Paměť fotografova
Už v „předjaří“, které předcházelo onen historický “Leden 1968”, jsem se rozloučil se studiem na pražské filosofické fakultě, částečně z existenčních důvodů, ale také proto, že jsem považoval za nemožné stát mimo tehdejší překotné, “polednové” události. Laskavou pozorností osudu jsem byl přijat jako fotograf-reportér do obrazové redakce ČTK, mezi zajímavé, reformně naladěné lidi, a mohl zde prakticky uplatnit své dosavadní fotografické ambice.
Po celý rok 68 bylo co fotit, a že jsem se pořád cítil být tak trochu studentem, neváhal jsem 10. března toho roku zaznamenat dlouhý štrůdl pražských vysokoškoláků, ještě zimní krajinou, ke hrobu TGM v Lánech – tehdy už/ještě bez viditelné asistence Státní bezpečnosti.
Fota Ant. Erich Nový
Paní Hana Řeháková, šéfová ve zdejší obrazové redakci, výjimečná to dáma, příbuzného smýšlení (její manžel byl v padesátých letech rovněž, tak jako u nás v rodině, politickým vězněm), mne poctívala svou důvěrou, a na základě svých jedinečných avíz na „události dne“ mne pověřovala fotoreportérskými úkoly, jaké se nedaly skrze oficiální agendu redakce obrazového zpravodajství dostihnout. Oddělení paní Hany se nazývalo Features, jeho produkce byla vesměs určena pro zahraniční export, díky čemuž se moje snímky mohly objevit i v periodikách jako Newsweek, Paris Match a mnohých dalších, kam by se prostřednictvím ještě oficiálního, ideologicky spravovaného zpravodajství ČTK nedostaly.
Toto unikátní paralelní zpravodajství přinášelo rovněž unikátní příležitosti, a tak jsem se jako jediný fotograf dostal do budovy ÚV KSČ na pražském nábřeží Kyjevské brigády, abych na fotografiích zachytil setkání českých spisovatelů s Alexandrem Dubčekem. Na kterém Dubčeka – neboť nastávala “nová doba”! – oslovil “světoznámý dramatik”, alespoň podle Škvoreckého převyprávění v románu Mirákl, namísto všeužívaného “soudruha” zcela neslýchaným “pane tajemníku”. Jindy pak utíkal jsem na ÚV s delegací aktivistických studentů, která mě, v přirozených generačních sympatiích, zvláště zajímala. Studentskou delegaci vedl Petr Pithart, v té době asistent na Právnické fakultě UK. Zaujalo mne, jak směle usedl vedle prvního tajemníka Dubčeka a jak bez okolků zkoumavě s ním vedl rozhovor.
Dubček se snažil trumfovat svými nejbližšími politickými plány (aktuálně tehdy šlo o návrat Čestmíra Císaře do vedoucí funkce v resortu školství), studenti – jak se jim dalo číst z tváří – s větším či menším zaujetím a s větší či menší důvěrou poslouchali, Pithart diskutoval. Já, aniž jsem příliš vnímal linku rozhovoru, soustředěný na aranžmá celé scény, v tichu a vkrádajícím se přítmí pozdního večera. Až po letech, docela nedávno, jsem si v jedné z Pithartových knih přečetl skoro sarkastický autorův komentář k této příležitosti. Zůstal mně v paměti obraz Dubčeka, který studentskou delegaci, už na odchodu, jako by vztyčeným ukazovákem napomínal: hlavně důvěřovat, súdruhovia študenti, že to Strana myslí aj s inteligenciou dobre, a nenahněvat starší, zkušenější soudruhy a ovšem ani sovětské soudruhy… Za pár měsíců bylo i v tomto ohledu co fotit…
Foto Ant. Erich Nový
