OKAMŽIK PRAVDY
Dnes je nad slunce jasné, že ruská vojenská operace na Ukrajině, čistě teoreticky blesková, již delší čas proklouzává, stále více vypadá jako předpotopně zákopová, což v podstatě znamená, že je v reálném čase nevyhratelná. Za každou dobytou, na troud spálenou chalupu platí Rusko takovým množstvím životů, že ani dodatečné statisícové odvody masovou úmrtnost branců nedorovnají. Nevyhratelnost války je pravým důvodem zarputilosti, se kterou Putinův režim sabotuje všechny pokusy Trumpovy vlády zjednat aspoň zastavení palby mezi obětí a útočníkem. Každé jednání o míru by totiž bylo přiznáním neschopnosti Ruska tu válku vyhrát, a takové přiznání by se prakticky rovnalo uznání jeho vojenské porážky. K veřejnému výprasku Putin není přípraven a jinak než jako debakl nelze přece číst skutečnost, že žádný ze stanovených cílů „zvláštní vojenské operace“ nebyl ani po třech letech války dosažen. Ani „denacifikace“, či demilitarizace nebo výměna kyjevského režimu za nějaký rusomilnější nejsou zatím v dohlednu. Za dnešního stavu slepé uličky i to nejmasivnější nasazení propagandy sotva umožní prezentovat přinejmenším rozpačitý výsledek jako skvělé historické vítězství ruských zbraní hodné oslav, které se chystají v Moskvě na 9. května, k 80. výročí ukončení Velké vlastenecké války. Zbyl už jen jeden měsíc a jen málokdo očekává, že by za tu dobu byla vysílená a demotivovaná ruská armáda schopna zlomit situaci ve svůj prospěch a za zvuku pozounů triumfálně vstoupit do Kyjeva.
Za této situace stížnosti na to, že současná americká vláda fakticky nahrává agresivnímu moskevskému režimu tím, že proti němu nepodniká lautr nic, svědčí o ztrátě schopnosti stěžovatelů rozumět dějům, které se jim odehrávají přímo před očima. Pro Rusko, jehož národní hospodářství má doslova na kahánku, není na světě nic důležitějšího než ceny surové ropy, ježto nic podstatnějšího dávno nevyváží. Fond národního blahobytu, jehož původním smyslem bylo látat díry ve státním rozpočtu, je vyčerpán do té míry, že o jeho stavu, ba vůbec o jeho existenci nenajdete ani zmínku v ruském odborném tisku, jako by nikdy nebyl. Ani prodej lesů nastojato, ani vývoz zbraňových systémů do rozvojových zemí na věčný dluh výpadek příjmů z ropy zdaleka nepokryjí. Za těchto okolností střemhlavý pád cen ropy za dobu od začátku roku doteď (zhruba z 80 dolarů za barel na dnešních 60 a něco dolarů s tendencí dalšího poklesu až k 50 dolarům, a u nejhorších odhadů i ke 40) neznamená pro ruskou ekonomiku nic menšího než hřebík do rakve! To jen zaslepení obdivovatelé Ruska si mohou myslet, že přírodní zákony tam neplatí, a je-li třeba, i jablko tam nepadá ze stromu dolů, ale vzhůru. Pravda je taková, že stejné zákony platí i v Rusku. I tam skoro neprodyšná izolace sankcionované země a nemožnost zdravé konkurence způsobuje zakrnění ekonomických tepen a znemožňuje jakýkoli rozvoj. A teď zkuste odpovědět na otázku: souvisí nějakým způsobem prudký pád cen ropy na světových trzích poškozující ruské vyhlídky s činností americké vlády, anebo časová shoda je čistě náhodná a nezamýšlená?
Že se jedná o vědomý a mimořádně účinný, i když nepříliš okatý nátlak Trumpovy administrativy na Putinův režim, o tom svědčí i jiné protiruské „ústrky“ ze stejného soudku. Poslední prohlášení ministra zahraničí Marca Rubia o tom, že Washington odmítá představu o nekonečném jednání předcházejícím samotnému jednání (tzv. jednání o jednáních) a jasně vzkazuje Moskvě, že nemá k dispozici měsíce, ale týdny, a nebude-li souhlasit se skutečným zastavením palby v nejbližších dnech, stane se objektem tvrdých dodatečných sankcí, vyznělo spíše jako ultimátum než jako přátelské varování. Mám za to, že i nynější návštěva Trumpova poradce Steva Witkoffa v Moskvě nebude záchranným kruhem hozeným Putinovi v nouzi, ale spíše krokem k vynucení opravdového příměří. Ať už si samotný Witkoff o tom myslí co chce, nemůže jinak než seznámit hostitele s celkovou náladou panující v Trumpově týmu, a ta je většinově podrážděná.
