Přemýšlení o přemýšlení Petra Pitharta


Samizdatový fejeton Petra Pitharta Bedra některých z posledního dne roku 1978 začíná tímto odstavcem:

„Vidím a slyším Jirku jako dnes: sedí na visuté sedačce sklízecího vehiklu mezi voňavými plody a usmívá se trochu triumfálně. Právě mi sdělil cosi, co mě poněkud zaskočilo, na co jsem nebyl připraven, a už vůbec ne od něho; a teď se pase na rozpacích mladého odborného asistenta, který přečetl pár knížek o politice, ale láká jej spíše přemýšlení než přímé jednání.“

Pithart už dávno není mladý, knih o politice přečetl stovky a pěkný štůsek jich i napsal, zestárl i onen Jirka (Jiří Müller), který s ním tenkrát v srpnu osmašedesátého roku, v kibucu Šomrat kousek od Haify, česal hrušky. Ale jeho tehdejší charakteristika sebe sama je i dnes stejně přesná a výstižná: pořád ho víc láká přemýšlení než přímé jednání. Často přemýšlí nahlas, což není v dnešních časech rychlých a silných názorů, spíše zvučných sloganů, zrovna praktické. Ale stejně je dobře, že se toho drží.

***

Paměť vrývá své stopy různě hluboko a různým způsobem. Takže ač nedokážu přesně určit ani rok, kdy jsem potkal Petra Pitharta poprvé „na živo“, přesně vím, kde to bylo: na pidináměstíčku na Starém Městě, do něhož ústí ulice Dlouhá, Kozí, Masná a V Kolkovně. Šel spolu se Zdeňkem Pincem, a proti nim my s Vladimírem Petříkem, tehdy šéfem populárního, protože v rámci možností na politické moci málo závislého měsíčníku Technický magazín zvaného Téčko, v jehož redakční radě jsem byl a do kterého Zdeněk Pinc psal fejetony a eseje podepsané pokrývačem Ivanem Boháčkem. Jo, tenkrát mělo slovo „pokrývač“ dva významy.

Prohodili jsme pár slov, hlavně Vladimír se Zdeňkem, já spíš mlčel a Pithart taky. Zatímco on neměl důvod vědět, kdo jsem, já měl informační náskok: když se ti dva blížili, Vladimír mi řekl, kdo, že to se Zdeňkem jde. Takže to vlastně bylo jen takové půlsetkání.

Petr Pithart byl tenkrát mezi námi, jimž později Jiřina Šiklová dala jméno „šedá zóna“, svého druhu celebritou: „ten“ z Literárek, disident, chartista, osmašedesátník. Slovo osmašedesátník mělo v té době ještě jednoznačně pozitivní zabarvení: osmašedesátníci byli bez nějakého velkého rozdělování rolí, jež v onom roce měli, oceňováni jako stateční lidé, kteří se okupantům ani normalizátorům nevzdali, za což byli nespravedlivě potrestáni. Minimálně ztrátou možnosti vykonávat svou kvalifikovanou profesi, ale často i ztrátou občanských svobod, včetně záludné perzekuce jejich rodin. Jednou z nepsaných charakteristik lidí ze šedé zóny pak zase bylo, že se jim snažili projevovat sympatie a pomáhat, stáli o to, číst jejich samizdatové nebo na Západě vydané knihy a texty.

V tom čtení byl ovšem jeden zádrhel: ty knihy a texty člověk dostal do rukou většinou jen na co nejkratší dobu, pokud možno do zítřejšího večera, přičemž někdy šlo i o několikasetstránkovou knihu nelehkého obsahu. Název a skutečný autor, byť někdy krytý pseudonymem, se v paměti usadily snadno, s obsahem už to bylo horší. Mělo to jeden nežádoucí dlouhodobý důsledek, alespoň u jedinců mého založení: člověk měl pak často subjektivní pocit, že knihu zná, avšak objektivně o ní viděl jen pramálo.

Pro mne to tenkrát byl i případ Osmašedesátého, jehož vydání z Indexu pod pseudonymem Sládeček mi někdo na pár desítek hodin půjčil a já ho spíše prolétl.

Takže to vlastně bylo jen takové půlčtení a významný informační náskok v tématu měl v onu chvíli našeho půlsetkání Petr Pithart.

Čas běžel, my jsme se s Petrem Pithartem potkali potom úplně a já si Osmašedesátý přečetl taky úplně. Tím „úplně“ nemám na mysli jen počet slov. Až při tom druhém čtení mi došlo, jak přelomový ten text je, a to hned ze dvou důvodů. Osmašedesátý je jednak důkladnou revizí prvotního mýtu o československém jaru 1968, jednak jeho usazením do kontextu moderních českých dějin a popřením stereotypu jejich vnímání. Platí to zejména pro mou generaci, která už válku znala jen z knížek a filmů a osmašedesátý a vztah k němu pro ni byl určujícím formativním momentem.

