Uncategorized

(13. července 1925 – 6. ledna 2010)

Dodatečně, k připomenutému letošnímu lednovému výročí, ohlašujeme na prahu měsíce července rovných sto, arci nedožitých let Ivana Medka – za nás všechny, obdarované, vzpomíná Petr Pithart…

Ta noblesa musela být ztrestána…

To se tak někdy Stvořiteli podaří: parádní kousek muže. Tvář jakoby sekerou do tvrdého dřeva.  Hlas jakoby ulitý ze starého zvonu – pamatujeme: Tadyivanmedekhlasamerikyvídeň. Bude ve mně rezonovat až do smrti. Provedl nás časem normalizace až k jejímu konci. A pak tu stál vedle prezidenta Havla jako jeho rovnocenné alter ego. Zázrak českého člověka: Ivan Medek.

Jeho anamnéza je trestí toho nejlepšího z první československé republiky: otec brigádní generál, legionář prošlý sibiřskými bojišti, v Praze pak správce Památníku osvobození pod památným bojištěm na vrchu Vítkově, který Rudolf Medek obýval i se svou rodinou: genius loci Ivanova dětství, odtud chodil přes kopec do Karlína do školy. Pokrevní vztahy až k nejbližšímu okruhu rodiny TGM: Masarykovy vnučky Anna a Herberta byly Ivanovy tety. Z matčiny strany k vůdčímu představiteli českého impresionismu Antonínu Slavíčkovi: Ivan byl Slavíčkův vnuk, stejně jako jeho bratr Mikuláš, spiritus agens české školy abstraktní malby. Vedle tetiček také spousta pamětihodných strýců: pokračovatel malířského rodu Jan Slavíček, ale i strýček Jiří, filmový střihač vyučený v Hollywoodu, v Praze pak střihač filmu Golem, který tu v roce 1936 natočil francouzský režisér Duvivier. Ivanova múzičnost, resp. muzikálnost uplatněna v širokém rozpětí od spolupráce s Václavem Talichem a jeho Českým komorním orchestrem a Českou filharmonií k dalším velkým mágům tohoto hudebního tělesa, Rafaelu Kubelíkovi, Karlu Ančerlovi, Václavu Neumannovi. Od 40. do 70. let na adrese Janáčkovo nábřeží 49, v rozděleném bytě s bratrem Mikulášem a jeho ženou, fotografkou Emilou, účasten bezpočtu produševňujících návštěv tehdejší „pražské kavárny“. 

Charakter Ivana Medka: jako z kamene.

Po Chartě 77, jejímž byl jedním z prvních signatářů, vyhozen ze zaměstnání v hudebním vydavatelství Supraphon, následovala nucená „rekvalifikace“: včerejší muzikolog sanitářem v nemocnici Na Františku, umývačem nádobí a nakonec šatnářem v restauraci Pod Kinskou. Tam jsem k němu, coby zahradní dělník, scházel z petřínských sadů Kinských: Ivan sedě tu důstojně jako anglický lord pod věšáky s odloženými kabáty jako s viselci na šibenici. Chodil jsem do té šatny na kus řeči, a abych k němu vzhlížel.

Také „oni“ museli nějak čenichat Ivanovu noblesu svým zkurveným ustrojením, právě Ivanova jemná, mimonormalizační noblesa musela být ponížena a ztrestána: člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odvezli v noci do lesa kamsi ke Stochovu, zbili ho, a omráčeného, polosvázaného nechali ležet. Tak se ukaž!

Po tom Ivan Medek emigroval a sám samojediný, bez pomocné redakce promlouval z Vídně jako sólista Hlasu Ameriky (a také Svobodné Evropy, BBC či Radia Vatikán) ke všem, kteří chtěli slyšet. Když jste šli letní ulicí pod okny ve všech patrech „předklimatizačně“ otevřenými, jeho nezaměnitelný hlas se z nich jakoby přibližoval a zase vzdaloval: poslouchali ho tehdy, aspoň v Praze, skoro všichni.

Vědělo se, ze kterých, zřejmě vadných telefonních budek se dá volat dokonce zadarmo Ivanovi až do Vídně: dát do světa vědět, koho zas v ten den zatkli. A on už večer o tom v rádiu zpravoval a přidával, co důležitého se v tom širším světě stalo. Byl součástí české pozdněnormalizační večerní atmosféry: čekalo se s ním, kde a kdy to praskne. Nebáli jsme se ho poslouchat, sami s otevřenými okny. Voice of Amerika nebyl rušen, na rušičky už nebylo dost elektřiny. Takže i Ivan Medek byl jakoby povolen.    

