Léta, místa: Pokud mně lidé na ulici nenadávají…
Pokud mi lidé na ulici nenadávají nebo, zmýlení poněkud v adresátovi, si mně nestěžují („…pane ministře, co jste to zas včera v tý vládě vymysleli…“), oslovují mne „pane profesore“… Někdy je opravím, ale častěji ne: ti lidé po mně chtějí zřejmě něco říct, vzkázat vládě, a já bych tak sebestředně odváděl pozornost k nezajímavé pro ně problematice pedagogických či vědeckých hodností.
Mám hodnost docenta. Ale málo chybělo, a byl bych jen odborným asistentem, s touto pedagogickou hodností mě zastihla okupace v srpnu 1968.
Po listopadu 89 jsem se nikdy o žádnou funkci nehlásil. Byl jsem k nim vždycky vyzván – Václavem Havlem k funkci předsedy české vlády, Josefem Luxem jako kandidát na funkci senátorskou… do jiných funkcí jsem ovšem musel být volen a zvolen…
Když Václav Havel odcházel v půli prosince 1989 ze štábu (Koordinačního centra) Občanského fóra na funkci prezidenta, jmenoval mne svým nástupcem, abych po něm převzal – co? On sám ani žádnou funkci neměl: nebyl ani předseda, byl nesporným neformálním vůdcem. Tak jsem byl tehdy jakýmsi hlasováním, přičemž hlasovat mohl, kdo právě byl u toho, odsouhlasen jako „Představitel Koordinačního Centra Občanského Fóra“.
Obsazovali jsme tehdy politické funkce horečnou rychlostí – nejdříve jaksi zkusmo (pouze pět ministryň a ministrů) v české a pak už jen ve federální vládě, stejně tak na radnicích, na univerzitách…, vždycky po dohodě s „politickými stranami Národní fronty“, se socialisty a s lidovci.
Na nějakém grémiu někdo řekl: a co Pithart? Ten by přece měl jít ideálně na školství! Dostalo se mu odpovědi: právě před půl hodinou jsme se se socialisty (Československou stranou socialistickou) dohodli, že ten resort dostanou oni. Ministrem bude za ně nějaký Milan Adam, profesor, uznávaný odborník, revmatolog.
Po několika dnech znovu: a co teda Petr? kam? kam s ním…? Což takhle aspoň náměstkem na tom školství, náměstkem pro vysoké školy? Pozdě! Právě jsme tu funkci obsadili; půjde tam nestraník, svým způsobem disident, úctyhodný profesor, matematik Libor Pátý…
Tak jsem zůstával „představitelem OF“, ale nesedlo mi to ani trochu: já si přál, aby se Občanské fórum transformovalo v řádnou politickou stranu, většina ale chtěla zůstat hnutím, politické strany neměly důvěru. Vždycky jsem byl pro strany, nikdy pro hnutí, jak pro ně vždycky byl Václav Havel.
Někdy koncem ledna 1990 se začali bouřit naši (za OF) tři ministři ve vládě ČR (tehdy ještě v rámci federace). Přišli za Havlem, a že tam chtějí mne, a ne tu „starou strukturu“ Františka Pitru… Dosud to zůstávalo při starém, typicky český, pragocentrický postoj: stačila nám federální, československá vláda, vždyť ta „vládla“ z Prahy – byla vlastně ta naše, česká. Na zásadní rekonstrukci republikové vlády, té opravdu české, se nespěchalo, skoro se na ni zapomnělo, tu hlavní vládu jsme už přece měli… Václav Havel čtrnáct dní váhal, kdo že by pak dělal Občanské fórum? Ale pak mne přece jen „pustil“. Do čela vlády „národního porozumění“ (od 6. února 1990 do voleb v červnu 1990). Odsouhlasila to volbou tehdy ještě „kolektivní hlava státu“ (dosud dle Ústavy z roku 1960) = sedmadvacetičlenné předsednictvo České národní rady.
No a záhy poté jsem se jaksi stal – docentem. Nikterak jsem s tím nepočítal, nestaral se o to ani trochu. To všechno vedle hromadného přebírání politické moci byly přece podružnosti.
