohromadě Spojené království včetně Skotska … Ernest, pro mne tedy už Arnošt, dělal tehdy na té sešlosti nám i Skotům moderátora…
Lezl jsem nahoru jako první. Ohlédnu se, a vidím Arnošta, jak se plazí za mnou – s holí v ruce, trápila ho osteoporóza – a napřahuje se tou holí před sebe. Natáhl jsem se, abych se pokusil Arnošta přitáhnout. Přímo se vztekl a zařval na mne v tom větru: já sám! To byl celý on!… Ale dolezli jsme. Leželi jsme pak na vrcholu, tvářemi k sobě a křičeli nadšením. Beze slov – chvilka společné radosti.
Pár let před tím se Arnošt Gellner vrátil po téměř padesáti letech do Prahy. Vláda České republikv, ještě za časů federace, tedy „za Pitharta“, přijala nabídku George Sorose – žáka a obdivovatele téhož Karla Poppera – a umožnila mu zřídit v Praze Středoevropskou univerzitu (Central European University, CEU), onu legendární mezinárodní společenskovědní a humanitní vysokou školu, na kterou můžeme dnes už jen vzpomínat. Měla podpořit proměnu světa po pádu komunismu. („Cihly a maltu“, tedy střechu nad hlavou, dodáte vy – řekl nám tehdy Soros –, já zajistím všechno ostatní, včetně stipendií, bohaté knihovny a mezinárodního renomovaného učitelského sboru.)
Pozvání Ernsta Gellnera v roce 1992 do Prahy jako profesora na CEU bylo nejprve tichou senzací. Ernesta tu totiž málokdo znal, přestože už byl světově proslulý, snad jen několik sociologů kolem Jiřího Musila, prvního ředitele Nadace pro založení CEU. Svou orientací byl Ernest Gellner sociolog urbanity a jejích modernitních antropologických důsledků. V letech 1993–95 vedl zde Institut pro studium nacionalismu. Institut nesl jeho jméno – však také něco znamenalo. Za Gellnerem se do Prahy sjížděli špičkoví profesoři, doktorandi a studenti ve snaze porozumět v neposlední řadě tomu, co se začalo vynořovat za druhé balkánské války, kdy se v důsledku nezvládnutého nacionalismu začaly bezohledně vraždit národy bývalé Jugoslavie.
Chodbami, v seminárních místnostech a přímo na přednáškách – byl jsem toho svědkem – zaznívalo slovo „Bosna, Boznia“… Praha se Gellnerovou zásluhou stala nakrátko jedním z ohnisek bádání o nacionalistické hrozbě pro celý svět. Arnošt tu byl ve svém živlu: zase doma, a přitom mezi svými, stejně zaujatými kolegy a nejnadanějšími studenty z celého světa.
Novodobým nacionalismům dokázal Gellner rozumět, odmítal je jako produkty staré či nové romantické citovosti a chápal je jako logické součásti modernity 18. a 19. století. Snažil se hledat způsoby, jak je zbavovat jejich destruktivity. Vůči dnešní identitární politice by nejspíš zůstal skeptikem.
