Co se to stalo „po Devětaosmdesátém“?
(dobové slovo ke stejnojmenné knize)1
Vážení a milí přátelé, dámy a pánové,
přišli jsme sem dnes na pozvání nakladatelství Academia, abychom pozdravili nedávno vydanou knihu2 a především jejího autora – Petra Pitharta.
Takovéto setkání jako by samo předurčuje žánr, tedy nejen to, co by mohlo, ale i jak by mělo vše následovat: tedy věty a v nich především přívlastky hodnotící autorovo rozpomínání na léta devadesát až devadesát čtyři, přičemž průvodcem a zdrojem reminiscencí je, jak správně uvedeno již na zadní straně obálky knihy, individualizovaná paměť autora.
Ale pokušení bylo veliké, a já jsem neodolal a zvolil pro tuto chvíli přece jen žánr jiný. Ponechám stranou plejádu postav, s níž nás autor seznamuje v nejrůznějších situacích, politických scénách a pohledech do zákulisí politických jednání, ostatně jenom jmenný rejstřík najdeme na více než osmi stranách, včetně odkazů na jména těch, kteří autora myslitelsky inspirovali.
Rád bych tuto knihu přece jen představil poněkud méně obvykle, a to jako výzvu ke společnému přemýšlení:
Cituji, a citovat budu vícekrát, třeba i bez varování:
„Co se to děje? Sám tomu na kloub nepřijdu. Můžeme se o to pokusit společně“. Přes bezpočet zajímavých situací a scén z politického života je v knize, často pod prahem textu, nastolován takřka existenciální problém. Autor se znovu a znovu a často i nevysloveně ptá, co že se to stalo, neboť něco „…něco se mezitím stalo i s námi – a není to vždy k dobrému „…přitom se neumíme na to, na všechno, na všechnu tu naši nepatřičnost i nepatřičnost světa kolem nás ani pořádně zeptat. Neumíme, nebo si to spíše zakazujeme?“
Problém, jak porozumět po čase nejen tomu, co se událo za ta „polistopadová léta“, o něž v knize explicitně jde, ale jak porozumět nové optice uplynulých desetiletí, do okamžiku, kdy byla kniha dokončena, to je problém, nikoliv pro ekonoma nebo historika: je to problém, který patří odpradávna do „pořadu“ filosofické disciplíny – filosofie dějin. Kniha totiž dává čtenáři víc, než sám autor v úvodu naznačuje, říká totiž: „…Paměť, jakkoliv přerývaná, útržkovitá, zaujatá a s mezerami, je to, co tu chci nabídnout především“.
Ano, Petr Pithart zde koketuje, a snad se na mne nebude zlobit, když řeknu, že více než jen nezávazně, s filosofií českých a středoevropských dějin. A doufejme, že ne naposled. Ale i za tento flirt je třeba platit. Poslechněme si povzdech autora: „…Nejde mi zkrátka navléknout tehdejší nit do dnešní jehly.“ Nelze než připomenout, že nit se pořádně zauzlila a dnešní jehla jako by chtěla šít sama. Dvacet let je jen zlomek v tisíciletích, jimiž lidstvo před Kristem a po Kristu prošlo. Ale pro našich posledních dvacet let bezezbytku platí Pithartovo poněkud varovné oznámení:
Dodejme, že v dějinných situacích, které tak důvěrně známe, s našimi Slováky a tamtěmi Maďary, mezi Německem a Ruskem (Německem naplňujícím poslání a Ruskem uskutečňujícím strategii impéria), „…zůstali jsme sami, ve Slovácích jsme si rozbili poslední zrcadlo, takových, jakých bývalo ve střední Evropě mnoho“.
A vida, zase trocha filosofie, přece však právě v druhém a možná lépe vidíme sebe sama. Filosofie reflektující v metafoře rozdělení státu. Rozdělení, kdy se prostě na nic nečekalo, stejně jako Ján Čarnogurský nepočkal pod Gerlachem na opožďujícího se českého premiéra a jeho druhy, nezkušeně klouzající po laně horského vůdce. Nepočkalo se a zítra si tedy budeme připomínat založení státu, který již neexistuje.
Jak rozumět uplynulým letům? Jak jim rozumět z našeho časového odstupu? Těžký úkol, a přece se Petr Pithart pokouší o odpověď znovu a znovu, často implicite, často v kolorovaných scénách, v nichž tak často sám figuroval. A s poctivostí až sebezraňující je schopen reflektovat i vlastní, dnes již nahlížená pochybení. A co víc, je mu jasné, že byli tací, připomeňme jen čtyři KKKK3, kteří nejen viděli, ale věděli: „…oni to viděli, a já, my ne? (…) Podržet věci v jejich rozporech, reflektovat to všechno (…) včetně vlastního podílu na praktické politice.“
Ano. „Století Markéty Samsové“ zůstalo nepřečteno a Karel Kryl ten to prý přeháněl… Ano, rozumět skutečnosti a světu v jeho rozporech, vědět, že „…vzájemně se vylučující hodnoty bývají ty nejvzácnější. Na prvním místě svoboda na jedné, a rovnost na druhé straně.“ Dá se s tím žít? Jistě, ale také: žít, a uspět v politice? Petr Pithart to zakusil a ví o tom své. Podává svědectví o Listopadu a také svědectví o bolavém zakoušení toho, co přišlo po něm.
Nakonec přece jen dva přívlastky, kterým jsem se v úvodu vyhnul:
Je to poctivá a opravdová kniha.