Luděk Sekyra

Každý válečný konflikt je nutné posuzovat podle jeho skutečných příčin. Pokud se jedná o spravedlivou válku (Ius ad bellum), musí být její příčina ospravedlnitelná, příkladem může být osvobozenecká válka, obranná válka či boj za svržení brutálního režimu.

Nespravedlivá válka se opírá o důvody obtížně navenek legitimizované, může jít o imperiální útok na národnostní menšinu nebo válku v úsilí o mocenskou hegemonii, v podstatě se jedná o morálně neospravedlnitelné důvody. Takovým sebezdůvodněním je ruský nacionální imperialismus, který je podstatou současné agrese vůči Ukrajině. Nelze kromě toho pominout, že je vedena ze strany agresora způsobem, jenž nerespektuje uznávaná pravidla pro vedení války (Ius in bello), přenáší její hrůzy záměrně na civilní obyvatelstvo a zároveň porušuje princip proporcionality.

Válka standardně ústí v hledání míru, mír je její hranicí, limitem. Zároveň vyvolává nelehké dilema, v jakém okamžiku výhody mírové koexistence převažují nad odhodlaností k boji, k obraně a k oběti. U nespravedlivé války, kdy agresora navíc nelze zcela porazit, je kardinální otázkou, jaká míra „trvající“ nespravedlnosti či územní ztráty je akceptovatelná pro uzavření míru jako předpokladu autonomního rozvoje poválečného národního společenství.

Impérium bez sebereflexe

Příčiny současného konfliktu nutno hledat v odvěkých imperiálních ambicích Ruska jako teritoriální mocnosti. Plynou z geopolitického nastavení jeho vládců, kdy není dobrým imperátorem ten, který se nesnaží o rozšíření území. Expanzivní velmocenské myšlení je zároveň nezřídka v souzvuku s nekritickou, odevzdanou, ale i frustrovanou mentalitou obyčejných lidí. Podle Alexandera Solženicyna snese ruský člověk mráz, rány nagajkou, ale nesnese, když se ho nikdo nebojí. Mužik zbičovaný panstvem se doplazí domů a zbije ženu do bezvědomí.

Spisovatelův vlastní životní příběh je svým způsobem fascinující a rozporuplný zároveň, proto může být i klíčem k pochopení postojů významné části ruských elit. Jeho spis Souostroví Gulag snad nejpůsobivěji popsal děsivou realitu sovětského vězeňského systému, stejně jako svým románem Rudé kolo vytvořil mimořádně plastický obraz bolševické revoluce. Solženicyn byl perzekvován a donucen opustit Rusko. Avšak byl to on, kdo po pádu komunismu a svém návratu do Ruska inspiroval Putina, sdíleje s ním ideu Velkoruska, zahrnujícího Bělorusko i Malorusko, tudíž i Ukrajinu. Velkoruská nacionální idea, sen o zvláštním poslání národa mají – čteno se Solženicynem – hluboké kořeny, často s akcentem na roli ortodoxní církve, příznačně působí v tomto směru i myšlenky F. M. Dostojevského. Konečně, územní expanze je historickým základem ruské státní doktríny, která považuje území východoslovanských národů za součást svého impéria, zcela v duchu Havlova bonmotu, že Rusko neví, kde začíná a končí.

Limity expanze jsou dvojí: ty vnější, ke kterým patří politicko-vojenský odpor Ukrajinců, a vnitřní, rovnající se kolektivní sebereflexi imperiálního národa. Narážíme zde na problém hodnotové transformace ruské společnosti. Pokud můžeme hovořit o interní kritice, nejde o obecnější postoj, ale jedná se zpravidla o individuální, disidentské vystoupení.

V nedohlednu je bolestné sebezpytování západních národů, Francouzů, Belgičanů nebo Britů nad vlastní koloniální minulostí, v němž jsou zpochybňovány vžité stereotypy, kulturní vzorce, ale i samotný narativ kolonialismu, včetně aktérů této éry. Jako příklad úspěšného vyrovnání s temnou epizodou dějin může sloužit zkušenost poválečného Německa či Japonska.

