Miloš Havelka

Ztracená možnost,

aneb existovala v 19. století středoevropská alternativa k ideji národního státu?1



Napoleonova vítězství v bitvách u Slavkova (1805) a Auerstedu (1806) změnily na počátku 19. století mocenskopolitické postavení Rakouska a Pruska v Evropě způsobem, který ovlivňoval vývoj pozdější Střední Evropy, tzn. geopolitického prostoru mezi Ruskem a Německem, až do první světové války a v nejednom smyslu i potom. Vzestup středoevropských etnik, kulturní a politická sedimentace jejich identit, prosazování nacionálních ideologií a konec konců i představ o formách státnosti patří k nepřehlédnutelným energiím vývoje oné doby.

Rakousko právě tak jako Prusko byly na počátku 19. století zřetelně oslabeny, přičemž současně docházelo k vzestupu západo-německého prostoru, tj. – parafrázuji zde Francoise Fureta – onoho třetího Německa, které se ustavovalo z mnoha středně velkých a malých německých státečků, vnímané předtím spíše jen jako zvláštní „politické vakuum“. Napoleon již po míru z Lunévill usiloval osamostatnit tento geopolitický prostor jako třetí důležitý faktor nové německé rovnováhy,2 a sice od počátku se zřetelným záměrem oslabení Rakouska.

Jako symbolické centrum3 těchto procesů bývá označováno rozpuštění Svaté římské říše národa německého v létě roku 1806,4 které se stalo nejen nejobecnějším předpokladem pro pozdější vznik německého národního státu, ale také důvodem stále zřetelnější mocenské konkurence v tomto prostoru mezi katolicky a multinacionálně založeným Rakouskem, a protestantským, dominantně německým Pruskem.

Rakouské snahy, obnovit v Německém spolku po Vídeňském kongresu5 starou dominanci z dob Římské říše a udržet si ji v Itálii, skrývalo velký konfliktní potenciál. Ten se výrazně projevil ještě na konci 2. třetiny 19. století, po bitvách u Solferina a Magenta, sjednocením Itálie (1861), které pak bylo dokončeno a potvrzeno rakouskou ztrátou Benátska. S ohledem na Německý spolek byla ona mocenská konkurence Rakouska a Pruska definitivně rozhodnuta teprve bitvou u Hradce Králové a Sadové (3. června 1866).

Bismarck sice tehdy Rakousko „ušetřil“, nicméně anektoval severo- a středoněmecké státy (Hannoversko, Hessensko, Frankfurt a Schleswick-Hollstein), které měly tu smůlu, že se postavily na špatnou stranu. Současně tak víceméně přesměroval rakouskou politiku na Balkán, což tehdy odpovídalo také maďarským zájmům.

Balkánská problematika se z tohoto důvodu stala trvalým těžištěm rakouské zahraniční politiky, což byl ovšem prostor, kterému svou pozornost už dlouho předtím, již po nástupu cara Mikuláše I. v roce 1825, věnovalo také Rusko, které se – do jisté míry proti duchu Vídeňského kongresu – stylizovalo do role ochránce ortodoxních Slovanů na Balkáně, které považovalo za jediné „pravé“ Slovany žijící mimo Rusko. To vedlo nejen k oslabení Svaté aliance, ale také k vynoření onoho strašidla, které pak rakouská, později maďarská a nakonec i německá politika považovaly za svou negativní výzvu, totiž ke konstrukci ideologie „panslavismu“ (částečně úspěšné jen u jižních Slovanů).

V souvislosti s tím a také s vývojem německých i rakouských představ politického vývoje po roce 1848 to bylo implicitně provázeno formulováním ideje Střední Evropy jako zvláštního geopolitického prostoru, zaměřené nejen proti panslavismu, ale také proti ideji celoněmeckého sjednocení, jež se objevila na Frankfurtském sněmu 1848, od něhož se Palacký, jak známo distancoval svým Psaním do Frankfurtu.

Na jedné straně v austroslavismu Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého byla politická konstrukce rakouské střední Evropy spojena s představou žádoucí síly a samostatnosti silného politického středu mezi Německem a Ruskem, který by zajišťoval přežívání západoslovanských národů na základě federalistického uspořádání rakouského císařství; na druhé straně vycházela z nepřímého pruského mocenského nároku na ovlivňování politického prostoru východně od Německa. Jako jednoho z výrazných reprezentantů tohoto druhého pojetí vyzdvihl německý historik Wolfgang Mommsen pruského liberála, publicisty a diplomata Constantina Frantze (1817–1891), pro něhož byla Střední Evropa …mezinárodním pojmem uspořádání politické kultury, která má dále rozvíjet tradice západní křesťanské Evropy. V ní by měl německý element v kulturním, nikoli však v nacionálně německém smyslu zaujímat přednostní postavení, ba dokonce mu propůjčovat svůj vlastní ráz,6 což mělo prakticky znamenat budování pro-západní a protiruské orientace Slovanů žijících v tomto prostoru.7

Frantzovi se již roku 1848 zdálo být zřejmým, že je třeba Poláky a „podunajské Slovany“ hlouběji připoutat k Německu, respektive k Rakouskému císařství, jinak údajně dojde k tomu, že … Asie bude sahat až ke břehům Labe.8 Pročež se Frantz výslovně pokoušel směřovat pruskou politiku na cestu smíření s Polskem a současně reformulovat historické poslání Rakouska, jímž mělo být vytváření pevného svazku jihoevropských národů.