Pithart se tenkrát, dříve než kdo jiný, opovážil sáhnout na podstatu světem stále adorovaného československého jara 1968 a (kromě jiného) propojil obraz srpna roku 1968 s tragickým obrazem roku následujícího. Bořil tím tradiční české vyprávění o přímočarém směřování k rozkvětu československého modelu socialismu s lidskou tváří, jehož úspěšný vývoj byl, jako už vícekrát předtím v našich dějinách, zmařen zásahem nepřátelské mocnosti: to ona byla pro nás výhradním strůjcem zkázy, my pak její obětí, a to včetně vůdců revize socialismu z osmašedesátého. Byl to ovšem tehdy pouze nejnovější díl osmičkového mýtu československých dějin.

Petr Pithart se proti tomuto mýtu, když ponecháme stranou normalizátory a skalní brežněvisty, postavil první. Poukázal na to, co jsme zčásti milosrdně, zčásti pokrytecky nechávali nevysloveno: součástí osmašedesátého byly roky, které mu předcházely, a také posrpnová politika československých reformních komunistů v roce následujícím, která vyvrcholila v srpnu 1969 násilným potlačením statisícových demonstrací proti sovětské okupaci. Zdroje nespokojenosti před osmašedesátým však nespočívaly jen v odmítání reliktu stalinského modelu a důvodem neúspěchu nebyli jen okupanti. Také vlastní vůdcové měli i z let předchozích máslo na hlavě, a nakonec se postavili proti lidem, kteří jim pořád ještě věřili.

Pithartův Osmašedesátý byl zpočátku pro leckoho svatokrádežný, a možná rychlého, a tudíž povrchního čtenáře (nezaviněně, snažím se teď ex post vymluvit), jímž jsem poprvé byl já, příliš nezasáhl. Pozorné a mýtem nesvázané čtení však nutně vede ještě k dalšímu mnohem obecnějšímu a zásadnějšímu pochopení: Pithart se dokázal důsledně oprostit od českého národního stereotypu interpretace vlastních dějin jako přetržitého sledu událostí vytrhávaných z času i (geopolitického) prostoru. Tuze rádi objevujeme ve svých dějinách detaily a stejně tak rádi kvůli nim přehlížíme souvislosti. Důsledné hledání a připomínání kontextů je na Pithartově vidění dějin to nejdůležitější, alespoň z mého pohledu.

Jenže nic z toho jsem při prvním půlsetkání nevěděl, četl jsem moc zbrkle. Někdo by mohl říct, že ti dva se tenkrát vůbec nepotkali. Škoda, ale naštěstí byla napravitelná.

***

Pak jsme se začali potkávat docela pravidelně, i když nepatřil mezi nejviditelnější postavy prvních dnů „sametového listopadu“. Na jevišti Laterny magiky jste ho na každodenních večerních tiskovkách nezahlédli, byl však důležitou součástí týmu, který vyjednával s rozpadající se normalizační mocí, a vedle toho skryt v zázemí divadla formuloval s Josefem Vavrouškem a některými dalšími program OF. Soudím však, že ten klidný a vlastně nenápadný odstup od revolučního nadšení patřil k jeho letoře stejně jako už dřívější rozlišování mezi disentem reflexe a disentem odporu. Je to pro mě i vysvětlením, proč o listopadu 1989 nemluví jako o revoluci, ale jako o vyjednaném předání moci, čímž vždycky iritoval mnohé, včetně svých dlouholetých přátel, kteří mu vyčítali, že tím upírá tradiční mlčící většině podíl na tom, že se konečně ozvala, byť především zvoněním klíčů.

A pak, přestože se do čela nedral, se v lednu 1990 stal historicky prvním (!) nekomunistickým předsedou české vlády a v jejím sídle v Lazarské ulici začal pořádat jakž takž pravidelná večerní setkání s novináři. Já byl tehdy komentátorem Lidových novin, a tak jsem tam spolu s několika dalšími kolegy chodíval debatovat s ním o tématech ne vždy každodenních. Nebyl to však kontakt příliš intenzivní, a jestli mi z něj něco utkvělo víc v paměti, pak to byly debaty spíše teoretické než o každodenních věcech, jimiž žily noviny i celá společnost. Soustřeďovaly se často na téma konzervatismu a liberalismu. Počátkem devadesátých let šlo v obou případech víc o nálepky než o pojmy, každý si do nich dosazoval, co chtěl, oblíbený byl zejména liberální konzervatismus.

