Ministrem v Pithartově vládě
Poprvé jsem se s Petrem Pithartem jako premiérem české vlády setkal, když jsem jím byl někdy před půlí roku 1990 požádán o informace týkající se Tomáše Bati a jeho možného působení v „porevolučním“ Československu, jak toto téma před českou vládou mezi jinými tehdy stálo. Měl jsem premiérovi referovat ze své funkce ekonomického náměstka na ministerstvu průmyslu, v baťovské problematice ze své starší zkušenosti z pracovní skupiny vedené předsedou Státní plánovací komise Svatoplukem Potáčem, která začala v osmdesátých letech, v čase tzv. perestrojky připravovat experiment, jehož cílem mělo být mimo jiné zvýšení pravomoci a odpovědnosti jednotlivých průmyslových podniků. Experiment vycházel z uvažovaného snížení počtu závazných úkolů státního plánu na tři klíčové, což mělo vést k jistému pootevření dveří k podnikání mimo státní plán, jak to pak bylo aplikováno v asi dvaceti tuzemských podnicích.
V rámci tohoto pohybu se měl mj. Svatopluk Potáč v roce 1985 diskrétně sejít ve Vídni s Tomášem J. Baťou a jednat s ním, zda a eventuálně za jakých podmínek by byl ochoten zapojit se do tuzemské perestrojky. Připravoval jsem pro tuto Potáčovu misi pracovní podklady, a tedy jsem leccos věděl o situaci společnosti Baťa, včetně majetkových sporů, které se po roce 1945 dlouhodobě táhly v soudních procesech mezi Janem Antonínem Baťou a jeho synovcem Tomášem J. Baťou. Proto jsem také po pěti letech mohl premiéru Pithartovi vysvětlit, že Tomáš Baťa mladší nemá na tuzemské výrobní podniky restituční nárok, neboť byly v závěti Tomáše Bati-„zakladatele“ přiřknuty jeho polovlastnímu bratrovi Janu Antonínu Baťovi. Což poúnorový komunistický režim nejenže odmítl verifikovat, ale svezl se účelově s Benešovými dekrety, vystavenými v neprospěch Jana Bati, na základě Benešovy osobní animozity vůči němu a nepravdivých obvinění ve vztazích Jana Bati vůči zahraničnímu odboji. V onom briefingu u premiéra Pitharta jsem byl skeptický k nadějeplným očekáváním, že by si snad Tomáš Baťa mladší chtěl tyto podniky od československého státu koupit. Což se ostatně při pozdějším jednání se samotným Tomášem Baťou potvrdilo.
Petr Pithart tehdy soustředěně poslouchal, občas se na něco konkrétního zeptal. To bylo pro mne něco nového, neboť jsem byl zvyklý (vyrůstal jsem v poměrech tzv. demokratického centralismu), že vyšší funkcionář mluví a nižší poslouchá a pokud možno se na nic neptá. Navíc stál můj názor na tehdejší baťovskou kauzu do značné míry proti názoru většinovému, či spíše proti většinovému přání.
Foto zdroj: archiv J. Vrby
Po červnových volbách v roce 1990 jsem byl ve „druhé vládě“ Petra Pitharta jmenován do funkce ministra průmyslu. V té vládě mne pak čekala další překvapení. Za Pithartova předsednictví se na zasedáních vlády o všech bodech dlouze diskutovalo, někdy hodně přes půlnoc. Ze začátku mně to docela vadilo, než jsem si uvědomil, že to je dobrá cesta k správnému rozhodnutí a že i já začínám o věcech uvažovat v souvislostech širších, než jsem býval zvyklý. Za to nevyspání to rozhodně stálo. Jestliže jsem do té doby rozlišoval v polaritách „dobré, špatné“, „líbí, nelíbí“, postupně jsem počet takovýchto škatulek rozšiřoval, až k náhledu, že sociální realita je složitější a do škatulek se jen tak nevejde. Je to – říkám coby Liberečák – jako s Ještědem. Při pohledu z Liberce vypadá Ještěd jako náramný fešák, při pohledech odjinud to ale zas takový fešák není, a jsou místa, na kterých jsme na pochybách, zda se ještě díváme na Ještěd. Chodil jsem na zasedání české vlády rád, leccos jsem se tam přiučil, za což jsem vděčný tehdejším vládním kolegům i premiéru Pithartovi, že dal dohromady tak dělnou partu.