Němečtí liberálové tehdy věřili v možnost federalizované, nicméně německy organizované Střední Evropy, vedené společně s Rakouskem a rozprostírající se v prostoru mezi oběma velkými přístavy Hamburkem a Terstem,9 jak ji zájmově ekonomicky vymezoval německý národohospodář Friedrich List (1789–1846).

Avšak teprve po krymské válce,10 která mimo jiné symbolizuje přepólování základních evropských politických os a jejich reorientací ze starší severo-jižní na novou, od osvícenství se prosazující osu západo-východní11, která z Ruska, na Vídeňském kongresu ještě vnímaného jako „mocnost severu“, definitivně učinila sílu evropského Východu. Toto přesměrování se pak potvrdilo po bitvě u Sedanu a po založení Německého císařství, to znamená na počátku poslední třetiny 19. století, kdy se pruské zájmy výrazně posunuly směrem na Západ, a kdy do popředí už zřetelně vystoupilo to, čemu Středoevropané říkají „Střední Evropa“, Britové „Central Europe“ a Němci „Ostmitteleuropa“ (aniž je vždy jasné, co by se pak mělo rozumět jako „Westmitteleuropa“), to znamená politický a kulturní prostor mezi oběma mocnostmi na okraji, totiž imperiálním a arci-reakčním Ruskem a expandujícím Německem.

Pojem sám, totiž Europe intermédiaire, byl sice použit už předtím, poprvé asi na Vídeňském kongresu, kde se – cituji Reinharda Kosselecka – používal pro označení území mezi Holandskem a Sicílií a od Polska po Švýcarsko, … tedy zhruba řečeno pro území původní Svaté Římské říše, jejíž rozčlenění se tam stalo předmětem zvláštních sporů.12

Jen na okraj lze se na tomto místě zmínit, že na onu dobu reorientace evropských politických os postupně, často se zpožděním navazovala stabilizace různých středoevropských mentálních map, představ a přání, jen částečně odpovídajících jak historickým realitám, tak novým politickým poměrům: na jedné straně německá, postupně rozšiřovaná o osvícenskou představu civilizačního spádu směrem na Východ, zakládajícího údajnou německou kulturní misi v tomto prostoru, kterou později rozvíjel Friedrich Naumann (1860 – 1819),13 a kterou v první části své knihy Nová Evropa dost ostře kritizoval T. G. Masaryk.14 A vedle toho se ustalovaly alternativní představy Střední Evropy, třeba jako polského historicky akcentovaného mezimoří (intermarium) mezi Baltským a Černým mořem,15 jako maďarský sociálně politicky vymezený Karpatský oblouk,16 jako český mocensko-politický, velmocensky ohrožovaný pás malých národů mezi Německem a Ruskem,17 a také jako dnes často připomínaná představa kulturní produktivity bývalé K. und K. monarchie18 atp.


* * * *


Po 11. srpnu 1804, kdy císař mezitím zaniklé Svaté římské říše německého národa František II. se chtěl vytvořením Rakouského císařství a přijetím dědičného titulu Rakouského císaře jako František I. vyrovnat Napoleonovi,19 ovšem nebylo vůbec jasné, co se vlastně míní „rakouským domem“ („Haus Österreich“), kdo jsou Rakušané, co znamená „rakušanství“,20 a jak se má rozumět oné staré, nicméně přežívající slavné zkratce AEIOU, totiž Austria est imperare omni universo, překládané také jako Vše na zemi je podrobeno Rakousku.21

Podobné otázky byly staršího původu a kladly se od dob tereziánských a josefinských snah o centralizaci a modernizaci zastaralých struktur tehdejšího rakouského státu, se vznikem samostatného Rakouského císařství se však výrazně aktualizovaly.22

Mělo se tak poukazovat na tzv. tereziánské jádro státu, které vzniklo po ztrátě obou slezských území, které s císařem Františkem I. vstoupilo v roce 1815 do Německého spolku,23 nebo to znamenalo všechna území, která Rakousko ovládalo, včetně těch, které – jako Uhry – nikdy k Římské říši nepatřily?! Vedle toho bylo možné označení „Rakousko“ používat také omezeně a rozumět jím pouze obě původní rakouská arciknížectví, dělená řekou Emží, která i dnes tvoří teritoriální jádro Rakouské spolkové republiky?24 Přitom česká a také uherská šlechta tehdy zdůrazňovala spíše samostatnou mocensko-politickou identitu Rakouska jako spojení tří historických státních útvarů, totiž rakouských dědičných zemí se zeměmi české a uherské koruny, k čemuž patřil nezájem politického národa obou království o události jak v dřívější říši, tak v Německém spolku.

Odlišně se pak utvářely také otázky národních identit (a od nich se odvíjející nacionální ideologie) vedle sebe koexistujících národních společností, které rostly ze zdvojené revoluce,25 totiž z kulturních a politických výsledků Francouzské revoluce roku 1789, a z postupně se rozvíjející industriální revoluce z prvních dvou třetin 19. století, spojené se vzestupem nových tříd26 a s prosazováním nacionálních hledisek. Nejednoznačné podoby národních identit sice zpočátku obsahovaly jistý potenciál pro poněkud odlišný vývoj a pro jiné řešení etnických problémů v Rakousku, případně pro alternativní politickou a kulturní symbiózu národů v nově se utvářející Střední Evropě.27 Politickým vrcholem podobných aktivit byl asi (dodnes zajímavý) program federalizace Rakouska, předložený F. Palackým a F. L. Riegrem na Kroměřížském sněmu 1848-49. S bachovským neo-absolutismem (a v dalším vývoji) se podobné snahy rozdrobily v etnických napětích a utonuly v nacionálních asymetriích. Pro Rakousko a obzvláště pak pro Rakousko-Uhersko se pak všechna národní hnutí, včetně německého (a pak i velkoněmeckého) stala jasně pociťovaným nebezpečím.


