Věrohodný, i v koloniálu ve Lhotě
Když jsem Petra Pitharta uviděl poprvé (patrně v novinách či TV?, zcela jistě na konci roku 1989), hrklo to ve mně. Pomyslel jsem si: je s námi Viktor Dyk! Jeho nové převtělení. Ta bujná kštice, pečlivě osochaná trčivá bradka a zaujatý pohled. O tom, že Petr Pithart bude jako Dyk jednou senátorem (a Senátu prvním polistopadovým šéfem), se v té době nic netušilo. Ani o tom, že náš aktér kdysi psával verše (drkotavě, po vzoru Halasově). Vzpomínám si, že se mi tehdy, při pohledu na Pithartovu tvář, vybavila obálka dykovského knižního výboru Opustíš-li mne…, na obálce s karikaturní kresbou Františka Gellnera, který v roce 1906 zachytil Viktora Dyka kráčejícího – útlé nožky, střevlíkovitě zavalitá postava, vlající chomáč vlasů připomínající cyranovský chochol a především to celostní nasazení, ten zarputilý výraz polemika, vášnivce, debatéra, glosátora, pamfletáře, dobového aktéra, srdnatého obhájce i nekompromisního kritika. To přece není Dyk, ale náš aktér, Petr Pithart, pětatřicet let před svým narozením!
Tak ho začínám postupně poznávat. Čtu jeho Osmašedesátý (jak ostře vidí ty ohnuté a kdesi pak v Machometánii panáčkující dubčeky), eseje Dějiny a politika (nezapomenutelný text o Křižovnickém náměstí, který má v sobě ripellinovského ducha) a Podivena – Češi v dějinách nové doby, knihu, která putuje českými dějinami a odvážně strká prsty do jejich bolavých ran i na bodavé hroty. Náš aktér byl jednou autorskou třetinou této zvláštní bytosti. Zbývající dvě třetiny tvořili Milan Otáhal a ovšem Petr Příhoda, se kterým v 90. letech úzce spolupracuji jako začínající redaktor Perspektiv a jsem jím autorsky vtažen do Přítomnosti v její druhé, titulárně „Nové“ inkarnaci po roce 1994. To už jsem Petru Pithartovi docela nablízku.
Ale nejblíž jsme si byli na Vysočině, mé domovské, která pana senátora Pitharta (senátora za havlíčkobrodský a chrudimský obvod) přijala vlídně, přestože se Senát tehdy teprve musel osvědčit a přesvědčit. Několikrát jsme se tam potkali, v Havlíčkově Brodě, v Petrkově (kroutil jsem zrovna náhradní vojenskou službu v brodské Charitě) a naťukávali společná témata. Hovor se stáčel na krabatou krajinu, na zničený venkov a zpřelámané osudy, na Havlíčka i místní blázny, hovořilo se o německých jazykových ostrovech i o želivskou přehradou zatopeném světě. Přede mnou nestál politický papaláš či vysloužilý trafikant ani žádný egoman, ale věrohodný muž, který se pokouší dobrat odpovědí na řadu palčivých otázek a témat, jemuž bytostně záleží na zahojení či léčení hnisavých ran minulosti a který svůj senátorský obvod (jeho obyvatele, místa, témata) poznává důkladněji než jen z jedoucího auta či senátorského kanclu. V konzumech, hospodách, na úřadech debatující, ptající se, pomáhající. Petr Pithart pochází ze zcela jiné krajiny, ale krabatina se mu zadřela pod kůži. Nikoli jako nějaký dusivý šrapnel, spíš jako sklíčko, skrze nějž je možné rozlišovat lidskou ryzost a politickou opravdovost od pouhé hry a trapné deklamace.
Ta Gellnerova kresbička! Hustá kštice, bradka, nebojácnost. Viktor Dyk? Petr Pithart? Vlastně si s naším aktérem musím při první příležitosti popovídat, abych zvěděl ještě něco víc, než zatím o Dykovi napsal1 – o Dykovi politikovi, o Dykovi básníkovi (i o Dykovi jaderském plavci). Též o Dykově umanutém nacionalismu i tažení proti menšinám. Blízká je Petru Pithartovi bezpochyby Dykova jazyková brilance i formulační pohotovost. A také kritický pohled na politika (i špatného slávistického fotbalistu) Edvarda Beneše, který byl jakýmsi Dykovým lidským antipodem (studený, chladně kalkulující pragmatik, který šel důsledně za cílem, jaký si vykonstruoval).
Než se Petra Pitharta na to všechno optám, posílám mu s přátelským stiskem ruky jednu svou básničku, ve které figuruje Viktor Dyk na Lopudu i Jakub Deml v Dubrovníku, trochu ušlápnuté Čechy (a další Češi) a moře, které nám tolik chybí. Ještě, že nám nechyběl a nechybí Petr Pithart!
Čeští básníci na Jadranu
Petru Pithartovi
Plavky si tu oblékl páter Deml
koupací čepici nasadil Viktor Dyk
do moře skočil Jiří Wolker
a za ním Biebl Konstantin.
Pravidelná strava a korzo po molu
jak v lázních – ke dnu i k nebi blízko
Ve stínu pinie čeká básník na verš (na vlnu)
a Jugo v širáku hladí zatoulané psisko.
Jeden uštván láskou, druhého utopila vlna
třetí tu začal kašlat krev
Jen Kosťa – zblbl z Kolína děvče
a po návratu vstoupil do KSČ (z okna skočil za třicet let).
Ó čeští básníci v Dalmácii
s lipovým rýmem jdete na rakiji
oblouzní trávou, zalije hrdlo, utáhne smyčku
skoro nic – jen prasklá žilka ve víčku.
Ó čeští básníci na Jadranu
vyměňte moře za vanu!
Anebo méně direktivně:
Ó čeští básníci na Jadranu
nevyměníte moře za vanu?