S tím vnitřním pnutím musíte něco dělat!
Vím to na den přesně: sedmého ledna 2019 brzo ráno jsem seděla sama v redakci Respektu a nervózně pročítala monitoring denního tisku. Hledala jsem netrpělivě reakce na první velkou věc, kterou jsem v novinařině udělala. “Tak, a už jí jste,” začínal e-mail, který se mi zničehonic objevil ve schránce. “Milá Andreo, článkem o Mynářovi jste se už definitivně zařadila mezi těch několik málo našich opravdových investigativců/kyň.” E-mail přišel zrovna v období, kdy jsem váhala, jestli je novinařina v mém životě tím správným směrem.
Autorem e-mailu byl Petr Pithart. Byl sice v té době mým vysokoškolským učitelem z pražské právnické fakulty a na hodinách jsme spolu vedli živé diskuze, ale něco takového jsem nečekala. Proč by také ano od bývalého premiéra, předsedy Senátu, autora, jehož knihy jsem se zaujetím četla a veřejná vystoupení obdivovala. Od někoho, kdo má na práci určitě důležitější věci než psát studentkám a začínajícím novinářkám. Můj odhad byl naprosto lichý. Jestli Petru Pithartovi na něčem záleží, jsou to jeho studenti.
“Prosím vás všechny, jestli uslyšíte nějaké jméno, a nebudete vědět, o koho jde, musíte mi říct a zvednout ruku,” zaznělo pokaždé v úvodu ranních seminářů. Nějaká ruka se vždycky našla. Petr Pithart si zprvu utrápeně povzdechl, jako by chtěl třeba říct, “jak to, že se už dnes neví, kdo byl Zdeněk Jičínský!” – a následně, s trpělivostí a naléhavou dikcí jemu vlastní začal barvitě vyprávět.
O Pithartových seminářích se dalo říct, že jsme při nich na vlastní kůži znovu prožívali nedávnou historii této země. Třeba když se sám na sebe rozčiloval, jak si v roce 1990 jeho vláda dobrovolně zkrátila volební období ze čtyř na dva roky, nebo proč prošla přímá volba prezidenta, a že drtivá většina jeho kolegů senátorů tehdy zvedla ruku pro umenšení vlastních pravomocí, na což doplácíme dodnes. “A vy byste nám to měli vyčítat a ptát se, jak se to stalo, jak jsme to mohli dopustit. A nemít nás na dějinném piedestalu!” vyzýval nás.
Znám pedagogy, u kterých se musíte snažit, aby se vám otevřeli a důvěřovali. U Petra Pitharta nic takového nebylo potřeba. Jakmile zaznamenal sebemenší zájem o dané téma, byli jste “jeho”. Svou otevřeností se ale nikdy nesnažil studenty cíleně ovlivňovat, vštěpovat jim své názory nebo je o něčem přesvědčovat. Mnohé z nás ovlivnil daleko víc, když se zajímal o naše názory, když nás nesoudil za naši nevědomost a když do nás především vkládal svou důvěru.
Nedělal to s velkými gesty. Na ta si Petr Pithart stejně příliš nepotrpí. Šlo spíše o takové nesamozřejmé detaily: když přijde na první pohled nenápadný e-mail, který vám dodá odvahu vytrvat v novinářské práci, přičemž se leckdo na fakultě diví, jestli má studentka práv něco takového vůbec zapotřebí… Petr Pithart se tehdy, aniž to věděl, stal součástí důležité chvíle mého směřování – tak jako mnohokrát před tím a mnohokrát poté.
Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jsem chtěla studovat odjakživa. Dnů otevřených dveří na právech jsem se účastnila pokaždé, už tři roky před přijímacím řízením – a každý rok, když jsem přijela z Kralup nad Vltavou do fakultního “bazénu”, jsem věděla, že je to místo, kde chci strávit další studijní roky. Místo, které mi umožní vstoupit do intelektuálních debat, jakých se mi – do té doby spíše hráčce basketbalu – příliš nedostávalo. Ani jsem netušila, jak moc něco takového potřebuji.
Nebyla jsem špatnou studentkou, nicméně jsem na začátku neměla větší zájem o veřejné dění a politiku. Všechno se změnilo právě na Pithartově vědeckém semináři. Tam jsem poprvé slyšela jména Francise Fukuyamy, Pavla Tigrida, Tonyho Judta nebo Fareeda Zakarii, a že prý má tenhle americký politický analytik své texty v “nějakém” Respektu, o kterém jsem v tu chvíli věděla jen to, že existuje. Ani nevím, jak se to seběhlo – asi za to mohly mé četné (a často i drzé) dotazy v hodinách –, ale nakonec jsem po celý druhý ročník chodila pravidelně za Petrem Pithartem téměř každý druhý čtvrtek odpoledne do jeho kabinetu rozebírat českou politiku. A výměnou za “doučování z politiky” jsem na jeho přání odpovídala na otázky o mé generaci, spolužácích… o našem pohledu na svět.
