Liberální hlava, konzervativní duše:
o mých setkáváních s Petrem Pithartem
Foto Ondřej Němec, KnVH
S Petrem Pithartem mám dlouhodobý osobní problém. Známe se sice třicet let a odvažuji se tvrdit, že jsme si blízcí jako kolegové i přátelé, ale dodnes nevím, jak ho oslovovat. Vídáme se zřídka, ale o to intenzívnější jsou naše setkání, takže vždy vpadneme okamžitě do rozhovoru na nějaké důležité téma, zatímco já se opatrně vyhýbám pátým pádům a neoslovuji ani nevolám.
Petr Pithart se po dlouhých desetiletích vrátil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy ve stejném čase, kdy jsem na ni v zimě 1990 nastoupil jako asistent sociologie práva. Ta doba byla překotná a v mnoha ohledech nepřehledná, ale plná nadějí a také hledání veřejných jistot a autorit, které by se postavily nejen do čela revoluce, ale především následného budování ústavní demokracie.
Petr Pithart za své politické názory ručil vlastním osudem jako málokdo jiný, a proto i jeho návrat na fakultu měl obrovskou symbolickou sílu, i když se na ní fyzicky objevoval málo vzhledem k jeho tehdejší funkci předsedy české vlády. Role premiéra, kterou přijal, protože „nebyli lidi“, byla vzdálená Pithartově temperamentu, což okamžitě vycítili mnohem ambicióznější a agresivnější politici, jako byli Vladimír Mečiar a Václav Klaus. Zatímco on je považoval dlouhou dobu za kolegy, oni jeho od samého začátku vnímali jako konkurenta, a proto se Pithartova zdrženlivost a uvážlivost, tyto základní politické ctnosti, nemohly poměřovat s rychlostí sebefalešnějších slibů, které si v těch časech veřejnost přála a na které naivně slyšela.
Tehdy jsem Petra Pitharta oslovoval ústavně konformním „pane předsedo“, ale po rozpadu federace a jeho odchodu z nejvyšších pater politiky jsem mnohem raději používal akademické „pane docente“, přestože i při své pyknické konstituci intelektuálně a sečtělostí převyšoval o dvě hlavy a víc naprostou většinu tehdejšího profesorského sboru. Však také, když se do politiky vrátil, aby se stal prvním předsedou nově vzniklého Senátu, jeho teoretické vědomosti i praktické zkušenosti podstatným způsobem přispěly k tomu, že dnes tato instituce funguje tak dobře a že se stala důležitou ústavní hradbou chránící nás před mnohem větším rozkladem demokracie ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi.
V té době jsem se způsobně vrátil k „pane předsedo“ nebo, později, „pane místopředsedo“, a Petra Pitharta jsem za jeho práci obdivoval zblízka a později po mém odchodu na cardiffskou univerzitu již jen z dálky. Občas si ale právě zde, ve Spojeném království říkám, co by asi Petr Pithart dělal, kdyby se narodil v jeho milované Anglii, a představuji si, že by se nejspíš stal poslancem za konzervativní stranu někde ve Wiltshire nebo Somersetu, kde by byl pro svou uvážlivost, péči a stejnou starost o dějiny i současnost milovaný i každým spoluobčanem volícím liberály nebo labouristy. A určitě by také bydlel na venkově, možná měl i malou farmu a psal jednu knihu za druhou, jak to dělal nedávno zesnulý a Pithartově naturelu i pohledu na svět blízký filosof a politolog Roger Scruton.
Naše názory na politiku, dějiny i filosofii se pochopitelně různí, ale ke každému textu Petra Pitharta jsem vždy přistupoval s respektem již od dob samizdatu, kdy jsem se s jeho dílem setkal poprvé.
Když deset let po sovětské invazi v samizdatu pod pseudonymem J. Sládeček vyšla jeho kniha Osmašedesátý, způsobila velkou bouři v disentu i mimo něj, zejména proto, že zásadním způsobem polemizovala s obecně přijímanými klišé a výklady i výmluvami spojenými s tímto symbolickým datem československých dějin. Petr Pithart tehdy chladnou rukou politického analytika vzal skalpel a říznul do stále ještě žhavě diskutovaného a bolestivě prožívaného období současných dějin, a především podrobil nekompromisní kritice tehdy populární schéma, podle kterého byl národ sice poražen vojensky, ale zvítězil morálně.
