Sešli jsme se v Osmašedesátém


Znáte ten pocit. Vezmete do ruky knížku od neznámého autora, a nemůžete ji odložit. Hned na prvních stránkách víte, že je to knížka, na kterou jste čekali. Josef Škvorecký, někdejší nakladatel v kanadském Torontu, a tudíž profesionální čtenář nevyžádaných rukopisů, nazval tento moment „Ecce scriptor!“: hned poznáte, že autor knihy, kterou jste začali číst, je spisovatelem.

Něco podobného platí pro mé první setkání s Petrem Pithartem. Psal se rok 1978 a já se začetl do eseje Osmašedesátý od mně neznámého autora, jistého Sládečka. Mám ten text před sebou, jeho úryvek publikovaný v pařížském Svědectví,1 i v jeho úplném, exilovém knižním vydání2 – v knížce, dnes ve velmi špatném stavu, jak je mnou na mnoha stránkách podtrhaná, popsaná, s vloženými papírky s poznámkami. Dostalo se mi nad ní nejen literárního zážitku, objevena blízká spřízněnost v chápaní naší tehdejší krize. Necelý rok předtím jsem dopsal disertaci o Komunistické straně Československa, a otázky, které mě deset let trápily, byly v Pithartově knize formulovány jasně, nevyhýbavě, jako neúprosná analýza jednoho velkého selhání – oslovila mne, jako tehdy mnohé v onom domácím společenství otřesených srpnovou tragédií. Montaigne napsal, že myšlenka, kterou si osvojíme v přátelské výměně, se stává i naší myšlenkou. Jistě, nesmí se to přehnat, zavání to pak plagiátorstvím. Pravda je ale taková, že jsem se ve svých následných úvahách – o roce 1968, o reformních pokusech v komunistickém světě a zvlášť v hodnocení role Alexandra Dubčeka – často analýzou řečeného Sládečka inspiroval…

Jacques Rupnik – v ohlédnutí za setkáními s Petrem Pithartem

Foto Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla

Deset let jsem přemítal o smyslu Jara 68 a jeho porážky. Jak tak bývá, ptáte se na konkrétní datum v historii, a vede vás to nazpět – v tomto případě od osmašedesátého do roku 1948, a vzápětí do roku 1938, kdy vlastně začal onen posun z demokracie do diktatury různých ražení. Srovnáváte osud malé země v soukolí dvou velkých rozpínavých sousedů, a je tu silné pokušení spokojit se s čistě geopolitickým výkladem na základě osudových osmiček. Moje tehdejší přemýšlení mě vedlo jinudy, ve snaze pochopit domácí kořeny selhání politického vedení v letech 1938 i 1968, a hlavně podvojnost komunismu v Čechách: většinový rozkol v sociální demokracii v nejdemokratičtější zemi ve střední Evropě dal vzniknout jedné z nejstalinštějších partají v Kominterně. Byla schopna získat 40 procent ve volbách v roce 1946 a v padesátých letech nastolit snad nejtvrdší diktaturu v okolním regionu, aniž by se nechala v „polském a maďarském“ roce 1956 zviklat. A znovu v roce 1968: socialismus s usměvavou tváří Alexandra Dubčeka, který jako zosobnění nadějného Jara zůstal víc v paměti evropské levice než české veřejnosti, „jara“ zamrzlého pak v dvacet let dlouhé zimě, s hořkou vzpomínkou na Dubčekův podpis pod moskevským protokolem i jeho spoluúčast na pozvolné tzv. normalizaci. Aniž by to konfúzně směšovala, míří Pithartova kritika reformního vedení na hlavní dilemata Jara 68: demokratizace, nebo demokracie? měl vylepšený socialismus patřit všem, anebo všichni vylepšenému socialismu?… Míří na fatalistický sklon přenechat řešení nastalých dilemat raději na sovětských soudruzích. Pithartova psychoanalytická hypotéza o srpnové sebevraždě Dubčekova vedení jako formě sebezáchovy systému je samozřejmě diskutabilní a mohla profesionální historiky popudit, ale jde k podstatě věci ve své kritice kvadratury kruhu reformního komunismu i jeho selhání v srpnu 68. Tahle tečka za osmašedesátým moje tehdejší úvahy podstatně ovlivnila. Takže, vypůjčím-li si obrat Evy Kantůrkové: s Petrem Pithartem „sešli jsme se v této knize“.