Na této všeobecné fólii se v průběhu první poloviny 19. století začala vytvářet dvě odlišná pojetí rakouské identity,28 supraetnické a multinacionalní.Obě se zdají důležitými proto, poněvadž působily proti konceptu identity velkoněmecké; rostly z historicky dané situace Rakouska a spíše než na emoce se – s ohledem na tehdy se prosazující nacionalismy – odvolávaly na rozum a pragmatické argumenty.

První z nich, supraetnické pojetí mohlo navázat na osvícenské ideje státního absolutismu29 a s tím spojeného pojetí identity jako raison d’etat, která se v poslední čtvrtině 18. století prosazovala obzvláště v kruzích vyššího úřednictva a v armádě, a později, po vzniku císařství do jisté míry také v církvi,30 ale jen málo v kruzích zemské šlechty, která se centralistickými reformami cítila zbavována svých historických práv. Etnická komponenta hrála tehdy minimální roli.

Strukturně analogická situace vznikla po roce 1848, přesněji po roce 1850, kdy se „kontrarevolučnímu“ úsilí ministerského předsedy Felixe ze Schwarzenberku podařilo neutralizovat nedávné konstituční sliby vlády, a po jeho smrti ministru vnitra Alexandru Bachovi prosadit neo-absolutistické tendence administrativně politického sjednocování státu, které zároveň definitivně rozložily staré zvyklosti a práva aristokracie (po zrušení nevolnictví i zrušení roboty) a fakticky rozložily přežívající zemský patriotismus aristokratických kruhů.

Až do roku 1848 nám vládla šlechta a byli jsme poddanými aristokracie. Od roku 1848 nám vládne byrokracie, a my jsme jí stejnými poddanými, a sice společně se šlechtou, naší bývalou vrchností, povzdechl si v této souvislosti liberální Karel Havlíček.31 Což se ovšem později stalo základnou pro déle než čtvrtstoletí trvající spolupráci aristokratických kruhů se staročeskou stranou, zdůrazňující historická práva českého království.

Za symbol tohoto supraetnického pojetí32 rakušanství platil dlouhou dobu známý vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče; byl českého původu, bojoval za císaře a za široce pojatou rakouskou vlast, soukromě ale mluvil česky, považoval se za českého patriota a čeští rekruti v rakouské armádě ho vnímali jako krajana, dokonce jako „otce“ českých vojáků.33

V Čechách se podobné transnacionální pojetí identity utvářelo již v první čtvrtině 19. století v podobě historicky a teritoriálně vymezovaného tzv. bohemismu. Vyrostl z představy společného ducha vlasti, původ z Čech, patriotismus a identifikace se zeměmi bývalého království byly důležitější než jazyková příslušnost. Za rané stoupence bohemismu je možné považovat Josefa Dobrovského, Bernarda Bolzana a po jistou dobu dokonce Františka Palackého, V. V. Tomka a většinu „vlastenecké“ šlechty. Pocity, ze kterých bohemismus rostl, zformuloval na počátku 40. let 19. století ve své polemické brožuře Der Slawismus in Böhmen a překladatel Rukopisu zelenohorského do němčiny hrabě Josef Matthias Thun (1794–1868): Nejsem ani Čech, ani Němec, jsem pouze „Böhme“… A stát vedle těch, kteří jsou slabší, považuji za svou rytířskou povinnost.34

Bohemismus působil spíše v aristokratickém, vzdělaneckém a městském prostředí, kulturně přežíval až do konce století zejména ve formách „jazykového utrakvismu“,35 dvojjazyčnosti, jak se s ní bylo možné setkat ve vzdělaných vrstvách (František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, Josef Kaizl, mladý T.G. Masaryk a d.), v kruzích umělců a spisovatelů (Bedřich Smetana, Karel Hynek Mácha, Karel Sudimír Šnajdr, autor Smetanových libret Dalibor a Libuše Josef Wenzig, Karel Klostermann36 a mnoho dalších). Z přežívajícího dvojjazyčného prostředí rostli také germanisté a vynikající překladatelé (zmíněný Josef Wenzig, dále Otokar Fischer, Paul Eisner, Hugo Siebenschein a d.).

Vedle toho nezávisle vzniklé multinacionální pojetí mělo své základy v opožděné nutnosti uznat existenci, zvláštnosti a svébytnost jednotlivých národů říše. První impulzy v tomto směru přišly asi z prostředí vedení státu, v jehož aktivitách se mísilo několik motivů: uznání faktické národnostní rozdrobenosti říše a s tím spojená konzervativní nedůvěra k liberálně-demokratickým tendencím doby, skrytým zejména v rostoucím středostavovském politicko-emancipačním nacionalismu.37 Zároveň působily kompenzační snahy aristokracie vůči vlastnímu oslabenému postavení po absolutisticky orientovaných reformách Marie Terezie a Josefa II. Tomu také odpovídaly různé legitimizační poukazy na původ a staré zásluhy, z čehož se odvíjela nejen podpora historickému bádání, ale obrozenský historismus vůbec.38 Připomínky velké minulosti Českého království, muzealizace dějin, změna učeneckého zájmu o umělecké, zejména literární památky a jejich patriotické připomínání k tomu patřily podobně jako na druhé straně aristokratická podpora industriálních aktivit a nejrůznějších kulturních a vzdělávacích činností.

