DVOJMYSL JE POKROKOVÁ NORMA
Mnozí současní myslitelé vynakládají sisyfovské úsilí, jen aby neviděli kauzální souvztažnost mezi zásadními společenskými jevy. Nezřídka taková navozená slepota působí nechtěně komicky. Máme před očima kupříkladu nevyvratitelný fakt stoupající politické váhy sil, kterým se v tisku říká extrémní či extremistické, ultra-hyper-pravicové, podle lingvistické zdatnosti pisatele. Jen tak mimochodem stojí za zmínku, že samotné oštemplování čehokoli za pravicové vyvolává u slušných lidí jednoznačně záporné reakce, jako by se mluvilo o čemsi bytostně zavrženíhodném. To utvrzuje v podvědomí malověrných přesvědčení, že takoví šampióni boje proti totalitě jako Churchill nebo Reagan byli v podstatě levicovými liberály, i když sami o tom neměli ponětí.
Analytici lezou z kůže ven, aby pravicový posun v západní politice vysvětlili maximálně šetrně a aby přitom na světlo boží nevyhřezly jeho pravé příčiny. Stačí se podívat na hodnocení nedávných zemských voleb v Durynsku a Sasku, kde očekávaně dobrých výsledků dosáhla nechutně pravicová Alternativa pro Německo. Poněvadž spolupráce s ní je demokratickým stranám ústavně zapovězena, uvažují nyní křesťanští demokraté o vládním holportu s krajně levicovým BSW – Společenstvím Sahry Wagenknechtové, jež se netají svým obdivem ke stalinistické totalitě. Komunistická levice je totiž v rámci liberální tolerance mlčky pokládána za součást demokratického spektra. Spolupráce se stalinisty v žádném případě zakázána není.
Jaká jsou nejfrekventovanější vysvětlení úspěchu pravicových populistů, ať už to slovo znamená cokoli? Jedni mají za to, že tento smutný kasus souvisí s hospodářským zaostáváním východních zemí od západních. Záhadou zůstává, z jakých příčin durynská chudoba tak mocně způsobuje pravicový posun v Nizozemí nebo ve Francii? Málo přesvědčivě zní i další hlavní argument, že východní Němci ještě nestihli překonat dědictví neblahé totalitní minulosti: vždyť uplynulo teprve 35 let, co začala jejich demokratická převýchova. Kolik let má tedy trvat duševní náprava, než občané začnou volit slušné levicové strany? A proč se totalitním režimům daří vykynožit demokratické tradice za pár let diktatury, jak se to stalo v nacistickém Německu, nebo u nás po nástupu komunismu, zatímco ve Východním Německu na převýchovu nestačí ani tři dekády?
Západní badatelé zjevně zabředli do slepé uličky proto, že neumějí nebo se neodvažují domyslet myšlenku do trpkého konce. Typická je situace s jejich přístupem k duchovnímu odkazu bývalé kancléřky Angely Merkelové. Ta je potají pokládána za zdroj všech, nebo aspoň většiny dnešních německých svízelí, a nikdo by o ni dnes – jak se říká – neopřel ani kolo. Německo totiž zrovna zažívá krizi toho typu, který je zpravidla nazýván krizí civilizační. Je to úpadek všestranný – sociální a ekonomický. Naděje na radikální vzmach zatím veškerá žádná. Avšak spojit napřímo stav země s činností velkolepé kancléřky se neodvažuje nikdo z těch sociologů, kteří chtějí zůstat ve vědeckém citačním indexu. Základní východiska a hodnotové postuláty totiž platí i dnes, dlouho po odchodu paní Merkelové na zasloužený odpočinek. Jak vícezdrojové nastavení ekonomiky, jež se nebojí surovinové závislosti na východních diktaturách, tak zásadní multikulturalismus, jehož vyjádřením byla odvážná vítací politika (Willkommenspolitik) vstříc migračním náporům, jsou i nyní základním kamenem evropské pokrokové sociologie. Jsou totiž projevem těch nejlepších, bohulibých a humanistických hodnot lidstva. Mnozí z nás, kdo v té době žili, si pamatují její historický novoroční projev z roku 2015. Div nás nerozbrečela přesvědčením, že nával uprchlíků Německo hravě zvládne (ono pověstné Wir schaffen das!), a že lidská pohostinnost a otevřenost hranic se vbrzku stanou základním rysem moderní společnosti. Byla vskutku zbožňována celým liberálním společenstvím. A měla svým způsobem pravdu: zadala směr procesu a proklestila cestu k velkolepé budoucnosti.
Nyní se titíž prozíraví myslitelé drbou v zátylku ve snaze pochopit, jak se mohlo stát, že bezvadné vznešené zásady a nesporné hodnoty směle uplatněné v praxi nás zavedly do přítomnosti, která zbla nepřipomíná tu nejlepší možnou. Že by se právě jejich zásluhou společnost dostala do dnešní beznadějné slepé uličky, která slibuje jen to, že civilizační úpadek potrvá dlouhá léta? Tato noc nebude krátká…
Uhodli jste: žádná nevysvětlitelná záhada v tom není. Nebude to tak složité jako Newtonova dvojčlenka. Jak praví anekdota, když v nevěstinci klesají příjmy, vyměňovat je třeba slečny, nikoli nábytek. Pokud teoretické premisy generují neodvratně špatné výsledky bez potěšitelných výjimek, pak je jasné že hledat kořen zla je třeba v premisách, nikoli ve výsledcích. A připravenost občana znovu a znovu hledat spásu v politicích dušujících se stejnými vznešenými zásadami o jeho břitkém umu nesvědčí. Nevěřte kazatelům, kteří tvrdí, že správně vymyšlené zřízení napraví veškeré nedostatky! Pokud slyšíte vlající slova venezuelského diktátora Nicoláse Madura o tom, že v opravdové demokracii žádný opozičník nestojí nad zákonem, a přitom vám to netrhá uši a nic ve vlastní realitě nepřipomíná, pak jste si ji zcela zasloužili!