Václav Havel z Hradu po Ivanovi Medkovi intuitivně sáhnul jako řediteli odboru vnitřní politiky a pak jako po kancléři. Jeho druhá paní ho zas z Hradu vypudila…  

To není jen jeden z českých osudů. To je jeden jedinečný český osud, osud Ivana Medka.                                                  

Petr Pithart

V pokračující operaci izraelských vojenských sil v Pásmu Gaza a nových a nových, vzájemně se přebíjejících a eliminujících návrhů na příměří v tomto eskalujícím konfliktu, navrhl – jak známo – hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) Karim Khan schválení zatykačů na vedoucí představitele dvou potenciálně očividných stran: na izraelské straně na premiéra Benjamina Netanjahua a ministra obrany Joava Galanta, na straně hnutí Hamás na Jahjá Sinvára, šéfa tohoto hnutí v Gaze, a na další jeho pohlaváry. Reakce na Khanovy soudní návrhy, jak ze strany izraelského válečného kabinetu, tak Hamásu, jakož ohlasy celosvětové komentuje Jefim Fištejn v rámci svých pravidelných zahraničněpolitických úvah – zde.

 
Soubor dosavadních Fištejnových časopiseckých i rozhlasových reflexí z posledních let, shromažďovaných od ruského útoku na Ukrajinu v únoru 2024, připravuje Knihovna PP se souhlasem autora ke knižnímu vydání – odkládaně, vzhledem k tomu, že krizové události globálního světa, jak o nich Fištejn píše a nad nimi esejisticky uvažuje, neberou žádného, třeba jen symbolického konce. O “happy endu” vůbec nemluvě.

Není to jasné ani tomu příslušníkovi z ruské národní gardy, jednomu z těch mnoha siloviků narychlo povolaných k hořící už budově koncertní síně v Krasnogorsku na okraji Moskvy – když zjištěno, že ochranka k pořádanému zde koncertu nebyla hogo fogo vůbec ozbrojena, aniž návštěvníci koncertu procházeli bezpečnostními rámy detekující kovové předměty… Podivné, v utužující se totalitě v Rusku: Čím více pořádku, tím větší bordel,konstatuje Jefim Fištejn ve svém pravidelném týdenním komentáři – zde...Cui bono? 

Na pamětní desce, která se otevírá z hmotného tělesa čerstvě odhaleného skulpturálního pomníku, který jeho autor Jiří Sozanský věnoval obětem sovětské invaze roku 1968, shledal Václav Macháček-Rieger (jak jsme před týdnem uveřejnili v jeho pokloně odhalenému pomníku) jméno –  Luďka Hájka. Jméno Václavova někdejšího spolužáka, od první do čtvrté třídy základní školy: bylo to, vzpomíná Václav, v podolské ulici Na Pekařce, oba pak, Luděk i Vašek, od pětky chodili zas do stejné školy, v ulici dobově pojmenované na Jeremenkovu…

Také Olga, manželka Jiřího Sozanského se na Luďka Hájka rozpomíná ze základky, a také ze stejné, do jaké chodili Luděk a Vašek… Na to i na jiné, související, vzpomíná Olga Sozanská ve své připravované knize, s pracovním názvem shodným s výstavou symbolizovanou pomníkem Jiřího Sozanského: Invaze 68. Kniha, ze které se svolením autorky  uveřejňujeme ukázku, nechává vynořovat ze zapomnění i další jména, která na pamětní desce pomníku čteme…O příbězích,  které jsou za nimi zde: Příběh Luďka Hájka ✞ L.P., M.V., J.F.

Petr Pithart, Osmašedesátý, Spisy PP, Academia 2019

Autorská fotografie Antonína Ericha Nového, tehdy fotografa v obrazovém zpravodajství ČTK, zachycující dění 21. srpna 1968 pod pražským rozhlasem – fotografie pro nás, jak se dnes rádo říká, “ikonická”, byla použita v grafizované úpravě na obálce Pithartova spisu Osmašedesátý (nejnovější, komentované vydání, opravené vzhledem k předchozím exilovým vydáním, nekriticky přejímajícím samizdatové opisy tohoto spisu). 

21. srpen byl v tehdejším Československu bezpochyby nejdramatičtějším dnem roku 1968 – dramatický předěl v jeho rozběhu, a tedy nemůže tato nepřehlédnutelná událost, vede-li se řeč o Osmašedesátém, chybět. Jakož i rámující osobní vzpomínky, z nichž tu pithartovskou, resp.”pithartovsko-dubčekovskou” vypsal A. E. Nový k Pithartovým osmdesátinám. Její text, provázený fotografiemi, publikujeme pod titulem Paměť fotografova – zde; plus Pithartovu “mikrovzpomínku” na stejnou událost, sebranou z pěny dní roku 68, uveřejňovanou zde pod titulem Foto s prvním tajemníkem. Obojí digitálně “přetiskujeme” z memoriálního souboru Léta, místa, jak jej tým Knihovny Petra Pitharta aktuálně kompletuje.

