Havlíčkova škola v Havlíčkově městě
Někdy počátkem nového tisíciletí jsem začal přemýšlet o projektu letní žurnalistické školy, která by byla určena mladým adeptům žurnalistiky, i těm, kteří v médiích dělají první kroky nebo tímto směrem s vážným zájmem teprve vzhlížejí. Přitom – zdálo se mi důležité – školy pořádané ve městě s jedinečným geniem loci, s odkazy na osobnost největšího českého novináře devatenáctého století. Nedohlédl jsem tehdy, kam se za necelé dvě desítky let škola dostane, kolika z jejích účastníků změní životní dráhu, dá jim životní impuls, aby udělali právě to, o čem zatím jen uvažovali… Také ale, jak to ovlivní mne samotného.
Mezi objektivními důvody, které vedly k tomu, aby škola vůbec vznikla, byla pro mne mnohaletá středoškolská učitelská praxe, práce s mladými nejen ve škole, ale i v regionálních médiích, také ale inspirace letní hokejovou školou, ve které jsem tehdy také částečně působil. Rozhodlo i moje setkání s kolegou Milanem Kopeckým, který zlomil mé počáteční váhání a pomohl projekt odstartovat…
Nasedli jsme do vlaku, který nejenže nikde nestaví, ale odkud postupně vyrůstala do stran řada menších či větších, osobních či kolektivních aktivit, které dosud okresní město na Vysočině přerůstají. Prvních několik let jsme hledali kam naši školu směřovat, kudy ji vést, dokonce jsme se po pěti letech s kolegou Kopeckým v dobrém rozloučili, ale to už do organizace školy naskočili její někdejší absolventi prvních, druhých a dalších ročníků, kteří už druhé desetiletí zůstávají projektu věrni a pracují na něm. Stali se nepostradatelnými členy pořadatelského týmu, působí dnes v profesích, které tak či onak s médii souvisí, žijí své vlastní životy, a přesto každý rok obětují týden práce pro své následovníky. Což mj. považuji za potvrzení dobrého založení naší práce – vedle toho, že se díky naší škole nalezly stovky mladých lidí ve svém cílevědomě zvoleném povolání, prosadily se v konkurenci svých vrstevníků, dosáhly ve své profesi úspěchů už v mladém věku…
Všechny dosavadní ročníky žurnalistické školy přinesly sebou zároveň řadu kontaktních inspirativních setkání, která vtiskla škole neopakovatelný ráz. Symbolicky byla po svém rozjezdu hned v druhém ročníku v roce 2006 navštívena Václavem Havlem, kterého do Havlíčkova Brodu přivedl ve své tehdy vysoké senátní funkci Petr Pithart, se zázemím svého zdejšího senátorského volebního okrsku, dodnes dobrý přítel naší školy. Odstartována tak byla pravidelná akce, charakteristická účastí významných hostů, kteří sami svou jedinečnou osobností vnášeli k nám na Vysočinu „svá“ témata – od Pavla Kohouta s jeho spisovatelským nadhledem nad naší středoevropskou krajinou a její kulturou, až třeba po generála Petra Pavla, ještě před jeho nástupem do prezidentského úřadu: přijel na letní školu už tehdy na motorce, společenský oblek vytáhl z batohu… Podle osobitosti a nezaměnitelných společenských rolí našich hostů se pak sama utvářela a specifikovala tematizace jednotlivých ročníků:
Přijela přední rakouská novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi, zabývající se dlouhodobě historií a současností středoevropských zemí, sama s příznačnou životní středoevropskou zkušeností, odsunutá s rodiči ve svých třinácti letech z poválečného Československa. Rezonoval takto její osud právě zde, v původně Německém Brodě, nazvaném tak ve středověku po německých hornících dobývajících v Brodě a okolí za časů Přemysla Otakara II. stříbrnou rudu, v roce 1945 přejmenovaném – naštěstí ne jako ve ZlíněGottwaldově – v jednom rázu s odsunem německého obyvatelstva z Československa…
Zatemňované téma odsunu německých obyvatel připomněla svou účastí na Letní škole spisovatelka Kateřina Tučková, krátce po vydání románu Vyhnání Gerty Schnirch, v němž se pokusila jako jedna z prvních literárně uchopit tabuizované téma pochodu smrti, kterým byli hnáni z Brna zdejší Němci. Bourání bariér, oddělujících zdí, odstraňování mýtů, které brání vstřícnému dialogu, to byly podtexty, které se v různých modifikacích začaly v naší škole nad společně rozkrývanými dějinami připomínat jako společně sdílený záměr. V česko-(sudeto)německé konfrontaci mimo jiné i účastí Sabine Kalf, vnučky Huberta Habermanna, jehož tragický osud zpracoval Josef Urban v románu Habermannův mlýn a Juraj Herz ve stejnojmenném filmu. Podobně Herma Kennel, která v románu Bergersdorf zpracovala smutný osud dědy svého manžela z Kamenné/ Bergersdorfu u Dobronína na Jihlavsku. Do Brodu také přijeli bývalí občané Československa, vyhnané sudetoněmecké děti Barbara Edith Breindl a Richard Richter, kteří se po roce 1990 vrátili do Česka žít… Mezinárodně politický rámec těchto dosud nezaretušovaných šrámů na česko-německém smíření prostřel mladým účastníkům představitel Evropské i Panevropské unie, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt… Shodně ke snahám Letní školy školy nabízet odideologizované pohledy na dějiny a politiku, provokovat k přemýšlení, k překračování hrází malého českého rybníka.
