MY CHCEME MÍR!
Co bylo špatného na snahách Chamberlaina najít přijatelné východisko ze zapeklitého problému, jímž byl německý územní požadavek na Československo v zájmu dosažení vyšší spravedlnosti pro sudetoněmecký národ? Vždyť chtěl mír a přivezl mír, přinejmenším na pár týdnů. Byl to typický gordický uzel, který z definice nelze rozplést, ale jak ukázal Alexandr Makedonský, je možné ho nakrásně rozetnout. Mír, který neodvratně vede k válce, ježto neřeší podstatu problému a opomíjí příčiny jeho vzniku, od té doby nazýváme appeasement. V posledních týdnech se lidstvo opět přesvědčilo, že je vzácně nepoučitelné. Chování mnoha čelních západních státníků vůči novému vyhřeznutí izraelsko-palestinského konfliktu nelze klasifikovat jinak než jako pokus o appeasement.
Dnes není třeba zdlouhavě dokazovat, že pravým loutkovodičem (nebo přinejmenším prvním z rovných) islámských teroristů sdružených v hnutí Hamás je Írán. Jeho teokratický režim se nikdy netajil tím, že vážně usiluje o vymazání Izraele ze zemského povrchu. V mnoha ohledech postoje některých západních státníků vůči Íránu coby hlavnímu donátorovi teroristů nejsou nic jiného než nudný dětinský pokus o rozvázání gordického uzlu. Dělají všechno proto, aby inscenovali mír, který neomylně končívá válkou.
Na této cestě se obzvlášť vyznamenal bývalý americký prezident Barack Obama. To je ten, který obdržel Nobelovu cenu za mír jaksi závdavkem – „za vše dobré, co určitě vykoná pro blaho lidstva“, jak vyplývalo z laudatia Nobelova výboru. Byla to cena za přesně ten typ zrádného míru, jenž věští krev a slzy. Darmo mluvit, že tím výbor Nobelovy ceny vystavil sám sobě kruté vysvědčení z kognitivní chudobnosti.
Svým prezidentováním Barack Obama v podstatě obšťastnil lidstvo tím, že zapletl a utáhnul skoro všechny gordické uzly dneška. Jedním z nich je právě velkohubá politika vstřícnosti vůči Íránu, sponzorovi světového terorismu. Už v roce 2015 mladý, ale nadmíru pokrokový americký prezident zrušil všechny sankce proti teheránskému režimu a navrhl revoluční jadernou dohodu s mulláhy. Vyjádřil přitom přesvědčení, že taková dohoda je „v naprostém souladu s bezpečnostními potřebami Spojených států a našich spojenců“. Už v preambuli Dohody všechny podepsané strany postulovaly, že „striktní dodržování úmluvy bude mít vysoce pozitivní vliv na světový mír a bezpečnost.“ Jadernou dohodu s teheránským režimem vedle Ruska a Číny podepsal prakticky celý Západ a nynější šéfka Evropské unie Ursula von der Leyenová ji později nazvala „typickým příkladem win-win diplomacie“, čili všeobecně prospěšným řešením problému. Inu, pokleslá doba plodí pokleslé lídry.
Donald Trump se v době svého pobytu v Bílém domě pokusil odložit celou úmluvu k ledu s odůvodněním, že „míru více škodí, než prospívá.“ Byl coby kazisvět demokratickou veřejností vypískán. Za paravánem bohulibých pohádek režim ajatolláhů provedl masivní ofenzívu na všech frontách. Jemenští Hútíové byli velkoryse vyzbrojeni íránskými raketami, jimiž vesele ostřelovali civilní cíle doma i v sousední Saúdské Arábii. Libanonské teroristické hnutí Hizballáh nejenže ovládlo jih země hraničící s Izraelem, ale umístilo své jednotky také v Sýrii. Hamás zcela převzal kontrolu nad Pásmem Gazy a získal neomezený přístup k raketovým a jiným zbraním, které mu umožnily ostřelovat území Izraele a americké základny v regionu. Miliardy dolarů přetékaly z kapes amerických, potažmo evropských daňových poplatníků do kasiček teheránských teokratů a Islámských revolučních gard. To, co se slaboduchým západním státníkům zdálo být vcelku pevným mírem v regionu, bylo, jak je vidět, pouze přípravou a rozcvičkou pro posílení svalstva světových teroristů. K žádnému opravdovému usmíření mezi Teheránem s jeho jadernými ambicemi a Západem nedošlo. Byl to pravý a nefalšovaný appeasement. Neuplynulo mnoho času a v listopadu roku 2019 Bílý dům už mohl směle konstatovat, že „Írán se stal hlavním sponzorem světového terorismu a představuje nyní globální ohrožení míru ve světě“.