Samotnému Petru Pithartovi jsem záviděl a dodnes závidím jeho krásnou češtinu, způsob neotřelého, myšlenkově hutného vyjadřování. Několikrát jsem jej doprovázel na zahraničních cestách a vždycky se těšil na ceremoniál jeho pozdravného projevu. Vzpomínám na návštěvu Mnichova v roce 1990, na pozvání bavorského ministerského předsedy, jímž byl po smrti F. J. Strausse už druhým rokem Max Streibl1. Naše delegace byla první návštěvou českého premiéra v citlivém terénu této sousedské země, a vzpomínám, s jakým přehledem uměl Petr Pithart z hloubi reflektovat vzájemné, česko-bavorské vztahy, a to – jak to uvedl ve svém projevu v sídle bavorské spolkové vlády – už od křtu českých knížat v Řezně roku 845 jako znaku přináležitosti našich zemí k latinskému křesťanskému Západu.
Mimo sídlo bavorské vlády, tedy mimo oficiální protokol, jsme se tehdy až okolo půlnoci sešli na mnichovské radnici také se zástupci sudetoněmeckých krajanských spolků, vedených tehdy Franzem Neubauerem, spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Atmosféra byla nejprve hodně napjatá – Bavorsko se stalo, jak známo, po válce cílem větší části odsunutého německého obyvatelstva z tehdejšího Československa a poválečný odsun se svou konfliktní agendou i po Straussově odchodu nadále ovládal bavorskou politiku i veřejné mínění. Na mnichovské radnici poté, co tu Petr Pithart promluvil se svým neideologickým pohledem na problematiku odsunu, se to napětí okamžitě uvolnilo. Celá následující debata byla vstřícná, neboť orientovaná nikoli na minulá traumata, ale na budoucnost, na možnost česko-německého setkávání přes hranice a přes nastavěné bariéry. Od tehdy čerstvého premiéra Petra Pitharta mistrovský státnický kousek.
V jednání o zemském uspořádání se mi zdály Pithartovy návrhy na oddělenou samosprávu Čech, Moravy a Slezska poněkud překonané. Až v posledních letech, kdy jako konzultant pracuji jak pro české, tak moravské společnosti, a setkávám se i s lidmi ze Slezska, musím Petru Pithartovi dávat postupně za pravdu: Moravané jsou přec jen jiná chasa a totéž platí i o Slezanech.
Před časem jsem dělal pořádek ve své knihovně a padly mi do rukou přípravné materiály pro ekonomickou transformaci, které na přelomu února a března 1990 připravovala expertní skupina ekonomů při české vládě, jmenovaná Petrem Pithartem. Neúčastnil jsem se tehdy přímo práce této skupiny vedené místopředsedou české vlády Františkem Vlasákem, nicméně i z dnešního odstupu mohu konstatovat, že kdybychom v ekonomice postupovali podle jejích mnohých doporučení, ušetřili bychom si leckteré ztráty a byli i dnes daleko dál. Je smutné, že ani po tolika letech nedokážou Václav Klaus ani jeho lidé přiznat, že se mnohá opatření dala dělat lépe a že byla chyba ignorovat podněty, které z pracovní skupiny při české vládě vzešly.
