Tomáš Vrba

Milý Petře,


začal jsem psát vzpomínání na Tebe z nesprávného úhlu – čím dál tím víc to připomínalo encyklopedické heslo a v něm ses tvářil jako nějaká třetí osoba. Ty ale přece pro mne nejsi žádná třetí osoba – Ty jsi Ty, Ty jsi Petr, jemuž se sluší napsat dopis.

Chci Tě v něm pozdravit, popřát Ti zdraví a poděkovat. Nebudu psát o Tvém díle politickém ani o Tvých knihách, i když to byly právě knihy, byť strojopisné, nad kterými jsme se začali počátkem temných let sedmdesátých vídat; jen připomenu, jak byly Obrana politiky a později Osmašedesátý pro nás – o čtvrt generace mladší skupinu přátel, většinou spolužáků z filosofické fakulty a posledních žáků Jana Patočky a Karla Kosíka – důležité.

Byla to divná doba. Však jí také předcházela dost divná okupace: půl milionu nezvaných hostí, tisíce tun khaki natřené oceli v ulicích – a přitom ještě déle než půl roku vycházel svobodný tisk! I začátek těch sedmdesátých let byl plný paradoxů. Ani jaru 1968 se nepodařilo zrychlit výrobní lhůty knih, a vydavatelské plány tudíž měly značnou setrvačnost. V roce 1970 tak ještě vychází Jan Patočka, Karol Sidon i Zdeněk Kalista, Gaston Bachelard, Boris Pilňak nebo „pornografický“ Henry Miller, surrealistické dožínky představují jména André Pierre Mandiargues, Jindřich Štyrský, Max Ernst, nakladatelství Obelisk vydává dávno chystanou monografii Mikoláše Medka. Ještě v roce 1971 se do knihkupectví dostanou díla Samuela Becketta, Sigmunda Freuda, Edmunda Husserla a Maurice Merleau-Pontyho. Současně se však už chystá směrnice ministerstva kultury se seznamy zakázaných knih pro ředitele knihoven – „Tiskoviny s protistátním obsahem“.

Svoboda umírala dlouho. Skutečný šok a těžká deprese přicházejí plíživě a jsou krutější, než jsme si dokázali představit. Šíří se rezignace, někdo zvolil exil, někteří i sebevraždu. Zkoušeli jsme najít způsob, jak se zařídit pro éru bezčasí, a nikdo neměl představu o tom, jak dlouho ona „dočasnost“ potrvá. A zkoušeli jsme z něčeho načerpat energii.

Tou oplýval náš společný přítel Zdeněk Pinc, s nímž jsi spolupracoval v Literárkách, kde jste s Petrem Chudožilovem a Karolem Sidonem tvořili malé, ale zřetelné souhvězdí, a který se stal katalyzátorem většího počtu nezávislých kulturních počinů. Zdeněk byl i duší jednoho z prvních bytových seminářů. Začal jsem docházet do jeho aristotelského semináře na Letné, četla se Metafyzika. Spiklenecká atmosféra těchto setkání byla vhodným prostředím pro výměnu informací i prvních poněkud amatérsky provedených samizdatů. Aristotelský seminář pak našel přirozené pokračování v přednáškách profesora Patočky v ateliéru fotografa Jaroslava Krejčího na Kampě v roce 1974, kde jsem Tě začal vídat častěji. Nemohl jsem tehdy ještě vědět, že jsi právě v té době Jana Patočku navštívil, abys s ním – vzhledem k jeho úvahám o filosofii dějin – konzultoval přípravné práce na dlouho pak připravovaném spise Češi v dějinách nové doby, na knize zvané Podiven. Postupně, už si nevzpomenu, kdy a jak jsem s Tebou začal spolupracovat na šíření nezávislé literatury.

Co jsem k vám na Dražického náměstí pravidelně nosil? Nejspíš Kritický sborník, možná i jiné samizdaty. Vždy to byly chvíle, kdy jsme mohli posedět a rozmlouvat, třebaže nikoli „pracovně“. Neboť oba jsme byli diskrétní, pokud šlo o to, co jeden nebo druhý právě dělá pro nezávislou kulturu. Když jsme spolupracovali na samizdatové revui Spektrum, vyřizovali jsme potřebné výhradně při krátkých schůzkách pod širým nebem – ve vzorné konspiraci, či spíše předběžné opatrnosti, kterou jsi vždy vyžadoval a také oceňoval, jakkoli se to některým našich přátelům zdálo úzkostlivé. Dlouho jsem kvůli této rozumné zdrženlivosti ani nevěděl, a v mnohém až donedávna, jak široký byl Tvůj záběr:

Přispíval jsi do samizdatových časopisů Střední Evropa, Prostor, Obsah, do Historického sborníku a leckam jinam1 ;Tvůj esej Pokus o vlast2  se stal s Osmašedesátým3 jedním z „bestsellerů“ českého alternativního písemnictví. Podílel ses na přípravě „pražského čísla“ Svědectví (59/1979), stejně jako o deset let později – s Petrem Kabešem, Edou Kriseovou, Milanem Uhdem a přes hranice s Jiřím Grušou – na přípravě revue Mosty, společného časopiseckého projektu domova a exilu, v geopolitické situaci, kdy železná opona se už tenčila na plechovou. S Milanem Machovcem a Milošem Pojarem jste VII. Masarykovým sborníkem4  navázali (včetně číslování) na předválečných šest ročníků Masarykových sborníků, které v letech 1924–1932 vydával Vasil Škrach.