Právě v době údajného uvolnění vztahů mezi teheránským režimem a Západem beztrestná drzost mulláhů dosáhla svého vrcholu. Íránské námořnictvo demonstrativně ohrožovalo americká plavidla v mezinárodních vodách, zadržovala jejich posádky, policie zatýkala a soudy posílaly do vězení americké občany a prostřednictvím stínových struktur nabízelo teheránské vedení jeden milion dolarů každému, kdo zavraždí nepohodlné americké úředníky na jejich vlastní půdě. Ajatolláh Chameneí nikdy neopomenul na závěr svých slavnostních projevů zvolat „Smrt Americe!“ nebo „Smrt Izraeli!“ nebo pohrozit „vymazáním sionistického režimu do osmi minut“.
Prezident Joe Biden plynně navázal na výdobytky svého ideového věrozvěsta Baracka Obamy. Netajil se přesvědčením, že jedinou cestou, jak pozitivně zapůsobit na íránské fanatiky, je umožnit jim vstup do rodiny civilizovaných národů. V praxi to znamenalo dramatické posílení vojenské moci Sboru stráží islámské revoluce a jejich nespočetných odnoží v regionu, co jich je: Hamás, Hizballáh, Palestinský islámský džihád, Hútíové a jiní mučedníci a revolucionáři islámu. Ameriku to stálo pouhých 60 miliard dolarů. No, nekup to!
Ale ani Evropa ve své snaze udobřit si teroristický režim prahnoucí po světové spravedlnosti nezůstávala pozadu. Úspěšně rozvíjela obchodní a politické styky s teheránskými pokrokáři. Zde je pro ilustraci zpráva íránské státní agentury Mehr News z 18.12. 2022: „Za prvních deset měsíců letošního roku objem vzájemného obchodu mezi Íránem a Evropskou unií dosáhl hodnoty 4 miliardy 36 milionů eur, což je nárůst o 14,28 % ve srovnání se stejným obdobím loňského roku… Hlavním partnerem Íránu v EU se stalo Německo, s nímž obchodní výměna činila 1,6 miliardy eur, to je o 15,44 % více než za stejné období minulého roku. Na druhé místo se zařadila Itálie s obchodní výměnou ve výši 555,39 milionů eur, což je o 11,14 % více než před rokem. Výměna s Nizozemím činila 351,94 milionů eur a se Španělskem 296,66 milionu.“
Omlouvám se za přehršel čísel. Je to jen ilustrace toho, jak Evropa káže vodu a pije víno a za pokryteckými řečičkami o pošlapávání lidských práv Íránem vesele s ním obchoduje v neztenčené míře.
Politika appeasementu nepřináší jiné než hořké ovoce a teheránský režim není výjimkou z pravidla. Nadále jeho cílem zůstává „export revoluce“, nadále věří v možnost ustanovení islámské vlády nad zbytkem světa. A tuto vizi v žádném případě nehodlá měnit. Je třeba být totálně slepý a hluchý, aby jeden nechápal, že jakékoli financování tohoto režimu a jeho teroristických odchovanců nevede ke kýžené prosperitě chudáků ožebračených Západem, nýbrž k posílení a vyzbrojení teroristů, kteří se nadále snaží vyštvat Spojené státy z Blízkého východu a vykynožit Izrael jako hlavní překážku na této cestě. Ve skutečnosti pokusy o udobření se s teheránským režimem znamenají ohrožení amerických a izraelských občanů na životě. Ze čtyř hlavních sponzorů terorismu ve světě, jimiž jsou Kuba, Severní Korea, Sýrie a Írán, právě posledně jmenovaný je nejnebezpečnější. Není to žádná náhoda, že zároveň je také v čele žebříčku potlačovatelů lidských práv. Spíš než se tupě snažit uvádět ho do rodiny mírumilovných národů, by bylo třeba vyřadit ho z civilizačního provozu.
Vlastní nedávné dějiny Spojených států jasně ukazují, který přístup je účinnější: appeasement nebo demonstrace síly. Ronald Reagan v roce 1986 stál před dilematem: jak odpovědět na teroristický akt proti návštěvníkům berlínské diskotéky, jehož oběťmi se stalo na tři sta civilistů, včetně několika amerických námořníků. Za nastraženou bombou tehdy prokazatelně stal plukovník Kaddáfí, libyjský předchůdce teheránských fanatiků. Reagan neváhal a nařídil umravnit Libyjce těžkou raketovou salvou z moře, která trochu poškodila fasádu plukovníkovy přepychové rezidence. Kaddáfí narážku pochopil, dostal rozum a už nikdy se nepokusil dráždit Američany… Nebo zcela nedávná příhoda, na kterou si ještě mnozí musí pamatovat: kolik panického povyku se spustilo poté, co v roce 2020 americký dron s přesností chirurgického skalpelu odstranil Kásima Solejmáního, vrchního velitele Islámských revolučních gard, zvaných Kuds. „Nyní celý region vybuchne hněvem!“, hystericky předpovídali jasnozřiví komentátoři. Nestalo se zhola nic, nepočítám-li konstataci generála McKenzieho, tehdejšího šéfa amerického námořnictva, že vlna íránských provokací v Perském zálivu náhle ustala.
No jo, řekne leckdo, to ale chce rozhodného lídra. A kde je brát a nekrást? Bude mít pravdu, leč to už je na jinou úvahu…
Jefim Fištejn