Po našem setkání v knize přišlo v prosinci 1989 seznámení „naživo“ v Praze. Po čtyřiceti letech exilu se vrátil do Prahy Pavel Tigrid, uvítán Petrem Pithartem v sídle Občanského fóra ve Špalíčku. Tigridovi přijeli rovnou z letiště, a na jejich návrat jsme si připili ve společnosti hned několika „sametových revolucionářů“. Následná debata se z osobní roviny stočila rychle k politice, včetně názorů na chystanou přípravu volebního systému. Než jsem stačil vyjmenovat některé přednosti systému většinového (potřeba silné a stabilní vlády v nejistém období velkých změn), přesvědčil Petr jak mne, tak Pavla Tigrida o nezbytnosti poměrného zastoupení: s ohledem na tradice první republiky; na potřebu společnosti se po totalitním období znovu identifikovat ve své různosti; v neposlední řadě z obavy z případně drtivého vítězství Občanského fóra, aby snad nedošlo k nechtěnému opaku hesla „konec vlády jedné strany“.

Na stejné téma jsme spolu s Petrem Pithartem mluvili hned po několika týdnech, zkraje roku 1990 v Paříži – to už byl Petr premiérem české vlády a já s ním vedl rozhovor o krajině „před bitvou“, avant la bataille, jak byl nazván náš rozhovor, otištěný v revui Lignes, č. 10 téhož roku.3 „Krajinou před bitvou“ rozumělo se Československo před prvními polistopadovými volbami, které tehdy Občanské fórum vyhrálo na celé čáře.

Podobné, zobecněné, filosofující debaty jsme vedli v následujících letech v redakčním kruhu revue Přítomnost, kterou Petr Pithart založil s nejbližšími přáteli také hned zkraje roku 1990, ve snaze o symbolické navázání na předválečné Peroutkovo dědictví a liberální tradici, kterou Ferdinand Peroutka představoval – ovšem s tím rozdílem, že spiritus agens Přítomnosti devadesátých let se stal zároveň politikem. V tom byla jeho výjimečnost. Ano, po listopadu 89 se řada bývalých disidentů dostala přes Občanské fórum do parlamentu; Jiří Dienstbier při vstupu do Černínského paláce v prosinci 89 prohlásil, že „u moci je občanská společnost“. Intelektuálové z disentu, kteří vstoupili do vrcholné politiky a udrželi se v ní, aniž by rezignovali na „společenskou roli intelektuála“, zůstali vzácnou výjimkou. Vlastně jen Václav Havel a Petr Pithart zvládli ten pověstný přechod od etiky vzdoru k politické odpovědnosti, snad právě proto, že pochopili politiku jako překonání klasického rozporu etiky přesvědčení a etiky odpovědnosti.

Nezaručovalo to politický úspěch, ale určitě nabídlo silné téma právě pro debaty v kruhu Přítomnosti. Revui tvořila velmi zajímavá a přátelská sestava: Pithartovi blízcí Petr Příhoda a Jan Vít, filosofové Jan Sokol a Zdeněk Pinc, oba napříště v čele univerzitních humanitních studií, sociologové Miloslav Petrusek a Václav Bělohradský, který tehdy pendloval mezi Terstem a Prahou, podobně jako já mezi Prahou a Paříží… Všichni jsme byli nakloněni politickému liberalismu, ale málokdo z nás měl tehdy promyšlenu vlastně nejzávažnější otázku a zároveň úskalí: vztah politického a ekonomického liberalismu. Nejtvrdšími zastánci „trhu bez přívlastků“ byli bedliví čtenáři Hayekových spisů Tomáš Ježek a Vojtěch Cepl (se kterým jsme v diskusích pokračovali v jeho nedělní whiskotéce), nutno dodat, že s důrazem na jednu podmínku, kterou „prognostikové“ ve federální vládě opomíjeli: privatizace nezbytně vyžaduje právní rámec.