Eva E. Demmerle, politická asistentka Otto Habsburského v době, kdy býval poslancem Evropského parlamentu, rovněž tisková mluvčí habsburské rodiny a autorka knih pojednávajících o někdejší vládnoucí habsburské dynastii, včetně knihy o posledním rakouském císaři Karlu I., reprezentovala na letní škole Rakousko, v jeho historické sounáležitosti s našimi dějinami. Její účast uvozuje v naší škole pravidelnou rakouskou, resp. středoevropskou „sekci“; Rakousko se svými kulturními institucemi se stalo nadstandardním partnerem naší školy. Počet opakovaných návštěv velvyslance Ferdinanda Trauttmansdorffa a jeho kolegů, zájem Rakouského kulturního fóra, ale i jednotlivých hostů z Rakouska byly nevídané – jejich zájem přesahoval regionální rámec naší školy.
Od počátku žurnalistickou školou procházela jasná linie orientovaná na slovenskou problematiku, doloženou přítomnými slovenskými účastníky v auditoriu, tak mimořádnými hosty. Magda Vašáryová potěšila publikum v Brodě dokonce dvakrát, doplnili ji Rudolf Chmel, Ladislav Snopko, Adéla Banášová, Lucia Žitňanská, Matúš Kostolný či Štefan Hríb; osobnosti formátu Martina a Zory Bútorových dali svou účastí na škole jejímu ročníku jednoznačný ráz, tématem slovensko-českých vztahů. V roce 2008 jsme dokonce letní školu „vyvezli“do Spišské Nové Vsi a v omezené verzi ji zde s kolegy z TV Reduta uspořádali pro zájemce ze Slovenska i Česka.
Polsko jako partner přicházelo k nám ve vlnách, prvními hosty byli postupně publicisté-esejisté Janina Jankowska, Piotr Gorecki, Mariusz Surosz, Mariusz Szczygieł, nechyběli historik Andrzej Nowak, autor jasnozřivých statí o imperiálních ambicích Ruska v průběhu jeho dějin, či publicista, politolog, ředitel Polského institutu Maciej Ruczaj, propagátor „jagellonského dědictví“ v duchovním katastru střední Evropy.
Po prvním desetiletí školy jsme ve spolupráci s Krajem Vysočina, partnerem Zakarpatské oblasti Ukrajiny, oslovili ukrajinské studenty z Národní univerzity v Užhorodu. Tak do Brodu zavítá každým rokem šestice mladých bohemistů, aby si nejen zkvalitnili svou češtinu a poznali českou kulturu, ale současně zde navázali cenné kontakty. Výsledkem těchto kontaktů je i několik sbírek českých knih a učebnic pořízených ve spolupráci s institucí Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, se zdejšími nakladateli v čele s Markétou Hejkalovou, ale také s Ústavem pro jazyk český. Na Ukrajinu putovaly knížky v hodnotě vyšších jednotek desetitisíců pro potřeby užhorodské Národní univerzity. V posledních letech do této česko-ukrajinské spolupráce vstoupili i studenti ze lvovské a ivano-frankivské univerzity – přijeli a zapojili se do debat; hlavním, samozřejmým tématem je Ukrajina a její svébytnost, obhajovaná dnes na nejvýchodnějším okraji střední Evropy.