Později jsem mu také vyprávěla, jak mě sen pracovat v advokacii nenaplňuje, jak bych původně čekala. Že mě mnohem víc zajímá zpovídat politiky a vůbec veřejné osobnosti (zprvu do studentských novin). A že mám neustálý pocit, že mi skutečně důležité dění uniká, zatímco bych trávila hodiny v advokátní kanceláři.
„Andreo, s tím vnitřním pnutím k veřejnému dění ale musíte taky něco dělat!“ vytýkal mi skoro rozčileně jednoho odpoledne Petr Pithart. Náš rozhovor proběhl přibližně půl roku před tím, než jsem se přihlásila na stáž do Respektu – odkud jsem pak už neodešla. A ne náhodou to byl právě rozhovor s Petrem Pithartem (tehdy o vládní krizi a hulvátském gestu Miloše Zemana, když na Hradě mířil holí na premiéra Bohuslava Sobotku), který mi v Respektu jako jeden z prvních textů otiskli.
Někdy asi vážně stačí náhodné setkání, které ve vás probudí něco, co by jinak spalo. A může se vám při tom otevřít celý nový svět. Petr Pithart se jako jeden z mála, možná jako jediný polistopadový aktér rozhodl otevřeně vyprávět o svých zkušenostech, chybách a omylech v politice skupince mladých a často až příliš sebevědomých lidí, kteří toho o světě zatím mnoho nevědí (i když mnohdy předstírají opak). Přičemž se z úspěšné politické kariéry senátora vracel na místo, ze kterého byl hned zkraje tzv. normalizace ještě komunistickým fakultním vedením vyhnán, a přičemž se tu k němu ani po roce 1989 někteří kolegové nechovali tak, jak by zasloužil. Těžko si představit, jak nelehký návrat to musel být – i když zde měl své studenty, jak nás všechny bez rozdílu tituloval.
Říká se, že největším uměním je včas odejít. Myslím ale, že důležitější je umět ve správnou chvíli přijít. Petr Pithart vstoupil nezapomenutelně do života stovek studentů – a my z jeho seminářů odcházeli s nadějí, že politika nemusí být sprosté slovo. A s přesvědčením, že riskovat a vstoupit do veřejného prostoru nás sice může stát nějaké ty šrámy a rány, bez čehož ale není šance na jakoukoliv změnu.
Sám nám pravidelně ukazoval, že i vysokoškolský učitel má svou odpovědnost za směřování země, například když odmítne státní vyznamenání od prezidenta, s jehož chováním hluboce nesouhlasí, nebo když v Rudolfinu v roce 2016 vyzve před celým národem pár metrů před ním sedící vládu a jejího premiéra, aby byli odvážnější a nezapomněli, co od nich po 17. listopadu tahle země stále čeká.
Ať už k nám, studentům, promlouval zpoza katedry nebo z pódií na náměstích, byl to stále stejný Petr Pithart. Jako novinářka jsem na vlastní oči viděla, co dokáže s politiky a političkami udělat rychle nabytá moc a vliv. To se ale netýkalo Petra Pitharta. Je nejspíše přirozenou součástí jeho osobnosti, že s námi vždy jednal jako se sobě rovnými. Ačkoliv jsme se všichni sami sebe ze začátku ptali, jak je možné, že nás učí někdejší disident a politik, který stál na počátku naší svobody, který ji bránil ještě v dobách, kdy jsme nebyli na světě… Je mi jasné, že by při těchto slovech Petr Pithart kroutil hlavou s tím, že “vždyť tak to má přece být!” Souhlasím. Ale opět: samozřejmé to není.
Vím ze všech těch rozhovorů, jež jsme spolu vedli, že si Petr Pithart za svůj život vyčítá spoustu věcí. Stejně jako většina intelektuálů, kteří přemýšlejí o světě jako o prostoru, kde se dají věci stále měnit k lepšímu. A upřímně, nedokážu odhadnout, jestli můj příběh o holce z malého města, která přišla do Prahy „za poznáním“, dokáže vyvážit alespoň část jeho pochyb o sobě, o společnosti, o budoucnosti. Vím ale jistě, že bez Petra Pitharta a našeho “náhodného setkání” na vědeckém semináři bych dodnes nevěděla, co si počít se svým “vnitřním pnutím”. Stejně jako mnozí další, kteří měli to štěstí být jeho studenty a studentkami.
Foto Anna Veronika Křížová