Právě idea právního státu v rámci „budovaní státu“ se stala jedním ze silných témat Pithartovy Přítomnosti. Stejně jako se po roce 1990 ústřední politickou otázkou stal vztah česko-slovenský a jeho ústavně právní uspořádaní. Petr Pithart, právník se znalostí předválečných československých dějin, s odstupem od v politice i v médiích převládajícího tónu české nadřazenosti, razil názor, že nová situace vyžaduje dialog rovnoprávných národů. Což také znamenalo budovaní české státnosti jako podmínku záchrany společného státu. Přesvědčil mne a snad i čtenáře Přítomnosti, nicméně idea „dvojdomku“ našla málo pochopení v české (nemluvě o slovenské) veřejnosti.


Pak jsou tu do třetice naše pařížská setkání – neboli znovu o roce 1968: Petr Pithart přijal pozvaní na dvě konference, které jsem na toto téma organizoval. První, v roce 1998, se konala ve francouzském Senátu. Byla zahájena proslovy obou předsedů Senátu, českého a francouzského, a skvělým textem prezidenta Havla. Těšila se zájmu a podpoře na francouzské straně, ale byla zároveň bojkotována ze strany českého velvyslanectví. To dokonce skupinu francouzsko-českého přátelství ve francouzském Senáte zmátlo natolik, že se její členové konference nezúčastnili, z české strany oficiálně signalizované jako politicky nevhodné… Což také vypovídá o vztahu tehdejší české politiky k roku 1968 a je zároveň zřejmé, že tehdejší pan velvyslanec4 nečetl Sládečka!

Dvacet let poté jsme pokračovali v diskusi na toto téma na konferenci, kterou jsem organizoval (slibuji, že už poslední) v Evropském domě a na Sciences Po, kde učím. Druhý den došlo v započatém tónu k příznačné proměně: dopoledne vystoupil děkan Filosofické fakulty UK Michal Pullmann s referátem, v němž se vyjádřil o „jisté kontinuitě“ let šedesátých a sedmdesátých. Podle Pullmanna to souviselo s postupným zaváděním socialistické verze konzumní společnosti, na jejímž základě se utvářela tzv. „společenská smlouva“ mezi režimem a společností: v jisté kontinuitě, od Šikovy reformy, která byla jednou z předzvěstí pražského jara, po Husákovu normalizaci. Z takového pojetí se ovšem vytrácí fenomén osmašedesátého i politická podstata „normalizace“: pokud měříte konzumem a rostoucím prodejem embéček, kontinuitu jistě najdete, ale podaří se vám pražské jaro i samotnou „normalizaci“ úspěšně vytěsnit.

V jedné své eseji si historik Christopher Hill, jehož ústředním tématem byla English Revolution 1640, postěžoval (samozřejmě, že v jiném kontextu), že “nová historiografie nám umí dokázat, že se Anglická revoluce vůbec nekonala”. Něco podobného vyznělo z Pullmannova referátu v Paříži: osmašedesátý jako by se nekonal (pouhý zádrhel na cestě ke konzumnímu režimu, na kterém pak stála ona normalizační „smlouva“); nelze pak pochopit ani osmašedesátý, ani o co šlo během normalizace. Snažil jsem se říci v diskusi, že „jistá kontinuita“ v jedné rovině, v tomto případě na úrovni konzumní společnosti, nemůže zakryt césuru v rovině politické a kulturní.