Jako ranou a tolerantní multinacionální výzvu lze číst brožuru česko-rakouského politika, hraběte Leo Thuna und Hohenstein (1811–1888), O současném stavu české literatury a jejím významu.39 Thun poukazoval na etnickou a kulturní pluralitu střední Evropy a požadoval její zohlednění jako předpoklad vnitřní koheze celého regionu: nárokoval, aby si česká zemská šlechta osvojovala český jazyk a seznamovala se s českou literaturou, aby se mohla stát vedoucí silou českého národního hnutí. Thun byl přesvědčen, že germanizace Čechů už není možná, že české národní hnutí bude hrát stále větší roli a že právě proto by se Vídeň měla snažit, aby mohla Čechy využívat jako státotvornou sílu a současně jako protiváhu k ruskému panslavismu. Rané Thunovo pojetí českého národa bylo takříkajíc plnokrevné, směřovalo k jeho uznání jako relativně samostatného politického aktéra. To se může zdát zajímavé ve srovnání s pozdějšími „vstřícnými“ pokusy, třeba s tzv. „nepolitickou politikou“ ministerského předsedy hraběte Eduarda Taaffeho (1833–1895), vycházející z představy, že sféru politického rozhodování bude možné zcela odpojit od emancipačních snah národů a kompenzovat stimulací kulturního a hospodářského rozvoje jednotlivých etnik a národů říše.40

Zdůrazňováním různých národních specifik, etnických rozdílů a „práv“ jednotlivých zemí multinacionální projekt působil nejen jako prostředek pro odmítnutí konceptu unifikujícího (supranacionálního) „rakouského“ národa,41 případně proti touhám po celoněmeckém sjednocení, ale také proti aspiracím „bohemismu“. Už před rokem 1848 je ohledával publicista a překladatel Jakub Malý (1811-1885): „Jsme Češi, a jako Češi jsme také Rakušany, tj. členové spolku národů, na jehož přetrváváni je závislá také naše existence…“42

Respekt k Rakousku jako síle, která má chránit českou existenci, jejž lze z citovaných slov vyčíst, naznačuje specificky české pojetí rakouského multinacionalismu, zformulované o tři roky později Havlíčkem a Palackým do podoby tzv. austroslavismu, který – jak dokládají např. novinové komentáře a politické aktivity historika Josefa Pekaře43 – s různou intenzitou působil vlastně až do vzniku samostatného Československa.

Nejznámější podobu dal austroslavismu ovšem František Palacký, který jeho základní myšlenku formuloval v roce 1848 jako dodnes opakovaný bonmot „… kdyby nebylo Rakouska, museli bychom je vytvořit“,44 s nímž je možné se často shledat i v pozadí pozdějších českých úvah o Střední Evropě (např. v samizdatovém periodiku Střední Evropa), i když Palacký sám si zhruba o třicet let později, po ztroskotání českých trialistických nadějí zklamaně povzdechl: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm.“

Od počátku byl austroslavismus spojen s představami federalizace,45 u nás legitimovanými jednostrannými požadavky Českého historického státního práva,46 které zároveň do značné míry oslabovaly možnost získávat politickou podporu ostatních Slovanů v říši (ti se většinou orientovali přirozenoprávně), případně vytvářet politické koalice na podporu českých požadavků.

K politickému oslabení českého austroslavismu došlo až na konci předminulého století, po pádu ministerského předsedy Badeniho a po ztroskotání jeho „jazykových nařízení“ (1898), které výrazně poškodilo české politické představy o soužití s Vídní. Přesto se je na konci onoho století pokoušel ještě jednou proklamovat umírněný mladočeský politik, národohospodář Josef Kaizl: Extra Austriam, non est vita.

Na malou vstřícnost rakousko-německého nacionalismu a na vídeňské nepochopení vlastní situace poukazovali na přelomu století různým způsobem i někteří německy píšící publicisté a spisovatelé, opakovaně např. Joseph Roth, který ve své novele Kapucínská hrobka připomíná: Zatímco slovanské národy v Říši sborně pěli „Bůh ochraňuj Rakousko“… [Gott behüte Österreich], chtěli je Rakušané přehlušit zpěvem „Stráž na Rýnu“ [Wacht am Rhein].


V hlavním proudu historického vývoje Střední Evropy se mohly intence usilující utvářet tento prostor multinacionálním způsobem jako kulturně a historicky jednotný, podobnými politickými idejemi a historickými událostmi integrovaný prostor, prosadit tím méně, čím více do popředí vystupovalo politicky nacionalistické sebepochopení středoevropských národů, toužících po „národním státu“ jako hlavním modelu státnosti v 19. století. Je možné samozřejmě nacházet další důvody, proč se něco podobného nemohlo podařit. Již zmiňovaný vzestup středního stavu s jeho provinciálně nacionalistickými hledisky, česká sebestřednost a vídeňská vstřícnost německému a maďarskému živlu, postupný nezájem a zmenšování politických aktivit reprezentantů šlechtického velkostatku (která se v Čechách projevila marginalizací stanovisek a pak i zánikem Staročeské strany), prosazování velkomaďarských a velkoněmecko-nacionalistických hledisek (jak se např. projevily bezprecedentním odvoláním Badeniho „jazykových opatření“, již podepsaných císařem), dominance „předburžoazních“ politických hledisek v aristokratických kruzích u dvora a řada dalších jevů, jdoucích proti evropsky se prosazujícím a rozšiřujícím procesům modernizace, lze zmiňovat jako nápadnější důvody.

Nicméně iluze, přání a touhy podprahově přežívaly dlouhou dobu a doma se vynořovaly spíše v dobách znejistění československé státnosti.47 Velká, celoevropsky probíhající diskuse o Střední Evropě v 80. letech minulého století, navazující na esej Milana Kundery o Únos západu aneb Tragédie střední Evropy,48 možná chtěla nabídnout rámec, z dnešního pohledu ale působila spíše nostalgicky než politicky aktivizačně. Nicméně roli, již hrála při obnovování kulturní paměti národů v tomto prostoru, nelze přehlížet.

Po zhroucení komunismu se úvahy o Střední Evropě proměnily v pouhé vymezení poněkud neurčitého, jakkoli kulturně zajímavého historického regionu anebo v ideálně, typicky konstruovanou badatelskou perspektivu, zaměřenou na komparaci politicky individuálních a historicky rozptýlených kulturních, politických a sociálních konstelací. Občasné dnešní snahy spojovat „středoevropské tradice“ s politicky účelovým uskupením Visegrádské skupiny a legitimovat tak její většinou evropsky protisměrné aktivity, se mi zdají být nedorozuměním, jak s ohledem na původní intence a historicky-politické podklady úvah o Střední Evropě, tak s ohledem na ideu evropské integrace. Vyvolávají podezření, že jde o účelovou pózu, umožňující prosazování určité garnitury politiků, znejistělých globalizací a sociální modernizací (případně i „nebezpečím“ omezování jejich vlastní moci), usilujících zakrýt provincialismus a jednorozměrnost nacionalistických politik zúčastněných států.

Poznámky:

  1. Musím přiznat, že patřím k těm, pro které kniha o českých dějinách tzv. Podivena, vzdor všem možným kritikám, zůstává dobově významným a svou snahou identifikovat problémy a otevírat diskusi inspirativním počinem. Pozdní přátelství s Milanem Otáhalem (a s některými dalšími historiky jeho generace) stimulovalo mou snahu o porozumění jejich pozici a jejich záměrům, která se dobře zúročila v některých mých (jinam směřovaných) historicko-sociologických pokusech. Následující text o „ztracené možnosti středoevropského soužití“ vznikl právě na této folii: z mých soukromých čtenářských „poznámek k Pithartovi“, které jsem se pokusil sjednotit s obecnější reflexí paralelních témat mých přednášek a textů k problematice Střední Evropy a geopolitickému pozadí vzniku její ideje, jimiž jsem se zabýval po roce 2005 (např. pro symposium Europas verlorene und wiedergewonnene Mitte. Das Ende des alten Reiches und Entstehung des Nationalitätenproblems im oestlichen Mitteleuropa, 1806 – 1918, (Chemnitz, 14. – 16.XII. 2006); Mitteleuropa: Konstruktionen – Ilusionen – Realitäten (pro Světový kongres ICCEES: Europe – Our Common Home? (Berlin 25 – 30.7. 2005); Co je Střední Evropa a kdo jsou Středoevropané? (pro Gellnerovský seminář, listopad 2007); Wo also liegt die Mitte? (pro Collegium Pontes, Görlitz, srpen 2008) atd.
  2.  Srv. FURET, Francois, KOSELECK, Reinhard, Die europäische Revolutionen 1780 – 1848, Fischers Weltgeschichte, Bd. 26, Frankfurt: Fischer, 2000, S. 154. 
  3. Pojem symbolické centrum zde kombinuje perspektivu tzv. „historických center“ Heinricha Rickerta, který jimi rozuměl východiska „individuálních historických kauzalit“ a významových konstelací dalšího vývoje (srv. RICKERT, Heinrich,1929: Die Grenzen der naturwissenschaftlicher Begriffsbildung“, 5. Ausg., Tübingen: Mohr, Siebeck, 1929, S. 27) s procesy tzv. „symbolického formování“ Ernesta Cassirera,  jimiž se mělo poukazovat na zvláštní lidskou dispozici, umožňující spojovat vněmy různých  konkrétních, smyslově daných předmětů … s určitým duchovním smyslem, to znamená přiznávat věcem a slovům zvláštní smysl, jdoucí za jejich původní obsah (CASSIRER, E: Wesen und Wirkung des Symbolbegriffs, Darmstadt: Deutsche Buchgemeinschaft, 1959, S. 175)
  4. To v knížectvích Rýnského spolku (jejichž vznikem r. 1806 Rakousko fakticky ztratilo kontrolu v Říši), stejně jako na územích, nově spravovaných Francií, otevřelo mimo jiné cestu potřebným (liberálním) reformám, které byly v Prusku (reformami Steinovými, Humboldtovými a Hardenbergerovými) a v Rakousku (reformami Metternichovými a Stadionovými) zatíženy starými konzervativními, respektive restauračními snahami a touhou po uchovávání minulosti.
  5. Vlastně to, na co se soustředila pozornost, byl … zbytkový prostor střední Evropy, … který čekával na své nové uspořádání, na němž by se nyní podílely všechny mocnosti … zjednodušeně řečeno, o území bývalé Svaté římské říše (srv. FURET/KOSELECK, c. d., S. 204), přičemž otázky teritoriálních uspořádání a ústavní formy se navzájem propojovaly.
  6. Srv. MOMMSEN, Wolfgang, J., Die Mitteleuropaidee und die Mitteleuropapläne im Deutschen Reich (1995), in:ders., Der erste Weltkrieg. Anfang von Ende des bürgerlichen Zeitalters, Frankfurt/M: Fischer, 2004, S. 94–118, (zde zejména str. 96); podobně také: SCHNUR, Roman, Mitteleuropa in preußischer Sicht: Constantin Frantz, in: Der Staat, 25/1986). V pozadí podobných úvah se už tehdy objevovala prognóza (již lze nalézt už u A. de Tocquevilla a také u G. W. F. Hegela, i když nikoli tak explicitně formulovanou), že Evropa musí dlouhodobě počítat se vzestupem nových impérií, jichž se musí obávat, totiž Ruska na Východě a Spojených států za oceánem.
  7. Zde bohužel není místo na podrobnější srovnání tohoto Listova konceptu s pozdější a mnohem slavnější knihou Mitteleuropa Friedricha Naumanna z roku 1915.
  8. C. Frantz podle Mommsena, srv. S. 96.
  9. Podle Mommsena, S. 96. Zde je nepochybně původ pozdějšího německého geolitického pojetí Střední Evropy z přelomu 19. a 20 století, jak je např. reprezentuje rozsáhlá publikace Johanna PARTSCHE Mitteleuropa. Die Länder und Völker (Gotha 1904), jejíž základní osa se rozprostírá mezí ústím Dněpru a ústím Labe.
  10. [1] Ta začala ruskou okupací tzv. Dunajských knížecí v roce 1853 a ukončena byla Pařížským mírem v roce 1856 po dobytí Sevastopolu. Pro své reakcionářské a antidemokratické postoje bylo Rusko v Západní Evropě stále méně oblíbené, a nedůvěru budila také jeho snaha, vměšovat se do imperiální politiky. Proto také zůstalo osamocené ve svém boji proti Osmanské říši, která naopak začala záhy dostávat zřetelnou podporu z Francie i Anglie.
  11. Ke vzniku tohoto protikladu srv. např. HUIZINGA, Johann, Wenn die Waffen schweigen, Basel: Burg-Verlag, 1945, obzvláště kapitolu Osten und Westen als kulturgeschichtlicher Gegensatz, S. 34–58.
  12. FURET, François, KOSELECK, Reinhard, Die europäische Revolutionen, 1780–1848, Weltgeschichte, Bd. 26, Frankfurt: Fischer, 2000, S. 204; srv. k tomu také KŘEN, Jan, Dvě století střední Evropy, Praha, Argo, 2005, str. 26. K osvícenskému pojetí západo-východního spádu srv. WOLF, Larry, Inventing of Eastern Europe. The Map of Civilization on the Mind of the Enlightenment, Stanford University Press, 1994.
  13. NAUMAN, Friedrich, Mitteleuropa, Berlin: bez udání nakl., 1915.
  14. MASARYK, T. G., Nová Evropa, Stanovisko slovanské (1920), Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2016 (Spisy T. G. Masaryka. sv. 14).