Ačkoliv může být toto vše pro Rusko inspirací a robustní reflexe vlastních dějin byla by přelomovou událostí a počátkem skutečné změny, je nerealistické ji v současné době očekávat. Dva ideové pilíře Ruska – národovectví a pravoslaví – jsou pevně ve službách režimu. A je to především ideologie, která je víc než materiální podmínky hybatelem ruských dějin. Tím dalším jsou moskevské elity. Masaryk, velký znalec ruské společnosti, již před stoletím vypozoroval, že v Rusku s přispěním nekritické apatie mas vzniká politická oligarchie, ať carská, ať bolševická. Postřehl, že tu odstranili cara, ne však carismus. Podobně jako se později zbavili komunismu, ale už ne totalitního myšlení.

Konflikt svobod

Neměli bychom přehlédnout, že ruská agrese je nejen vojenským a politickým konfliktem, že to je jen skořápka, pod kterou je skryt hlubší kulturní konflikt. Pohlédneme-li hlouběji do ruských dějin, narazíme na několik generací pod tatarskou nadvládou, následně v carském područí, s pramalým dotykem s osvícenstvím, posléze v holém vystavení komunistické totalitě. Primárně působí kolektivní identita, identifikace se státem a jeho aparátem. Relativně záhy, už od vlády cara Ivana Hrozného v šestnáctém století a pověstné krutosti všemocných opričníků, se etablovalo výsadní postavení represivních složek státní moci, které se přeneslo do praxe policejních orgánů pozdějších režimů. V další, ještě hlubší vrstvě evidujeme zde kult války, smrti, hledání nepřítele ve vlastních řadách, dominanci útlaku a strachu jako principu negativní jednoty.

Ukrajina s neméně krvavým životopisem byla vystavena složité koexistenci s ruskou říší, polsko-litevským soustátím i s osmanskými výboji, její formativní faktory byly ale odlišné. Kozáctvo a jeho hetmani si vždy ostražitě chránili svou nezávislost; ukrajinské obrození v Haliči, na Lvovsku vstřebávalo osvícenské vlivy v prostředí relativně liberální habsburské monarchie. Náboženskou pluralitu naplňovala praxe řeckokatolické církve v západní části, pravoslavná na východě. Jako země „na okraji“ či na pomezí byla Ukrajina častěji vystavena západním intelektuálním vlivům, včetně individualismu a kritického myšlení. Navzdory ruskému tlaku se tak zformovala moderní ukrajinská identita, která přes občasné projevy extrémního nacionalismu dala vzniknout svébytnému národu.

Ukrajinská státnost byla vždy křehká a nesamozřejmá, pod tlakem z mnoha stran. Dlouho tu existoval pouze národ bez politické reprezentace. Ukrajinská svoboda znamená autonomii, svobodu od státu; je nesena nejen historickým odporem proti utlačovatelům, proti stalinskému teroru, ale i odhodláním k boji proti dnešním okupantům. Je to druh obranné svobody, jakou Isaiah Berlin nazýval svobodou negativní, na rozdíl od svobody pozitivní, pro kterou stát vytváří předpoklady a sám ji prosazuje. Proti zde stojí ruský model svobody, jenž vyrůstá z totalitního pojetí státu, založeného na principu „vše ve státě, nic mimo stát či proti státu“. Stát se pak jeví jako jediný zdroj „manipulativní“ svobody, která je útočná, eliminující jakýkoliv alternativní občanský postoj, jakož i autonomii jedince.

Tato dvě pojetí svobody nejsou slučitelná, jsou jádrem probíhajícího vojenského konfliktu, ač mnohdy zastřeným účelovou rétorikou. Svoboda je vždy substanciální, v morálním i prakticko-politickém ohledu.

Různé hranice zla

„Zlo je součástí lidské přirozenosti.“  Immanuel Kant dokonce hovoří o „radikální náklonnosti ke zlu“, je pro něj „neviditelným nepřítelem, který se skrývá za rozumem“. V nespravedlivé agresi se manifestuje přítomnost takového zla, v situacích, jak v nich naložit s našimi přirozenými dispozicemi, i s možností přiklonit se k opaku, k dobrému skutku.