V Praze to Arnošt dobře znal. Byla totiž „jeho“. Narodil se do pražské židovské, německy mluvící rodiny, bytem na Vinohradech. Doma se mluvilo německy; na vinohradské obecné škole česky, na reálném gymnáziu s anglickým vyučovacím jazykem (v pražských Dejvicích už od roku 1927) zase anglicky.Oxford, Balliolova kolej
V březnu 1939 utíká Gellnerova rodina před Hitlerem, z Prahy do Británie, kde Ernest gymnázium dokončil. V roce 1943 se zapsal na Oxford, Balliolova kolej. Studia přerušil, aby se v roce 1944, upomenuv se na svou středoevropskou vlast, přihlásil do Československé samostatné obrněné brigády, která bude na konci války obléhat dlouho nedobytný Dunkerque a se kterou se pak v roce 1945 dostane až do Prahy. V uniformě se zapisuje na znovuotevřenou Karlovu univerzitu, v uniformě navštěvuje přednášky docenta Jana Patočky na filosofické fakultě. Jejich „neexaktnímu“, „metafyzickému“ jazyku prý při svém oxfordském „pozitivistickém“ vzdělání nepříliš rozuměl, ale hlavně se mu v Praze nelíbí politické obzduší, se všemi náběhy k únoru 1948. Nečeká a vrací se do Anglie, na svou oxfordskou alma mater, kde dokončí studia. Po dvou letech začne působit na neméně věhlasné London School of Economics. Bude tu pobývat po pětatřicet let, se strmým vzestupem jako originální sociální antropolog a sociolog… vlastně také jako sociální historik a filosof idejí: E. G. – Nezařaditelný. Ovlivněn sociologií Maxe Webera, sociální antropologií Bronislawa Malinowského i Karlem Popperem, myslitelem moderního liberalismu i teorie vědy, myslel Gellner v souvislostech, které se nedaly zařadit do škatulek oddělených kateder. Dnes by se také řeklo „veřejný intelektuál“; myslitel, který svými originálními vývody dráždil i v intelektuálně tolerantní Anglii, jinak na leccos zvyklé. Dráždil i imponoval a zase dráždil, na počátku schytal i kritiku Bertranda Russela… Myslitel – toto jméno dávám Gellnerovi vědomě – podával všechno své originální bádání v rámci akademických standardů, nikdy se nesnažil za každou cenu na sebe upozorňovat.
Nikdy předtím ani potom, co Gellner působil na CEU, jsme my Češi neměli “in humanities“ světově proslulejší osobnost, ale ani ždibíčkem mysli jsme to netušili. Arnošt si přitom nás, a ovšem i Středoevropany vůbec, pozorně prozkoumal. Když pak přijel na CEU, doptával se už naprosto zasvěceně.
Mluvil energicky, živě gestikuloval a bylo skoro dojemné, jak mu v češtině naskakuji prvorepublikové archaismy; také český jazyk a jeho literatura ho zajímaly v jejich historických proměnách… Nepěstoval však nostalgii, nadevše prosazoval kritickou reflexi.
Ukázalo se nicméně, že Středoevropská univerzita i Gellnerova mise v jejím rámci znamenaly příliš prudký náraz do pražského prostředí. Čeští intelektuálové, akademická obec a ovšem i vláda Václava Klause tento nápor nevydrželi. Gellner byl pro nás příliš britský, příliš racionální, a příliš ostrý. Byla to právě Klausova vláda, nastupující po vládě české, jež zrušila její tři roky staré usnesení, kterým byla Sorosova univerzita původně zřízena. Z „formálně-ideových důvodů“ vypoklonkoval Klaus a Piťha Středoevropskou univerzitou z Prahy, bohužel i za alibistického, bázlivého mlčení akademické obce.
Skandál intelektuální, regres politický. Nevím o větším za celých těch pětatřicet letech po převratu 1989. Kutnohorský dekret z roku 1409 je příliš daleko, ale podobnost je to nápadná: Čechy se už tehdy, za Václava IV., v nacionalistické křeči dobrovolně provincializovaly, studenti nečeských „národů“, zbaveni na univerzitě rovného postavení, hromadně opouštěli Prahu.
Ptal jsem se později Jana Stráského, tehdy ministra Klausovy vlády: jak jste mu to mohli schválit? Byli jsme tenkrát hodně rozpačití, říkal Stráský, nevěděli jsme pořádně, o co jde, a Klaus na tom trval: že prý dal i slovo tehdejšímu ministrovi školství Petru Piťhovi, jenž aktivitu Sorosovy Středoevropské univerzity přirovnával ke křížové výpravě proti Albigenským, která na začátku 13. století vtrhla do Akvitánie a „během dvaceti let tu kvetoucí zemi rozvrátila“. Tedy Soros a Gellner – papeženci jednadvacátého století…
Za pouhé dva roky po svém vzniku se musela Středoevropská univerzita stěhovat do Budapešti. Rozčilený Ernest Gellner dostává z toho nuceného, stěhování ještě na pražském letišti infarkt a ve své Praze umírá.
Budu osobnější, než bývá zvykem. Měli jsme se – když jsem po odchodu z české vlády začal na CEU badatelsky působit – s Arnoštem v Praze rádi. Asi jsem mu připadal nejméně poblouzněný českým sentimentalismem, rostoucím z romantismu národního obrození. Asi taky proto, že jsem měl za sebou aspoň pár měsíců v Oxfordu, odkud mě v únoru 1970 vyhnal Husák, a že jsem měl napsanou a v českém exilovém nakladatelství vydanou knihu Osmašedesátý. Gellner ji četl a s některými výhradami jsem v jeho očích obstál.
