George Soros a jeho pražská univerzita
George Soros (narozen 1930 v Budapešti jako György Schwartz) emigroval s rodinou z Maďarska hned po válce. Úspěšný burzovní makléř: spekuluje, totiž riskantně sází na burze a tímto riskováním na vlastní triko prověřuje, které investice mají budoucnost, a které ne. Takový, řekli bychom, čistič kapitálového trhu. Žák rakouského „filosofa lidské omylnosti“ – bytostného skeptika Karla R. Poppera, autora okřídleného termínu open society, „otevřené společnosti“. Byl to Popper, který učil, že je produktivnější vyvracet („falzifikovat“) platnost té které vědecké, a nejen vědecké teorie, než donekonečna potvrzovat, „verifikovat“, že platí. Tak se Soros naučil, kdy, jak a proč lidé či instituce dělají chyby. Třeba taková Bank of Englanda její chybná strategie v udržování fixního kursu britské měny… Přes noc na 16. září 1992 (v tzv. černou středu, Black Wednesday) George Soros promyšlenou spekulací na pokles hodnoty libry šterlinků připravil britskou centrální banku o miliardu liber; tehdejší vládu Johna Majora tím donutil vystoupit z Evropského mechanismu směnných kursů (ERM) a tehdy ještě nechtěnému osamostatnění britské měny.
George Soros se stal věhlasným, obdivovaným i nenáviděným světovým filantropem; podporuje slabé a slabší, hladové, žíznivé v Africe, se zkušeností evropského totalitarismu podporuje politicky pronásledované, k tomu i nevládní neziskovky, NGO… na celém světě podporuje občanskou společnost. Sorosův Open Society Fund udělil tisíce stipendií – například i Sorosovu krajanovi, Viktoru Orbánovi, původně něco jako disidentovi v maďarském komunistickém režimu, aby mohl studovat v Oxfordu. Byl to ovšem George Soros, který významně podporoval naši Chartu 77, převážně prostřednictvím Františka Janoucha a jím založené Nadace Charty 77.
Po roce 1989 se Soros rozhodl založit ve střední Evropě postgraduální univerzitu. Mělo se v ní namíchat půl studentů ze Západu, půl ze střední Evropy; elitní profesoři přijdou vesměs ze Západu. Takto se budou formovat příští společenské elity střední Evropy. Projekt Středoevropské univerzity Soros nabídnul zároveň Polsku, Maďarsku, Slovensku do Bratislavy a také nám, do Prahy. (Přičemž se v Bratislavě, dřív, než bylo rozhodnuto, předem Sorose polekali – na vlastní uši jsem na zdejší vládní úrovni zaslechl: Maďar, a k tomu ještě Žid!)
Praha to nakonec díky přípravnému úsilí Petra Pajase a Ivana Chvatíka (příštích představitelů Nadace pro Středoevropskou univerzitu v Praze) vyhrála a po Sorosově jednání s Václavem Havlem, jemuž jsem byl přítomen, padlo zřízení Středoevropské univerzity na českou vládu, které jsem byl premiérem. Týkalo se přednostně nalezení pražského sídla Středoevropské univerzity. Následně jsme s Chvatíkem a Pajasem, objížděli v mé staré škodovce (nechtěl jsem na to používat služební auto předsedy vlády) všechny možné lokality v Praze i kolem ní. Opuštěná sídla někdejších institucí, budovu někdejší policejní akademie, kasárny… už si ani nepamatuju, co všechno. Bylo to hektické počínání, věděli jsme, že jak je Soros štědrý, tak je také svým způsobem přísným podnikatelem, který by při své nabídce „matching funds“ nesnesl vedle sebe nadšené, ale jen žvanivé amatéry. Skončilo to tehdy šťastným nalezením pronájmu: asi dvacet milionů ročně plynulo do odborových svazů, které právě dokončovaly stavbu odborářského kongresového hotelu Olšanka na Žižkově, přičemž tušili, že jejich zlaté časy končí – a co s velkým hotelem na krku?
Po prohraných volbách v červnu 1992 jsem nevěděl, kam se vrhnout, aby to mělo smysl. Moje alma mater, Právnická fakulta UK, o mne zájem nejevila: byl jsem Václavem Klausem poraženým předsedou vlády za Občanské hnutí, hanba. Jakoby „nedotýkatelný“, na způsob opovrhovaných dalitů v indickém kastovním systému. Kromě toho měli na právech asi i špatné svědomí: byli tam tehdy pořád ti, za nichž jsem musel fakultu v roce 1970 opustit.
Ozvali se ale ze Středoevropské univerzity. Vzali mne jako senior research fellow. Měl jsem číst, bádat, psát a trochu i přednášet. Bylo oč stát: Soros v pražské SEU v krátké době vybudoval nejlepší, nejbohatší knihovnu společenských věd – taková u nás v té době nikde nebyla. Tou dobou jsem už věděl, že mě zajímá znovu se vzmáhající fenomén nacionalismu: začaly genocidní války v bývalé Jugoslávii a na SEU vznikl Ernest Gellner Institution for Study of Nationalism. Světově proslulý Ernest Gellner byl přitom náš: Arnošt Gellner ze Žižkova, někdejší emigrant před Hitlerem; voják naší západní armády, který došel v pětačtyřicátém v americké uniformě až do Prahy; aby se pak, už před únorem 1948, octnul v emigraci podruhé. Za železnou oponou následovala Gellnerova závratná vědecká kariéra historika, sociologa, sociálního antropologa, mimo jiné i jeho brilantní zkoumání fenoménu nacionalismu. Když se starý pán nadšeně vracel do Prahy na Středoevropskou univerzitu, měl za sebou funkci rektora London School of Economics. Moje pražská setkání a debaty s Ernestem Gellnerem na SEU byly impulsem, ze kterého dodnes ideologické pole nacionalismu ohledávám.
Václav Klaus George Sorose nesnášel, svým způsobem i nenáviděl: prý je to přední světový bojovník za návrat socialismu! Úlohu skandálního vyhazovače Středoevropské univerzity z Prahy svěřil profesoru Petru Piťhovi, ministrovi školství v jeho vládě. Soros byl podle ortodoxního katolíka Piťhy kdosi jako guru nebezpečně svůdného kacířského řádu, zároveň ale – jak to Piťha poněkud rozporně charakterizoval – hrozí nám sorosovský liberalismus podobnou zkázou, jaké se od oficiální katolické církve dostalo albigenským katarům, těmto veri christiani, když jejichž „kvetoucí zemi“ (tak to Piťha řekl) ve 13. století brutálně rozkotala křižácká tažení.
Soros následně převedl Středoevropskou univerzitu do Budapešti; prvním budapešťským rektorem se stal nedávno zesnulý Josef Jařab, můj blízký, úctyhodný kolega v Senátu. V Budapešti byl Soros ovšem postrachem, jakoby vtělením ďábla – viděno jeho bývalým stipendistou Viktorem Orbánem. Nakonec musela SEU přijmout pohostinství Vídně, snad už definitivní.
Někdy začátkem tisíciletí jsem čirou náhodou potkal George Sorose na athénské ulici. Tehdy mně posmutněle řekl, že vypuzení Středoevropské univerzity z Prahy bylo jeho největším životním zklamáním… Pro nás doma je toto vykopnutí jedním z oněch selhání vůči inkluzivní ideji „české vzdělanosti v Evropě“, za které bychom se měli stydět.