Osudová závislost demokracie
Petr Pithart patřil nepochybně k těm, kteří v časech totalitního režimu usilovali o jeho odstranění a nahrazení demokracií a tržním hospodářstvím. Zároveň ale náležel do poněkud menšího tábora těch, kteří nastolení demokracie a tržního hospodářství považovali za pouhý první krok k žádoucímu stavu společnosti, a nikoliv za konečný cíl, po jehož dosažení si budou moci všichni občané dát pohov a přestat pečovat o své občanské ctnosti a nezajímat se o věci veřejné. Patřil jsem v tomto ohledu do stejného „stádce“, a tedy v úvahách o dnešním stavu demokracie vycházím ze shodných premis…
Demokracie definičně označuje stav, za něhož si lidé mohou na určitou dobu zvolit své vládce. Zaručuje tedy i možnost nenásilně odstranit špatnou vládu. K překvapení mnohých, kteří si s nastolením demokracie představovali pouze odstranění velmi špatné vlády komunistů, umožňuje demokracie nejen nenásilné nastolení jiné špatné vlády, ale i nenásilné odstranění vlády dobré.
Jak je něco takového možné? Jednoduše – o výsledku voleb rozhodují přece voliči. Tím pádem o tom, jakou vládu bude naše země mít, rozhoduje úroveň občanských ctností voličů.
Pokud pomineme obrovský počet nevoličů, dosahující až 40 % občanů ve volbách do Poslanecké sněmovny a 85 % voličů ve volbách do mnohem důležitějšího – z hlediska dlouhodobé kvality právního státu i práv obyčejných občanů – Senátu, pak o dobré nebo špatné vládě rozhoduje to, podle čeho se voliči rozhodují, komu dají hlas. Události poslední dekády jednoznačně dokládají, že se část voličů rozhoduje podle hledisek, která nemají nic společného s kvalitou příštího vládnutí.
Tak například ve volbách v roce 2017 řada voličů hlasovala pro stranu vedenou bývalým ministrem financí jakoby z vděčnosti za to, že zvýšil důchody. To je dvojí špatná zpráva pro budoucnost demokracie.
Za prvé to svědčí o tom, že ve volbách hlasují i lidé, kteří nevědí, kdo a o čem v našem státě ve skutečnosti rozhoduje. O zvýšení důchodů v naší zemi přece nerozhoduje ministr financí, ale vláda jako celek. Přitom tuto informaci každý rok stát sděluje všem důchodcům osobním dopisem, když jim oznamuje, že Nařízením vlády č. XYZ/ … Sb. se jim zvyšuje důchod o … Kč. V konečném důsledku pak důchody zvyšuje Poslanecká sněmovna Parlamentu tím, že dotčenou vládu udržuje u moci a že svého času schválila zákon, který vládě ukládá zvyšovat důchody ve vazbě na růst průměrné mzdy a inflaci.
Za druhé je to zpráva o tom, že mnohé z voličů lze uplácet – samozřejmě penězi, které dotyční politici nedávají z vlastní kapsy, ale z kapes jiné části občanů. Co však zvolení takovýchto politiků jinak znamená pro zemi a její budoucnost, jde úplně mimo zájem těchto voličů.
V tomto konkrétním případě byl dokonce zvolen člověk, který byl stíhán za podvod – navíc za podvod, který vzhledem k velikosti jeho majetku neměl úroveň, pokud můžeme o nějakém podvodníkovi vůbec říct, že si drží svou úroveň. Stíhaným podvodem přitom nebyl podveden nějaký jiný miliardář, nýbrž se dotkl veřejných prostředků. Podle obvinění byli fakticky okradeni přímo podvodníkovi voliči. Nicméně to pro ně nic neznamenalo. Jaké to povzbuzení pro další zadlužování státu v zájmu uplácení voličů a jaké to povzbuzení pro zloděje veřejných peněz, když krádež nevede k hanbě!
Mnohým voličům nevadí ani porušování ústavy prezidentem republiky. Ústava je pro ně mlhovinou abstraktních pojmů, něčím, co je věcí právníků a co nemá nic společného s jejich každodenními starostmi. Je to stejná situace jako v případě, kdy naše země musela zaplatit deset miliard za to, že nezachránila něčí investici. Deset miliard je tisíc korun na každého občana, včetně nemluvňat. Ale kdo byl nucen dostavit se na úřad a tam zaplatit tisíc korun? Nikdo. Zato poplatek 30 Kč u lékaře, ač velmi rozumné opatření, bylo politikum, které stálo jednu politickou stranu drastický pokles voličské podpory.