O tom svědčí i další příklad. V letošním březnu se aktivita Číny vyznačovala zvýšenou podporou všech kremelských počinů. Peking jakoby ponoukal Rusko k tomu, nedávat na americká varování, pokračovat ve vojenské ofenzívě s tím, že agresor může počítat s navýšením čínské vojenské pomoci poskytované prostřednictvím Severní Koreje. O tomtéž svědčí výskyt zajatých čínských žoldáků na Ukrajině. Pekingský režim není toho druhu, který by umožnoval jeho občanům samostatně rozhodovat o vlastním osudu: čínský voják, aby mohl být zabit v cizí válce, potřebuje souhlasné razítko stranických orgánů. Co udělala americká vláda? Upozornila pekingské vedení, že na dovoz ruských energetických surovin může uvalit až 500 % clo, což udělá import z Ruska hrubě nezajímavým. I když mezi Čínou a Spojenými státy zrovna zuří obchodní válka, na podobnou hrozbu Říše středu přece jen slyší, proto se od vlastních žoldáků promptně distancovala a na každý pád jejich cesty na Ukrajinu dočasně pozastavila. Formální žádost Kremlu, aby Amerika využila svého vlivu a přinutila zpupnou Evropu zrušit protiruské ekonomické sankce, vůbec nebyly vyslyšeny: jakýpak nátlak na Starý svět, když ani Nový svět nezrušil žádnou z vlastních sankcí! Americká pozice až doteď byla jednoznačná: nejdříve zastavení palby a příměří, a pak rozhovory o sankcích. Pro Rusko je to nepřijatelné, kremelští by chtěli opačný sled událostí: nejprve úplná normalizace vztahů se Západem, až časem nějaké rozhovory o detailech zastavení palby.
Mezitím nelibost Trumpovy vlády kvůli kremelské tvrdošíjnosti se nemůže neprojevit na vnitrostátních poměrech v Rusku. Za těchto okolností varianty jednání se pro Putinův režim smrskávají na něco málo možností. Na prvním místě je to eskalace válečného úsilí s náležitou mobilizací zbylého „kanónenfutru“ a jiných zdrojů pod heslem „válka na věčné časy“. Anebo jako varianta, protahování předběžných jednání s důrazem především na jejich obchodní komponentu. Takové nabídky na společné podnikání jsou dnes běžné také ve vztazích s EU, i když jsou zatím činěny v tichosti a bez PR. Třetí myslitelná varianta – to jsou pokusy jednat vždy v trojstranném formátu se zapojením Číny nebo Íránu pro posílení vlastní pozice. A čtvrtou zbývající možností je příprava na nevyhnutelnou sociálně ekonomickou krizi, která na Rusko čeká. Důležité je pochopit, že nadcházející krize je nevyhnutelná v každém případě, ať už válka skončí či nikoliv, a ať už skončí, kdy chce. Právě tato okolnost zvyšuje kazisvětské odhodlání kremelského vedení a jeho nechuť k míru: proč vůbec usilovat o mír, nebo dokonce připouštět samotnou myšlenku na něj, když je jasné, že po jeho vyhlášení bude nutně následovat katastrofální sociálně hospodářský krach? Že krach je nevyhnutelný, o tom svědčí tisíc a jeden ukazatel stavu ruské ekonomiky. Stačí říct, že Putinovo vedení, podle ruských ekonomů, vychází z předpokladu, že inflace letos bude činit 300 až 500 %. Tuto míru uvádí třeba moskevský politolog prof. Valerij Solovej. Vysoká inflace vysvětluje na evropské poměry nevídané úrokové míry na vklady v ruských bankách: Centrální (Národní) banka nabízí zúročení v rublech až 25 %, i přesto nikdo ze znalých ruských finančníků neotvírá účty v národní měně.
Z těchto důvodů Putin musí trpět trvalou nespavostí a klimakterickou migrénou. Do vojenské přehlídky 9. května zbývá měsíc a nic nenaznačuje, že z reálného spádu událostí lze nějak vykřesat vítězoslavnou náladu. Nevím, zda je ruský diktátor schopen vlastním kognitivním úsilím seznat, že Donald Trump mu není pomocníkem a zachráncem, nýbrž hrobařem, či že má na to své lidi. Leč věc se má tak, že Putin patří své době, a ta doba je celá nenávratně pryč!