Konzervatismus hájil i Petr Pithart, stěžoval si, jak mělký v českém prostředí vždycky byl a kdo všechno se za konzervativce může prohlašovat, aniž si láme hlavu s něčím, jako je společenská smlouva, natož protestantská etika nebo duch kapitalismu. Totéž ovšem platilo o liberalismu, ten ekonomický se směšoval s politickým, americký s evropským, byla to tradiční česká politická bramboračka. Stále větší porci si z ní přisvojoval Václav Klaus, který se samozřejmě deklaroval jako konzervativec (v kterémžto osobním bludu setrvává dodnes), i dlouhý zástup jeho akolytů, kteří se oháněli Adamem Smithem, přičemž z jeho Bohatství národů znali jen z doslechu větu o neviditelné ruce trhu, a taky Fridrichem von Hayekem, z jehož Cesty do otroctví znali jen název. A musím přiznat, že ani já jsem toho tenkrát neměl z politologie ani morální filosofie moc načteno.

Pithart měl přečtené nejen tyto knihy. Myslím, že právě po tehdejších debatách jsem poprvé měl důvod přečíst si Edmunda Burkeho a jeho názory na svobody jednotlivce nebo občanské ctnosti. Tenkrát jsem také od něho asi poprvé slyšel (snad) Weberovu metaforu o politice jako pomalém vrtání dubových fošen nebo o středověké zásadě v debatě nejprve zopakovat argumenty protivníkovy, aby bylo zřejmé, že jsem je pochopil, a teprve pak nedemagogicky argumentovat sám.

Do českého politického slovníku tenkrát také vnesl slovo konsensus, k němuž zákonitě patří přemýšlení, někdy nahlas, protože právě tak ke konsensu dochází (nebo také nikoliv). Do překotně se ženoucích počátečních fází transformace to ovšem moc praktické nebylo a ostatně, do její exekutivní části moc nezapadal ani Petr Pithart sám. Jaký konsensus, když základní pracovní metodou byla rázná konfrontace a Pithartova snaha hledat konsensuální řešení jen zdržovala, stejně jako jeho konzervativní důraz na důležitost vlády práva. Bralo se za samozřejmé, že vítěz bere vše, právo přehlédne a poražený by měl být zadupán.

Vlastně nebylo divu, že Občanské hnutí, k němuž patřili především politici podobného založení jako on, volby v roce 1992 nepřežilo. Zdálo se dokonce jisté, že sám Petr Pithart s politikou skončí a odebere se navždy do akademického světa, z něhož byl skoro před čtvrtstoletím vypuzen dříve, než do něj vlastně vůbec mohl vrůst, a tam se bude dál pohybovat na pomezí reflexe českých dějin a politické teorie.

Nebyl to však nějaký ústup do studovny. Pithartův hlas měl v té době velkou váhu, zejména ve hře o přehodnocování česko-německých vztahů a – opět – jejich usazování do kontextů v čase i geopolitickém prostoru.

Jenomže pak potkal Josefa Luxe. Nebo Josef Lux jeho? Každopádně lidovecký předseda mu nabídl místo na kandidátce do Ústavou vyžadovaného a konečně ustaveného Senátu a Petr Pithart po vítězství ve volebním obvodě na Vysočině byl v prosinci 1996 zvolen nečekaně i do čela horní parlamentní komory. Snad proto, že jsme nějakou dobu předtím spolupracovali v redakci měsíčníku Nová přítomnost, mi potom nabídl, abych pro něj začal pracovat jako jeho poradce.

***

S jednou přestávkou, kdy jsem se vrátil do novin (Právo) a rozhlasu (BBC), jsem měl tu čest jím být čtrnáct let, takže bych mohl klidně podle Jerzyho Kosińského opakovat, že jsem byl při tom – tedy při mnohaletém soustavném angažmá Petra Pitharta ve vedení vysoce významné politické instituce, jíž český Senát v rámci našeho politického uspořádání je. Celkem šest let byl jeho předsedou, čtyři roky jeho 1. místopředsedou a šest let místopředsedou řadovým. I když, pokud jde o pouhý součet let strávených v čele horní parlamentní komory, ho předčí Milan Štěch a vyrovná se mu Přemysl Sobotka, ani jeden se mu nevyrovná, pokud jde o vliv na formování naší horní komory i na vytváření podmínek, v nichž funguje, a to včetně prostorových: mám tím na mysli rekonstrukci Valdštejnského paláce a celého senátního malostranského areálu, která byla za jeho působení zahájena, jehož dalšímu rozvoji věnoval soustavnou péči. Pithart dal českému Senátu tvář, přičemž zásadním tématem se mu stalo naplňování Ústavy, přesněji ústavní role Senátu. Odpovídalo to jeho osobnímu nastavení: klidné letoře (kritici někdy říkají až příliš klidné), konzervatismu, respektu k politické roli institucí.