Vycházeli jsme tehdy ze zahraničních zkušeností, podle kterých by mj. privatizace posloužila jako prostředek ke zvýšení výkonnosti jednotlivých podniků. Privatizace v tomto pojetí nebyla samoúčelným cílem, privatizovalo se proto, aby podniky byly po privatizaci v lepší kondici než před ní. Domácí ekonomika byla tehdy v komplikované situaci, po rozpadu RVHP jsme přišli o dosavadní trhy, pro nastávající tržní prostředí nám chybělo manažerské know-how. Propady výroby se začaly pohybovat okolo 30 %. Jednou z cest směřujících k nápravě byla snaha české vlády hledat strategické partnery pro domácí průmyslové podniky, přičemž pro některé z nich bylo nalezení strategického partnera jedinou možností záchrany před bankrotem. To se však ocitlo v rozporu s ideou kuponové privatizace prosazované Václavem Klausem a jeho lidmi. České vládě v této situaci nezbylo než před kuponovou privatizací „utíkat“.
Modelově se náš spěch osvědčil při zamýšlené privatizaci podniku Škoda Mladá Boleslav. Škodovka byla ve ztrátě a ztráta narůstala každým dnem. Chystanou kuponovou privatizaci by podnik nemusel přežít. Pospíchali jsme tedy. Chybějící legislativu bylo třeba nahrazovat vládními usneseními. Mnohé formální rámce, zejména ty, které se týkaly zahraničního obchodu, byly v kompetenci federální vlády, ve které Václav Klaus z pozice ministra financí jednání blokoval. V případě privatizace Škodovky však nakonec federální vláda po dohodě s jejím předsedou Mariánem Čalfou rozhodla, aby za ni jednal její místopředseda Václav Valeš. Jen tak se podařilo, aby Škodovka před kuponovou privatizací „utekla“.
České vládě za Pithartova předsednictví se to podařilo ještě v případě podniků Technoplyn, Barum Otrokovice, Cementáren Čížkovice, Prachovice, Mokrá, Hranice, Králův Dvůr…, bohužel už nikoli třeba v kopřivnické Tatrovce, jejíž smutný příběh máme snad ještě v paměti. Želbohu, stejně tak v mém „mateřském“ podniku, v liberecké Textilaně, ve které jsem v minulosti více než dvacet let pracoval. Také Textilana Liberec, svého času největší vlnařský podnik v Československu, spadla do kuponové privatizace a vinou děravého právního rámce a přičiněním svých privatizátorů (podniku zahraničního obchodu Centrotex, Investiční a poštovní banky a některých manažerů Textilany) propadla postupně zkáze.
S časovým odstupem je zřejmé, že kuponová privatizace posloužila ODS v předvolebních kampaních, avšak nikoliv naší tehdejší ekonomice. Bylo úsměvné, když Václav Klaus, už jako prezident ČR, při oslavě 25. výročí podepsání smlouvy někdejšího podniku Škoda Mladá Boleslav s firmou Volkswagen, zavzpomínal na to, kterak zvažoval, komu dát ve strategickém spojení se Škodovkou přednost, zda firmě Volkswagen, nebo Renault – a jak se nakonec rozhodl pro Volkswagen.
V sedmdesátých letech jsem absolvoval Institut řízení vedený významnou kapacitou v oblasti strategického řízení, prof. Jaroslavem Antonínem Jiráskem. V podstatě to bylo studium MBA, upravené na naše tehdejší poměry. Jestliže jsem s touto průpravou mohl teoretické principy řízení poměřovat podnikovou praxí, docházel jsem nejednou k elementárním, na první pohled banálním, avšak důležitým zjištěním. V jedné publikaci Petera F. Druckera mě upoutala věta: „Je neštěstí, když máte neosvíceného šéfa“. Já měl v tomto smyslu štěstí – už na svého prvního nadřízeného, v liberecké Textilaně, kde jsem od roku 1962 v nejrůznějších funkcích pracoval šestnáct let pod generálním ředitelem Richardem Nejezchlebem, nejlepším manažerem, s jakým jsem se kdy potkal. Štěstí na osvíceného šéfa jsem ale měl i nakonec – na svého posledního nadřízeného, premiéra Petra Pitharta.