Stejně tak zaráží podivná dvojmysl ve vnímání a pochopení skutečnosti v souvislosti s prezidentskými volbami ve Spojených státech. Na otázku, zda jsou spokojeni s realitou, která je obklopuje, normální lidé, ba i tzv. experti, odpovídají většinou záporně. Není divu: starý a víceméně srozumitelný svět se nám hroutí před očima. Náhle jsme se ocitli v tmavém hvozdu, bez možnosti se podle něčeho zorientovat. Zmizely obvyklé jistoty a cíle, padly společenské autority a obnažila se nanicovatost mezinárodních institucí. Málokdo stále věří ve společenské ideály a v osobní životní perspektivy. Beznadějná realita hojně plodí snad jen duševní poruchy. Kupříkladu ve Spojených státech již drahnou dobu ve správnost nastolené cesty věří jen čtvrtina obyvatel. Celé tři čtvrtiny jsou z vývoje zděšeny a sní o radikální změně. Avšak pokud jsou postaveni před možnost volby mezi pokračováním dnešního všestranného úpadku a šancí na zlom tohoto stavu, náhle ztrácí přírodní pud sebezáchovy. Umírání, pokud příliš nebolí a je pozvolné, už se jim nezdá být špatnou volbou ve srovnání s nevyzpytatelnými změnami. A tak často volí to umírání, obzvlášť když ho mediální mágové přejmenují na nevyhnutelný pokrok. Jak prohlásil jeden český ekonom, celý svět by se měl spojit proti Trumpovi. Je schopen ohrozit a obrátit naruby celou naši navyklou skutečnost, to celé naše hnilobné uprďošené teplíčko! Věhlasný ekonom má na mysli právě tu realitu, kterou nikdo, kdo není mdlého rozumu, pro sebe a své děti nechce a má z toho jen bolení břicha. V překladu do lidské řeči to znamená: občane pozor, vaše pozvolné umírání je vážně ohroženo!
Takto schizofrenicky rozpolcené vědomí se projevuje při pokusech najít skrytou perverzní logiku ve slovech a činech diktátora Vladimíra Putina pokaždé, když podpoří americkou Demokratickou stranu a její prezidentské kandidáty. Demonstrativně podpořil Bidena a později Kamalu Harrisovou. Mimochodem, jak se ukázalo, i v minulosti pravidelně podporoval demokratické kandidáty, počínaje Barackem Obamou. Jako vždy přispěchali zruční manipulátoři, aby nám vysvětlili, že z jeho strany je to záludný projev pomoci Trumpovi. Pokud to takto chápou všichni, tak v čem je smysl celého fíglu? A co dělat s fakty, které Putin uvedl – kupříkladu, že svými konkrétními skutky Trump poškodil zájmy Ruska víc než kterýkoli jiný americký prezident? Žádný na Rusko neuvalil takové množství sankcí a nedodal Ukrajině letální zbraně vpředvečer osudové války, kdy je nejvíc potřebovala, jak to udělal Trump. Amerika prožívá civilizační úpadek, ztrácí politickou váhu coby ekonomický a vojenský předvoj lidstva – cožpak pokračování amerického ústupu ze všech pozic není v životním zájmu Ruska? Putin udělá vše pro to, aby tento proces amerického vyhoření šel dál do větší hloubky a nabíral na síle a rychlosti. Vždy podpoří politika marxistického původu, duševně zainteresovaného na výstavbě progresivní totalitní společnosti. Proto uprostřed volební kampaně chytře přihodí svým chráněncům trumf v podobě výměny politických vězňů za špiony. Dělá to snad z lásky k Trumpovi? Co je nelogického na Putinově víře v to, že ještě jedno prezidentské funkční období demokratů a point of no return, bod odkud už není návratu, bude zdárně překonán?
Dnes je takřka intelektuální povinností odvolávat se na George Orwella, zřejmě nejtragičtějšího proroka nové doby. Málokdo přitom rozumí geopolitické situaci, v níž se děj románu 1984 odehrává. Orwell popisuje svět, v němž zuří nikdy nekončící krvavá válka mezi třemi vojenskými bloky totalitních států: Oceánií, Eurasií a Estasií. Leckterému chytrákovi přitom ledový osten předtuchy protne srdce. Jak to? A kde je nějaký demokratický útvar, který stojí proti vítězné totalitě? Cožpak se nenajde alespoň nějaký zapadlý ostrůvek vzorné demokracie? Leč budou hledat marně. Je to jako v Dostojevského Bratrech Karamazových, kdy na otázku možného otcovraha: A kdopak ho zabil? – odpoví drzý levoboček: Jak kdo? Sami vlastnoručně zabít ráčili, pane!