Jména Karla Schwarzenberga a Petra Pitharta proskakují tiskem coby externích, „starších“ poradců prezidenta Pavla. V podpaždí s knížkou nedávno vydaných, literárně ojedinělých textů Bedřicha ze Schwarzenbergu pod okřídleným názvem Poslední lancknecht (v překladu Daniela Korteho a s hutnou vstupní esejí Zdeňka Bezecného) navštívil Petr Pithart, společně s užším edičním týmem Knihovny PP, prapraprasynovce legendárního lancknechta. Karel Schwarzenberg, pamětliv péče o rodovou paměť, vydání textů svého prapraprastrýce podpořil a sám na své Dřevíči v naší, na aristokratické ctnosti zapomenuvší době jakoby ztělesňuje „posledního lancknechta“ s jeho étosem šlechtické ctnosti, odpovědnosti (noblesse oblige) a věrné služby.
Přítulná knížka v měkké žluté obálce ležela na stole, řeč točila se kolem nezpochybnitelného, jakkoli zneuznávaného místa šlechty v domácí historii a společnosti; pithartovsky tematizována ideou šlechty jako nositelky národního konzervatismu, reprezentace v duchu zemského patriotismu, páteře někdejší stavovsky vystavěné společnosti a stavovského státu… tradice oproti zideologizovanému modernismu. „Poslední lancknecht“ jako by tu vyvstával coby středoevropské species alegorické postavy Posledního Mohykána (je náhodou, že nejslavnější Cooperův román byl napsán za časů mládí Bedřicha ze Schwarzenbergu?).
jv