Problém zla trápil křesťanské myslitele od Augustina a filosofy od Leibnize podnes. Jak je možné, že nekonečně dobrý Bůh připouští existenci zla? Aby vyniklo dobro, nabízí se odpověď. Hranicemi zla ve válce jsou na jedné straně jeho nejhorší projevy jako válečné násilí na civilistech, genocida, etnické čistky, na druhé straně soucítění, síla lidského svědomí. Vzhledem k primární lidské touze po uznání od ostatních můžeme hovořit o sociálním původu zla, vždyť mnozí si jeho konáním získávají obdiv a respekt ostatních. Lék proti takové tendenci se zpravidla hledá v morální komunitě, ať již náboženské, či sekulární, sdílející fundamentální lidské hodnoty, na rozdíl od destruktivního zla, jehož je zlovolná ruská agrese příkladem.

Podstatná část zla je způsobena lidmi navzájem. Co však počít, když alternativní morální komunita neexistuje nebo ji lze jen obtížně zformovat či identifikovat, jako je tomu v podmínkách dnešního Ruska? Pak nezbývá než osobní angažovanost, včetně mimořádné odvahy projevit svůj názor veřejně, neboť právo na morální postoj si nelze nechat vzít, náleží k elementární výbavě humanity. Jakkoli se musí za něj nezřídka trpět.

Intelektuálově, kteří našemu širšímu regionu rozumějí, jako Timothy Snyder, Timothy Garton Ash či politický filantrop George Soros, zareagovali velmi jasným odsudkem agrese, varováním před dalšími cíli agresora a výzvou k neomezené podpoře napadané země. V podobném, i razantnějším duchu hovoří ve středoevropském myšlenkovém prostoru Adam Michnik, Tomáš Halík a mnozí další. Konečně i mentalita obyvatel v zemích, které jsou Rusku nejen geograficky nablízku, je převážně proukrajinská, také díky tomu se Ukrajina může opřít o jednotnou podporu ze strany Evropské unie a Spojených států.

Naopak nepřekvapil příliš nestor levicového diskurzu Noam Chomsky, když obvinil NATO, že vše vyprovokovalo svými úvahami o přijetí Ukrajiny do svého paktu. Nečekanější byl zato obdobný názor či úvahy papeže Františka, zejména počáteční, deklarující mlhavě pojem neutrality, Františkovými slovy vyjádřený zarážejícím způsobem. Namítám, že zjevnou záminku nelze vydávat za skutečnou příčinu útoku na suverénní stát.

Realista Henry Kissinger by nejraději Rusku ponechal Krym za cenu míru; jeho názory doznávají vývoje, avšak jasný postoj tu chybí. Populární kontrarián Jordan B. Peterson agresi začlenil do kontextu americké kulturní války progresivistů s konzervativci, jež prý v důsledku pokrokářských trendů devastuje sekularizovaný „patologický“ Západ. Konzervativnímu Rusku zato přisuzuje důležitou roli při obnově křesťanské religiozity. K tomu lze jen podotknout, že kulturní válka je vedena mezi Ruskem a Západem, ten ji vyhrává, a proto chce být Ukrajina jeho součástí. Obrozený marxista Slavoj Žižek zase varuje, že ruský neoimperialismus nahradí neoliberalismus a Ukrajina se stane ekonomickou kolonií Západu, čemuž lze zabránit tím, že se země vydá vlastní cestou, neříká však jakou. Dokonce i Jürgen Habermas, ikonická postava evropského veřejného diskurzu, je iritován podporou Ukrajiny ze strany některých německých politiků a apeluje na střízlivý kompromis s jadernou velmocí. Rezonuje zde iluze o pověstné Ostpolitik, zahalená do Habermasovy teorie komunikativního jednání jako preferovaného koexistenčního modelu.

Pojítkem těchto realistických názorů je do značné míry fakt, že nerozlišují principiální morální postoj a politické řešení, potřebné, leč mnohdy kompromisní, nebezpečné tím, že takové směšování ústí v relativizaci základního postoje. Důsledkem toho je polarizace, štěpení, jež může ohrozit stabilitu spravedlivého politického uspořádání v národním i mezinárodním společenství.