Opájet se morálním vítězstvím, a být vojensky poražen není politický program. Odkazovat na obecnou sílu humanistické tradice, jaká je nám údajně vlastní, to jsou jen výmluvy před našimi dějinami a světem, který už se v tu dobu díval jinam. Naproti tomu absence konkrétní politické vize a programu byla typická pro období tzv. pražského jara i jeho následné kritické zhodnocení.
Petr Pithart podrobil kritice obecná hesla a fráze o údajné koexistenci socialismu a demokracie, která má vést ke šťastným zítřkům. Typický předsudek o našich vlastních dějinách a identitě, podle něhož jsme my Češi sice slabí politicky, ale o to silnější civilizačně a kulturně; ukolébávající nás i v čase politických tragédií a ubezpečující, že jsme vítězové i za situace, kdy se vše kolem poraženecky rozkládá a vzdává.
V těchto souvislostech Petr Pithart polemizoval i s Kunderovým „Českým údělem“,1 podle kterého jsme „od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin“. Tento obecně sdílený národní pocit a představa o výjimečné historické chvíli naplňující se v tragédii našeho národního osudu je podle Pitharta výsledkem toho, co označil za „kulturní národ bez politiků“. Jako kdyby náš český ethnos nebyl schopen ze svého středu vychovávat profesionální politiky, kteří by byli praktičtí a současně rozvážní i plní odvážných vizí a kroků. Proto se chlácholíme vítězstvím národního ducha nad přízemností brutální moci, která nás ovšem uvrhla nejen do politické poroby, ale nakonec i morální bídy a krize. Krutou politickou porážku prožíváme retrospektivně jako cosi dějinně jedinečného a vzácného, ale tím se současně zbavujeme politické odpovědnosti, která se váže k takové porážce a jejím důsledkům.
U Pitharta tak nalézáme jasné pochopení všech rizik spojených s etnickým pojetím lidu i tvrdou občanskou kritiku těch, kdo byli zasažení tehdejší politickou porážkou, ale bránili raději kulturu než politiku.
Když jsme s Karlem Hvížďalou pracovali na knize rozhovorů Hledání dějin,2 pochopitelně se nám jména Milana Kundery, Václava Havla i Petra Pitharta neustále znovu a znovu vracela a s nimi i polemika rozpoutaná na přelomu let 1968 a 1969 okolo Kunderova Českého údělu. Snažil jsem se celou diskusi znovu pročíst a porozumět jí s luxusem času, který od ní uplynul, ale stále mě překvapovala její aktuálnost.
I když nejde o nejzdařilejší Kunderův text, nelze ho číst bez vědomí toho, v jak výjimečné situaci vznikal a že jeho smyslem bylo probudit zemi propadající se postupně do beznaděje a okupovanou více než půl milionem vojáků zemí Varšavské smlouvy. Havel i Pithart tehdy Kunderův postoj kritizovali, i když v něm nešlo o potvrzení kulturní iluze a předsudku spojeného s fatalismem, ale mnohem více o skeptické gesto, zdůrazňující neslučitelnost reálného socialismu se svobodou a jeho závislost na brutalitě tajné policie a všeobecně sdíleném pocitu strachu.
Je zajímavé sledovat, jak se později Kundera zdržoval politických projevů a vše podstatné o socialismu, represivní moci i českých i středoevropských dějinách sděloval ve svých románech a esejích. Naproti tomu Havel podřídil svůj dramatický a literární talent politice, aby dokázal, že českým údělem není politická zakrnělost uchlácholená iluzí kulturní velikosti. A Petr Pithart využil svého právnického vzdělání, aby v průběhu normalizace potřebu české politiky bránil tak usilovně a do té míry, že potom v roce 1989 zcela zákonitě skončil v samotném středu jejího dění a stala se mu napříště sama údělem nejen intelektuálním, ale i profesním.
Jako každý poctivý intelektuál je i Petr Pithart velmi kritický k roli intelektuálů v politice. Přemíra intelektuálů a nedostatek profesionálů v politice byl podle něho i problémem roku 1968, protože jsou to právě intelektuálové, kdo s oblibou interpretují faktické politické prohry jako principiální vítězství ducha. Reformní komunisté z řad intelektuálů se snažili rostoucí krizi legitimity systému reálného socialismu zastavit pomocí reforem a tím ho zachovat. Právě proto se mohli oprávněně cítit zrazeni svými sovětskými soudruhy, kteří v reformách spatřovali kontrarevoluci, a proto zasáhli brutální vojenskou silou. Podobně jako předchozím generacím intelektuálů se tím ovšem i reformním komunistům paradoxně otevřela cesta, aby se zbavili odpovědnosti za další politický vývoj, a z bídy politické porážky vytvořili mýtus velikosti morálního vítězství „socialismu s lidskou tváří“.