Havlíčkobrodská letní škola svým širším kulturním zaměřením přispěla i k výtvarným projektům, spolu se specifickým geniem loci města a okolního kraje. Mám na mysli skulpturální Havlíčkův Hydepark, betonovou stélu v podobě do výšky vyskládaného sloupce-stohu knihna břehu Sázavy v Havlíčkově Brodě, upomínající mj. na to, že město je regionálním kulturním centrem, „městem knih“ a přemýšlení nad nimi. Realizací literárně sochařskou je v tomto smyslu také Hlava XXII, z lipnické žuly vytesaná hlava, pod lipnickým hradem, v duchovní blízkosti Haškovy Lipnice zasazená do přírodního rámce, spojujícího – čtenáři dobře rozumějí – ducha proslulého Hellerova románu s mantrickým výrokem Josefa Švejka: „život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant…“. K těmto realizacím „v hmotě“ se přimyká bronzová pamětní deska herce Pavla Landovského, přezdívaného Lanďáka(rodáka to brodského – ročníkem svého narození 1936 ještě německobrodského), připomenutého na pamětní desce ve „filmovém médiu“, hercovými filmovými rolemi „mladého Boháčka“ a „majora Terazky“. Nejnověji pak pamětní deska historika Josefa Kalvody, rodáka z Malče u Chotěboře, čímž se ovšem otevírá jedna z pobočných kapitol naší školy… Tvůrcem všech těchto sochařských realizací a v některých případech i přímým duchovním otcem je havlíčkobrodský sochař (a také „haškolog“) Radomír Dvořák, který za mnou se svými nápady přicházel a se kterým jsme je pak společně s dalšími uskutečňovali, pomáhali převádět do kamene či bronzu
Kdyby nebylo iniciátorského působení havlíčkobrodské letní školy, nebyl by pravděpodobně vydán český překlad knihy Czechoslovakia, the state that failed americké historičky Mary Heimann, profesorky moderních dějin na univerzitě v Cardiffu. Knihy, která zpochybňuje nejedno zavedené klišé tuzemské historie, zvláště pak specificky českého nacionalismu, v našem vztahu a zacházení s národnostními menšinami. Pozval jsem Mary do Brodu, aby knihu, o které jsem předpokládal, že brzy vyjde v češtině, představila mladým návštěvníkům Letní školy. Mary přijela, promluvila na přednášce, přičemž prohlásila, že její heretická kniha v češtině nevyjde. Podobně, jaksi z druhé strany barikády, se ostatně během školního programu vyslovil historiograficko-obranářsky Michael Žantovský, ve funkci ředitele Knihovny Václava Havla, že totiž doufá, že tato kniha v češtině nikdy nespatří světlo světa. To byla výzva. Následovalo pět let práce, aby se tak naopak stalo. Pomohl brodský nakladatel Petr Novotný svým nakladatelstvím Petrkov – to, jež se původně uvedlo na knižní trh básněmi Bohuslava Reynka a texty jeho synů, všech tří s magickým domicilem nedalekého Petrkova. Pomohl přítel školy Petr Pithart, a významně též, včetně pomoci finanční, zakladatel a prezident Prague Business Clubu, podnikatel Luboš Drobík a četní členové Prague Business Clubu kolem něj: Vladimír Mařík, Martin Voháňka, František Dostálek, Jan Žůrek, Iva Šenkapoulová, Jan Palaščák, Tosor Gudev… Neposledně se pak o vydání knihy zasloužil její překladatel Zdeněk Hron. O čemž všem v předmluvě českého vydání knihy Československo – stát, který zklamal (Nakladatelství Petrkov, 2020).
Letní škola posloužila mj. také inspirací ke knižní prvotině bývalé české veslařky Daniely Nacházelové Women’s Voices in Rowing (Ženské hlasy ve veslování), která se několikrát Letní školy sama účastnila, přičemž nalezla v Brodě nejen technické předpoklady pro napsání knihy, ale i četná přátelství, přetavená pak do podpory knihy při jejím vydání a uvedení na knižní trh. Knížka je zpovědí předních světových veslařek, včetně olympijských medailistek.
