Čtyři sloupy českého politického exilu…
a jeden z nich, praktik nad jiné…
Pařížský publicista a spisovatel Pavel Tigrid, otevřený a kultivovaný muž pravice se svým legendárním čtvrtletníkem Svědectví (vycházelo od roku 1956 v New Yorku a pak nepřetržitě 1960-1989! v Paříži); v Římě Jiří Pelikán, poslanec Evropského parlamentu a vydavatel exilového časopisu Listy; historik-editor-dokumentátor Vilém Prečan, s Čs. dokumentačním střediskem nezávislé literatury s působištěm ve franckém Scheinfeldu na zámku Schwarzenberg…A stockholmský František Janouch! Muž u všeho a pro všechny. Přitom ještě také atomový vědec – jaderný fyzik, svého času mj. v roli organizátora transferu jaderné civilní i vojenské energetiky do Ruské federace z osamostatněné Ukrajiny po roce 1991. Tuto roli nedostal od nikoho jen svěřenou. Přidali mu ji jako tomu, který by měl k její náplni nejblíž. Šlo o to, že jaderné zbraně nemohly po rozpadu SSSR zůstat na místě, kde se vyráběly a lokalizovaly (co nejblíž Západu) a kde přitom špičkoví ukrajinští vědci nemohli zůstat bez práce. Šlo o bezpečnost Západu a zároveň o záchranu vyspělé ukrajinské vědy… To všechno mám přímo od Františka. Lhostejno, jak se to jeví dnes – všichni už věděli, že Lenin se zbláznil už kdysi, ale že i Putin… Bez transferu jaderných zbrani do RSFSR, třeba říci, by Ukrajina, ani ta dnes napadená ruskou agresí, neexistovala. Vzal by si ji Vladimir Vladimirovič hned.
O této historické roli Františka Janoucha dnes už ví jen málokdo. Ale vědělo se, že tisíce našinců za časů Charty 77, povyházených ze zaměstnání, bez práce nebo s mizernou mzdou v podřadných profesích, dostává v intervalech měsíců naší poštou záhadné obálky s tuzexovými poukázkami (jeden „tuzexový bon“ = cca 5 Kčs). Od toho Janoucha! Kolik, kdo, kdy, to tu rozhodovalo neanonymní grémium s Václavem Havlem v čele. Tak mohli spisovatele psát, historici bádat, maminky s tátou v base se nemusely obávat, z čeho že na konci měsíce vyžijí.
Jak to všechno František zorganizoval, ví snad už jen on. Bylo to přitom ve vší legalitě, ba i ten socialistický erár si mnul ruce, protože si to všechno bohatě zdanil. Ale nejdřív se přece museli na Západě najít lidé, kteří Františkovi osobně uvěřili! A svěřili mu své peníze. Třeba Arthur Miller, skandinávští spisovatelé a spisovatelé sdružení v mezinárodním PEN-klubu, jeho předseda Per Wästberg, norští a švédští (sociálně demokratičtí) vrcholní politikové…
František měl vždycky důvěru všech: Rusů, Ukrajinců, českých disidentů a koneckonců i toho našeho socialistického eráru. Tak přišla v roce 1979 na svět Nadace Charty 77, jejíž je František Janouch, předseda její Správní rady, nezpochybnitelným zakladatelem.
Se vším všudy je František takový dobrosrdečný hromotluk (byť se k stáru už zmenšuje…), se srdcem na dlani. Přitom exaktně orientovaný vědec! Trpělivě mně, „humanitně-ekologickému“ skeptikovi, vysvětloval od základů, jaké jsou, jaké budou výhody jaderné energie, zejména z těch „malých“ reaktorů. Jaderná fúze! Patřil jsem totiž zprvu k skeptikům. František u něho doma (sám vařil!), ale i „po hospodách“, všude možně věnoval svůj čas tomu vysvětlování – jednu dobu jsme ve vládě České republiky totiž rozhodovali o osudu Temelína. Jemu, právě jen jemu (nikoli dodavatelům, vždycky, skoro rutinně a zcela cynicky podsekávajícím termíny dokončení i celkové náklady…) jsem byl ochoten věřit.
To už Nadace Charty 77 zdárně fungovala v Praze a před českou veřejností se Františkovým přispěním uvedla v letech 1991-2 veřejnou sbírkou na Leksellův gama nůž švédské licence, umožňující náročné neurochirurgické operace. Všichni, skoro všichni jsme přispěli. V dvaadevadesátém se z Nadace Charty 77 otevřelo Konto Bariéry pro handicapované, od té doby, dodnes nejdéle trvající veřejná sbírka u nás. Tak jsme se s Františkem Janouchem a s Nadací Charty 77 i začátkem dravých let devadesátých učili, co je to „velká charita“.
František, ten který „se nikdy nenudil“, stihl o tom napsat paměti – o neznámém nám Rusku, o jeho skvělé fyzikální vědě i o jeho obskurantismu, o českém, mnohdy bizarním marxismu pod kremelským vlivem (a také přímým vlivem Ljubljanky!), o lidech, se kterými se setkával jako málokdo z našinců: třeba o svém tchánovi Arnoštu Kolmanovi, o jaderném fyzikovi, obránci lidských práv a nositeli Nobelovy ceny za mír Andreji Sacharovovi… Také, a významně o své misi v Ukrajině a o Ukrajincích, o Černobylu…
Byl tam v čase „poté“, ne jako zvědavec, ale jako jeden z těch, kteří měli přijít na to, co se v černobylské atomové elektrárně stalo, před čím se stačí ještě ochránit co se dá ještě zachránit: viděl do té tragédie jako málokdo jiný. Z Čechů daleko nejvíc. To proto si pak u nás mohl dovolit být špičkovou autoritou – pokud jde o jadernou bezpečnost.
Říkalo se, s odkazem na Františkovu pomáhající všudypřítomnost, s trochou ironie a přitom „smrtelně vážně“: Bez Františka Janoucha, ani vlnka nezaplouchá!“ Když jsme slavili jeho devadesátileté narozeniny, nabyl jsem dojmu, že je František s touto charakteristikou své důležitosti docela smířen. Že ví, že to tak bylo a je a že to jeho přátelé s příslušnou chválou nepřehánějí. Co víc si lze přát?
“Vytrženo” z memoáru Františka Janoucha:
