Theodor Spitzer

The New York Times a Harry Schwartz

o Petru Pithartovi v pražském jaru

Ve čtvrtek 9. května 1968 přednesl Petr Pithart v tehdy Československém rozhlasu, v pořadu Živá slova sváteční promluvu k státnímu svátku, který připadal na ten den. Devátý květen – v zemích bývalého sovětského bloku ze Stalinova rozhodnutí o jeden den posunutý svátek Dne vítězství, na paměť ukončení druhé světové války v Evropě v roce 1945. K čemuž jako by se přimykal „genius loci“ budovy Československého rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě, jednoho z hlavních míst bojů během pražského povstání v květnu 1945, a ovšem i „genius tempori“: v tehdy ještě komunistickém Československu byl 9. květen „slaven“ jako Den osvobození, den příjezdu Rudé armády v květnu pětačtyřicátého do Prahy. Do třetice zahrály v tom čase už rozšířené, byť nevyslovované obavy z možného sovětského zásahu proti „rozpuku“ tehdejšího „pražského jara“, tj. nového příjezdu sovětských tanků… Všechny tyto koincidence navodily Petru Pithartovi asociace, které v jeho květnovém proslovu v Živých slovech vyzněly jako varování před sovětskou invazí.¹ To tehdy v situaci už zrušené cenzury a celkového uvolnění, za kterého – napsal mi k tomu ve vzpomínce Petr Pithart – taková expresivní vyjádření „sama vklouzávala do úst“.

Ve svém rozhlasovém vystoupení Pithart oslovil „naše zahraniční přátele“ s jednoznačným naléháním: „Probůh, jen aby nedošlo byť i jen k náznaku opakování tragické historie zúčtování s Jugoslávií, nebo dokonce s Budapeští roku 1956!“² Již samo o sobě by toto varování, jedno z prvních veřejných varování před násilným ukončením pražského jara, bylo pozoruhodné, události téhož dne je navíc ještě mnohonásobně amplifikovaly:

Sovětské vedení právě v té době začalo na Československo zvyšovat enormně svůj tlak,³ respektive usilovalo přimět Komunistickou stranu Československa, aby sama zdejší „obrodný proces“ zastavila. Právě 9. května 1968 zahájila Sovětská armáda cvičení na území NDR a jihu Polska, v blízkosti hranic s Československem. Deník Rudé právo bude muset 10. května, s odvoláním na zpravodaje ČTK, vyvracet „poplašné zprávy“ zahraničních agentur, že je to snad počátek tažení proti Československu. Kterážto atmosféra jenom posílila apelativnost Pithartova rozhlasového proslovu z předešlého dne.

Dne 10. května se Československo stalo také předmětem zpráv na titulní straně deníku The New York Times. Ve zprávě Petera Groseho reportovaly Timesy manévrech v blízkosti československých hranic,⁴ na stejném místě ujišťuje Tad Szulc, že Československo trvá na své započaté liberalizaci.⁵

Na své páté straně téhož vydání z 10. května 1968 přinesl list The New York Times zprávu (převzatou od agentury United Press International) o rozhlasovém pořadu Živá slova předešlého dne,⁶ ve významovém propojení s oběma zprávami na titulní straně.

• 

• 

Aktuálnost a přesažnost těchto událostí činily situaci ne zcela přehlednou. Na jednu stranu se potvrzuje, že toto „ještě“ není invaze, ale „jen“ nátlak, neboť se zároveň koná „mírové“ československo-polské shromáždění v Českém Těšíně⁷ a maršál Koněv je v Praze hostem prezidenta Svobody. Rovněž je ale v té době ve Varšavě zakázáno západním diplomatům a novinářům opustit město (a tedy ověřit údajné manévry vojsk u Krakova),⁸ a představitelé tzv. pětky komunistických stran se nečekaně scházejí v Moskvě.⁹

Zpravodaj UPI vyslovil v Timesech domněnku, že Pithartův proslov byl pravděpodobně připraven dřív, než byl prosloven, a nemá tedy s děním posledních hodin přímou souvislost. Upozornil také na „commentatorův“, jak označuje promlouvajícího v Živých slovech, odhad příštího vývoje: „Podle mého názoru budoucnost závisí na svobodě našich rozhodnutí doma a na toleranci našich spojenců ohledně našeho experimentu.“¹⁰ Zpravodaj si přitom nebyl jist jménem onoho commentatora – ve zprávě je „identified as Peter Pithard“.