Před začátkem odpoledního panelu mě Petr Pithart požádal o slovo, a následovalo velmi osobní vyjádření k ranní debatě o normalizaci… K jejímu pochopení je třeba rozlišit dvě fáze. V té první, asi do poloviny sedmdesátých let, jsme byli, v náporu čistek a glajchšaltovaní všech institucí, „ochromeni, rozmetáni, truchlící“. Jak to popsal Milan Šimečka v Obnovení pořádku. Poté se prosadila druhá fáze, stručně řečeno založená na korupci. „Společnost nespojuje ani ideologický diskurs, ani nějaký skrytý konsensus, ale rozmáhající se šedá ekonomika, ve které jedou ti nahoře i ti dole. Měli jsme máslo na hlavě všichni. Normalizaci drželo celonárodní spiknuti všech proti všem. To byl ten stabilizátor…“ Důležité je, že druhá fáze je nemyslitelná bez té první a hlavně toto: hrůza celé normalizace je v tom, „že se katastrofálně prolnula do období poté“. Po roce 1989 opět politický zlom, ale také jistá kontinuita, alespoň pro „vrstvu, která měla sociální kapitál a v období transformace přístup k finančním zdrojům“. Jinými slovy, Babiš je bez dědictví normalizace nemyslitelný.

Každá historiografie, pokud se snaží o nový pohled na dějiny, je svým způsobem „revizionistická“: reviduje zavedené výklady nebo narativy. Také Pithartův Osmašedesátý byl v tomto smyslu slova knihou revizionistickou. Jeho pařížské vystoupení nabízí vymezení vůči dvěma revizionismům, o nichž je tu řeč. Jeden nabízí Pullmann ve své interpretaci „normalizace“, a je vlastně reakcí na jiný revizionismus, totiž ten, který převládl v publicistice i v politické rétorice po roce 1989, když nabízel nový hrdinský příběh o poválečných dějinách jako „třetím odboji“ proti totalitnímu režimu. Nikoli disent, nikoli odpor, ale „odboj“, jehož symbolem jsou bratři Mašínové. První revizionisté opovrhují těmi druhými, jejich „nevědeckou“ publicistikou, ti druzí považují ty první za politicky podezřelé.

Petr Pithart (sám sdílím jeho pohled) se vymezuje vůči oběma revizionismům. Zamítá obecné vymlouvání se na období „totality“, neboť to nabízí pohodlné alibi pro pasivitu společnosti před listopadem 89 („co jsme mohli dělat?“). Zároveň zpochybňuje teze o „konsensu“, o „smlouvě“, o „vyjednávání“, už jen proto, že pomíjejí původ normalizačního systému vládnutí.


Petr Pithart mi zůstal od prvního setkání se Sládečkem blízkým. Za naši spřízněnost v pohledech na poslední půlstoletí může snad právě prožitek osmašedesátého a toho, co po něm následovalo. Rozhodujícím způsobem nás, každého samozřejmě jinak, osobně hluboce poznamenal; stal se pro nás jakýmsi očkováním proti morálnímu relativismu ve společenských vědách.

Pařížský „angažovaný pozorovatel“ zdraví přítele, který obhájil poslání intelektuála v politice.

Jacques Rupnik, „le spectateur engagé“, moderátor politiky i politiků – zde Petra Pitharta a Joachima Gaucka

Foto Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla

Poznámky:

  1. SLÁDEČEK, Josef: Komunisté a ti druzí, Svědectví č. 56, 1978. (Pozn. ed.)
  2. Exilová vydání: SLÁDEČEK, J.: Osmašedesátý, Index, Köln: 1980; Rozmluvy, London: 1987. (Pozn. ed.)
  3. RUPNIK, J., PITHART, P.: Avant la bataille, Lignes No 10, Juin 1990, s. 104-128. Scan: pdf Pithart – Rupnik
  4. Velvyslancem České republiky ve Francii v letech 1995-1999 byl Petr Lom (Pozn. ed.).