Zítra to spustíme…
Na podzim roku 2018 připravovalo Dejvické divadlo komponovaný pořad k stému výročí vzniku samostatného československého státu. K této příležitosti jsme se rozhodli uvést v „koncertní“ verzi (tedy jen v náznaku, bez složitého aranžmá, s texty v ruce, s živou hudbou a za sborového zpěvu „Hej, Slované“ a jiných dobových „vlasteneckých“ písní a také s projekcemi videokoláží z historických fotografií) hru Václava Havla Zítra to spustíme – podle autorových slov „historické meditace o pěti dějstvích“. Jde o groteskní hříčku, jejíž děj se odehrává povětšinou v noci z 27. na 28. října 1918 v domácnosti Aloise Rašína a potom i v den následující, kdy se to tedy „spustilo“ a kdy se Rašín stal jedním z legendárních „mužů 28. října“. Právě otázka, kdo to skutečně spustil, kdo je ten pravý strůjce 28. října, je jedním s důležitých motivů hry. Byli to političtí vůdcové, anebo „lid“? Jako odpověď zaznívá tu, cituji: Lid by nebyl ničím bez vůdců a vůdcové by nebyli ničím bez lidu; zásluhy měly samozřejmě obě složky: nevídané spontánní vystoupení lidu bylo v dané chvíli hlavní oporou politických aktů domácích vůdců a politické akty vůdců byly zase tím jediným, co mohlo v danou chvíli proměnit vůli lidu v politickou skutečnost samostatného Československa.
Tento kus, který Václav Havel napsal pod pseudonymem v roce 1988 na objednávku pro scénický časopis Rozrazil, byl následně inscenován v Divadle (Husa) na provázku, několikrát reprízován, dokonce pak v pražském klubovém divadle na Chmelnici, shodou neuvěřitelných okolností v den, kdy jiné okolnosti „spustily“ tzv. sametovou revoluci, tedy 17. listopadu 1989. Divadelní fikce se změnila v realitu poté, co do sálu vběhli přímo z Národní třídy pomlácení a vyděšení studenti a začali vyprávět, co se tam právě stalo. Jako by měla Havlova hra od samého počátku v sobě něco prorockého. Některá slova, která v závěru pátého dějství pronáší postava Aloise Rašína, jako by předjímala (budoucí) projevy (budoucího) prezidenta Václava Havla, který se hlavou státu stane za pouhých šest týdnů od reprízy své hry onoho historického večera 17. listopadu 1989 na Chmelnici. Přičemž napsal předjímavé Rašínovy repliky v době, kdy se chystal spíše do vězení než na Hrad.
Když jsme inscenaci této hry připravovali u nás v Dejvickém divadle, zdálo se nám důležité, aby večer získal ještě jedno, „šesté“ dějství. Chtěli jsme v divadle vytvořit časoprostor, ve kterém bychom mohli společně s diváky „meditovat“ nad myšlenkami a otázkami, které hra vyvolává. Abychom jako součást představení – uvažovali jsme – otevřeli společnou besedu o vzniku a duchovním obsahu československého státu ve srovnání s dnešní politickou a společenskou situací. Padlo tehdy více návrhů, koho na takovou besedu přizvat, a usnesli jsme se, že budeme mířit „vysoko“ a oslovíme ty, které považujeme za největší esa veřejného života a zároveň snad i za spřízněné duše. Když jsme uvažovali o nějakém žurnalistovi, který o tématech načatých Havlovou hrou pravidelně píše a má dar vidět je v širších souvislostech, shodli jsme se na Erikovi Taberym. Pak by ale měl být vedle něho někdo, kdo se naší nejnovější historie účastnil jako její aktér, kdo prošel disentem i politikou po roce 1989 a kdo o tom všem umí mluvit… Prostě – Petr Pithart. Krásná volba, ale bude ochoten k nám přijít? V době oslav stého výročí československé státnosti bude jistě na roztrhání… Třebaže jsme se do té doby osobně vůbec neznali, k našemu příjemnému překvapení přijali pozvání oba pánové.