Petr Pithart označuje reformní proces pražského jara za „revoluci rezolucí“. To slovní spojení má symbolickou důležitost, protože současně ukazuje neschopnost i namyšlenost slova, které si vystačí samo, aniž by ho provázely činy. Slovo je možná na počátku stvoření světa, ale rozhodně ne politiky, ve které je zrovna tak potřebná strategická rozvaha i konkrétní činy. Jako jiní intelektuálové i reformní komunisté podle Petra Pitharta podcenili mocenské a volní faktory politiky a opájeli se iluzí slova v ideologickém zápasu o budoucnost socialismu. Však se jich také provokativně ptal, jestli ten jejich „vylepšený socialismus“ měl patřit všem, nebo zase jenom jim, další v řadě generací neschopných a neodpovědných českých intelektuálů.
Mělo jít o demokratizaci, nebo jen o posun ve výkonu moci, kterou si komunisté nechtěli nechat vzít? Měl ten socialismus patřit nám, nebo jsme i nadále měli patřit my jemu, i když nám tenkrát chtěl ukázat svou lidštější tvář?!
Na tyto Pithartovy otázky odpověděl až Michail Gorbačov se svou perestrojkou, která skončila rozkladem socialismu a jen tak prokázala, že demokracii lze možná na čas „socializovat“, ale státní socialismus demokratizovat nelze. Perestrojka potvrdila i Kunderovu hypotézu o neslučitelnosti reálného socialismu s demokracií a svobodou, která prostě buď je, nebo není. Demokratizace totiž nemůže být permanentním, ale vždy jen dočasným a přechodovým stavem. Jde o přechod k demokracii, která se neslučuje s představou společnosti řízené z jednoho centra a s monopolním postavením jedné politické strany.
S Petrem Pithartem jsme nespolupracovali často. O to víc si vážím jeho eseje pro sborník Právo a dobro v ústavní demokracii,3 který vznikl v reakci na mé polemiky s právním filosofem a ústavním soudcem Pavlem Holländerem o právním státě a spravedlnosti, uveřejňované na stránkách Lidových novin, v příloze Orientace, na sklonku léta 2010. Zvláštní shodou okolností se tehdy mezi českými právníky, politology a filosofy konečně rozproudila živá a dlouho očekávaná filosofická diskuse o vztahu mezi pozitivním právem a spravedlností a rozdílech mezi tím, co je dobré a správné.
Byla to tehdy rozprava mezi lidmi spřízněnými sice politickou duší, ale rozhodně ne myslí, do které Petr Pithart přispěl zásadním a velmi osobním příspěvkem. Ten sice začíná větou Jsem zřejmě nenapravitelný „proceduralista“, ovšem po několika řádcích následují tato slova: Potud jsem zřejmě právní „liberál“, který se bojí „dobra“ a „hodnot“. Bojí se jich? Bojí se o ně, právě proto, že o ně přece jde! Věty jako z eseje Maxe Webera o tom, že politika je povolání, ve kterém jde o autoritativní neutralizaci morálních hodnot, ale vždy s paradoxním vědomím, že v politice jde nakonec právě jen a jen o tyto hodnoty!
Petr Pithart – hlavou liberál, který si uvědomuje, že funkcí ústavy a legality obecně je zabránit, obrazně řečeno, válkám mezi různými božstvy s jejich morálními hodnotami a ideologiemi. Vše začíná ustavením procedur vymezujících veřejné moci, co smí a nesmí, a kde jsou její meze. Jen tam, kde má občan mimo jiné právo na svého nezávislého soudce a řádný proces, můžeme hovořit o právním státu.
Zároveň ale Petr Pithart – duší konzervativec, který si uvědomuje, že moderní svět bez hodnot je jen železnou klecí, v níž specialisté, včetně právníků a soudců mohou vytvořit benevolentní autoritářský režim, ale kde bude mít poslušnost vždy přednost před svobodou a kde státní organizace jako bájná obluda Leviathan hrozí pozřít autonomní a spontánně se vyvíjející občanskou společnost.
Proti tomuto světu technické nadvlády a byrokratické organizace se Petr Pithart vždy stavěl, a proto se mu vysmívali, když tak gentlemansky nabídl slovenským politikům život ve „dvojdomku“. Zatímco si inženýr Klaus s podnikovým právníkem Mečiarem již připravovali míry na přestavbu svých vlastních domečků, velkorysý návrh na soužití dvou spřízněných národů nebral v době, která přála demagogům maskovaným za technokraty, skoro nikdo vážně.