Gellner byl proslulý tím, jak otočil pořadí pojmů „nacionalismus“ a „národ“. Ideologicky prosazovaný nacionalismus to byl, který zrodil moderní národy, nikoli opačně, jak se převážně soudilo a dosud i soudí. Působily tu procesy industrializace, urbanizace, migrace z venkova do měst… všechny tyto procesy, které pohádkový obrázek českého národního obrození se všemi těmi ušlechtilými hnutími mysli venkovských učitelů a probudilých farářů nepostihuje… V tomto ohledu, uvažoval také Gellner, si Češi své dějiny dlouhodobě romantizují, poetizují, a hlavně náruživě moralizují. Zajímají nás víc „literatura“, „básničky“, nacionalismus sám jako politická ideologie – víc než společenské instituce. Dáváme přednost jednorázovým gestům před ustavenými strukturami, institucemi, pravidly. V tom spočíval i můj spor s Václavem Havlem, pokud jde o obrazný výklad metafory o zelináři a plakátu „proletáři všech zemí…“ v zelinářově výloze, jak je zelinář musel mezi cibulí a mrkví konformisticky vyvěšovat. Havel ve svém slavném eseji Moc bezmocných psal, že když ten prodavač plakát z výlohy statečně vyndá, pomůže tím ke změně poměrů. Já jsem přízemně namítal, že ke změně poměrů přispěje spíš tím, že přestane zákazníky šidit… Gellner by ten spor možná komentoval jako: česká gesta proti strukturám, pravidlům, institucím… „Politický život rádi odíváme do kulturních forem,“ tuto mou tezi z Osmašesátého vepsal Gellner jako motto do své knihy o nacionalismech.
Gellner se v Praze samozřejmě stačil v devadesátých letech ponořit do zdejších dějů: Klausova privatizace mu připadala příliš rychlá, celkovou liberalizaci bez kvalitních institucí chápal jako hazard, namítal i na Havlův étos „bytí v pravdě“, pokládal jej, a řekl to šetrně, z úcty před Havlovou statečností, za – neužitečný. Pokud šlo o mne, kritizoval moji zabejčenou důvěru ve federalizaci; dokud tu přece chybí standardizace kultur obou federalizovaných národů, bude ta federace vždycky nestabilním řešením; nacionalismus v jejím rámci je třeba regulovat nástroji právního státu, institucemi a procedurami…
A obecně: „Vy Češi máte sklon k slabošskému moralismu“, ne k věcné konsensuální politice.
Co po Gellnerovi zůstává? Bohužel žádná „škola“. Můžeme se opírat jen o vzpomínky účastníků již skončeného gellnerovského semináře, který i po Gellnerově smrti Jiří Musil obětavě organizoval. Každopádně ale něco zůstalo v nás, kteří jsme měli to štěstí s Arnoštem Gellnerem pobývat, něco jako určitý styl myšlení, neuctivost k posvátným pojmům, odpor k mlhavému moralismu, kritický přístup k módní „měkké“ občanské společnosti bez institucí, ochota zobecňovat, a nést za to odpovědnost: důraz na „tvrdou“ sociální strukturu, na to, co je „pod idejemi“.
Gellner nám nabídl, jak mluvit o národu bez patosu.
Jistou míru nacionalismu moderní stát ovšem potřebuje, netřeba jej za to odsuzovat. Není to sám o sobě regres. Bez kulturní homogenizace nefunguje skoro nic, nejméně vzdělání, sociální mobilita a správa.
Zůstává nám po Arnoštu Gellnerovi jistá – nepohodlnost. Nepohodlnost snadného, totiž mythického či už i moralistního „pociťování“. Nejednou jsme se díky němu neradi přistihli při tom, že to není ono. To, když jsme přestali po gellnerovsku tvrdě myslet.
S tebou, milý Arnošte, bylo příjemné být, rozmlouvat v rozhovoru plném přátelské ironie, sarkasmů, vtipů. – Myslet samostatně a tvrdě bez tebe, bylo a je – těžké, nepohodlné. I za ty Tvé šťouchance dík.