Uncategorized

Ve výroční den popravy předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, dne 19. června 1942, uctili jeho památku u pamětní desky na fasádě Kolovratského paláce předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil, 1. místopředseda Senátu Jiří Drahoš a někdejší předseda Senátu Petr Pithart, který se ještě jako místopředseda Senátu zasadil o umístění této pamětní desky na malostranském Kolovratském paláci jako příslušném “místě paměti”. Piety se účastnila i historička Jana Pasáková, která spolu se svým manželem, historikem Tomášem Pasákem, přechovávala v nepříznivém čase urnu s ostatky popraveného generála Eliáše, jež tak mohly být v r. 2005 pohřbeny se všemi poctami v Národním památníku na pražském Vítkově; paní Jana Pasáková je rovněž autorkou řady studií o Aloisi Eliášovi, včetně vzpomínek na jeho statečnou ženu Jaroslavu.

K revokované paměti na generála Eliáše přidán upravený projev Petra Pitharta k této příležitosti. Celý text Místo paměti Aloise Eliáše zde.

Jména Karla Schwarzenberga a Petra Pitharta proskakují tiskem coby externích, „starších“ poradců prezidenta Pavla. V podpaždí s knížkou nedávno vydaných, literárně ojedinělých textů Bedřicha ze Schwarzenbergu pod okřídleným názvem Poslední lancknecht (v překladu Daniela Korteho a s hutnou vstupní esejí Zdeňka Bezecného) navštívil Petr Pithart, společně s užším edičním týmem Knihovny PP, prapraprasynovce legendárního lancknechta. Karel Schwarzenberg, pamětliv péče o rodovou paměť, vydání textů svého prapraprastrýce podpořil a sám na své Dřevíči v naší, na aristokratické ctnosti zapomenuvší době jakoby ztělesňuje „posledního lancknechta“ s jeho étosem šlechtické ctnosti, odpovědnosti (noblesse oblige) a věrné služby.

Přítulná knížka v měkké žluté obálce ležela na stole, řeč točila se kolem nezpochybnitelného, jakkoli zneuznávaného místa šlechty v domácí historii a společnosti; pithartovsky tematizována ideou šlechty jako nositelky národního konzervatismu, reprezentace v duchu zemského patriotismu, páteře někdejší stavovsky vystavěné společnosti a stavovského státu… tradice oproti zideologizovanému modernismu. „Poslední lancknecht“ jako by tu vyvstával coby středoevropské species alegorické postavy Posledního Mohykána (je náhodou, že nejslavnější Cooperův román byl napsán za časů mládí Bedřicha ze Schwarzenbergu?).

jv