Last but not the least, z havlíčkobrodské letní školy se „geneticky“ odvozují tisíce článků, rozhlasových a televizních reportáží mladých účastníků dosavadních ročníků, kteří prvotně získané informace a poznatky o „řemesle“ přenesli do svých stáží v nejrůznějších médiích anebo už přímo do nastoupené žurnalistické práce. Dodnes tak mohu sledovat odstartovanou profesní kariéru mnohých z nich, včetně jejich působení ve „velkých“ českých médiích a mediálních domech, ale i jinde: stali se osobnostmi, nejen na místech, kde působí.
Bez existence letní školy bych nejspíš v Brodě nepotkal Václava Macháčka-Riegera, potomka Františka Palackého a Palackého zetě Františka Ladislava Riegera, který se příkladně stará nejen o rodinný zámek v Malči na rozhraní Vysočiny a Železných hor, a v něm o odkaz obou významných osobností devatenáctého století, v náplni autorsky zpracované, obsáhlé a přitom živé zámecké expozice. Hned v prvním, několikahodinovém setkání mě zasvětil do díla malečského rodáka historika a politologa Josefa Kalvody, o němž jsem neměl (stydím se) ani tušení, na něhož jsme vůbec v Čechách tak nějak zapomněli, byť toho pro reflexi našich nejnovějších dějin tolik udělal. Díky Václavu Macháčkovi-Riegerovi si tak už letos v rámci Roku Josefa Kalvody připomínáme výročí Kalvodových stých narozenin. Uspořádali jsme k tomu konferenci v Chotěboři a na zámku v Malči, v říjnu odstartuje Podzimní škola Josefa Kalvody pro zájemce o historii a politickou filosofii. Nejen to. Prostřednictvím poslanců a senátorů, v čele s poslankyní Martinou Ochodnickou (TOP 09), bývalou starostkou Větrného Jeníkova, a senátorem Janem Teclem (ODS), bývalým starostou Havlíčkova Brodu, jsme Josefa Kalvodu navrhli prezidentu republiky na státní vyznamenání in memoriam, za jeho celoživotní boj za demokracii a svobodné myšlení.
V letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského a Podzimní škole Josefa Kalvody se obě osobnosti Vysočiny, Karel Havlíček a Josef Kalvoda, symbolicky propojují. Co mají společného?
Kromě toho, že jsou to v tom nejlepším smyslu slova „kluci z venkova“ (často ten příměr používám), je to jejich jakoby vysočinská zarputilost, urputnost a usilovnost, nesrovnatelná s konáním jejich současníků, zvláště těch, kteří jen proplouvali na mělčině, ale i s jejich mnohými dnešními následovníky. Těmito vlastnostmi se stali Havlíček i Kalvoda tvrdými kritiky nejen vůči druhým, ale především k sobě. Díky tomu máme nejen ojedinělé kritické Havlíčkovy texty o Rusku, nečasové úvahy o formování občanské společnosti či občanském vzdělávání, a podobně i Kalvodovy práce, které kriticky, doslova hereticky na poli politické historie reflektují československé dvacáté století. Logicky v této souvislosti se ocitá Josef Kalvoda v kutnohorském vězení, ve kterém trávil týdny stejně jako Havlíček, kam Kalvodu nezavřel rakouský režim podobně jako jeho krajana, ale režim komunistický, český či československý. A měl se „v šatlavě“, sto let po Havlíčkovi, mnohem hůř.
Všechny tyto odkazy, zakotvené u nás ve svých místech – místech určitých, nadaných pamětí, dodnes místně připomínanou, mimo jiné i havlíčkovskou a příště i kalvodovskou školou – scelují místní obec, naplňují ji obsahem, ozdravují ji a oživují… Vzpomínám přitom na jeden z úvodních ročníků letní školy, toho, kterého se účastnil Václav Havel. „Pane prezidente, tak nějak si asi představujete fungování občanské společnosti, viďte…“, zeptal se televizní a v té chvíli i náš moderátor Václav Moravec. Václav Havel, usmívaje se, na to jen uznale pokýval hlavou.
Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského se letos koná po devatenácté, informace o jejím programu na: www.letnizurnalistickaskola.cz. Poprvé se od 25. do 29. října 2023 uskuteční Podzimní škola Josefa Kalvody, o níž informace najdou zájemci na: www.psjk.cz.
