Místo paměti Aloise Eliáše
Jsou to naše velká česká témata, spojovaná do tématu jediného: odboj a kolaborace… za Rakouska-Uherska, za protektorátu, za totalitního režimu. Nikdy s nimi nebudeme hotovi. Ptáme se, trápíme se, jestli byl silnější odboj, nebo kolaborace. Stále se totiž vynořují nové
skutečnosti, nové interpretace. Proto odmítám slovo – ustálenou frázi „vyrovnání se s minulostí“. S tou se můžeme jen vyrovnávat. Nechlácholme se: do konce našich životů a do konce životů našich potomků se budeme s minulostí, naší vlastní, našich otců a dědů a pradědů vyrovnávat. Možná ještě déle. Tak jako třeba Francouzi nebo Rakušané: nejsme v tom trápení zdaleka sami.
Malostranský Kolovratský palác byl svědkem naší minulosti za první republiky i za protektorátu. V roce 1920 paláce Kolovratský a k jeho zadnímu traktu doslova přilepený Malý palác Fürstenberský zakoupil stát, aby tu umístil sídlo tzv. Předsednictva Ministerské rady, dnes by se řeklo Předsednictva vlády. Tyto prostory byly místem paměti první a druhé republiky a zprvu i protektorátu. Říkám zprvu, a dostanu se k tomu.
Souvisí to s důvodem naší připomínky. 27. září 1941, den před svátkem svatého Václava, dnes Dnem české státnosti, přijel do Prahy Reinhard Heydrich, aby převzal úřad zastupujícího říšského protektora po zřejmě příliš mírném Konstantinovi von Neurath. Ten den byl na služební cestě v jižních Čechách dostižen a rovnou odvezen do Černínského paláce předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. V předpokoji státního tajemníka K. H. Franka, zástupce říšského protektora, byl Eliáš zatčen a uvalen do vazby. Tři dny nato byl po německy formalistickém, důkladném procesu odsouzen k trestu smrti. Na popravu ale čekal – jako rukojmí, kdyby se to hodilo – devět měsíců, až do 19. června 1942… Silně rezonující datum: napadá otázka, zda Eliáš věděl, že svého popravčího, který byl předtím, 27. května 1942, po útoku československých vojáků-parašutistů smrtelně raněn a zraněním podlehl o týden později, přežil o několik dní. Prý se Eliáš o Heydrichově smrti tichou vězeňskou poštou ještě dozvěděl a snad se mu umíralo lehčeji, s vědomím, že odboj je naplňován, že má smysl.
Není to „mimochodem“, co teď řeknu: nebyl to tehdy v kobyliské zatáčce žádný atentát, bylo to bojové střetnutí, jeden z ozbrojených střetů uprostřed války… Měli bychom i v tomto případě užívat patřičná slova. Atentát, slovo v této souvislosti doslova zažrané, platí ve svém významu za cosi zákeřného, spáchaného ze zálohy, za zády vyhlédnuté oběti…
Ale vracím se k tomu „zprvu“. Hned po zatčení generála Eliáše byla v obou malostranských palácích provedena tak řečeno domovní prohlídka. Tak důkladná, že vnitřní zařízení bylo zdemolováno do té míry, že ministerští úředníci usoudili, že se tu příští schůze protektorátní vlády (vedl ji od 28. září předešlého roku Eliášův náměstek Jaroslav Krejčí) nemůže konat. Že se pro jednou přesune na Klárov, do rozlehlé budovy, původně akademie postavené nadací Jana Petra Straky z Nedabylic pro potomky zchudlých šlechtických rodů. Je bizarní hříčkou dějin, že to nebylo pro jednou, ale že se ve Strakově akademii, Strakovce, jak dnes familiárně říkáme, konají schůze vlády od té doby do dneška.
Proč tak zuřivá, demolující domovní prohlídka, především v Malém Fürstenberském paláci (kde budu o půlstoletí později vysedávat jako člen lidoveckého klubu, v předním paláci i jako předseda a místopředseda Senátu ČR). V stísněných místnostech Malého Fürstenberského paláce byli rozmístěni státní tiskoví úředníci, pod těmito a dalšími krycími funkcemi zakonspirovaní Eliášovi zpravodajci. Sbírali strategické informace, které se u generála Eliáše shromažďovaly a byly pak vysílačkami odesílány do Londýna, sídla Benešovy exilové vlády. To všechno se dělo pod egidou takzvané Obrany národa, což byla impozantní, bohužel až příliš masová vojenská, přesněji řečeno důstojnická složka protektorátního odboje. V čele stáli generálové Josef Bílý a Hugo Vojta. Ti byli popraveni hned druhý den po Heydrichově příjezdu do Prahy. Ten jeho příjezd a teror vzápětí rozpoutaný byl vskutku ďábelsky vymyšlen a inscenován. Odpovídal formátu Heydrichovu, tomuto druhému, snad třetímu muži Hitlerovy nacistické říše. Rozhodně však toho z nejnebezpečnějších, kterého se všichni, i v jeho okolí obávali. Vždyť to byl on, kdo vymyslel do té doby nemyslitelné „konečné řešení“ takzvané židovské otázky.
O aktivitách statečného generála Eliáše a jeho lidí v malostranském paláci gestapo už dlouho vědělo a Eliáše i jeho lidi sledovalo. Stejně tak bohužel vědělo téměř všechno o Obraně národa. Zřejmě si Heydrich tyto informace nechal střádat, aby pak jeho příjezd do protektorátu a první kroky byly co nejefektnější, ve smyslu nejděsivější. Byl on vskutku ďábel sám.
Jak se to promítlo do paměti, druhého života Aloise Eliáše? Za jeho prvního, žitého života byl tento legionář a elitní důstojník pokládán za kolaboranta. Věděl to a počítal s tím. Svému příteli řekl, že skončí tak jako tak špatně. Buď po válce na šibenici jako kolaborant, nebo už před tím, jako vyzvědač a velezrádce kulkou nacistů. Přesto funkci předsedy vlády se souhlasem Edvarda Beneše v dubnu 34 vzal. Jako vlastenec, jako důstojník v boji vedeném jinými prostředky. A stal se nakonec jediným popraveným předsedou vlády v nacisty okupované Evropě. Nebyl zřejmě náš odboj tak nevýznamný.
Měl generál pravdu o svém druhém životě? Ovšemže měl. Hned po válce, nikoli až po únoru 1948, byl většinou národa oplývajícího špatným svědomím hanoben jako kolaborant. Až později, zejména díky historikům Tomáši Pasákovi a Robertu Kvačkovi jsme se dozvěděli o jeho dvojroli. Veřejných poct se mu dostalo až po převratu v roce 1989.
Jako senátorovi mně velmi záleželo na tom, aby co možná všichni moji kolegové věděli, kde, v jak historicky významných prostorách se pohybují a kde rozhodují o zákonech našeho státu. Myslím, že je to může či že je to dokonce má zavazovat k co nejodpovědnějšímu rozhodování. Místa paměti, pokud nám tedy paměť opravdu slouží, pokud na ní pracujeme, pokud ji kultivujeme, oplývají geniem loci vyzařujícím duchovní sílu. Nespočívá tento génius zdaleka jen v kráse architektonické, musí se tomu vyzařování pomáhat. Nechal jsem jako místopředseda Senátu zpracovat historiky dějiny obou paláců, vyšly pak jako útlá knížka – už ji dnes najdete nanejvýš v archivu Senátu, škoda. A nechal jsem tu také, na chodbě u Zeleného salonku, místnosti s původním vnitřním vybavením, kde zasedala za první republiky vláda, kde jsem přijímal zahraniční delegace a kde dnes zasedají některé senátní výbory, vyrobit a osadit skřínky s dokumenty upomínajícími na dramatické děje spjaté s těmito místy. Tak jsem také inicioval zasazení pamětní desky, před kterou na generála Eliáše a Obranu národa vzpomínáme.
Boží mlýny melou jak známo pomalu, mlýny lidské spravedlnosti často mnohem pomaleji. Co se mezitím nenapravitelného stane, nedá se jen tak odestát. Je tomu tak i s pamětí, mezitím pokřivenou nebo zapomenutou. Bývá nám z toho stydno, a je tomu tak i při vzpomínce na život a činy generála Eliáše, následně pozapomínané, vytěsněné, ba zapírané… Je dobře, že je nám stydno. Stud je veledůležitý napravovatel porušeného smyslu pro spravedlivost a – poté, co jsme se vědomě zastyděli –, napravovatel dobré pověsti statečných, dobrých lidí. Ano, styďme se ještě víc, je toho totiž ještě mnoho, co máme v našich myslích napravovat.