Fota zdroj: Dejvické divadlo
Musím přiznat, že jsem 27. října 2018, kdy jsme chtěli hru i s následnou besedou v divadle „spustit“, měl trochu trému. Měl jsem totiž tu besedu moderovat, přičemž jsem si nebyl jist, jestli si vůbec s pozvanými hosty vzájemně sedneme a jestli naše společné povídání půjde i přes rampu a osloví diváky. „Koncertní verze“ Havlovy hry, ale především pak ta následná beseda byly pro nás krokem do neznáma… Dopadlo to však nad očekávání dobře, Erik Tabery a Petr Pithart se na jevišti výborně doplňovali, dokázali o nadhozených tématech mluvit dokonce odlehčeně, takřka šťavnatě. O politických a státoprávních souvislostech vzniku i „budování státu“, stejně jako o tom, co z toho přesahuje do dnešních dnů, mluvili s plným ohlasem v hledišti, které svými otázkami také vstupovalo do debaty. Když jsme po představení v našem klubu společně, jak se říká, „chvíli poseděli“ (protáhlo se to dlouho do noci), nabyli jsme pocitu, že se známe mnohem déle než oněch pár hodin strávených společně na jevišti. Rychle jsme se také shodli, že nezůstane jen u tohoto výjimečného večera, původně zamýšleného jako „premiéra-derniéra“, ale že z představení spojeného s besedou uděláme jakýsi tematicky obměňovaný občasník, že jej budeme uvádět několikrát v sezóně, vždy u příležitosti výročí významných událostí novodobých československých a českých dějin. Stalo se tak od té doby několikrát, pokaždé ve stejné besední sestavě Pithart–Tabery (to jen při repríze k výročí „sametové revoluce“ v listopadu 2019 jsme k této osvědčené dvojici přizvali jako „besedníka“ Mikuláše Mináře, hlavní tvář Milionu chvilek pro demokracii1), s každou reprízou ve stále přátelštější a důvěrné atmosféře: Petr Pithart se našemu souboru otevřel ve své nelíčené opravdovosti, jako ryzí a skromný člověk, který se za nic neschovává, který – jednoduše řečeno – umí být sám sebou. Bylo pro mne úžasné uvědomit si, že někdejší disident, přední signatář Charty 77, polistopadový předseda české vlády, předseda Senátu, autor samizdatu i objemných memoárových knih sedí s námi na jevišti anebo v šatnách, mluví s námi bez jakéhokoliv odstupu, a že se dokonce cítí u nás v divadle jako doma.
Od té doby si náš Petr bral pravidelné účinkování v Dejvickém divadle za své. Možná je to i proto, co jsem si přečetl v jedné z jeho knih, že chápe divadlo i v jeho časové, společensky naléhavé funkci – „neboť jsou herci tresť a zhutnělá kronika doby“, řečeno se Shakespearem, v Hamletově řeči k hercům, co zavítali tak osudově na Elsinor, aby zde sehráli před publikem „psychodrama“ o zavraždění krále Gonzaga.
Před první reprízou v nové sezóně, koncem října 2019, tedy zas u příležitosti výročí vzniku československého státu, nebylo dlouho jisté, zda se jí Petr bude vůbec moci účastnit. Byl po několikanásobné operaci, rekonvalescence se nedařila, vypadalo to, že budeme neradi muset za našeho Petra hledat záskok. Vzkázal nám ale, že se pokusí postavit se na nohy. Čekali jsme s napětím do poslední chvíle, a opravdu, pouhé dva dny před představením vstal Petr z postele, vyzkoušel si na právech svou přednášku a že prý – napsal mi v mailu – to teda znovu spustíme! Když vystoupil na jeviště, opíraje se o hůl, vypadalo to, že má v sobě víc energie než kdokoli z nás. Mluvil tak, že opět dokázal diváky v sále nadchnout, a nakonec, když jsem mu přede všemi děkoval, byl jeho stisk ruky víc než pevný.
Havlova hra a Petrovo účinkování (a také samozřejmě v opětovné souhře s Erikem) do sebe ideálně zapadly v březnu 2020, u příležitosti sto sedmdesátého výročí narození muže, který sice není v té hře jako postava přítomen (nebyl totiž v té době v Praze, nýbrž v exilu), dokonce ani jmenován, ale jehož zásluhy o tu dějinnou chvíli jsou zcela zásadní – T. G. Masaryka. Je to Petrovo velké téma, Masaryk je pro něho – ozřejmili jsme si v besedě po představení odehraném 7. března – v českých duchovních dějinách především reprezentantem mravních hodnot, které usiloval vtělit do hodnotové výbavy národního i politického života československého státu, i kdyby se tak dělo proti křiku většiny a jejím zbožným lžím.
Masarykův odkaz zní pro nás v tomto smyslu stále aktuálněji: hodnoty národa i státu nemohou stát na lži… Mravní rozměr dějin a politiky jsou témata, o kterých vedeme debatu nejen na jevišti. Když se v červnu 2019 připravovala na Letné velká, historicky už zaznamenáníhodná demonstrace pořádaná Milionem chvilek pro demokracii, vzkázal Petr Pithart, v tu chvíli pohybově imobilizovaný, abych na ní přednesl text, který napsal přímo pro tuto událost, kdy se v naší společnosti cosi nadějného probudilo. Stál jsem tedy na pódiu, přede mnou odhadem tři sta tisíc lidí, což je asi stejný počet, kolik přijde diváků do Dejvického divadla na všechna představení dohromady za deset let. Začal jsem číst Petrův text jakoby podpořen energií z našich společných setkání. Četl jsem Petrova slova o volbách, ve kterých může i v demokracii vyhrát třeba demagog, oligarcha, populista s ambicí autoritářského vůdce, ale že i pak je třeba se dovolávat principů demokracie liberální – té, která zaručuje vládu práva, ve které je právo výš než kdokoliv, i než ministerský předseda či prezident; demokracie, která umožňuje v dalších volbách vyměnit vládu včerejšího vítěze… Stačí si uvědomit, že jsme občané, dnes občané – zítra voliči, zítra… (a já si vzpomněl v tu chvíli na titul Havlovy hry).
V Praze na Letné, 23. června 2019…
Poznámky:
- Viz záznam na YouTube: Zítra to spustíme aneb Kdo je tady gentleman – záznam rozpravy z 18. 11. 2019. In: Youtube [online] 6. 12. 2019. [Cit. 30. 6. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=SVoQvPRIlM4