Dáša
Kam ses ohlédl, tam už byla. Kulatá, vždycky usměvavá tvář Dagmar Hochové. Dášenky. Vídal jsem ji v redakci Literárních novin, když ještě existovaly a ona do nich přispívala (třeba fotografiemi z legendárního Sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967); viděl jsem pak díky společným přátelům její ukrývané fotografie z 21. srpna 1968, z utajené pocty bývalých čs. legionářů svatému Václavovi a jejich pokládání věnce u hrobu TGM v Lánech, fotografie takových příznačných „událostí“ z doby tzv. normalizace, jako byl odstřel pražského nádraží Těšnov, aby toto novorenesanční nádraží, unikátní technická památka svého druhu, uhnulo budování severojižní magistrály…
Potom, po dlouhé době, vídal jsem Dášu pravidelně „naživo“ v České národní radě, to, když ještě existovala československá federace. Fotografovala ne spoza oficiální šňůry „kamažsemůže“, ale z lavice poslankyně, jako holčička, která si tam schovává místo panenky foťák. Vždycky, když jsem se ohlédl, ona už tam byla a usmívala se, mířila – a cvak či blik. Jsou z toho ojedinělé dokumenty z ČNR: ještě atmosféra vzájemné důvěry, všudypřítomného neumětelství a už počínajících, dosud skrývaných politických dramat.
Všude o Dáše píšou, že byla fotografkou dětí, dětských duší. Ale ona fotografovala vždycky a všechno, i vážené, úctyhodné tváře, i z vážné, smutné doby. Dítě, moudré dítě, bylo v ní však pořád. Jinak by neviděla, co viděla – se svými sotva sto padesáti centimetry.
Těžko se píše o někom, koho máte tak rád. Bojíte se o slovo navíc. O malinko přetaženou expozici.
Cvak, blik, a Dáša tu už je jen svými fotkami. Ne fotografiemi – „fotkama“, jak říkala.
Už jedenáct let tu ona osobně není. I když čekám, že se ohlédnu a…