Pithartovo rozpomínání na Alexandra Dubčeka, “symbol Osmašedesátého” – viz Český rozhlas 2, pořad Úžasné životy: Alexander Dubček podle Petra Pitharta, vysílaný 20. 8. 2023 – audioportál: https://dvojka.rozhlas.cz/

Středa 16. srpna
19.00 Předsednictví ČR – současnost a budoucnost Evropské unie – přímý přenos
Eva Horelová, Zastoupení Evropské komise v ČR | Kateřina Šafaříková, novinářka, Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz | Ondřej Plevák, redaktor, Euractiv.cz | Vladimír Votápek, poradce, bývalý generální konzul v Petrohradu, analytik rizik | moderuje Martin Jonáš, novinář, Česká televize

Pod inovovaným logem pokračuje Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského – před plným auditoriem mladých zájemců o žurnalistickou práci a o její současné protagonisty (včera jimi na pódiu byli moderátoři v žánru interview Barbora Kroužková a Čestmír Strakatý), stejně jako v denních pracovních skupinách (na třetí fotografii shora vysvětluje Libor Blažek, lektor TV skupiny, práci s kamerou). Školu rovněž navštívili starší kolegové mladých studentů, redaktoři České televize, s názornou ukázkou žánru reportáže, kterou tu s letními studenty natočili (nejspodnější foto).

Víc než výše uvedený, víceméně evidenční, líbí se nám titulek, jaký díky své dobré kulturní paměti zvolil Jiří Peňás v týdeníku Echo, č. 31 ze 3. srpna t. r.: zněním Doba a život soudce Fremra obměňující titul kdysi i u nás promítaného Hustonova filmu Život a doba soudce Roy Beana. Titulek v Echo otevírá Fremrův případ jakoby „dialekticky“: onou rámcově před-stavenou „dobou“, ve které odbývaly se „život“, tj. soudcovská praxe JUDr. R. Fremra – a nejen jeho, také třeba (prezidenta Pavla), jak v závorce doplňuje podtitul Peňásova článku.

Na Fremrův minulý život v justici předem poukázaly otevřené dopisy Johna Boka, resp. spolku Šalamoun; opakovaně Petra Pazdery Paynea; „Fremr nám neříkal pravdu,“ dopsali senátoři Hana Marvanová a Marek Hilšer prezidentovi po senátním slyšení a schválení Fremrova jmenování ústavním soudcem; podobně usoudil i předseda Senátu Miloš Vystrčil a nově se přidávají i další senátoři, včetně těch, kteří původně hlasovali „pro”.

Doba, ve které soudce Fremr působil, včetně soudních verdiktů, které v té době vynesl, a ovšem celková justiční praxe socialistického soudnictví, se kterou byl R. F. (a nebyl sám) konformní, evokuje znovu paradigma „závislosti na minulosti“ (dle teorie past dependency, připomínané často instruktivně Petrem Pithartem): činí nás samotné do té míry fatálně závislé, jak stále nepředpokládaně padáme do mamutích jam, překrytých zrádně navršeným proutím a přirozeně se tvářícím listovím, jež tu naše minulost škodolibě nachystala.

Nicméně, kde se stala chyba, že byl právě Robert Fremr –  jak postupně vysvítá, ochotný servus normalizační justice – nominován z Hradu do funkce ústavního soudce?

Petr Pithart v aktuální poznámce, kterou jsme od něho získali, shledává zásadně problematickou proceduru, s jakou se tak stalo:

Dnes už je zdá se zřejmé, že prezident JUDr. Roberta Fremra jmenovat ústavním soudcem nebude. Kde se ale před tím stala chyba?

Už když byla zveřejněna procedura, ve které by byly generovány návrhy na jmenování soudců Ústavního soudu, ozval jsem se na Echo 24 (14. dubna 2023) s tím, že nejdůležitější roli tu má přece hrát Senát, s obavami, že navrhovaná procedura ze Senátu jakoby snímala odpovědnost – že vše bude už předem posouzeno, takže Senátu už nezbyde než návrhy schvalovat.

Když jsem byl ještě senátorem (do roku 2012), vedl jsem kolegy k co nejdůkladnějšímu “grilování” navrhovaných. Také jsme tuším třináct návrhů prezidentům Klausovi a Zemanovi neschválili. 