Ve skutečnosti to byl paradoxně jeden z mála realistických pokusů, jak zakonzervovat tehdy rostoucí ústavní krizi státu, který se sice označoval za federaci, ale přitom byl na papíře decentralizovanou konfederací a fakticky centralizovanou diktaturou právě se proměňující v ústavní demokracii. Dnes jsme chytřejší a poučenější, takže vidíme, kolik takových dvojdomků a jiných staveb existuje po světě, od bouchajícího kotle Katalánska přes Québec ve vlastní péči obyvatel až po Belgii, kde spolu lidé často vůbec nemluví ani na společných chodbách.
K takové stavbě je ovšem třeba použít jako základní pojivo zvláštní směsici dvou základních ctností, totiž odvahy a trpělivosti. A těch jsme tehdy měli základní nedostatek, a proto jsme se upnuli k liteře a zapomněli na ducha zákonů včetně těch ústavních.
O to potěšitelnější je vidět, jak se ducha ústavnosti podařilo zakotvit v našem Senátu a jaký lví podíl na tomto úspěchu má právě Petr Pithart. Bez velkohubosti tolik vlastní jiným politikům, ale zato s jasnou vizí, jakou funkci má tato druhá komora parlamentu plnit, a na základě každodenní práce a zkušenosti se začala konstituovat jedna z hlavních opor naší ústavnosti. Ta instituce vyzařuje i v dnešních časech zvláštní étos, který zpravidla proměňuje i obyčejné a průměrné straníky v odpovědné politiky s vlastním úsudkem a nezávislým názorem.
Petr Pithart je morálně angažovaný politik a bývalý ústavní činitel i distancující se teoretik práva a politiky. Potvrzuje tím zvláštní paradox moderní doby, ve které jen ten, kdo dokáže hodnoty kriticky zhodnotit a přehodnotit, může také v politice hodnoty hájit. Je to stejné jako s legalitou, která nás chrání proti výbušným hodnotám a morálním řevnivostem do té míry, že se sama stává první politickou hodnotou.
Neznám mnoho politiků, kterým by v politice na takových hodnotách a současně jejich kritice tolik záleželo, jako Petru Pithartovi. Zatímco i některým jeho přátelům z disentu po návratu do veřejného a akademického života po roce 1989 koukala z očí technokratická touha po moci, jaká jim zbyla ještě z jejich reformně komunistického mládí, Petr Pithart patřil mezi těch několik málo výjimek, u nichž bylo patrné, že bude dělat jen to, co považuje za správné, a že to, co je správné, je podle jeho vnitřního přesvědčení zároveň i dobré. A kdy to, co je správné a dobré, vychází z neustálé kritické sebereflexe.
Tuto vzácnou politickou vlastnost jsem si uvědomil i během našeho rozhovoru na pohřbu Václava Havla. To, když jsme jeli autem na Pražský hrad a Petr Pithart mi cestou vyprávěl, jak si po listopadu 89 mnozí z disentu stejně jako on neuvědomili, že demokracie je boj o moc, a dlouhý čas si mysleli, že lidé s různými politickými názory, ale stejným demokratickým přesvědčením budou spolupracovat a spojí síly v nadcházející ekonomické a společenské transformaci. Když to pochopili, bylo už pozdě, protože i ti, kterým by nechyběla vůle k moci, mezitím prohráli zásadní boj o veřejné mínění.
Byla to pro mě tehdy vzácná chvíle vyznání muže, který je natolik sebekritický, že bych mu bez obav svěřil do rukou nejen Senát, ale rovnou celý stát, i když on už to tenkrát a potom ještě několikrát kategoricky odmítl. Naše škoda! A také důkaz přetrvávající bídy našeho nepolitického národa, v němž se za třicet let života v demokracii nenašel někdo s podobnými kvalitami, jaké má Petr Pithart.
Mám s Petrem Pithartem osobní problém a občas si říkám, že by nám ho pomohla vyřešit angličtina. Kdybychom spolu hovořili anglicky, mohl bych jej bez dalšího oslovovat jménem, ale přitom by to neznělo nezdvořile, ale naopak uctivě, takže by každému muselo být jasné, jak hluboce si tohoto člověka vážím. V angličtině stačí tón a nemusíte se zaobírat společenskými pravidly tykání, vykání a titulování. V češtině je vše složitější, a tak se o to víc pokaždé raduji a vážím si přátelského tónu, jakým spolu s Petrem Pithartem vedeme naše vzácné rozhovory.
Apendix:
PP LXXX