  15. Autorem pojmu intermarium je polský básník Stefan ZEROMSKI (Międzymorze, Wydawnictwo J. Mortkowicza, Nakład T-wa Wydawniczego w Warszawie, Warszawa-Kraków, 1923). K polské diskusi o pojmu intermarium srv. zejména Stefan TROEBST, (Intermarium und Vermählung mit dem Meer: Maritime Begründungen polnischer Geschichtspolitik) na 43. Deutschen Historikertag Eine Welt – Eine Geschichte in Aachen, 26. bis 29 September 2000; podobně: UMLAND, Andreas, The revival of Intermarium – Poland can talk the talk but can it walk the walk?,  in: Internationale Politik, August, 2016, str. 88 – 94. Např. Leszek, ŻYLIŃSKI v rukopise Mitteleuropa versus Intermarium z roku 1934 charakterizoval Střední Evropu následujícím způsobem: Intermarium platí především jako společenství zkušenosti a vědomí těch národů, jejichž suverenita a civilizační příslušnost jsou sousedy zpochybňovány, a jako území, které mělo vůči Polsku v jeho dějinách zvláštní závazky. Klíč k pochopení tohoto pojmu tvořilo od počátku hledání východiska ze situace, být ovládán buď Německem nebo Ruskem (str. 4).
  16. Srv. GÖNZ, Arpad, Karpaty a prilahlý kosmos. Eseje a reflexie, Kalligram: Bratislava, 1999; A. Gönz používal rovněž obraty jako „prostor Karpat“, „národy v karpatském kotli“ atp.; podobně György KONRAD, Antipolitik. Mitteleuropäische Meditationen, Frankfurt/M, 1985; György KONRAD, Stimmungsbericht, Frankfurt/M, 1987. Ve své době asi nejvíce působilo vymezení Střední Evropy Jeno Szücse jako „…východní hranice západního pojetí kultury a západní hranice východního pojetí politiky“.
  17. Jak mimo jiné ukazuje Jan KŘEN ve svých osmisetstránkových dějinách Střední Evropy (viz k tomu pozn. č. 12), případně také v: Palacký’s Mitteleuropavorstellungen 1848/49, in: Acta creationis (vyd. Vilém PREČAN), Steinfeld, 1980, str. 119–152. Srv. k tomu také HAVELKA, Miloš, Mitteleuropäische Mitteleuropakonstruktionen oder: Wo liegt die Mitte und wer sind Mitteleuropäer? in: geographische revue, Jg. 9., 2007, Hft. 1-2, S. 5–17.
  18. BUSEK, Erhardt/WILFINGER, Gerhard (Hrsg.), Aufbruch nach Mitteleuropa. Rekonstruktion eines versunkenen Kontinents, (Wien, 1985); BURMEISTER, Hans-Peter, BOLDT, Frank, MÉSZÁROS, György, Mitteleuropa. Traum oder Trauma? Überlegungen zum Selbstbild einer Region (Bremen, 1988); STEGER, Hanns-Albert/MORELL Renate (Hrsg.), Ein Gespenst geht um Mitteleuropa. Dokumentation der Internationalen Tagung “Grenzen und Horizonte“. Zur Problematik Mitteleuropas in Vergangenheit und Gegenwart in Regensburg 1986, (München, 1987); WILLMS, Bernard/KLEINEWEFERS, Paul, Erneuerung aus der Mitte. Prag – Wien – Berlin. Diesseits von Ost und West, (Herford,1988). Srvn. také: MAGRIS, Claudio, Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře, (Il mito absburgico nella letteratura austriatica moderna, 1963), Brno, 2000.SCHORSKE, Carl, E., Fin de Siecle – Vienna. Politic and Culture, New York, 1981; William, H. JOHNSTON, The Austrian Mind – An Intellectual and Social History 1848–1938, University of California Press, 1972. Jak známo ještě president W. Wilson ve své doktríně z jara roku 1917 nepovažoval rozpad Rakouského císařství za produktivní a domníval se, že by se jeho demokratizace a federalizace mohla stát východiskem pro poválečné sjednocování Evropy.
  19. V mnohém smyslu je právě zde důvod pro pozdější rozdílný vývoj západní střední- a východní střední Evropy. V Německu totiž rozpad římské říše nakonec vedl k vytvoření teritoriálního národního státu, kdežto Rakousko bylo stále silněji vystavováno různému multinacionálnímu působení a vytváření rozdílných národních identit a emancipačních požadavků.
  20. Císař František I se pokusil představu identity „ze státních důvodů“ dále posilovat ve směru absolutistického principu, že jednotu státu ztělesňuje monarcha, a tak obsah (možného politického) rakušanství omezil na ctnosti věrnosti a loyality.
  21. Srv. KOLLER, Heinrich, Zur Bedeutung des Begriffs „Haus Österreich“, in: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung, 68/1970, S. 338–346, obzvláště pozn. 41.
  22. Tamtéž.
  23. Fakt, že oba velké německé státy, Prusko a Rakousko vstoupily do Německého spolku jen s částí svých teritorií, nejenže reprodukovalo disonance staré říše, ale současně, v souvislosti se vzestupem národních hnutí u západních Slovanů a také Maďarů, dal novým rozporům a nejasnostem vzniknout.
  24. Pozdější označování Rakouska, respektive Rakousko-Uherska jako „Dunajské monarchie“, „Doppelmonarchie“, „K. und K. monarchie“, „Habsburské monarchie“ a také „Kakánie“ a „Žaláře národů“ tuto slabou identitu státu naznačují.
  25. Pojem pochází z: HOBSBAWM, Eric, Europäische Revolutionen, 1789 bis 1848, Köln: Parkland, 2004, S. 5.
  26. To z hlediska proměňující se sociální struktury vytvářelo zvláštní situaci, jejíž paradoxy se zřetelně vyjevily na konci století. Nejproduktivnější ekonomická vrstva, totiž buržoasie, měla poměrně omezený vliv na politiku státu a formulování jeho zájmů.  Zejména silová ministerstva (války a zahraničí) byla v rukou před-kapitalistické šlechty, a v poslední instanci silně konzervativního císaře.
  27. RUMPLER, Helmut, Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in der Habsburgermonarchie, Wien: Ueberreuter, 1997.
  28. Následující typologie identit se opírá o výklady Jiřího KOŘALKY, rozlišující v Rakousku oné doby pět odlišných nacionálně politických hnutí (in: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914, Praha: Argo, 1996, obzvl. str. 16–83.
  29. Vedle centralismu a modernizace státní správy to bylo neetnické pojetí politického národa, vedle prosazování němčiny jako všeobecného a integračního komunikačního prostředku, zjednodušujícího vládnutí a správu, se uvádí „podrobení“ církve státu   a reformy školství.
  30. Jak to takříkajíc proti všem vyjádřil člen státní rady, svobodný pán Tobias Philip Gebler už v srpnu 1780: Stát musí pracovat na tom, aby se postupně mohl proměnit v národ … Stát žije věčně, to znamená nade všechny časy, pročež monarcha právě tak jako úředník musí myslet a jednat z této pozice. (Citováno podle: KOŘALKA, J,, str. 20).
  31. HAVLÍČEK, Karel, Co jest byrokracie. Článek napsaný k poučení pana redaktora Pražských novin, (Slovan 11. VI. 1850), in: Karel Havlíček Borovský, Lid a národ, Praha, 1981, str. 462-463.