O tom, že byla rozhlasová „slova“ Petra Pitharta jednou z charakteristik tehdejší situace, svědčí také zmínka v knize Prague’s 200 Days, z pera dlouholetého experta New York Times Harryho Schwartze. Zmínku zařadil do úvodu páté kapitoly své knihy, v úvaze o tehdy již neodhadnutelných záměrech Sovětského svazu.¹¹

Harryho Schwartze (1919, New York – 2004, tamtéž), vysokoškolského učitele ekonomie, specialistu na ekonomiku Sovětského svazu a jeho východoevropské satelity, spojilo toto profesní zaměření s Československem roku 1968. O tzv. pražském jaru napsal zhruba dvě desítky článků, především tedy knihu Prague’s 200 Days, která je zajímavou, byť jen zručně pohotovou (dopsána už v prosinci 1968) novinářskou skicou. Je napsána s obdivem k Čechoslovákům, ale rovněž s kritikou komunistického vedení a také tuzemských médií za jejich nepřetržité mlčení¹² a zamlžování¹³ toho nejdůležitějšího – víc než negativního postoje Brežněvova politbyra.

Harrymu Schwartzovi v tomto smyslu chybí – podle mého názoru zásadní – pozdější Pithartův náhled, jakési naklepnuté Kolumbovo vejce, že pražské jaro bylo v oblasti politiky a médií především „podnikem“ reformních komunistů, zároveň jejich pokusem o vlastní rehabilitaci.¹⁴ Byl to také Petr Pithart, který Schwartzem kritizované „mlčení a mlžení“ ojediněle naboural.

Petr Pithart bude na stránkách The New York Times vystupovat i později, pochopitelně zejména v letech 1989 až 1992, jako český premiér, ale to už je předmětem jiného výzkumu.

1. Srv. PITHART, P.: Prsty do ran I, str. 76 (Pozn. ed.).
2. Jedná se bohužel o nepřesný zpětný překlad z angličtiny dle zprávy tiskové agentury. Původní rozhlasové znění z 9. května 1968 se pravděpodobně nedochovalo.
3. Počátkem května 1968 přinesl Le Monde výrok generála Alexeje A. Jepiševa, v letech 1962 až 1985 hlavního politického komisaře Sovětské armády, o možné vojenské intervenci do Československa na žádost „věrných československých komunistů.“ Tento výrok byl ovšem následně několikrát vyvracen. Srv. VANČURA, Jiří. Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990, s. 54.
4. GROSE, Peter: Russian Soldiers Said To Be On Move Near Czech Line. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968, s. 1(2).
5. SZULC, Tad: Czech Is Insistent On Liberal Stand.      The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968, s. 1(4).
6. UPI. Prague Broadcast Urges Soviet Not to Intervene. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968, s. 5.
7. AP. Rally in Border Town. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968. s. 2.
8. RANDAL, Jonathan. Poles Curb Westerners. The New York Times. New York City: rodina Ochs-Sulzberger, 10. 5. 1968. s. 2.
9. Zde se stupňoval tlak Ulbrichta a Gomulky a kromě o invazi jako o nové možnosti zde bylo rozhodnuto o „inspekční cestě“ sovětského vedení v čele s představitelem „jestřábů“ maršálem Grečkem a „technokratů“ předsedou vlády Kosyginem po Československu od 17. května 1968. Viz MLYNÁŘ, Zd.: Mráz přichází z Kremlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1990. s. 182.
10. Rovněž se jedná o zpětný překlad z angličtiny.
11. Srv. SCHWARTZ, Harry: Prague’s 200 Days. The Struggle for Democracy in Czechoslovakia. 1. vyd. New York: Frederick A. Praeger, Publishers, 1969. s. 142.
12. Hlavním viníkem je samozřejmě moskevské vedení a českoslovenští konzervativci, ale Dubček a ostatní reformní komunisté slibovali říkat lidem pravdu, avšak do 20. srpna s nimi o sovětské hrozbě upřímně nemluvili. Schwartz, Prague’s 200 Days, s. 265-266.
13. I prodloužené setkání v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968 vysvětloval Bohumil Šimon, vedoucí tajemník MV KSČ v Praze, vtipem o příliš dlouhých projevech československých soudruhů. Archiv Plus. Unesená trojka: Kriegel–Šimon–Špaček [rozhlasový pořad]. Český rozhlas. 7. 12. 2018. Dostupné online na https://plus.rozhlas.cz/unesena-trojka-kriegel-simon-spacek-7699737.
14. PITHART, P.: Osmašedesátý, 4. kapitola Komunisté a „ti druzí“, s. 216 a násl.