A konečně fakt nejvarovnější. Jako malá země o deseti milionech obyvatel stojíme a padáme s tím, jaká bude situace ve světě. Dnes je svět vskutku těsně propojen. V září 2008 padne investiční banka v New Yorku a v důsledku toho v září příštího roku u nás, ve městě N. dostane několik set zaměstnanců výpověď, protože pro ně není práce. Přesto se o to, co se děje „venku“, zajímá jen nepatrná část obyvatel. Neexistující poptávce po informacích odpovídá i úroveň médií, z nichž se ani pozorný čtenář či posluchač nedozví skoro nic pravdivého například o fungování Evropské unie. Dnes má kdekdo internet a stačí pár kliků a přímo na stůl, „do tepla domova“, se mu dostane informací celá kvanta. Ale kolik voličů to dělá? A kolik politiků je k tomu vyzývá? Výsledkem je, že politici prosazující zcela destruktivní zahraniční politiku a šířící bludy o světě mají velmi snadnou práci udržet se u moci.
Shrnuto: volič z vlastního nezájmu neinformovaný o věcech podstatných ve státě i mimo něj, soustředěný pouze na svou okamžitou hmotnou situaci a své obavy o její zachování posunuje náš stát k bankrotu a do rukou ničitele onoho řádu, který naší zemi i voliči samotnému zaručuje mír a blahobyt. Osud naší země závisí na tom, kolik takovýchto voličů u nás bude a zda převládnou.
Jak něčemu takovému zabránit? Je naprosto nerealistické čekat pomoc od politiků, kteří jsou si plně vědomi, v čem je problém. I jejich moc stojí a padá s voličskou přízní, a tak nelze čekat, že začnou kritizovat ty voliče, kteří je dosud nevolili. Tím méně lze pomoc očekávat od politiků, kteří od neodpovědných a zmanipulovaných voličů získávají moc.
Pomoc může přijít pouze zdola – od odpovědnější části občanů, kteří vytvoří morální tlak na své spoluobčany, aby volili informovaně a odpovědně.
Z tohoto hlediska představovala v roce 2019 obrovská shromáždění v Praze a v mnoha obcích naší vlasti nečekaně nadějný jev. Jen je třeba zaměřit jejich energii správným směrem. Kromě potřebného tlaku na opoziční politické strany, aby se spojily v účinnou volební sílu, je třeba vyzývat i ostatní občany k odpovědnému jednání – k tomu, aby se cílevědomě zajímali o dění ve státě a ve světě, a odmítli nechat se uplácet penězi svých spoluobčanů a obelhávat se politickými šmejdy.
V roce 1989 se samozvanci (řečeno jejich někdejší propagandistickou nadávkou) vládnoucí pod značkou KSČ stali ztroskotanci, a moc jim byla odebrána. Byla předána „lidu“. Nic tak nedokazuje tento fakt jako skutečnost, že máme skutečně takovou vládu, jakou si náš lid zvolil! Kdo by o tom chtěl pochybovat? Příznivci kterých stran by o tom chtěli pochybovat? Nebo snad nevoliči? Takovému nevoliči by se člověku chtělo říct: nevolíš, tak si nestěžuj!
To by ale nebylo fér. Musíme přiznat, že mnozí nevoliči jsou znechuceni tím, jací lidé se díky voličům dostávají k moci. Spravedlivá odpověď těmto nevoličům by byla: přestaňte naříkat a trucovat, a začněte ve svém okolí vyzývat k odpovědnému hlasování ve volbách! V naší zemi vládnou voliči! Bojovali jsme za demokracii, a vybojovali jsme si ji!
Svou část odpovědnosti za budoucí směřování republiky si ale musejí odpracovat i existující demokratické politické strany. Především se vyhnout všem projevům, které utvrzují mnohé občany v přesvědčení, že zájem strany na získání pozic pro svoje funkcionáře je nadřazen zájmům naší země. Vím dobře, že to bude pro ně těžké, ale alespoň jednou za čas by toho měly být schopné – jinak ztratí právo na svoji existenci.
Je velkou životní zásluhou Petra Pitharta, že vždy bojoval za udržení demokracie liberální – totiž takové, ve které má nespokojenost s vítězi minulých voleb šanci pod ochranou práva svobodně se projevovat a organizovat. Jen takto mohou všichni voliči dostat zprávu o tom, co si o dosavadní vládě myslí jejich spoluobčané a proč tak myslí. Odpovědný volič by měl pak tuto pravdu vzít v úvahu předtím, než vhodí do volební urny svůj hlasovací lístek. Na počtu takto odpovědných voličů bude záviset osud naší demokracie.