Nový ministr školství Adam si mě jednou ráno zavolal do Karmelitské ulice, na stole měl pár odrbaných, očtených už mých knih a sborníků s mými esejemi, samizdatových a exilových. A že mně na základě těchto prací uděluje titul docenta, tedy právo přednášet (docendi) na vysoké škole. Docent je pedagogická hodnost, nikoli vědecká, stejně by se ale předpokládalo předložení větší vědecké práce. Ministr Adam mě ale vlastně z fleku – habilitoval! Bez vznešených latinských formulí…
Bylo to tehdy možné? Ti, kteří nemohli v časech tzv. normalizace pokračovat ve vysokoškolské činnosti a nezaháleli, dostali titul docenta podle práva. Řádně novelizovaného. Právě ministr školství měl po nějakou dobu mimořádnou pravomoc habilitovat. Tak se třeba docentem – zcela po právu – stal filosof Jan Sokol, aby již začal přednášet jím spoluzaložený obor humanitních studií.
Mnozí z nás sice před listopadem přednášeli po bytech, nadsazeně se říkalo “bytová univerzita“ – já měl dvouroční kurz „Problémy moderních českých dějin“ pro středoškoláky a začínající vysokoškoláky, kamarády mého syna Davida –; ministr školství tohle ale dozajista v úvahu nevzal, nemohl vzít, ani to nevěděl… Já přitom jsem se tehdy na pokračování v akademické dráze nikterak nechystal. Pravda, snil jsem o tom, že mně oxfordská universita omluví dvacetileté „přerušení studia v důsledku okupace“, a pozve mne dokončit v roce 1969 započatý dvouletý postgraduál. Oni si mě však raději připsali do dlouhého seznamu svých mezinárodních absolventů – premiérů.
Kdybych se snad přece jen v tom tehdejším kvasu stal včas ministrem školství, mládeže a tělovýchovy (nebo náměstkem), jak mne navrhovali, zůstal bych dodnes odborným asistentem: sám bych se z moci úřední habilitovat věru nemohl.
Ještě však po letech, když jsem začal opět učit, přednášet na Právnické fakultě UK (jednu přednášku týdně, ale v uceleném kurzu), chodili za mnou kolegové a opatrně se mě – jako předsedy Senátu – vyptávali, jestli si nechci zažádat o profesuru, že by se to jistě dalo nějak zařídit. Tušil jsem, že “nějak“ by to šlo. Nemám ale za sebou žádnou velkou vědeckou práci! Že prý by stačilo dát něco dohromady… Nějak se to udělalo třeba u Václava Klause, který dostal profesuru na VŠE, aniž na té škole odpřednášel jediný ucelený kurz… Nenechal jsem se svést, dodneška bych toho litoval.
Vážím si zato čestného doktorátu (Dr. h. c.) Slezské univerzity v Opavě. Dostal jsem jej za svůj boj proti pragocentrismu, za rozvoj silných regionů, za zemské zřízení, které původně počítalo se Slezskem jako se třetí, event. čtvrtou zemí. (Což definitivně zhatila Zemanova federální vláda zřízením 14 krajů: chabou satisfakcí je Zemanovo okázalé přiznání, že to byla „největší chyba jeho vlády“.)
Považuji si v tom čestném titulu z Opavy, že je v něm i ocenění vytrvalého úsilí v ČNR za zřizování regionálních univerzit (místo dosavadních „peďáků“ v každém kraji). Právě o opavskou univerzitu byly mezi poslanci největší boje: jak tam může vzniknout univerzita, proboha! V takové – neřeklo se naplno: díře? A přece vznikla, s podstatnou pomocí Palackého univerzity v Olomouci, a vede si v řadě oborů velmi dobře. Jako by přitom mnozí politikové, zejména pražští, nevěděli a dosud přehlížejí: nevznikne plnohodnotný region bez svého intelektuálního ohniska, jakým může být nejspíš právě – místní univerzita.
Na tohle „Dr. h. c.“ se ale (a to ani v Opavě) pro kolemjdoucí na ulici nehraje. Bývám tu dnes za (dnes už bělovlasého) profesora, v TV titulcích za docenta. I s hromadou mých mezitím vydaných knih je to spravedlivé. Jsem snad já nějaký vědec? Ani bych jím být neuměl. A vlastně ani nechtěl. Mimo vědní disciplíny, mimo exaktní vědeckou disciplínu v jejich rámci, píšu nikoli striktně vědecké práce: vědomě „nevědecky“ – píšu eseje. Pokouším se psát je, vždyť každý esej, každá essay, jak tenhle žánr nazýval femininně F. X. Šalda, je podle jedné z mnoha dalších definic vlastně – pokus. Subjektivní úvaha, písemný pokus o dialog se čtenářem…