Kromě jiného působí v pozadí těchto názorů stále vlivná myšlenka moderní analytické filosofie, že realita je hodnotově neutrální, že hodnoty jsou lidské projekce do ní, že spravedlnost nebo křivda, pravda či lež jsou v tomto pojetí záležitostí subjektivního postoje. Tento přístup je nutno odmítnout, neboť právě hrůzy války dokazují, že i fakta a pouhé události mají objektivní morální obsah, že zlo a dobro jsou neoddiskutovatelně různé věci, kdy jedna limituje druhou. Ostatně mezní válečné situace jako mučení civilistů naléhavě vybízejí k rozluštění složitého sofismatu, jak překlenout konflikt, rozpor či příkop mezi fakty a hodnotami, mezi tím, co je, a co má být. Myslím, že hledání odpovědi na tuto otázku je klíčem k morálnímu pokroku, ke schopnosti podívat se na svět očima toho druhého.

Změna a kontinuita

Ukrajinci projevují ve válce Ruskem nebývalé hrdinství, tuto nezpochybnitelnou ctnost. Zasluhují tím naši všestrannou pomoc: bojují s ruskou agresí za svůj příklon k ideji Evropy, občanských práv, respektu k lidské důstojnosti… Za toto evropské dědictví se dnes bojuje a umírá u Chersonu a Charkova, což je nutno vzít v potaz před začátkem každé diskuse o tomto konfliktu, o jeho ekonomických dopadech i o potenciálním mírovém kompromisu.

Politika je reprezentací moci nebo mocenské rovnováhy, morálka naproti tomu je postojem, který není nikdy neutrální. Nelze vyloučit dilemata, nicméně ruská agrese nás vybízí k volbě jasné pozice. Ostatně samotná etika se primárně snaží o identifikaci principů a zaujímání postojů. Jsem přesvědčen, že stěžejní je princip morální reciprocity, který je předpokladem a zárukou hodnotově založené humanity, že hodnoty jsou zdrojem přijímaných zásad. Reciprocita znamená, že s ostatními máme jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi. Morální reciprocita má asymetrickou dimenzi ve formě odpovědnosti vůči těm, kdo nejsou právě schopni recipročního jednání – ti slabší, zranitelní, děti či senioři. Nikdy nevíme, kdy se můžeme v podobné situaci octnout i my. Zvýšená odpovědnost silnějších za slabší by měla být rovněž východiskem vztahů mezi státy. Uplatňovat zde morálně filosofické hledisko se může zdát idealistické, nicméně je to podmínkou konzistentního postoje při pomoci těm, kdo čelí nezaviněnému příkoří.

Úspěšná obrana či vítězství demokratické Ukrajiny budou symbolickými stavy. Demokracie nemusí vždy vyhrávat, již v peloponéské válce podlehly Athény, kolébka demokracie, militaristické monarchii Spartě, skončil tím první rozkvět západní kultury. Ve dvacátém století meziválečnou Evropu zahalila pavučina autoritářství, poválečnou Evropu pak v její východní části totalita, izolující od svobody železnou oponou. Dnes geopolitický voluntarismus a teritoriální ambice Ruska narážejí na euroatlantickou bezpečnostní architekturu, tragédií Ukrajiny ovšem je, že není její součástí.

 Vede to k úvahám o morální struktuře světa založené na principech, na svědomí a svobodě, jakožto součástí hodnotové výbavy světa, k níž se musíme vracet jako k základu každé rozumné politiky. Takové, která je schopna obětovat krátkodobé zájmy dlouhodobým, hodnotově konstitutivním. Dějiny bývají zpravidla kompromisem mezi změnou a kontinuitou: Rusko potřebuje změnu, Ukrajina kontinuitu zkraje nastoupené cesty – cesty, na které si zaslouží naši podporu.

Autor (1964) je podnikatel, v čele developerské společnosti působící v rezidenčním a komerčním sektoru, v současné době s rozsáhlým urbanistickým projektem Smíchov City. Zakladatel nadace The Sekyra Foundation, podporující mj. profesuru morální filosofie na Oxfordské univerzitě.