Jeho vliv přitom byl výrazně osobní: byl zvolen na kandidátce strany (členem KDU-ČSL se stal až v roce 1998), která nikdy neměla na rozdíl od ČSSD (Milan Štěch) a ODS (Přemysl Sobotka) nejsilnější senátorský klub. Svůj vliv a sílu zápisu v senátní historii si Petr Pithart musel vždy vybojovat, přesněji vyrovnat. Josef Lux, který jej do nejvyšších politických sfér znovu uvedl, ho v tom mohl podpořit jen v prvním předsednickém mandátu (leukemii podlehl na konci roku 1999).

Nechci se však pokoušet o celkové hodnocení let, která Petr Pithart v Senátu zažil a ovlivnil, takže zůstanu jen u tématu jediného, protože jej považuji nejen za charakteristický, ale také zásadní. Je to téma prezidentství a můj pohled samozřejmě lze snadno označit za spekulativní. Ale jak říká Kosiński, „byl jsem při tom“.

Po většinu prezidentských období Václava Havla platila mezi prezidentem a parlamentem ústavou daná formální dělba moci a nepsaná dělba vlivu. S koncem jeho druhého mandátu vyvstala otázka, jak ji zachovat, ba dokonce zda ji zachovat. Pokud šlo o to druhé, byl jednoznačně optimálním nástupcem Václava Havla právě Petr Pithart. Podle mého názoru měla významný podíl na tom, že se tak nestalo, sama tehdejší Čtyřkoalice (KDU-ČSL, Unie svobody, Demokratická unie a ODA), která Petra Pitharta nominovala. Čtyřkoalice (ale ani jeho vlastní KDU-ČSL) však rozhodně nenasadila všechny síly, aby svého kandidáta prosadila. Platilo to od samého počátku, když jako nutnou podmínku vstupu do nové vládní koalice s ČSSD po volbách v roce 2002 nežádala dohodu, aby do prezidentské volby nastoupil kandidát společný. Nestalo se, v sociální demokracii se rozběhla hra o Zemanův přesun z vejminku na Vysočině na Pražský hrad a zejména lidovci dlouho jen přihlíželi. Se skutečným získáváním podpory pro svého kandidáta Petra Pitharta nakonec Čtyřkoalice začala až tři měsíce před vlastní volbou, a to jen vlažně.

Přesto do první volby 15. ledna 2003 vstupoval Petr Pithart jako favorit médií, ale i veřejnosti. Platilo to ještě v poledne onoho dne, po prvním kole této volby, pak však nastal zlom. Uplatním-li princip Occamovy břitvy, pak důvodem zlomu bylo to, že dostatečně významná část vlivných sociálně demokratických, čtyřkoaličních, ale také lidoveckých volitelů stála více o to, aby Havlovým nástupcem byl Václav Klaus, a nikoliv Petr Pithart. A jak ukázal i průběh dalších dvou voleb, stáli vlastně o to, aby se novým prezidentem nestal nikdo jiný než právě Klaus. Do dalšího kola už Pitharta nenasadili, podporu jak Jaroslavě Moserové, tak Janu Sokolovi poskytli jen z povinnosti, tudíž minimální. Chtěli svého Klause, a dostali ho.

Byla to mnohem osudovější krátkozraká a skrytými zájmy motivovaná hloupost, než si sami dokázali představit, a její důsledky nesou oni, ale i my dodnes. Jejím druhým dějstvím se stala druhá Klausova volba v roce 2008, která se proměnila v obludnou korupční frašku. Zašel za mnou tehdy mladý spolupracovník jednoho lidoveckého (!) ministra, a celkem bez okolků mě upozornil, že pokud nebude Petr Pithart volit Klause, nemuselo by se mu to v budoucnu vyplatit. Že Pithart Klause nevolil, ví každý, kdo tenkrát ve Španělském sále byl: hlasovalo se aklamací.

Finálním následkem oné krátkozrakosti pak byl mohutný nárůst tlaku znechuceného občanstva na uzákonění přímé volby prezidenta, a to co nejdříve. Stalo se tak v roce 2012 a od té doby neseme důsledky jménem Miloš Zeman. (Pokud jde o přímou volbu, stavěl se Petr Pithart od počátku důsledně proti a vytrvale snášel spolu s jinými důkazy, proč nejen naši politickou kulturu, ale systém či rámec české politiky významně poškodí.)

Být při tom může zkrátka být někdy hodně frustrující. Představa alternativních soudobých dějin, jak by mohly vypadat, kdyby tehdy v roce 2003 nezvítězily skryté zájmy nad zdravým rozumem i veřejným zájmem, je sice svůdná, avšak pouze představa. Škoda, a obávám se, že v tomto případě nenapravitelná.