Procesu “grilování” musí být právě v Senátu věnována maximální pozornost, nelitovat v něm času a energie k doslova vyšťourávání všech minulých aktivit navrhovaných osobností, v jejich soudcovském rozhodování i třeba v jejich publikační činnosti. Jinak by musely závažné okolnosti soudcovské kariéry JUDr. Fremra vyjít najevo dřív. Senát se zřejmě zcela spolehnul na prezidentovy poradce. Ti ale zdá se nemohou nikdy vyvinout takovou investigativní energii jako 81 senátorek a senátorů, navíc s jejich asistenty a poradci. 

Jak už tak bývá, je-li špatně navržena procedura, bývá i výsledek činnosti na ní založené, také špatný.

Petr Pithart 

Pithartův poukaz, vznesený s předstihem – viz výše – na Echo 24 (textem Bílý táhne a… (trivialita výběru ústavních soudců) – k přečtení zde), dostává zpětně charakter varování.

/jv/

Paměť místa, kterou v sobě uchovává malečský zámek nedaleko Chotěboře (výše uvedený poutač přebíráme ze: zamekmalec.cz), v krajině, kde se Vysočina dotýká věnce Železných hor, je zároveň pamětí osobností Františka Ladislava Riegera a jeho tchána Františka Palackého. Mluvíme o zakladatelské paměti českého historického myšlení a z něho geneticky rostlé paměti české politiky 19. století, v jejím konzervativně-liberálním rozpětí. A využíváme pozvání dnešního majitele zámku, pana Václava Macháčka-Riegera, několikanásobného „pra“potomka obou významných osobností předminulého věku, k debatám „na téma“, mj. i přípravě malečským zámkem symbolicky zaštítěné podzimní „škole“.

Té – brzy konkrétněji představené – slušelo by označení scholé, značící „poklid“, „volný čas“, jehož se ve starých Athénách využívalo k vzdělávání ve filosofických školách a v nich k soustředěnému „rozjímaní nad světem“. Z Malče inspirovaná škola se odvozuje nejen od riegerovské a Palackého myšlenkové tradice, od tradice Havlíčkova politického žurnalismu, ale i z kritické intence díla malečského rodáka, historika Josefa Kalvody (viz o tom náš kronikářský záznam z letošního května a v širší extenzi text Havlíčkova škola v Havlíčkově městě – zde).

Komorního sympozia k těmto výzvám se v prvních srpnových dnech na zámku v Malči účastnili zástupci Knihovny Petra Pitharta (Petr Pithart, Jan Vít, Daniel Soural).

Branou a vstupem, dekorovanými riegerovským velkým R, brána – na venkovskou obec netypicky – rozvinutou ukrajinskou vlajkou, vstup, obrostlý vistarií a vinnou révou, bohatou květinovou výzdobou, navštívili jsme v zámku pozoruhodně uspořádanou, bohatě dokumentovanou expozici věnovanou oběma osobnostem; auditivně on demand komentovanou Marií, sedmnáctiletou dcerou Macháčkových, přibližující, ba objevující starobou zarostlá, „odtažitá“ témata 19. století také generaci usazené na sociálních sítích, která proti veškerému konzervatismu velebných kmetů staví svá progresivistická mínění.

 V zámeckém parku, na jehož cestičkách jako by se ještě procházeli Palacký a Rieger, vedli jsme debatu pod kmeny, které ty oba zřejmě pamatují.

Debaty v podvečer pokračovaly v soukromé zámecké jídelně, čtena při nich pozdravná adresa Petra Pitharta Století F. L. Riegra – zde.
Uzavřeny (prozatímně) byly na druhý den pod stařičkou lípou, pod kterou se vší pravděpodobností sedával na lavičce František Ladislav Rieger:

/jv/  

Knihovna Petra Pitharta jako jeden z partnerů bude na Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského zúčastněna i mediálně. Předem uveřejňujeme slíbený průvodní text z pera Milana Pilaře, který je hlavním zakladatelem školy, její v pravém smyslu slova spiritus agens, též spiritus movens jejího nadregionálního působení a významu. Pod titulkem Havlíčkova škola v Havlíčkově městě – zde.

S plnou sympatií informujeme o odstartovaném týmovém projektu (spřáteleném mj. i tím, že Dana Léwová, IT konzultantka tohoto projektu, je rovněž specialistkou a správkyní portálu Knihovny Petra Pitharta).

P. T. sympatizantům doporučujeme přihlásit se k odběru newsletteru, který projekt doprovází; na portálu Knihovny PP bude rovněž k přečtení. Svědectví Romů a Sintů – zde.