V roce 1977 byl jsi u zrodu revue Spektrum5, jež byla v roce Charty 77 velkoryse pojatým pokusem oslovit co nejvíc čtenářů mimo malé ostrovy disentu, především slušné lidi z tzv. šedé zóny. Stejnou intenci pak měly o deset let později i znovurodící se Lidové noviny, jejichž pilotní čísla jsi pomáhal dát dohromady, aby hned od začátku připomínaly ne letáky, ale noviny, a pak jsi působil v jejich redakční radě. Ideu Spektra i Lidovek jsi doplnil důležitou zásadou: „Vnést náročnost do vlastních řad.“ V létě 1989 jsi se Zdeňkem Pincem, Janem Vítem a Janem Sokolem začal připravovat obrozenou Přítomnost, vědomě se odvolávající na Ferdinanda Peroutku, Tvůj intelektuální vzor. A při tom jsi už od začátku sedmdesátých po dlouhou dobu spoluorganizoval velmi nebezpečný řetěz transportů exilové literatury a technických pomůcek k výrobě domácího samizdatu ze Západu a rukopisů a vzkazů ven. (Ano, byly to ony legendární karavany, nikoli „kamiony“, jak se pak v kruzích disentu bůhvíproč říkalo. – Konečně i já jsem se stal příjemcem v distribuční síti jejich drahocenného nákladu.)

To vše úhrnem obnáší výkon celého regimentu aktivního kulturního odboje. A pak že prý „drobná práce“, jak jsi toto Masarykovo doporučení často připomínal! Nebylo divu, že z některých těchto podniků ses pak pozvolna stáhl – jak z revue Spektrum, tak z většiny aktivit Charty 77. Když jsi při jedné schůzce v podchodu pod Václavským náměstím mírně skepticky požehnal mému rozhodnutí převzít Tvou úlohu v redakci Spektra, naznačil jsi, že se budeš důkladně věnovat něčemu jinému, a já pochopitelně netušil, že to bude intenzivní práce – spolu s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem – na Podivenovi.


Po listopadu 89 ses nám na čas ztratil ve světě politiky. Byl jsi skvěle připraven teoreticky, dosud jsi však nepomýšlel na to, že se snad budeš muset stát politikem. Ve vedení Občanského fóra (jako tzv. představitel jeho Koordinačního centra OF) a vzápětí jako předseda české vlády jsi vlastníma rukama ohmatal rozdíl mezi přemýšlením a psaním o polis a řízením státu.

Nemohu si v této souvislosti odpustit vzpomínku vystihující ony hektické, avšak nádherné časy prvních měsíců roku 1990. Souběžně s výkonem funkce předsedy vlády sis vyplnil sen o obnovení Přítomnosti, kde ses stal také předsedou – předsedou redakční rady. Na to být šéfredaktorem tohoto krásně střiženého listu se Ti v tehdejších přeplněných dnech, kdy jsme všichni snažili se dělat všechno, už nedostávalo času. Byl jím Honza Vít, můj i Tvůj druh (stihl jsem s ním pár let před tím pracovat i na stavbě, v „doktorském komandu“ chartistů – „doktorském“, neboť jsme museli opustit svá předešlá intelektuální zaměstnání); byl šéfredaktorem Přítomnosti, ale zároveň šéfem tiskového odboru Tvé vlády. Když jsem mu tam tehdy volával, zpravidla se mi dostalo pythické odpovědi: „Pan Vít je nepřítomen. Je v Přítomnosti.“)

Jako by nevěřícně sis zvykal na svůj nový světský kostým politika a chtě nechtě ses musel učit technice moci. Pomalu se Ti měnila mimika a gesta a zpočátku, než jsi je sladil, jako by se vyvíjely mimoběžně; možná proto měl Vladimír Jiránek zpočátku potíž kresbou vystihnout, co je v Tvém vystupování podstatné a co druhotné. I nezaujatí, spíše sympatizující pozorovatelé zprvu nevěděli, co si o tom člověku Pithartovi mají myslet. Ne vždy Ti rozuměli. Přitom Ty jsi vždy věděl, co chceš říct. A někdy, možná příliš někdy, jsi mlčel.

Proti své vůli ses stal politikem profesionálním. A jako politik jsi nemohl nedělat chyby. My, přátelsky spříznění, jsme je prožívali s Tebou. „Slyším trávu růst“ byl terč zbytečně nabídnutý těm, kdo nechtěli slyšet, o čem jsi mluvil. Dokázal jsi váhat, ale málokdy jsi bezradně rozhodil ruce.