  32. Jen na okraj budiž poznamenáno, že s pokusy o konstrukci rakouské občanské identity na supraetnickém, resp. supranacionálním základě se lze setkat ještě na počátku 20. století v sociologické teorii Ludwiga Gumplowicze (1838–1908), který hovořil o historickém „procesu amalgamizace“, který na základě společných náboženských, politických a obzvláště hospodářských vývojových procesů, a zároveň v boji různých skupin povede k překonání původního „polygenismu“ země, tzn.  z původní rozmanitosti etnického původu vytvoří novou jednotu politického soužití. Národy nebyly pro Gumplowicze žádnými samostatnými substancemi, ale jen historicko-filosofickým pojmenováním pro … rozmanitost sociálních skupin, kruhů, tříd a stavů, které vznikly a rozvinuly se v určitém státu, a sice v jejich dnešních vzájemných akcích a reakcích (GUMPLOWITZ, Ludwig, Grundriss der Soziologie, (1885), Innsbruck, 1926, S. 69).
  33. Že se v tomto pojetí jednalo o dlouho a reálně působící kulturní a politickou energii může doložit chování většiny českých politických stran v době první světové války, jejichž představitelé, s výjimkou Masarykových realistů, si přáli Rakousko po válce uchovat, byť federalizované a demokratizované. Americký president W. Wilson dokonce v Rakouském císařství původně viděl možný základ poválečného evropského sjednocování. Prorakouský habitus značné části úřednictva a obyvatelstva vedl po válce ke kampani „odrakouštění“ (např.  BATĚK, Alexander, S., Odrakouštit a převychovat, Praha-Břevnov 1919; FRIČ, Vojtěch, A., Odrakouštěte své duše! Praha 1919  a mnoho podobných článků a brožur).
  34. THUN, Josef Matthias, Der Slavismus in Böhmen, Prag, 1845, S. 17.
  35. Srvn. k tomu např.  MAIDL, Václav, Landespatriotismus, Nationalitätenwechsel und sprachlich-nationale Divergenz, in: Steffen Höhne/Andrea Ohme, Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert, München, Oldenburg, 2005, S. 31–51.
  36. U mnohých z nich se můžeme setkávat s německou verzí jejich jmen, zejména v případě raných prací: např.  Franz Palacky, Karl Schneider, Karl Ignaz Macha, Franz Klutschak, Karl Klostermann apod.
  37. Francouzská revoluce ukázala, že národní stát představuje politickou formu, která spojuje zájmy politických a hospodářské elit a podporuje modernizační a demokratizační tendence, což zejména v případě mnohonárodnostního Rakouska představovalo značné nebezpečí jak pro organizaci státu, tak pro jeho tehdejší nosné sociální vrstvy. (Srvn. k tomu obecně např. HUNTINGTON, Samuel, Conservatism as an Ideology, in: The American Political Science Review, New York, Jg.51 (1957), Nr. 1, S. 454–473.)
  38. Srv. k tomu HANUŠ, Josef, Národní museum a naše obrození, Praha, CA, 1921.
  39. THUN, Leo, Graf, Über den gegenwärtigen Stand der böhmischen Literatur und ihre Bedeutung, Prag, 1842.
  40. Srv. k tomu zejména koncept „nepřímé formy vlády“ (indirect rule) Ernsta GELLNERA Freedom and Civilisation, (in: Encounters with Nationalism, Oxford: Blackwell Publishers, 1994, p. 74-81).
  41. Viz k tomu pozn. 30.
  42. MALÝ, Jakub, Worte eines Tschechen veranlasst durch die Graf Jos. Math. Thun´sche Broschüre: Der Slavismus in Böhmen, Leipzig, 1845, S. 16.
  43. Josef Pekař byl stoupencem „českého historického státního práva“, jehož multinacionální dimenzi opakovaně vyzvedal. Nejedná se v něm údajně výlučně o český národní program, nýbrž o politický koncept, který nabízí stejné naděje také Němcům v zemi. (srv. HANZAL, Jos, Josef Pekař. Život a dílo, Praha: Karolinum, 2002, str. 13).
  44. Původní formulace pochází z dubna 1848, kdy Palacký psal: „Vskutku, kdyby rakouské císařství už dávno neexistovalo, muselo by se v zájmu Evropy a v zájmu humanity rychle vytvořit.“Austroslavismus pak dlouho, až do první světové války stál nejen v pozadí českých středoevropských reflexí, které byly vždy silněji politologické než kulturologické. V tomto smyslu byla česká politiky dlouhou dobu „středoevropsky“ orientovaná, i když k tomu od 90. let 19. století přistupovala zřetelná kulturní a politická orientace na Francii (srvn. STIEG, Gerald, Sein oder Schein: Die Österreich-Idee von Maria Theresia bis zum Anschluss, in: Die Habsburger Monarchie (1848–1918), Bd. III, 1, S. XIII und XIV, Wien, Köln, Weimar: Böhlau 2016, S. 67. Austroslavismus přežil i české desiluze ze vzniku dualismu a nepochybně souzněl s obecnějšími evropskými obavami z Bismarckem vytvořeného Německého císařství. Už na počátku 70. let to formuloval ministerský předseda hrabě Belcredi v podobě aforismu, že „…Corpus Germanicus bude pro Evropu příliš velký a příliš těžký…“
  45. Srv. k tomu již zmíněný pozoruhodný návrh federalizace Habsburské říše, předložený F. Palackým a F. L. Riegrem na Kroměřížském sněmu.
  46. První systematickou podobu této předtím dlouho diskutované koncepci dal pro dobu české neúčasti na zasedáních Říšského sněmu historik KALOUSEK, Josef, České státní právo, Praha 1871.
  47. Objevily se např. už na konci dvacátých let minulého století z pera historika, diplomata a později ministra zahraničí ČSR Kamila Krofty pod nadpisem Nová Střední Evropa (Praha: Orbis, 1929), v souvislosti se snahou rozvíjet  stabilizačním způsobem ideje Malé dohody; dvakrát se s nimi setkáme v průběhu okupace, jednak na počátku Benešova londýnského exilu v podobě úvah o poválečných možnostech česko-polské konfederace (srv. k tomu např: PAVLÁT, David, Novinář a politik Hubert Ripka, Praha, Academia 2018, str.153 – 164), jednak v návrhu americkému States Departementu na „Podunajskou federaci“ z roku 1944 posledního předmnichovského ministerského předsedy Milana Hodži. V politicky nejistém roce 1968 o střední Evropě uvažoval Karel Kosík, v době vrcholící normalizace vznikla samizdatová revue Střední Evropa atp.
  48. Poprvé in: Le Débat, 1983 a potom s různými nadpisy po celá 80. léta. Poprvé česky: 150 000 slov, 1985.