Bezděky jsi časem začal připomínat státníka – a v Senátu ses jím stal. Někdo Tě snad mohl přirovnávat ke Kramářovi, ale uvnitř, uvnitř jsi byl Masaryk. Z dob působení v Občanském fóru Ti už napořád na čele zůstalo slovo „občanské“. Popouzelo to Tvé politické protivníky, pro něž „občanská společnost“ bylo sprosté slovo, neboť veškerou spásu spatřovali pouze v partajích.

Spousta přátel nechápala a dodnes nepochopila Tvé politické sblížení s lidovci: vždyť pro Tebe jako politika bylo vždy příznačné, že jsi správu věcí veřejných považoval za službu nadstranickou. Tomu ses ale nikdy nezpronevěřil.

Za ta léta jsi získal existenciální zkušenost se všemi polohami politiky, včetně porážek a návratů. Zakusil jsi, jak takzvaná moc člověka změní, což jsme pozorovali i u dalších kamarádů, kteří byli po roce 1989 parašutováni či katapultováni ze dne na den do zodpovědných funkcí. Říkalo se tehdy, že za jedno volební období se člověku vymění všechny buňky v těle, technicky vzato, že se stane někým jiným. Ty jsi naštěstí zůstal sám sebou, čímž jsi vlastně dokázal, že Tvá podstata není materiální povahy; nicméně ani Tvůj první pobyt v politice nezůstal bez následků: vzpomínám si, jak jsi po prohraných volbách v roce 1992 trochu zahanbeně přiznal, že už ani nevíš, kolik stojí lístek na tramvaj…

Tvůj velký návrat do politiky vedl do předsednického křesla Senátu, ten Tě ovšem – a už podruhé – vzdálil od Tvé dávné touhy vést inteligentní noviny. Od první reinkarnace Přítomnosti Tě odloudila česká vláda, od Nové přítomnosti, jejímž šéfredaktorem jsi byl sotva pár měsíců, vítězství v senátních volbách. Řízením osudu jsem zakrátko převzal Tvou roli v Nové přítomnosti – také už podruhé – já.

Od první chvíle Tvé přítomnosti v Senátu bylo jasné, že tato práce Ti vyhovuje mnohem lépe než vyčerpávající a náporem události diktovaná agenda premiérská. Čekal Tě úctyhodný úkol vybudovat zbrusu novou ústavní instituci a získat pro ni náležitý respekt. Dokázal jsi to, a teprve dnes vidíme, jak je Senátu zapotřebí.

Uměl jsi správně vycítit, kdy je dobré oslovit veřejnost. Tvé projevy vždy měly váhu a důstojnost a uměl jsi v nich pojmenovat, co dobrého nebo nedobrého se s naším státem nebo s naší obcí děje. Stal ses nepominutelným hlasem spravedlivého vyššího zájmu a odpovědnosti. Ve veřejných projevech naštěstí pokračuješ i v posledních letech; jsou odvážné a moudré a přicházejí v pravý čas. Tak tomu bylo s Tvým projevem v Rudolfinu u příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin Václava Havla. Důrazně jsi v něm vyzval přítomné členy vlády včetně premiéra Sobotky, aby ozřejmovali „znovu a znovu, pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě.“ Na závěr jsi jim doporučil: „Seberte odvahu a s ní i rozvahu. A mluvte tak jasně, jak mluvil Václav Havel (…). Přece jste sem přišli, abyste na Václava Havla vzpomněli. Tedy si vzpomínejte pořádně.“


Vzpomínám na schůzky redakční rady Přítomnosti, při nichž jsi vždy ukázal, jak dobře umíš naslouchat, ale také že se umíš zdravě naštvat. Vzpomínám na Tvé uvážlivé komentáře v literárním salonu, který jsme kdysi navštěvovali. Vybavuji si těch pár červencových dnů koncem devadesátých let, které jsme strávili ve velkorysé péči organizátorů Středoevropského semináře v baskickém San Sebastianu. Vidím Tě na pohřbu Vladimíra Jiránka, který se Tě nakonec naučil i láskyplně karikovat. A tak dále.

Milý Petře, patříš k těm vzácným bytostem, se kterými je radost i nesouhlasit. Nejen za to, ale za mnoho dalšího Ti chci poděkovat – i za to, že jsi mi takto dopřál luxus ponořit se do společných dobrých vzpomínek.


Zdraví Tě – radostně a souhlasně –


Tvůj Tomáš Vrba

Poznámky:

  1. Srv. POSSET, Johanna: Česká samizdatová periodika 1968-1989, vyd. Jos. Adamík 1991; scriptum.cz/cs/periodika (Pozn. ed.)
  2. PITHART, P.: Pokus o vlast: Bolzano, Rádl, Patočka a my v roce 1979, Svědectví, č. 59 („pražské číslo“), 1979; in: PITHART, P.: Prsty do ran I, str. 194-222, Academia, Praha 2018. (Pozn. ed.)
  3. PITHART, P.: Osmašedesátý, samizdat 1977
  4. Masarykovský sborník VII. TGM a naše společnost (MACHOVEC, M., PITHART, P., POJAR, M., eds.), samizdat 1980. (Pozn. ed.)
  5. Srv. POSSET, J.: cit. d.;  (Pozn. ed.); slovnikceskeliteratuty.cz (Pozn. ed.)